Svobodná věda (II/15)

15.

Minule: Nimumagnus je vězení, s pomocí Krákory se mu ale daří prsten moci vypnout. Když to král poznává, propouští sice Nimumagna z vězení, ale internuje ho na hradě, odkud nesmí mág odejít, dokud nebude prsten zase fungovat.

--- --- ---

Stráž zdaleka nebyla tak důkladná, jak by si král přál. Kdyby Krákora chtěl, klidně by mohl Nimumagna navštívit. Nimumagnus trávil čas četbou knih, které si půjčil v hradní knihovně. Marně čekal na Rabamagnovu intervenci, ani král se neozval, bylo třeba vytrvat.

Někdy ve středu se v Nimumagnově pokoji objevila princezna Zimika.

„Jak se vám daří, profesore? Můj otec vás zde prý drží proti vaší vůli. Mně to ale nevadí, líbíte se mi. Už tehdy, když jste mě vyléčil, jsem se do vás zamilovala. Nedívejte se tak na mě, profesore, co je na tom divného, když se mladá dívka zamiluje do ambiciózního mladého muže?“

„Jdete na to pěkně zhurta, milá princezno. Nemůžu říci, že byste se mi nelíbila. Jenže na lásku je to trošku málo.“

Zimika se nevzdala a navštěvovala Nimumagna každý den nejméně dvakrát. Povídali si o životě, o magii a o království. Zimika byla sečtělá a ve dvorních intrikách se vyznala. Nimumagnus pozvolna roztával.

„Ach jo, je taková zima. Líbí se vám zima, profesore?“

„Neříkejte mi ‚profesore‘, princezno, pro přátele jsem Nimus.“

„Dobře Nimusi. A já jsem Zimika, můžete mi tykat.“

„Jedině, když budete tykat i vy mě, Zimiko.“

„Mám tě ráda, Nimusi. Chceš, abych přišla dnes v noci?“

„A co stráže? Udají nás králi a bude zle.“

„Nebude, stráže mě poslouchají, když budu chtít, nic neuvidí.“

„A ty bys to chtěla, Zimiko?“

„Proč ne? Jsi pořádný chlap a já nejsem žádná netykavka. Přijdu.“

Nimumagnus se nebránil, Zimika byla milá a roztoužená, měl ji rád, společně prožitá noc jim přinesla mnoho pěkných chvil, na které se nezapomíná.

Uplynuly už dva týdny od zablokování prstenu, Nimumagnus se králi vyhýbal a ten se po něm taky nesháněl. Zimika chodila k Nimumagnovi každou noc, láska přes hranice vzájemného postavení pro ni nebyla vůbec problém. O to větší problém nastal, když se o nočních výletech své dcery dozvěděl Grozmar. Povolal si Nimumagna a poměrně vztekle ho vyplísnil.

„Jste pěkný darebák, profesore. Nestačí vám, že jste ponížil krále, ještě svedete jeho dceru. Víte, že bych vás za to mohl třeba nechat popravit?“

„K tomu se jen těžko odhodláte, pane králi. Cech magiků a jejich učená společnost by vám nedala pokoj. Mohl byste přijít o trůn, kdybyste mě zahubil.“

„Troufáte si, profesore. Myslíte si, že jste bůhví co. Já ale vaše kousky trpět nebudu. Táhněte do toho vašeho Kremtu a už se nevracejte. Raději oželím prsten než dceru, to mi věřte.“

Nimumagnus to řekl Zimice a chystal se vyrazit domů.

„To přece nemůžeš, Nimusi. Jsi můj rytíř a já se tě nevzdám.“

„Je mi to líto, Zimiko. Jsi královská dcera a tvůj otec pro mě nemá pochopení. Musím odejít, nezlob se proto na mě. Mám tě rád a vždycky na tebe budu vzpomínat.“

Akademie v Kremtu najednou připadla Nimumagnovi jako zkostnatělá instituce, kde se nedobře vaří a v pokojích profesorů i učebnách je zima. Navykl na pohodlí královského hradu, našel dívku, která ho měla ráda. Jen těžko se nutil znovu studovat a přednášet.

Netrvalo to ani týden a Zimika se objevila na Akademii. Přepadla Nimumagna přímo při přednášce.

„Nimusi, moje lásko, přišla jsem za tebou.“

„Zimiko, proč mi to děláš?“

„Ty mne už nemáš rád?“

„Ale to víš, že mám. Jenže teď tu mám přednášku, počkej u mě v bytě, Krákora tě tam dovede. Hned přijdu.“

Studenti se náramně bavili. Zamilovaný Blekota, to tu ještě nebylo. Nimumagnus ukončil přednášku a šel za Zimikou. Ta nervosně přecházela po pracovně a právě měla řeč ke Krákorovi.

