Svobodná věda (II/20)

20.

Minule: Koná se královská svatba, Nimumagnus a Zimika si slíbí věčnou lásku. Odjíždějí pak do Kremtu, kde se Nimumagnus stává ředitelem magické Akademie. Sbližují se i džinové Krákora a Axa.

--- --- ---

V láskyplném společenství Zimiky a Nimumagna se všemu dařilo. Studenti prospívali, profesoři uznávali nového ředitele, Krákora a Axa věrně sloužili.

Nimumagnus o svoji ženu pečoval, denně jí přinášel důkazy své lásky. Například květiny. Protože byl teprve březen, musel se často uchylovat k iluzím. Vyčaroval ty nejlepší květy, jaké vyčarovat dokázal. Jednou ho Zimika pozorovala, odložila darovanou kytici, vzala si do ruky translet a jen tak mimochodem zopakovala formuli, kterou zaslechla. Napodobila i tón hlasu. V tu ránu měla kytice dvě. Nimumagnus se na to nevěřícně díval.

„Zimiko, ty umíš používat řídící hlas?“

„Já nevím, jen jsem opakovala, co jsi řekl ty. Řekla jsem si, že to můžu zkusit a ono to vyšlo.“

„Máš evidentní magické nadání, to tě před tím nikdo nezkoušel?“

„Ne. Asi se u královské dcery nepředpokládala potřeba takových věcí, jako je magie.“

„Nevím, co mají dvorní magikové v hlavě. Princezna, následník trůnu, která ovládá magii, je přece jasná výhoda. Zřejmě se báli, že bys nad nimi vyčnívala. Nu co se dá dělat, nyní tě budu učit já.“

Zimika byla velmi pozorná žačka. Používání řídícího hlasu jí šlo jako po másle, musela se pouze učit magické formule a cvičit. Během pouhého měsíce získala takovou jistotu, že si sama vyhledávala v moudrých knihách použitelné formule, vytvářela iluze, zvládala proměnu hmoty, uměla se bránit proti magickému útoku.

Bohužel se taky začala učit sama magicky útočit na druhé lidi. Říkala, že to jako královna bude jistě potřebovat. Nic nepomáhalo Nimumagnovo ujištění, že kopie prstenu moci musí být pro vládce naprosto dostačující prostředek k získání poslušnosti poddaných.

Poslední dubnový den se konala oslava jara, profesoři i studenti se sešli u prvomájových ohňů, Zimika nemohla chybět. Podle pověsti je v tuto noc magická moc nejsilnější. Zimika toho využila a seslala kletbu na nenáviděného krále Beldanů Umara.

Nikdo to nevěděl, pouze Axa si všimla podivného chování své paní a zaslechla pronesenou formuli. Radila se s Krákorou, co si počít.

„To je vážná věc, Axo, opravdu to bylo prokletí? Umar byl už dost potrestán mým pánem, jeho prsten je nyní podřízen moci sošky bohyně Jasny. Teď ještě kletba, chudák beldanský král.“

„Co budeme dělat, Krákoro? Myslíš, že bych to měla říci tvému pánovi?“

„To nevím, přece nebudeš donášet na svoji paní.“

„Jenže co když se bude Umar na Zimiku hněvat? Tvůj pán by ji měl chránit.“

„Když se odhodlala pronést kletbu, musí nést i následky. Každý magikus je odpovědný za své jednání.“