Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 36

Anotace: Jedna klidnější kapitola před depresivní návštěvou Azkabanu

Sbírka: Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích

Kapitola 36: Kontrasty

„Žijeme mezi kontrasty, mezi štěstím a neštěstím, mezi strastmi a radostnými pocity touhy a naplnění.“ (Georg Friedrich Haas, rakouský skladatel 1953)

Pearl Reef Manor, hrabství Cornwall, západní Anglie…

Pokud by se v nejbližším okolí Pearl Reef Manor nacházel nějaký člověk, jistě by ho zaujaly lidské stopy, jež narušovaly jiskřivě bílou sněhovou pokrývku a mířily k domu. Zvláštní bylo, že začínaly jakoby uprostřed ničeho. Jelikož zde ale nikdo nebyl, zůstala tato podivnost bez povšimnutí. Stopy patřily dvěma ženám, které se sem přemístily. Mladší z nich Ginevra Potterová držící v náruči malé dítě, zde byla poprvé.

„Musím říct, že Severus se fakt překonal. Elegantní dům, útesy, do kterých neustále naráží vlny a úplný klid od lidí. Vidím v tom dokonalý kontrast,“ řekla a na tváři starší ženy se objevila úleva.

Aby pravdu řekla, Marylin byla z její reakce nervózní. Bylo to vůbec poprvé, co sem někoho vzala. Ze všeho nejraději by ten dům ukazovala teprve, až bude kompletně zařízený, jenomže právě s tím jí Ginny měla pomoct.

„Máš pravdu, vždy jsem takové kontrasty milovala,“ přiznala Marylin.

Seděly spolu v kuchyni a pomalu upíjely horký čaj, jenž jim po prohlídce připravila Corrie. Ginny už nahlas rozvíjela svou představu, přičemž nespouštěla z očí svého sedmiměsíčního syna hrajícího si na dece kousek od ní. 

„Takže co kdybychom to využily i při zařizování? Když zkombinujeme tvé jemné perlové odstíny například s černým mahagonovým dřevem, dosáhneme zajímavého kontrastu.“

Zdálo se to jako dobrý nápad, tak jej hned vyzkoušely. Netrvalo dlouho a stará světlá linka byla přeměněna na novou mahagonovou s perlově bílou pracovní deskou. Jelikož to vypadalo moc dobře, přeměnila Ginny v podobném duchu celou kuchyň.

Marylin její práci musela obdivovat. Tahle úroveň přeměňování vyžadovala velkou přesnost a zároveň zcela konkrétní představu požadovaného nábytku. Nechtěly přece, aby výsledný dojem vypadal nepřirozeně. Ostatně to byl důvod, proč používaly katalogy.

Postupně se přesunuly do dalších místností. Aby měla Ginny volné ruce, hlídala Marylin Ignotuse a přitom sdělovala své představy.

„Promiň, Harry je v práci a já nemám hlídání tak jsem ho musela vzít sebou,“ omlouvala se zrzka. Samozřejmě zbytečně. Kdyby Marylin vadilo malého držet, mohla klidně dočasně přeměnit například židli v dětskou ohrádku a nechat ho v kuchyni.

„To je úplně v pořádku. Víš přece, že mám děti ráda.“

„Omlouvám se, jestli je ta otázka moc osobní, ale neuvažovali jste se Severusem, že byste měli vlastní?“

„Tedy, pokoušíme se o to. Ovšem přesvědčit Severuse nebylo právě snadné.“ Nic víc k tomu neřekla. Přestože si s Harryho ženou navzdory jejich věkovému rozdílu docela rozuměla, o svém malém podvodu s lektvarem se zmiňovat nechtěla. Nevrhalo to na ni právě nejlepší světlo a navíc do toho nikomu nic nebylo.

„To si dokážu představit,“ zasmála se Ginny a dál se věnovala přeměňování ložnice. Marylin neuniklo, že se tím zároveň snaží překrýt své rozpaky. Koneckonců nacházely se v ložnici a mluvily o dětech, jak příhodné.

