Svobodná věda (II/19)

19.

Minule: Z vězení vysvobodí Zimiku a Nimumagna džin Krákora. Zimika je nemocná, musejí ji do auta odnést. Jedou do Karny a Nimumagnus navrací dceru králi, hned ale požádá o její ruku. Zimika i Grozmar souhlasí.

--- --- ---

Na královskou svatbu se sešli lidé z celého světa. Nimumagnus byl jmenován knížetem z Kremtu, což byl nový titul, Kremt se doposud honosil přízviskem „královské město“ a neměl tudíž žádnou vrchnost.

Za oddávajícího si Nimumagnus zvolil kněze dvou vyznání Jartena z Galdy, který byl již v té době proslulý pod jménem „prorok Svaté Rodiny“. Král Grozmar III. osobně přivedl svoji dceru před oltář, předal její ruku Nimumagnovi a poklonil se před knězem.

Obřad byl poměrně jednoduchý: snoubenci si před knězem slíbili vzájemnou trvalou věrnost a lásku, kněz jim požehnal a zazpíval chorál k poctě Velkého Tvůrce a bohyně Jasny.

Na svatbě pochopitelně nemohl chybět profesor Rabamagnus, čerstvě jmenovaný rektor Královské akademie magických umění v Karně. Starý profesor Golmagnus přál svému příteli všechno dobré a věnoval nevěstě vlastním uměním připraveného džina Axu, která byla zpodobněna podle obrazu dávné královny Kanidy I.

Ke svatebním hostům patřil i Krákora, který se poněkud motal mezi tolika významnými šlechtici a velvyslanci. Všichni ho považovali za skutečného člověka, což Krákorovi způsobovalo rozpaky.

Když po svatební hostině Nimumagnus a Zimika konečně osaměli, oddechli si od společenských povinností a odjeli do Kremtu, aby strávili svatební noc ve skromném bytě profesora vysoké magie. Zimika si na nic nestěžovala, obsluha Krákory a Axy byla pro začátek naprosto dostačující a královské věno dávalo oběma manželům možnost žít bez starostí a věnovat se svým zálibám.

Několik dní poté se konalo zasedání profesorského sboru, kterému jako nejstarší předsedal Golmagnus. Jeho bílý plnovous kontrastoval s černým oděvem s velkou modře orámovanou zlatou hvězdou na klopě. Golmagnus se tvářil slavnostně, uvítal všechny profesory a pronesl úvodní řeč.

„Vážení přátelé, nadešla chvíle, kdy si budeme muset vybrat nástupce ředitele Rabamagna, který odešel za novou akademickou kariérou do Karny. Všichni si jistě uvědomujeme, že odpovědnost ředitele Akademie zavazuje. Díváte se na mě a myslíte si, že ten starý dědek bude zajisté kandidovat a že ho v úctě k šedinám zvolíte. Já si však myslím, že nejsem ten pravý. Je to těžká volba. Každý z nás má určité zkušenosti, každý z nás má dostatečné vzdělání, každý z nás by mohl být ředitelem. Když vám nyní navrhnu jedno jméno, nebude to pro jeho zkušenosti, vzdělání ani pro jeho čerstvý šlechtický predikát. Bude to proto, že považuji profesora Nimumagna za člověka charakterního a přímého, který se nikdy neschovává před odpovědností a jeho zásluhy pro dobro království nejsou jen prázdnými frázemi. Uvědomuji si, že navrhuji kandidáta příliš mladého, nezkušeného, málo seznámeného s chodem Akademie a na první pohled naprosto nevhodného. Je to na vás. Akademie magických umění v Kremtu se neodpovídá žádným panovníkům, vždy si zakládala na své svobodě, ani nyní by se to nemělo měnit. Volte podle svého nejlepšího vědomí, vyberte nejlepšího.“

Následující tajná volba, při které musel každý profesor napsat jméno svého favorita na lístek papíru, vyzněla jasně. Nimumagnus dostal 7 hlasů, Golmagnus dva a Stelamagna jeden. Nejmladší ředitel Akademie se ujal své funkce s rozpaky.

„Vážené dámy, vážení pánové, vážím si vašeho úsudku a děkuji vám za důvěru. Věřte mi, že se ani já necítím být nejvhodnějším kandidátem. Přesto vám můžu slíbit, že se pokusím řídit Akademii podle těch nejlepších myšlenek mého vzoru profesora Golmagna a podle svého svědomí.“

Nimumagnus zdědil nejlepší pracovnu a nejlepší byt na Akademii, Zimika byla úspěchem svého manžela nadšená.

„Královský choti, můj kníže a řediteli, mám trošku obavy, že se z tebe stane nerudný, pyšný a roztržitý profesor. Budeš mě mít i potom rád?“

„Není žádná hodnost, která by mi tě mohla vzít, moje princezno.“

Domácnost profesora Nimumagna brzy překračovala hranice Akademie. Přicházeli nejrůznější lidé, někteří nabízeli své služby, někteří požadovali pomoc a někteří se prostě chtěli jen přiživit. Nimumagnus vyhlásil, že jeho prioritou jsou profesoři a studenti, nevzdal se ani své praxe medika, zůstal dále sám sebou.

Rovněž Krákora zůstal sám sebou, sloužil svému pánu stejně dobře, jako Axa sloužila Zimice.

„Poslyš, Axo, není to zvláštní, že jsme se tu sešli, já se svým pánem a ty se svojí paní?“

„Proč by to mělo být zvláštní? Každý máme své povinnosti, nic zvláštního na tom nevidím.“

„Ale jsme stvořeni jako muž a žena, to je zvláštní.“

„Je to přeci jen podoba, můj milý Krákoro. Záleží na tvém nitru, jaký budeš, ne na vnějším tvaru těla.“

„Ale jistě, to vím. Jenže lidé v podobě mužů a žen vytvářejí rodiny. Mohli bychom to taky zkusit, nemyslíš?“

„Ty jsi už viděl džina, který má děti, Krákoro?“

„No to ne, nemusíme to zase brát až tak doslova. Ale můžeme se mít rádi, to přece připustíš.“

„Proč ne? Já se nebráním ničemu. Profesor Golmagnus mě naučil vidět ve druhých jen to dobré, potom prý bude všechno v nejlepším pořádku a lidé mě budou mít rádi. I v tobě vidím mnoho dobrého, máš mě taky rád?“

„To víš, že mám. Můj pán mě naučil cítit i ty nejmenší stopy magického působení, myslím, že u tebe cítím samé dobré stopy.“

„To bylo hezké, Krákoro. Jsem ještě dost mladá, abych mohla říci něco tak pěkného.“

„Hlavně, že nemáš žádné problémy. Nemám rád, když má někdo problémy. Ze zásady. Zato mám rád strašidla. Možná, že tu na Akademii nějaké najdeme, můžeme se večer jít podívat po půdách. Když tam strašidlo nebude, nějaká ta přítulná kočka taky není k zahození.“