Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 25

Anotace: Obsahuje menší partnerskou hádku a Severusovo prozření

Sbírka: Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích

Kapitola 25: Hádka a strach

 

„Původcem lásky bývá strach ze ztráty. Když někoho máme rádi, přijímáme ho jako součást sebe, ačkoli tajně víme, a raději o tom moc nepřemýšlíme, že se při některém a kdovíjakém chybném kroku může zase od nás oddělit a pak nás bude míň o tu část, kterou jsme už pokládali za sebe sama.“ (Eduard Petiška český básník, dramatik, germanista, překladatel, romanopisec a spisovatel 1924–1987)

 

Bradavice, severovýchodní Anglie…

 

Říká se, že když nás něco, nebo někdo naštve, měli bychom se na chvíli zastavit, promyslet si to a uklidnit se. Marylin to udělala, proto šla na rozdíl od Hermiony, která chtěla stihnout Severuse, zpátky do hradu pěšky a to i přes lezavý podzimní chlad, jež venku panoval.

Nemohla pochopit, proč to před ní zatajil. Jistě, jedna její část věděla, že jí jen nechtěl přidělávat starosti, ale tady šlo o vážnou věc. Byla přece jeho snoubenka, ráda si dělala starosti a kromě toho, partneři by spolu zkrátka měli mluvit. Jinak to nikdy nemůže fungovat.

Konečně se ocitla v soukromých komnatách. Severus přišel vzápětí z koupelny a jeho výraz byl…no řekněme opatrný.

„Zlobíš se že?“ zeptal se.

Marylin na něj obrátila vyčítavý pohled. „Proč si to přede mnou zatajil Severusi? Nemyslíš, že když se mi kletba pokouší zabít snoubence, měla bych o tom něco vědět? Jde o vážnou věc.“

„Nepřeháněj Mar, dosud jsem nebyl v přímém ohrožení, nebyl důvod, aby ses tím znepokojovala.“

„Zatím, ale já mám prostě strach, že tě kvůli té kletbě ztratím. Co bude, až skončíš na ošetřovně co? Musí ti být jasné, že tohle není všechno.“

„To je možné, ale přesně podobným scénám jsem se chtěl vyhnout. Dokážu se o sebe postarat a ty to dobře víš!“

Marylin před ním trochu couvla. Uvědomila si, že její snaha se cestou uklidnit příliš nevyšla. A teď naštvala ještě i jeho. Tohle se nevyvíjelo vůbec dobře, už to však nemohla zastavit. Vážně se bála.

„Dokážeš, nedokážeš…Ty vůbec nechápeš, že tady jde o princip Severusi! Jsme partneři, měli bychom spolu mluvit, jinak to nikdy nebude fungovat.“

„Máš pravdu, nebude…“ Ta nevyřčená slova mezi nimi zůstala viset ve vzduchu. Severus se rázně otočil. Marylin v očích zaštípaly slzy, zuřivě je však potlačila. Takhle ho nemohla nechat odejít! Prostě ne.

„Severusi počkej,“ jemně ho chytila za paži, otočila zpět k sobě. V očích se mu leskla jakási neidentifikovatelná emoce. „Poslyš, já vím, že jsi v tom nový a tak, ale zkus mě prosím pochopit. Možná jsi byl v minulosti zvyklý řešit věci sám, ale teď už nemusíš a nemusíš mě ani chránit. Pokud jde o tebe, já si ráda dělám starosti. Se mnou můžeš mluvit, jenom…mi věř.“ 

„Já ti přece věřím. Vím, že jsi silná jen…to je jedno, promluvíme si o tom zítra. Oba jsme unavení a ráno učíme.“

Tahle odpověď se Marylin sice nelíbila, raději by to vyřešila teď, ale věděla, že nemá smysl naléhat. Alespoň, že neodešel.

„Jak chceš,“ řekla tedy a bez dalších průtahů zamířila do ložnice. Musela počkat, až za ní přijde, až bude chtít mluvit. Jako tehdy, když chtěla, aby mluvil o svém otci. Severus prostě potřeboval čas. Byl příliš dlouho sám, zvyklý neobtěžovat ostatní se svými problémy. To bylo to, co Harry myslel tam na té oslavě. Přišel čas dokázat, že Marylin skutečně ví, co dělá. Prvním krokem bylo, uzavřít před Severusem svou mysl. Pokud s ní bude chtít mluvit, tak jedině osobně, nikoli telepaticky. Jen tak se to mohl naučit.  