I tady se nakonec podařilo vytvořit nádherný kontrast mezi černým nábytkem a perlově šedou postelí. Celé to vypadalo velmi moderně a luxusně. Obývacímu pokojí pro změnu vévodil masivní černý vyřezávaný krb a mahagonový konferenční stolek ve stejném stylu. Čalouněný nábytek měl naopak velmi světlou pískovou barvu, čímž se celá místnost prosvětlila. Řezby se nakonec Marylin tak zalíbily, že se jimi rozhodla ozdobit i zábradlí hlavního schodiště. Ve výsledku tak byl celý dům kombinací moderního stylu s retrospektivními prvky.

Přestože se jejich práce na první pohled mohla zdát jednoduchá, Ginny několikrát narazila na komplikaci, když zjistila, že se některé předměty v domě částečně brání přeměně. Bylo to zvláštní, ale Marylin brzy nalezla vysvětlení. Všechny ty předměty měly totiž jedno společné. Obsahovaly jakousi kresbu mořské víly sedící na útesu. Její dlouhé vlasy a rybí ocas se ztrácely ve vlnách moře. V ruce držela lasturu s perlou, ze které vycházela jemná záře.

„Podívej Ginny, myslím, že tohle je znak domu. Pokud jsem správně pochopila, co mi říkal Severus, tak ve smlouvě je dohoda, která nám zakazuje dům přejmenovat kvůli jeho historii. Čistokrevné kouzelnické rodiny to obvykle dělaly tak, že svůj domovní znak svázaly s názvem a takto to zaregistrovaly, aby se nikdo nemohl opičit. Změnu mohl provést pouze majitel. Jestliže došlo k prodeji, vše záleželo na smlouvě tak jako u nás.“

Ginny přikývla. Zřejmě pochopila, že s tím nic neudělá. Může změnit tvar, či barvu, ale ta kresba tam prostě zůstane. Kouzelnická smlouva je kouzelnická smlouva. Nevadilo to. Vlastně to vypadalo docela dobře. Dokonce tak dobře, že se v hlavě mladé Potterové právě začal rodit jakýsi plán. O tom však Marylin zatím nemohla, ba ani neměla nic vědět.

*****

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Bylo pozdní sobotní odpoledne. Severus seděl ve své pracovně nad seznamem hostů a pomalu začínal litovat, že se do toho tak hrnul.

Svatby byly v kouzelnickém světě vždy považovány za oficiální společenskou událost. To mimo jiné znamenalo pozvat nejen lidi, které máte rádi, ale také ty, co v současném světě něco znamenají. Bohužel na ministerstvu se stále ještě našli tací, kteří měli se Severusem problém. A on s nimi. Přesto je musel pozvat. Patřila mezi ně například Griselda Marchbanksová (1), stará ženština z úřadu pro kouzelnické zkoušky. To ona byla podepsaná pod těmi stupidními osnovami, jimiž se učitelé museli řídit. Kromě toho byla jednou ze zkoušejících u NKÚ, což ji samo o sobě řadilo na seznam důležitých osob pro školu.

Severus jí s hlubokým povzdechem a zamračeným výrazem napsal až na úplný konec seznamu. Příliš mnoho lidí, které nechtěl vidět, to byla cena za touhu udělat to tentokrát správně. Život je zkrátka někdy plný protikladů, kontrastů a nepříjemných rozhodnutí fungujících v systému něco za něco.

První část byla nicméně hotová. Nyní mohl začít přemýšlet nad zasedacím pořádkem. I to se záhy ukázalo být nadmíru ošemetné. Každý zkrátka nemohl sedět s každým. Pokud tedy nechtěl, aby se jim svatba zvrhla ve veřejnou roztržku či dokonce politickou frašku.

