Svět Aris Kapitola XVII

Haxmann opustil půdu akademie až ve večerních hodinách. Byla to s Rymarem ještě dlouhá konverzace, o jeho cestách po světě. Mezitím stihl Rymar sepsat dokumenty o uvolnění Zuckermanna do služeb Haxmanna, což podepsat bylo nadlidským úkolem. Rymar viděl totiž papíry ve své opilosti poněkud rozmazaně, několikrát se mu podařilo podepsat (snad i věnováním Haxmannovi) pracovní stůl.
Proto musel seržantovi s podepsáním nakonec pomoci, vést seržantovu ruku s perem tím správným směrem.
Naštěstí už měl po tomhle "lítém" boji podepsané dokumenty a nábor za sebou, mohl se konečně vrátit k ostatním. Rozloučil se ze starým četařem s tím, že bude dávat na Zuckermanna pozor
a vyrazil do krčmy.
Cestou zpátky ke krčmě přemýšlel nad cestou do Krassburgu, a co se tam hlavně dozví o zavazadle, které tahal pořád sebou.
Měl z toho kusu šutru nepříjemný pocit. Když jej spatřil poprvé, přišlo mu, že ho dříve někde viděl.
Nemohl si vzpomenout, kde to mohlo být. Přišlo mu to jako potlačená vzpomínka cizího člověka ve svém nitru.
Prvně se domníval, že kámen bude pocházet ze světa, odkud přišli Dragothové.
Tuhle domněnku mu potvrdil i trpaslík Alkaisann, jenže po návštěvě toho elfa si nebyl už jistý.
Jak by mohl jinak Allastar reagovat tak vyděšeně a podrážděně na neznámou věc?
Jasně, byla tady možnost, že kámen je skutečně magický předmět a na ty jsou mágové obvykle háklivý.
Ale Haxmann nikdy neviděl, ani neslyšel o takové reakci čaroděje na nějaký předmět.
Zároveň si Haxmann vzpomněl na ten elfův pohled směrem k němu a jeho společníkům.
Během těch pár vteřin dokázal vyčíst na tváři Allastara nenávist a zlobu, s vysokou dávkou vražednosti. Ale proč zrovna na ně?
Možná měl vztek z toho, že mu nějaký cizinec přitáhl do domu nebezpečnou věc?
Haxmann se během chůze zarazil. Uvědomil si , že během chůze a utopen ve svých myšlenkách dotýkal rukou toho kamene, jako by ho hladil. Rukou cuknul z brašny a hleděl na ni, nechápal jak tohle se mohlo stát.
Vůbec nevěděl, že měl ruku v brašně, celkem jej tohle vyděsilo.
Pro jistotu, aby se tohle neopakovalo dal jednu ruku na jílec meče, druhou si raději přidržoval měšec u pasu. Tohle se mu vůbec nelíbilo....


Haxmann dorazil do krčmy U zlatého korbelu, kde měli s hostinským domluvené i ubytování.
Bohužel hospodský měl jeden volný pokoj, takže ač neradi musela celá družina spokojit s tím málem, co se nabízelo. Spát na ulici nepřicházelo v úvahu.
Jeho skupina obsadila stůl v rohu zaplněné hospody. Byli tam všichni, až na Höwertze.
Předtím, než se vrhli k popíjení piva, vína a pojídání všeho, co bylo doneseno na stůl, Haxmann informoval družinu ohledně menší odbočky při cestě na sever.
Zmínil se o čaroději Allastarovi, přitom dbal na Zorida s Axtellem, aby své vtípky na jeho adresu omezily na minimum. Varoval je před možnou konfrontací s čarodějem a jeho strážci, kteří jej budou určitě doprovázet. A na závěr Haxmann prohlásil o příchodu nové posily. Mezitím doufal, že Höwertz mezitím přijde. Chtěl si s ním promluvit ohledně záležitostí a jeho vysvětlení některých věcí. Bohužel se po celý večer neukázal. Haxmann nakonec čekání na Höwertze vzdal, skupina proto měla volný večer.
Při pomyšlení, že budou všichni poslouchat po celou noc Bhörnovo chrápání byla nesnesitelná.
Družina proto měla jen dvě možnosti. Buď vypakovat Bhörna spát na ulici, nebo se pořádně opít.
Samozřejmě s velkou radostí přijali druhou možnost, až na Erzima. Nikdy alkoholu neholdoval, ani to neměl do budoucna v plánu. Nevěděl, co na tom ostatní mají. Během noci to však už pochopil.


