Svobodná věda (II/3)

3.

Minule: Nimumagnus se pouští do pátrání po prstenu moci a nejprve hovoří s králem, kterému byl prsten ukraden.

--- --- ---

Ráno se Nimumagnus probudil, rozkošnicky se protáhl a vydal se do přepychově zařízené koupelny. Krákora čekal v pokoji a mlčel.

Když se zušlechtěný magikus vrátil, pohlédl na svého služebníka a řekl: „Tak jaké máme zprávy?“

„Je to tu hotová džungle, můj pane,“ konstatoval klidně Krákora. „Spousta dvořanů a sloužících všeho druhu, strážní se flákají, magikové nemají ani tu nejjednodušší magickou ochranu, prošel jsem všude a nikdo si mě nevšiml, kromě jedné mladé hraběnky, která se právě odebírala od svého milence a po špičkách přecházela chodbu. Ječela pěkně.“

„Krákoro, nepracoval na tobě náhodou kolega Golmagnus?“

„Ne, můj pane, proč?“

„Jen tak, někoho mi připomínáš. Co prsten?“

„Žádné pořádné stopy. Musel bych vidět ten kámen, abych se měl čeho zachytit.“

Nimumagnus šel do přidělené místnosti, uložil zde své pomůcky a místnost řádně zabezpečil. Poručil Krákorovi, aby udělal seznam dvořanů a sloužících, džin se neochotně pustil do práce.

Co teď? Nimumagnus se pokusil najít nějaké stopy pomocí virgule a visia, což pochopitelně k ničemu nevedlo. Krákora byl o dost lepší nástroj - a ani on neuspěl. Použil telefon a po dlouhém dohadování se spojovatelkou se mu podařilo sehnat Werku. Hrabě přišel asi po hodině, zřejmě byl opravdu zaneprázdněný.

„Nějaký pokrok, pane profesore?“

„Nic, co by stálo za řeč. Krákora mi sehnal seznam dvořanů a teď se pídí po sloužících. Spíš bychom ale měli hledat někoho, kdo zmizel. Můžete se na to podívat?“

Werka si vzal seznam, pročítal ho a pak konstatoval: „Chybí tu baron Raban. Zvláštní, už jsem ho čtyři dny neviděl. Patrně odjel na svoji usedlost u Králce.“

„Takže baron Raban. Měl přístup ke králi?“

„Asi měl, je to člen královské rady.“

„Tak se na pana barona podíváme.“

Nimumagnus se sklonil nad visiem a začal pronášet adresní formule. Visum ukázalo některé místnosti v baronově zámku, samotného barona však nenašlo. Nimumagnus rozšířil pátrání po celém světě, baron nikde nebyl.

„Zajímavé, pan baron zmizel. Pokud neodletěl na nějakou cizí planetu, pak má dobrou magickou ochranu. To je poněkud podezřelé, nemyslíte, hrabě? Byl baron magikus?“

„Asi nebyl, pane profesore. Alespoň se o tom nikdy nezmínil.“

„První stopa je tedy na světě. Zdá se, že o moci prstenu přece jen někdo věděl. No, je to všechno nějak jednoduché, raději nebudeme jásat, nechám Krákoru, aby to prověřil. Zatím se můžu pobavit s pány a dámami ode dvora. Myslíte, že se mnou budou chtít mluvit?“

„Jako bezpečnostní konzultant máte zvláštní pravomoce, nic jiného jim nezbude,“ řekl Werka a pokrčil rameny.

Nimumagnus tedy raději začal od sloužících. Nekonečné rozhovory se táhly celý den. Krákora všechno poslouchal a občas Nimumagnovi něco připomněl. Žádné kloudné výsledky však nebyly a barona Rabana nebyl schopen lokalizovat ani Krákora.

Další den byla sobota a Nimumagnus hodlal spojit příjemné s užitečným. Vzal si všechny své pomůcky a vydal se do Králce. Prohlédl si město a Krákora zatím navštívil baronovo sídlo. Sešli se na náměstí, Krákora se tvářil ustaraně.

„Tak co máme?“ zeptal se Nimumagnus.

„Je to zvláštní, můj pane. Prošel jsem celý zámek a nenašel jsem nikoho kromě hluchého strážného. S tím zase nebyla řeč. Přesto se mi zdá, že na zámku něco magického bylo. Možná to byl ten prsten, nevím to jistě.“

„Raději se tam podíváme, díky Krákoro.“

Nimumagnus odjel do zámku, našel strážného a napsal mu na papír otázku, kde jsou všichni ostatní. Strážný se rozeřval.

„Všichni utekli, vzácný pane. V zámku straší, lidi se bojí.“

Následovala otázka na barona.

„Pan baron někam odjel a nikomu neřekl kam,“ křičel strážný. „Je to pán, může si dělat co chce.“

Nimumagnus se strážného písemně zeptal, zda smí na zámku přespat.

„Skutečně tu chcete být přes noc, pane? Vy se nebojíte ducha?“

Na otázku, zda se nebojí on, odpověděl strážný lakonicky: „Já žádné strašení neslyším, mě žádní duchové nezajímají.“

Nimumagnus s Krákorou obsadil místnost po sloužících v přízemí, našel telefon a zavolal Werkovi, že z důvodů dalšího pátrání zůstane přes noc v Králci.

„Je to moudré, můj pane?“ ptal se starostlivě Krákora.

„Nemáme co ztratit. Buď tu strašidlo skutečně je - a pak můžeme předpokládat jisté magické působení. Nebo je to všechno jen nesmysl, takže se nic nestane. Spoléhám na tebe, že mi ducha přivedeš.“

Noc probíhala v poklidu, Nimumagnus spal v lůžku po místním kuchaři, Krákora chodil po chodbách a hrál si na strašidlo. To pochopitelně skutečného ducha naštvalo a ostře se na Krákoru obořil.

„Co se tu plížíš, příšero? Tohle je můj hrad!“ řekla průsvitná ženská postava.

„Těší mě, Krákora,“ řekl džin.

„Krákora, Krákora, kdo tě sem pustil?“

„Můj pán, profesor Nimumagnus.“

„Aha. Ty jsi taky duch?“

„Ne, já jsem džin.“

„Taky dobré, ráda si popovídám s kolegou. Já jsem baronka Glabala, tedy byla jsem baronka Glabala, pokud rozumíš.“

„Dokonale. Co vás nutí zůstávat na zámku, baronko?“

„Co by mě mělo nutit? Tohle je můj hrad!“

„Hm. A baron Raban?“

„Prapravnuk Raban je pletichář a sukničkář. Tady na hradě moc pletich nenapáchá, stahuje se ke králi do Karny, jestli víš, kde to je.“

„Jistě. Ale tam teď baron není. Byl jsem tam, shánějí se po něm.“

„Tak to bude jistě s tou svojí husičkou Ursalou. Hraběnkou Ursalou ze Spindalu, jestli víš, kde to je.“

„To nevím, můj pán to jistě vědět bude. Děkuji vám, paní baronko, moc jste nám pomohla.“

„Na džina jsi poměrně zdvořilý. Stejně však bude lepší, když vypadneš. Svého pána můžeš vzít s sebou. Tohle je můj hrad!“

Ráno Krákora sdělil poznatky o setkání s duchem Nimumagnovi. Ten mu nejprve nevěřil, protože celou noc pokojně prospal a žádného strašení si nevšiml.

„Baronka byla tak zaneprázdněna rozhovorem se mnou, že se ke strašení nedostala, můj pane. Zlobíte se proto na ni?“

Nimumagnus se nezlobil. Zavolal Werkovi a vyrazil s Krákorou do Spindalu.