„Ty jsi jen džin, Krákoro. Nevíš, co je to láska. Jen se tu producíruješ a máš poznámky. Nedovoluj si příliš, nebo řeknu Nimovi a ten tě potrestá.“

Nimumagnus vešel do místnosti, Zimika nechala Krákoru být a vrhla se mu do náruče. V žádném případě nemohl tvrdit, že je mu to nepříjemné. Skončili v ložnici, vášnivě se milovali a nic nedbali na Krákoru, který chtěl něco říci profesorovi. Krákora to nakonec vzdal a čekal, až se milenci od sebe odtrhnou.

„Krákoro, ty neřáde, proč jsi nás rušil?“ chtěl vědět Nimumagnus.

„Sháněl se po vás ředitel, můj pane. Prý k němu máte okamžitě přijít.“

Nimumagnus uklidnil Zimiku a odebral se k řediteli.

„Kolego, co to mělo znamenat? Od kdy chodí děvčata za profesory do přednášek? Děláte mi tu z toho holubník. Napřed se bůhví kde flákáte, potom za vámi přijde ženská do hodiny, když vás zavolám, přijdete za čtyři hodiny. Tohle není normální jednání člena profesorského sboru Akademie. Pokud se to bude opakovat, snížím vám plat.“

To ještě Rabamagnus netušil, kdo že to za Nimumagnem přišel. Když ho král Grozmar vyzval, aby zajistil vrácení jeho dcery do královského hradu v Karně, praskl Rabamagnovi málem žaludeční vřed. Povolal si Nimumagna i Zimiku, díval se na ně přísně a rozvažoval, co má vlastně královské dceři povědět. Kariéra byla ohrožená.

„Poslyšte, vzácná princezno, váš otec má o vás starost. Odešla jste od něho a vybrala jste si mého profesora jako svého vyvoleného. Nechci vám bránit, ale pochopte mě. Já nemůžu dopustit, aby se na mě hněval král. Akademie v Kremtu je ctihodná instituce, nemůžeme vám poskytnout ubytování, je mi to líto.“

Zimice se to ovšem vůbec nelíbilo, postavila se do pozoru a spustila: „Vážený řediteli, já jsem následnice bojderského trůnu, já si mohu dělat, co se mi zlíbí. Nimus je můj rytíř a já se ho nevzdám. Pokud to bude nutné, odejdeme spolu. Myslíte si, že je vaše Akademie středem světa? To tedy není. Nimus bude jako můj manžel zabezpečen po všech stránkách, nemusí se zdržovat s takovými hloupostmi, jako je učení pubertálních synků a dcerušek se zvláštním nadáním. Nedovolujte si mě vyhánět, nebo vás stihne můj hněv!“

Rabamagnus mlčel, jakákoliv reakce by jeho kariéru mohla naprosto zničit.

Když Nimumagnus se Zimikou osaměli, nastala další patálie.

„Zimiko, já chápu, že ses na Rabamagna rozzlobila. Ty myslíš vážně, co jsi mu říkala? Opravdu by sis mě chtěla vzít?“

„Klidně, Nimusi. Ty bys mě nechtěl?“

„Víš, já jsem jen obyčejný magikus z Nemanic. Těžko bych se mohl stát tvým vážným nápadníkem.“

„A když se mnou spíš, to ti můj původ nevadí?“

„Zimiko, mám tě rád. Těžko bych však opustil svoje postavení a stal se loutkou v nějaké královské hře. Možná bude lepší, když se vrátíš k otci.“

„Ty mě vůbec nemáš rád, Nimusi. Sprostě jsi mě využil a teď mě chceš odhodit jako hadr. Tohle se nedělá žádné ženě, ani královské dceři.“

Nimumagnus se pokusil se Zimikou udobřit, jenže ona byla najednou úplně jiná, chladná a pyšná.

Když další den opět přepadla Nimumagna při přednášce a začala mu nadávat před studenty, profesorova trpělivost dosáhla vrcholu.

„Zimiko, hned toho nech a vrať se do bytu!“

„Nenechám! Nedám si od tebe poroučet, Nimusi! Jsem královská dcera, ty musíš poslouchat mě.“

„Takže to bys chtěla? Abych byl tvým otrokem? Zimiko, ani já nejsem kus hadru, se kterým můžeš cloumat, jak se ti zlíbí.“

„Jsi darebák, Nimusi, nejraději bych tě na místě nakopala, ty magická zrůdo!“

„Takhle jedná královská dcera? Zimiko, vzpamatuj se. Pokud se neuklidníš, můžeš jít, kam se ti zlíbí. Mezi námi je konec.“

Zimika se sebrala a odešla. Zmizela z Akademie a zmizela docela. Nimumagnus jako důkaz dobré vůle poslal do Karny Krákoru, aby králi obnovil funkci prstenu. Král však ani nepoděkoval, pouze vzkázal Nimumagnovi, aby mu vrátil dceru. Nimumagnus zavolal hraběti Werkovi, že Zimika odešla. Werka mu potvrdil, že se domů nevrátila.