Laura- 15.kapitola

Anotace: Dalsí cást

Když se Laura probudila, nejdřív nevěděla, proč je jí tak bídně. Potom si vzpomněla-události včerejší noci! Potom, co Adrien nasupeně odkráčel, se jí pokusil Limerot uklidnit, ale moc se mu to nepovedlo. Šla si raději beze slova lehnout, aby mohla na všechno alespoň na chvíli zapomenout. Tedˇ, když se probudila, jí bylo ještě hůř než včera. Rozhlédla se po tábořišti a rozbušilo se jí srdce. Viděla Adama, jak klidně oddechuje,ale to bylo všechno. Adrien ani Limerot tu nikde nebyly a i jejich věci zmizely. Laura přiskočila k Adamovi a začala s ním třást. „Probuď se! Adrien a Limerot tu nejsou!!!“ Adam se probudil a lekl se Lauřiny hysterie. „No tak, klid. Určitě se brzo vrátí.“ „Nevrátí, nevrátí! Niky se nevrátí!“ Laura vyčerpaně klesla na zem. Cítila se úplně bezmocná. Nejhorší byl pocit, že to všechno zavinila sama. Dala by cokoliv za to, aby tu ted´ byli s ní. Adam se mezitím procházel po tábořišti. Došlo mu,že ti dva opravdu odešli na pořád. „No, není to tak hrozný, mi se neztratíme, když tak nám někdo poradí.“ Laura se na něj usmála, ale cítila se ještě bídněji.

Adrien si razil cestu mezi stromy. Celou noc šel a vůbec neodpočíval. Celou dobu měl před očima stejný obraz, Lauru a Limerota. Jak se to jen mohlo stát! Co Laura vidí na tom zrádcovském klukovi, Limerotovi?! Vždyť mě znala první! Já jsem měl být na jeho místě! Je tak nevděčná! Beze mě by byla dávno mrtvá! Ale já jí ukážu! Temný rytíř moji pomoc neodmítne!

Limerot se probudil na zvláštním místě. Všude kvetly bílé lilie, vzduch jimi voněl a lehký vánek mu pročesával vlasy. Najednou se ozval líbezný hlas. „Vítej! Vítej! Ocitl jsi se v zahradě její, naší paní, chce ti pomoci. Chováš-li k princezně cit čistý, až budeš zpátky, dej jí to, co budeš mít kolem krku! Uvidíš, uvidíš!“ se smíchem, čistým a mladým, hlas ztichl a Limerotovi se začala zavírat víčka.

„Tak si pospěš! Možná doženeme alespoň jednoho z nich!“ Laura hnala Adama nelidským tempem už hodně dlouhou dobu. Nemohla se smířit s tím, že je už nikdy neuvidí. Myslela si, nebo spíš doufala, že odešli spolu. Hnala ted´ Adama, aby je dohnala, ale neměla tušení, kudy mohli jít. Utopená v myšlenkách si nevšimla, že Adam zastavil a tak do něj vrazila. Adam se k ní otočil a zašeptal. „Někdo sem jde!“ A opravdu, někdo se k nim blížil.

Adrien se rozhodl, že najde nějakého přisluhovače Temného rytíř a požádá ho, aby ho přivedl k Temnému rytíři. Uslyšel z lesa nějaký hluk a tak, v domnění, že to bude někdo od Temného rytíře, vykřikl, „Tady je člověk, který chce pomáhat Temnému rytíři! Zaveďte mě k němu!“ Později své nerozvážnosti trpce litoval. Přišla k němu skupina lidí, která se zrovna nadšeně netvářila. Jeden hromotluk ho praštil a Adrienovi se zatmělo před očima.

Laura s Adamem čekali, kdo přijde. Laura ani nedýchala, myslela si, že s největší pravděpodobností to bude nějaký pomocník a jejich cesty bude konec. K jejímu nezměrnému překvapení a radosti k nim přišel Limerot. Vykřikla ho radostí a objala ho. „Měla jsem o tebe takový strach! Už nikdy takhle neodcházej!“ Když si uvědomila, že je tam s nimi i Adam, rychle od Limerota odskočila. Adam se jen shovívavě usmál. „Jako bych tu nebyl..“

Adrien se probudil přivázaný ke stromu. Kolem něj seděli lidé, staří i mladí, ale všichni se na něj dívali jako na toho nejhoršího zrádce. „Vida“ promluvil jeden z nich, muž středního věku, „probudil ses, může začít soud.“ „Soud?!“ zasténal Adrien. Začínalo se mu to vymykat z rukou.