 

*****

 

Znáte ten okamžik klidu a míru těsně po probuzení ještě než skutečně plně procitnete a uvědomíte si realitu nového dne? Tak přesně tyhle chvíle Severus miloval, protože to bylo ještě všechno v pořádku. Tedy, alespoň do té doby, než otevřel oči a zjistil, že Marylin je pryč. Musela odejít brzy ráno tak, abychom se nepotkali. Zřejmě se mi vyhýbá. Uvědomil si zklamaně. V noci měl spoustu času o jejích slovech přemýšlet a došlo mu, že měla pravdu. Byla chyba to před ní tajit. Nakonec usnul s rozhodnutím, že se hned ráno omluví. To, že byla pryč, ho však znovu zneklidnilo, bál se, že prostá omluva nebude stačit.

Během dne se jeho strach ještě prohloubil. Nejenom, že ji za celý den nepotkal, ale nemohl použít ani jejich telepatické propojení. Uzavřela se před ním, což podle Severuse mohlo znamenat jediné, a sice že tentokrát to fakt podělal. Dokonce ho napadla možnost, že způsobil narušení kompatibility jejich magie a to by byl skutečný problém. Obnovit ji by mohlo být velice těžké, zvlášť jestli ztratil její důvěru.

Přesto se tím nyní nesměl nechat ovlivnit, potřeboval se soustředit na své povinnosti. Během své poslední hodiny toho dne se stalo něco, co ho skutečně překvapilo. Učil třetí ročníky kouzlo Riddikulus, které se používá k zahnání bubáka.

„Bubák jak víte, je tvor živící se strachem. Bere na sebe podobu toho, čeho se nejvíc bojíte. K úspěšnému provedení kouzla je zapotřebí si představit něco, co bubáka zesměšní a poté pronést formuli Riddikulus. Vyzkoušíte si to postupně všichni, takže do fronty prosím!“

Třída se s nadšením seřadila před starou oválnou skříní. Severus se je ani nesnažil nijak ukáznit, nebylo to těžké kouzlo. Stačilo jen být připravený, kdyby některý ze studentů podlehl svému strachu a nebyl schopen si v tu chvíli představit nic směšného. Občas se to stávalo.

Jako první byla na řadě Donatella Hopkirková z Havraspáru. Byla to dcera Mafaldy Hopkirkové z oddělení nepatřičného užívání kouzel. Její prací bylo odesílat dopisy studentům, kteří mimo školu použili kouzlo v době, kdy jim ještě nebylo 17 let. Její dcera měla největší strach z vlkodlaků. Roztřeseně pozvedla hůlku, křikla „Riddikulus!“ a z vlkodlaka byl rázem malinký bílý chundelatý pejsek v růžovém oblečku. Třída se začala smát a Donatella úlevně odešla na konec řady.

Takto se postupně vystřídali všichni. Severus byl svědkem toho, jak se z hada stala zauzlovaná zahradní hadice, z hejna netopýrů propíchnuté balónky, obrovský šváb začal poskakovat na pérkách a při temné bouřce začaly pršet barevné konfety. V soubojové síni se tak každou chvíli ozýval hromový smích bavících se studentů.

Pak se ale před Ellie Cattermoleovou (1), mrzimorkou s hustými kaštanově hnědými vlasy objevil kouřový démon a Severusovi bylo jasné, že je zle. V tomto případě se nedivil, že proti němu nedokázala zasáhnout. Pravděpodobně byla její rodina jednou z mnoha, na kterou v loňském roce zaútočili démoni, a ona ještě neměla možnost svůj strach zpracovat.

Severus k ní přiskočil s napřaženou hůlkou. Očekával, že bubák na sebe nyní vezme podobu jeho otce tak jako tomu bylo celé roky už od dětství. Byl na to připravený. Nemohl však vědět, že se jeho strach změnil. Namísto Tobiase Snapea před ním stál on sám se smrtijedskou maskou. Leckomu by to pravděpodobně nedávalo smysl. Severus však pochopil, že se v současnosti ze všeho nejvíc bojí sám sebe, přesněji své temné stránky. Každý člověk v sobě má světlou i temnou stránku. Myslel si, že ta temná část jeho života už je za ním, ale zřejmě ne. Pořád to bylo v něm, bál se, že by mohla znovu převládnout a ublížit Marylin.