V ranních hodinách se Erzim nenápadně vytratil z pokoje. Dal si sám sobě jeden menší úkol a teď měl ideální příležitost. Erzimovi kruhy pod očima dokazovali kvalitu Bhörnova chrápání. Přišlo mu, že hromotluk se pomalu během spánku dusí, přitom mluvil i ze spaní.
Celkem ho zarazilo, když nikde neviděl Höwertze. Začínal mít o něj starost, vždy totiž přišel včas
a nikdy se netoulal. Očekával, že ho potká během své cesty na tržiště.
Vyšel z krčmy, u vstupních dveří přeskočil prvního chrápajícího opilce, o druhého málem zakopl.
Ano, byl to divoký večer.
Zamířil úzkou uličkou k náměstí, kde zdejší obchodníci pomalu chystali své stánky se zbožím.
Měl štěstí, obchodník s bižuteriemi byl už také na svém místě.
Jeho zboží si prohlížel už včera, měl vyhlédnutý jeden postříbřený náhrdelník s červenými kamínky. Mohl ho sice rovnou koupit včera, ale styděl se před ostatními. Nechtěl, aby ho viděli.
Naštěstí obchodník ho stále měl, tak Erzim neváhal.
Byla to sice cetka, ale přesto doufal, že Lithy udělá tento malý dárek aspoň trochu radost.

Haxmann jako poslední opouštěl krčmu. Zaplatil za ubytování a přihodil nějaký peníz navíc, čímž si vyžádal nesčetněkrát díků majitele krčmy.
Venku na něj čekalo hned dvojité překvapení, v podobě přítomnosti Zuckermanna, který už se seznamoval se zbytkem družiny. Měl na sobě vojenský, červeno-bílý pěchotní varkoč.
Odůvodňoval to, že stejně nic lepšího na sebe nemá. Na zádech táhl hnědý haversack, na něm ještě měl připevněnou pušku karabinu. Další dlouhou pušku držel v ruce.
Druhé překvapení byl další koňský povoz, na němž seděli dva známí trpaslíci.
Starší z bratrů, Borin popotahoval ze své dýmky, zatímco Wardin si zkracoval čekání čištěním pistole.
Když Haxmann za nimi přišel zeptat, co má tohle znamenat.

,,To je jednoduché." pravil Borin ,,Náš otec je v bezpečí u cechu, a my jsme se rozhodli vydat se do světa. Navíc, tohle město se nám nelíbí. Rozhodli jsme se k vám tedy přidat, jako zápisné poslouží tady ten vůz!" poklepal pravou rukou o bok vozu.
Haxmann pokývnul na souhlas, nijak dále to nekomentoval. Byl rád o pár dalších válečníků ve skupině. Zmenšuje se možnost napadením některé ze zlodějských skupin na pláních či v lesích. Jen blázen by si totiž troufl na skupinu dobrodruhů, doplněné o trpaslíky a elfy.
A samozřejmě rozmluvit něco trpaslíkům bylo nadlidský úkol. Jejich paličatost je věhlasná, rozmlouvat jim to Haxmann nechtěl.

Během čekání na elfy mezitím družina nakládala na povoze vše potřebné na několika denní cestu.
Jídlo, víno, sudy s pivem a vodu. Bhörn s Axtellem se klepali na čelo, proč berou takovou zbytečnost, jako je voda. Stass jim vysvětlil, že koně nejezdí na víno.
Poté naložili stany a náhradní zbraně, které díky "štědrosti" Allastara mohl Haxmann nakoupit.
Téměř před dokončením nakládky se konečně ukázal Allastar se svým doprovodem.
Při pohledu na trojici elfů Erzim oněměl v úžasem. Ale Haxmann se Stassem skřípali zuby.
Nejen proto, že Allastar měl nos natolik vysoko, že by dle Zorida mohlo během deště natéct kapky do nosních dírek, ale nejvíce skupinu zaujal jeho strážní doprovod.

Takzvaní štítový válečníci patřili k elfské bojové elitě. Jejich štíty nesloužili nejen k obraně, ale i jako zbraň.
Kraje štítů byli totiž ostré, jako žiletky v kombinaci s jejich šermířským uměním z nich dělalo jednoho nejnebezpečnějších protivníků, proti kterým by Haxmann nerad čelil.
Vzpomněl si, jak mu bývalí spolubojovník kdysi říkal historku o tom, jak byla potřeba nejméně padesáti mužů, aby skolili jednoho ze štítových válečníků.
No a Haxmann bude mít hned dva pěkně poblíž své osoby.

Čaroděj Allastar představil družině své ochránce jako Oriona a Drya. Nikdo nevěděl sice, který je který. Vypadali ve svých zlatem ozdobených zbrojích téměř identicky, na rozpoznání dle tváře taky nebyl spoleh.
Oba měli natažené přes tváře černé bandany, oči též dvojice měla stejně bledě modré.
Zorid s Axtellem se začali uculovat, když Allastar stál vedle Erzima. Vypadali jak dva kloučci, přitom je od sebe dělilo přes tisíc let.

,,Podívejte, kdo sem kráčí!" pravil Zorid a ukázal směrem k jedné z úzkých uliček.
Rozpoznali potácejícího se Höwertze, jež se držel za hlavu. Vypadal, jako by strávil skoro celou noc v prasečím chlívku.

,,Co se ti stalo? Kdes byl celou dobu?" zeptal se ho Stass.
Höwertz se zastavil vedle něj, pomrkával očima a vypadal, jako by se snažil vzpomenout.