Lidé se postavili pře Adriena a z jejich řad vystoupila postarší žena. Vlasy měla prošedivělé a bylo na ní vidět, že už zažila mnoho zlého. „Zde stojí zrádce našeho lidu, zrádce krále a královny, zrádce všeho, co je dobré. Jeho prohřeškem je to, že se chce dobrovolně přidat k Temnému rytíři. Navrhuji trest smrti.“ Ozval se jásot. „Adrien se nechtěl tak lehko vzdát. „Kde berete právo mě soudit?!“ Žena se na něj překvapeně podívala. „My jsme ti, kteří zůstali věrní a nepodrobili se. Čekáme, až se vrátí princezna, aby nás mohla vést do konečného boje, kde zvítězíme, nebo zemřeme. Ona jediná nám může něco přikazovat, ne ten zlotřilí uzurpátor, Temný rytíř, ke kterému se chceš přidat.“ „Okamžitě ho propusťte!“ Všichni se podívali na dívku, která se odvážila přerušit soud.

„Ty! Co si to dovoluješ! Rušit nás při důležitém soudu!“ Rozhněvala se soudkyně. Chlapec, který stál dívce po boku, se jí zeptal. „Neříkala jsi snad, že jediná, kdo vám může poroučet, je princezna? Princezna Laura stojí tady!“ Když Laura zjistila, kde je Adrien, rozhodla se, že veřejně odhalí svoji totožnost, aby zachránila život příteli. Soudkyně kypěla vzteky. „Princezna by se s tebou nezahazovala, zrádče! Zradil jsi všechny a princeznu chceš zabít! Ta dívka i ty a ten chlapec i ten zrádce, který nám spadl do spárů, zemřete jako zrádci! Nic jiného si nezasloužíte!“ Z davu vystoupila mladá žena. „Je to princezna, Mathyldo! Jako děvče jsem pracovala v paláci, princeznu jsem viděla, je to ona!“ Ukazovala prstem na Lauru. „Jak by to mohla být princezna! Princezna je dospělá, půvabná, autoritativní! Ona nemůže být princezna!“ Mathylda už byla rudá vzteky. Laura se na ni klidně podívala. „Já nejsem jako princezna z pohádek, nejsem taková, jakou jste si vysnili. Dlouho jsem nevěděla, že princezna jsem a když jsem to zjistila, neuvědomila jsem si, jakou tím získávám zodpovědnost. Hlavní je, že jsem tady a vy chcete spravedlnost. Já vám ji pomůžu vykonat.“ Mathylda se na ni vychytrale podívala. „Dejme tomu, že jsi princezna. Ale kdo jsou ti tři?“ Laura v klidu odpověděla. „Tohle,“ ukázala na Adama, „je Adam, člověk z mého světa, o kterém jsem si myslela, že je můj bratr. On,“ ukázala na Limerota, „je můj přítel, stejně jako ten, kterého vězníte.“ Žena, která se před tím zastala Laury, předstoupila před Mathyldu. „Pořád jí nevěříš? Poslední dobou nevěříš nikomu! Dám ti důkaz, po kterém snad uvěříš pravdě.“ Nadechla se. „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o královnině nejmilovanější květině?Jestli ji bude princezna znát, bude to důkaz jejích slov.“ Mathylda se podívala na Lauru a vyzvala jí, aby odpověděla. To také Laura s úsměvem udělala. „Nejoblíbenější květina mé matky je bílá lilie.“ „Snad jsi chtěla říct byla, nemám pravdu?“ Otázala se jízlivě Mathylda. „Nespletla jsem se, Mathyldo. Královští manželé nejsou mezi živými, ani mezi mrtvými. Přeber si to jak chceš.“ Mathylda jí uvěřila. „Marlen,“ to byla ta žena, která se Laury zastala, „postarej se o Její královskou výsost a o její ctěné přátele.“ Marlen přikývla a vyzvala Lauru a její přátele, at jí následují. Laura se usmála, konečně se začíná blýskat na lepší časy.