Poté, co se vzpamatoval z prvotního překvapení, sevřel hůlku pevněji. „Riddikulus!“ zvolal. Jeho hlas byl pevný a pečlivě ovládaný, protože jestli něco uměl, tak čelit svému strachu. Ze smrtijeda se stal klaun a Severus skříň zase zavřel. Hodina skončila, tentokrát se nesmál nikdo.

Později v čase, který zbýval do večeře, opravoval ve svém kabinetu písemné práce a přemýšlel nad tím, co se při hodině stalo. Napadlo ho jediné vysvětlení. Náprava vzpomínek, jež si na něj minulý měsíc připravila Marylin, opravdu fungovala. Trauma z dětství bylo zřejmě pryč, už ho nemohlo ovlivnit. Jen zbožné přání, nebo dlouho vytoužená realita? Severus si nebyl jistý. Náhle pocítil akutní potřebu promluvit si o tom s Mar, ona jediná ho mohla zbavit zmatku. Ze všeho nejdřív se jí ale musel omluvit.

Měl štěstí. Na večeři ve Velké síni už ji konečně zastihl. Nebylo úplně jasné, zda se na něj stále zlobí, z její tváře se nedalo nic vyčíst. Sice se k němu chovala zdvořile, ale při jídle se bavila s Rolandou Hoochovou, profesorkou létání. Probírali nějaké ženské záležitosti. Severus je nechal a místo toho se chvíli soustředil na Justina. Teprve nyní si uvědomil, že už nějakou dobu neměl žádné urážlivé poznámky, naopak se k němu choval velmi zdvořile. Že by náš rozhovor přeci jen zabral? Dumal, i když ve skutečnosti mu to nyní bylo srdečně jedno.

Ke své snoubence se poněkud nejistě obrátil teprve ve chvíli, kdy se Rolanda s omluvou zvedla a opustila profesorský stůl. Nevěděl, jak by měl začít.

„Mar, přijdeš dnes večer domů?“

Pohlédla na něj poněkud překvapeně. „Samozřejmě, kam bych měla jít?“

„Nevím, nebyl jsem si jistý, zda se mnou ještě budeš chtít mluvit. Celý den se přede mnou uzavíráš,“ vysvětlil polohlasem tak, aby je nikdo z kolegů neuslyšel. Nebyla to jejich věc.

„Záleží, o čem chceš mluvit,“ řekla chladně.

Severuse z jejího tónu na chvíli polil ledový pot, nenechal se však odradit. Pohlédl do těch oříškově hnědých očí, které pro něj byly světlem na konci tunelu, dokonce i teď když se zlobila. Najednou nemohl pochopit, proč k ní přestal být upřímný, vždyť jí přece vždycky věřil i poté, co před ní odhalil své největší trauma. Jsem zatracený idiot! Musím to napravit. Uvědomil si.

„O nás a o tom, co se stalo včera. Také bych chtěl znát tvůj názor na to, co jsem dnes zažil. Marylin můj bubák změnil podobu. Teď jsem…“ Nestihl větu dokončit.

Marylin mu položila prst na rty. „Pst, tady ne. Pojď, promluvíme si doma,“ řekla se zvláštním úsměvem, jehož význam Severus nerozluštil. Vypadalo to ale něco jako, přesně na to jsem čekala výraz. Ať už to znamenalo cokoli, Severus to nechal být. Jediným rychlým lokem vyprázdnil sklenku červeného vína, čímž si dodal trochu odvahy a následoval svou snoubenku do soukromí vlastních komnat.

 

Poznámka autorky: Ellie Catttermoleová je dcerou Mary Elizabeth Cattermoleové, čarodějky z mudlovské rodiny a Reginalda Cattermolea, který pracuje na ministerstvu kouzel. V sedmém díle byla Mary obviněna z krádeže hůlky a poslána do Azkabanu. Harry, Ron a Hermiona vydávající se v té době pod mnoholičným lektvarem za zaměstnance ministerstva za účelem pátrání po viteálech jí však osvobodili a doporučili utéct i s dětmi ze země, dokud je Voldemort u moci. Kromě Ellie mají ještě dceru Maisie a syna Alfréda.