Vyrušení v podobě sovy, jež náhle svým zobákem jemně zaťukala na okno, Severus uvítal. Vážně potřeboval přestávku a tohle navíc bylo důležité:

Návštěvu Azkabanu jsem ti domluvil na pondělí v 1 hod. odpoledne. Jako bystrozor tě ale musím doprovodit, takže se sejdeme v půl 1 na ústředí. Raději si zajisti suplování na celé odpoledne, je to daleko.

Harry.

Severus nad tím vzkazem dokázal pouze vrtět hlavou. Někdy nedokázal pochopit, jak tenhle Nebelvír mohl vůbec složit OVCE. Informace, které mu sděloval, byly tak zjevné, že si zasloužily patřičně kousavou odpověď.

Máš mě za idiota? Vím, kde je Azkaban. Stejně tak vím, že když chci mluvit s vězněm, potřebuji doprovod. A věř tomu nebo ne, ale došlo mi také, že když mám schůzku těsně po obědě, kterou tímto potvrzuji, nejspíš nebudu schopen odučit odpolední hodiny. Na ústředí samozřejmě budu včas.

            S pozdravem,

            Severus Snape.

S pocitem uspokojení předal Severus svou odpověď sově a odletaxoval se do ředitelny, aby si promluvil s Minervou.

Chvíli trvalo, než jí vysvětlil svůj plán a důvod, proč potřebuje hovořit s Luciusem. Akceptovala jej přesně, jak slíbila. Bez zbytečných otázek či pokusů ho odradit. Také portréty mlčely, ačkoli Brumbál se nespokojeně mračil.

„Dobrá, na pondělní odpoledne vás samozřejmě uvolním, ovšem jen vás. Kolegyni Kelleyovou zde potřebuji. Jistě pochopíte, že nemohu postrádat dva profesory hlavních předmětů.“

„Nic takového jsem nežádal, pravděpodobně by to ani nebylo možné. Jak jsem pochopil, pan Malfoy má poměrně přísnou ostrahu, takže mi možná ani nedovolí mluvit s ním o samotě. Mimoto nemyslím, že by Marylin zrovna toužila vidět Azkaban.“ 

„Kdo by po tom toužil že?“ ušklíbla se Minerva.

Severus nemusel odpovídat. Bylo to zbytečné. Oba věděli, že umístění kdesi uprostřed Severního moře má své opodstatnění a to dokonce i když úlohu strážných po válce již neplnili mozkomorové, nýbrž speciální oddíl bystrozorů. Stále to bylo místo plné bídy a bolesti, jemuž bylo lepší se vyhýbat. Kdyby to nebylo nutné, ani Severus by tam dobrovolně nešel. Pokud by měl jistotu, že nebude problém tu informaci získat, mohl by požádat Harryho, aby tam zašel sám. Bohužel však považoval za pravděpodobné, že bude nutné použít nitrozpyt a v tom Harry nijak zvlášť nevynikal.

Po chvíli ho z myšlenek vytrhlo zahučení letaxu. Minervinu pozornost si žádala pro změnu Pomona.

„Nebudu zdržovat. Dám vám vědět, co jsem zjistil,“ slíbil jen v rychlosti Severus a vyklidil pole. Minerva byla očividně na roztrhání i o víkendu.

Z ředitelny zamířil rovnou do Velké síně na večeři. Najedl se sám, jelikož Marylin byla stále ještě na Pearl Reef Manor. Severuse to nijak nezaskočilo, ani neznepokojilo. Nejspíš se s Ginevrou najedly tam a on chtěl stejně ještě dokončit ten zasedací pořádek.

Poznámka autorky: (1) Griselda Marchbanksová- V kánonu byla popisována, jako postarší velice vážná čarodějka podporující Albuse Brumbála. Než odstoupila, byla také členkou Starostolce. U NKÚ zkoušela nejen Brumbála, ale také Harryho. Říká se, že přežila i druhou kouzelnickou válku a stále pokračuje ve své práci. (To se mně osobně zdá dost neuvěřitelné, když vezmu v úvahu, kolik jí musí být.)