Laura- 14.kapitola

Anotace: Po delsí dobe dalasí pokracování Laury...

Opět se ocitli v království. Lauře se nechtělo otevírat oči, a tak jenom ležela, vdechovala příjemnou vůni trávy a květin a čekala, až se něco stane. Nechtěla, aby se vůbec něco stalo, přála si, aby bylo stále všechno stejné, jako v tomto okamžiku a aby nemusela nikoho poslouchat. Věděla, že se jí bude Limerot pokoušet vysvětlit události posledních dní a taky s jistotou věděla, že mu odpustí. Její příjemné okamžiky jí přerušil Adrienův zlostný hlas. „No dobře Limerote, dostal jsi nás z toho světa, ale to neznamená, že ti odpustíme.“
„Tak at se nám to pokusí vysvětlit, třeba měl pro to, co udělal dobrý důvod.“ Přerušil ho Adam. „zase se ho zastáváš?! To ti nevadí, že chtěl předhodit Lauru Temnému rytíři?!“ pouštěl se Adrien do hádky. Limerot nechtěl, aby se kvůli němu hádali, a tak je přerušil. „Nehádejte se! Povím vám, jak to všechno bylo.“ Doprovázen Lauřiným zvědavým pohledem se posadil a pustil do vyprávění.

Vyprávěl jim, jak ho probudil otec, co se stalo až do doby, než Laura odešla. „Když jsi odešla,“ podíval se pevným pohledem na Lauru, „věděl jsem, že tě nesmím opustit. Neměl jsem odvahu, abych ti něco vysvětloval, a tak jsem tě sledoval. Když jsem viděl, jak mizíte, zpanikařil jsem. Myslel jsem si, že je to trik Temného rytíře, ale pak jsem si uvědomil, že jsi měla v ruce jemnou fialovou květinu, která byla určitě květina Přání. Když si něco usilovně přeješ a držíš v roce květinu Přání, tak se ti skoro každé přání splní. Chtěl jsem jít za vámi,ale všiml jsem si pergamenu, který byl u mých nohou. Zkusil jsem ho přečíst, ale nechápal jsem význam slov. Pustil jsem ho z hlavy a vzal si květinu Přání a přál si být s vámi. Jenomže to nefungovalo. Byl jsem zoufalý a nevěděl, co mám dělat. Opět jsem zkusil přečíst tajemný pergamen, ale znovu mi nedával smysl. Seděl jsem zoufalý na zemi, když jsem ucítil, že mě někdo pozoruje. Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem něco, co bylo menší než duch, jen matný stín. I přesto ve mně vzbuzoval posvátnou úctu. Nevím jak, jsem si uvědomil, že je to náš král. Padl jsem na kolena a čekal jsem co udělá. Řekl mi však jedinou větu´Nech Lauru na pokoji, nepřibližuj se k ní!´ Potom zmizel. Nechápu jak, ale najednou jsem věděl, že za vámi musím jít. Jenomže mě nenapadl žádný způsob, jak se k vám dostat. Chtěl jsem zkusit znovu přečíst pergamen, ale ten tam nebyl, na stejném místě, kde ležel, byla bílá lilie a když jsem se jí dotkl, byl jsem v tom jiném světě.“

Když domluvil, nastalo hrobové ticho. Adrien byl bledý jako stěna, Adam měl nic neříkající výraz a Laura klidně seděla se zavřenýma očima. Limerot nevěděl, kam se má dívat. Byl by rád věděl, co si ostatní myslí, to čekání bylo nesnesitelné. Konečně promluvila Laura. Její hlas byl nezvykle klidný. „myslím, že vše. Co jsi udělal, bylo správné. A kdyby nebylo, to že jsi ted tady, znamená, že patříš k nám.“ Po chvíli se ho zdráhavě zeptala. „ Máš ještě tu bílou lilii?“ Limerot jí odpověděl záporně. „Když jsem se ocitl ve vašem světě, proměnila se v květinu Přání.“ Zadíval se na ni. „Proč se ptáš?“ „Bílé lilie milovala oje matka.“ Limerot se už dál nevyptával.

Limerota opět přijali mezi sebe. Nálada ale nebyla nijak báječná. Při večeři u malého ohně nikdo téměř nepromluvil a všichni byli rádi, když nastal čas jít spát.
Limerota se probudil uprostřed noci. Chvíli před tím než se probudil, viděl bílou lilii. Byl to zvláštní pocit, a musel se probudit. Když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že tu Laura není. Lekl se a chtěl probudit ostatní, ale potom uslyšel tiché vzlyky. Šel za nimi a brzy uviděl lauru schoulenou pod velkým jasanem. Pomalu k ní došel a sedl si vedle ní. Nevěděl, co by měl udělat, jak by se měl zachovat. V dívčích citech se nikdy nevyznal. Zkusil se ji nějak utěšit. „ auro, to bude dobrý, jenom prosím tě nebreč…“ Laura k němu pozvedla uslzený obličej a potichu zašeptala. „To už nikdy nebude dobrý! Nikdy nebudu moct nahradit ty ztracený léta,co jsem byla s lidma, kteří mě neměli rádi. Měla jsem být tady, poslouchat pohádky a ukolíbavky, učit se šermovat, učit se být princeznou, zkrátka být s mými rodiči!“ Ztichla a snažila se udržet pláč, potom pokračovala. „Já jsem do toho světa nepatřila, nikdo mě neměl rád, snad kromě Adama. Všichni si mysleli, že jsem šťastná, nebo se o mě vůbec nezajímali. Já jsem ale trpěla a toužila být někde jinde, někde, kde by mě měli všichni rádi. Když jsem se ocitla tady, myslela jsem si, že moje trápení končí, ale neskončilo. Ted mě tu budou mít možná rádi jako princeznu, ale ne jako člověka. I vy mě berete jako princeznu, která nepotřebuje lásku a přátelství…“ Limerot to už nechtěl poslouchat, a nemohl se udržet. Naklonil se k ní a pokryl jí ústa polibky. K jeho překvapení mu Laura nedal facku, ale těsně se k němu přimkla. Oba dva byli v tu chvíli neskonale šťastní. Přerušil je výkřik. Oba se otočili směrem, odkud vycházel. Tam stál Adrien s pusou otevřenou a nevěřícně na ně zíral.
„ Nenechte se rušit!“ Vykřikl zlostně a odešel do hlubin lesa.