,,Nebudeš tomu asi věřit, ale přepadli mě lapkové. Když jsem se bránil, tak mě praštili do hlavy.
Probral jsem se potom u někoho na dvorku a tohle mi udělali z knihy!" odvětil unaveně Höwertz a zdvihl knihu. Tedy spíš to, co z ní zbylo.
Haxmann si ho prohlédl. Ano, vypadal potlučeně, ale bez jakékoliv viditelnějšího poranění. Až na tu bouli a zakrvácenou hlavu.
Stass mu ránu ošetřil ,,Jinak jsi v pořádku? Jestli se neudržíš v sedle, tak máme ještě místo na voze." navrhnul mu Haxmann.

,,Ne. Jsem v pohodě!" prohlásil Höwertz a dokulhal ke koni.

,,Ehm Höwertzi! To je kůň Erzima!" zarazil ho Bhörn. Höwertz se zastavil, vypadal dosti zmateně.
,,Asi ta rána do hlavy zanechala pěkné následky." zazubil se Axtell směrem k Zoridovi, ten se nad jeho poznámkou jen pousmál.

,,Tvůj kůň je přece támhle!" informoval Höwertze Zorid.

,,Ach díky!" odvětil Höwertz, dolehla ke svému koni a naskočil na něj stylem, jako by mu nic nebylo.
Což vyvolalo nechápavý pohled Zorida a Axtella.
Družina už tedy kompletní mohla vyrazit hlavní ulicí k bráně.
V čele jel Haxmann, za ním Stass a Erzim. Za sebou měli hned povoz, řízený Borinem.
Pak následovala na koních trojice Zozir, Bhörn a Axtell.
Druhý povoz vedl Wardin, vedle něj seděl Zuckermann a až za nimi Höwertz.
Úplně jako poslední jel Allastar a jeho stráže, chtěl mít všechny pěkně před sebou.



Už byli dobré tři míle za městem, když si pořád opakoval svoji úlohu.
Musí vzít ten kámen a zabít Haxmanna. Teď, když pomalu mířili k lesu měl ideální příležitost.
Stačilo jen k němu dojet, vrazit mu kudlu do krku, strhnout tu proklatou brašnu, co měl pořád
u sebe, prakticky ji nesundával. Než by si kdokoli další uvědomil, co se stalo, zmizel by do lesa a musel doufat v pomalou reakci těch pobudů. Sice měl úkol od stařešiny zjistit více o tom elfovi, a kam mají vlastně namířeno.
Do téhle části svého poslání se mu nechtělo. Věděl, že za úspěch bude považováno, když doveze ten kámen a dýku potřísňěnou Haxmannovou krví.
Vlastně to byl dobrý plán! Splní důležitou část a vyhne se té nepříjemné a zdlouhavé. Povzbuzen tímto nápadem pobídnul svého koně do cvalu.
Projel kolem všech, za zadkem Haxmannova koně si pomalu chystal dýku.
V moment, kdy byl prakticky vedle Haxmanna už chtěl tasit a zasadit smrtící úder.
Jenže Haxmann svým koněm náhle popojel kupředu a do strany. Haxmann s nechápavým pohledem otočil hlavou směrem k němu. Naštěstí stihl dýku rychle bez povšimnutí schovat.

,,Ano Höwertzi?" zeptal se ho Haxmann.
,,Ehh... chci ještě poděkovat za to, že jste mne přijal do svých řad. Vím, že jsem udělal pár věcí jinak, než dle vašich představ. Pokusím se to napravit!" vyhrkl ze sebe pohotově.
Haxmann jen souhlasně pokývnul hlavou ,,Díky Höwertzi! Potom si ještě popovídáme mezi čtyřma očima." dodal Haxmann.
,,Jistě, velmi rád!" pravil Haxmannovi, zpomalil svého koně a poté se zařadil vedle Erzima.
Hodně se zamračil, nechápal jak o jeho přítomnosti Haxmann věděl a uhnul?! Byl tak blízko!
Měl sice štěstí, že nikoho nenapadla myšlenka o jeho skutečném záměru. Nakonec se začal v hloubi duše uklidňovat, přece jen bude mít další příležitost.
Hlavou otočil směrem k tomu, jemuž říkají Erzim.
Viděl, že něco drží v ruce se zamyšleným obličejem.

,,Co to máš?" zeptal se mladíka.
,,Takový přívěsek." odvětil mu a schoval si ho do kapsy.
,,Pro koho jej máš, pro matku?"
,,Ne, ne. Pro jednu dívku, kterou jsem před nedávnem poznal."
,,Jak se jmenuje?"
,,Lithy."


Haxmann měl podivný a nepříjemný pocit, když byl Höwertz vedle něj.
Nevěděl proč, ale cítil, že je něco špatně. Měl pocit, jako by jej něco varovalo. Tyhle pocity měl pokaždé ve svém životě, když se blížilo nebezpečí. Jenže poslední dny jsou jeho pocity silnější.
Instinkt Haxmannovi začínal napovídat, aby se měl před Höwertzem na pozoru...