Svobodná věda (I/32)

32.

Minule: Jarten zjišťuje pomocí sošky původce svého nezdaru v harmelském kostele. Jde o kouzelnici Evrenu.

--- --- ---

Pondělní ráno u pramene v Galdě se koupalo ve slunci, zpívali ptáci a vyznavači bohyně Jasny se přidali zpěvem chorálu. Když bohoslužba skončila, zůstal Jarten u pramene a oddal se meditaci. Trens se posadil na pařez kousek od něho a i on se pokusil soustředit na krásu okolního světa a plnost života v přírodě.

Jarten seděl na lavičce, díval se do výklenku na sošku a v mysli mu probíhaly děje nedávno minulé. Setkání s bohyní i nezdařená bohoslužba Velkému Tvůrci, to všechno jako by zapadalo do sebe. Jartenovi připadalo naprosto samozřejmé spojení uctívání stvoření vesmíru ve Velkém Tvůrci a uctívání života v bohyni Jasně. Jak je možné, že tuto skutečnost tak dlouho nechápal? Teprve ve spojení mužského a ženského principu bylo náboženství úplné. Odtažitá církev Velkého Tvůrce viděla pouze mužský princip. Kněží byli výhradně muži, kteří se většinou neženili, obřady v bohatých kostelech ztrácely bezprostřednost setkání s božským principem ve volné přírodě. Proč vlastně bohyni Jasně slouží muži? Nebylo by lepší, kdyby se toho ujaly ženy, pro něž by bohyně byla prohloubením vlastního citu? Stálo by za to obě církve nějak reformovat a spojit. Možná by pak lidé byli spokojenější.

Trens se vytrhl ze soustředění náhlým křikem lesního ptáka, vstal a chtěl se vydat k chatě. Všiml si však Jartena a jeho pohledu, zastavil svoje kroky a pozoroval tvář velekněze. Byla krásná ve svém soustředění, Trens byl rád, že v Jartenovi našel božího muže.

Před chatou kněží stál starosta Galdy Dropak a probíral se rukama ve vousech.

„Vítám tě, bratře starosto, máš nějakou potřebu, se kterou se na nás chceš obrátit?“ zeptal se Trens.

„Bratře Trensi, mám obavy o tvého nového kolegu. Bratr Jarten se dosud nepřihlásil na obci. Vím, že ho tu už jednou hledala policie kvůli domovskému právu, byl bych nerad, kdyby měl zase nějaké problémy.“

„Asi máš pravdu, řeknu Jartenovi aby za tebou zašel. Je to muž velkého ducha, kterého naše společenství velice potřebuje.“

„Ať přijde, vyřídím mu všechny formality i odhlášení v Harmelu, nebude mít žádné zbytečné starosti.“

„To bude pěkné, bratře starosto. Myslím si, ba připadá mi to jako úplně jasné, že bratr Jarten je knězem z dávných proroctví, který povede církev naší Paní za vítězstvím nad kněžími Velkého Tvůrce. Naše církev v něm najde obroditele, jaký tu doposud nikdy nebyl. Setkal se několikrát s naší Paní, mluvil s ní, řídí se jejími radami, je nesmírně důležitý, žádný úřad mu nesmí stát v cestě.“

„Já mu rozhodně v cestě stát nebudu, bratře Trensi. Mohl bych mu vyřídit převod pobytu sám, jenže to by byl podvod, kdyby o to nepožádal osobně. Tohle by asi velký ctitel naší Paní nechtěl.“

„Jistě, máš pravdu, pošlu ho za tebou.“

Trens se rozloučil se starostou, byl však myšlenkami někde jinde. Stále viděl oduševnělou Jartenovu tvář hledící na sošku bohyně. Jarten rozhodně není jen tak obyčejný člověk.