Přes překážky ke hvězdám (I.)

Vzduch uvnitř ochranného pole byl vždy čistý a svěží, provoněný sladkou vůní růžových keřů, které se vinuly kolem masivní železné brány. Ta byla osázena průzračnými Luminorskými krystaly. Nicméně, samotný průchod touto branou do nechráněného prostoru venku byl vždy nepříjemným pocitem. Svěží vzduch vystřídala železitá vůně, která těžkla v plicích a po těle naskočila husí kůže. Na první pohled by nikdo nepoznal, že stojíme na znečištěné straně pole. Tráva byla zelená, nebe stejně modré s bílými mraky. Jen ten vzduch byl těžší.
„Nastupovat!“ zavolal strýček Kain a já se vydala k velkému nákladnímu autu. Došla jsem ke korbě a nejmladší z Luxarů ke mně natáhl ruku. Vzhlédla jsem do jeho průzračně modrých očí a s úsměvem pomoc přijala. Jel s námi už podruhé a z odznaku na jeho bělostné uniformě jsem poznala, že jde o mladého Luxara, Strážce Luminárů, který se teprve zaučuje.
Kývla jsem mu na poděkování a zeptala se: „Rowan, že?“
„Ano,“ zeširoka se usmál a odhalil tak zářivě bílé zuby. Posadili jsme se vedle sebe a cestou na zamořené místo mezi sebou vedli slušnou konverzaci o jeho výcviku na Luxara, o zážitcích z akcí, kterých se účastnil. Na Luminára byl neuvěřitelně milý a přátelský. Bylo vidět, že se jeho sdílnost nelíbila nadřízenému Luxara, který vedl jeho výcvik. Od Luxarů se vyžadovala vážnost a naprostá soustředěnost.
„Doufám, kadete, že máte pod kontrolou celé prostředí. Nezapomínejte, že jsme mimo ochranné pole!“ připomněl mu Luxar s vyšší hodností. Holá hlava kontrastovala s hustým obočím, pod nímž se skrývaly mrazivé oči barvy rozbouřeného moře. Zhluboka jsem se nadechla a projela okolí svou energií, abych zjistila možnou přítomnost nechtěné návštěvy.
„Okolí je bez narušitelů…“ odsekla jsem příkře.
„Můj dotaz byl na Kadeta, ne na Čističe!“ odsekl příkře holohlavý Luxar.
Omlouvám se Celadore,” pronesl Rowan a použil při tom hodnost holohlavého luxara.
„Blížíme se!“ přerušil naši přestřelku strýček. Jako by tušil, že má pusa mluvila rychleji, než mozek myslel. Všichni na korbě vozu jsme si natáhli ochranné masky. Blížili jsme se ke kontaminovanému území. Vjet do něj bez masky by znamenalo závratě, bolest hlavy a pokud by se někdo zdržel v kontaminovaném prostředí delší dobu, mohlo by hrozit i omráčení a následná smrt. Je patrné, že se nejedná o prostředí, které je dobré brát na lehkou váhu. Vjeli jsme do jemné mlhy a příroda kolem nás začala černat. Vůz se zastavil a holohlavý luxar otevřel korbu, abychom mohli slézt dolů. Chytila jsem jeden ze světelných plamenometů a opatrně seskočila na zčernalou zem. Hodila jsem si plamenomet na záda a odešla od vozu směrem, kde byla tráva nejtemnější. V jejím středu leželo opuchlé tělo mrtvého Morta. Kdysi strašlivé zrůdy, která vraždí a tráví vše, co jí padne pod spáry.
„Na tento výjev si snad nikdy nezvyknu,“ pronesl Rowan a hlasitě polkl.
„Pokud chceš být Luxarem, budeš muset. Jelikož s nimi se budeš potkávat častěji. A bohužel budou živější, než tenhle…“ pronesla jsem a lehce se zatřásla. Z Mortova již bílého těla se po okolní vegetaci natahovaly černé šlahouny, které vypouštějí toxické látky do ovzduší a zamořily krajinu kolem sebe.
„Jdeme to tu vyčistit?“ zeptal se strýček a vzal mi světelný plamenomet. „Zaskoč pro regenerační prach,“ dodal.
„Rozkaz…“ pronesla jsem a vrátila se zpět k autu. Mezitím si další Čistič Leander z korby vzal druhý plamenomet a vydal se mezi stromy, kde musela ležet druhá z mrtvol. Oba Morti byli postřeleni nedaleko ochranného pole a doplazili se až sem, než naposledy vydechli. Naším úkolem bylo vyčistit kontaminované území a pomoct vegetaci se vrátit do původního stavu. Natáhla jsem se pro rozprašovače regeneračního prachu, které fungovaly jako lék a hnojivo pro nakaženou půdu. Působily pomalu, ale vždy do měsíce dokázaly obnovit život v zamořených oblastech Mortím jedem.
Na zátylku mi naskočila husí kůže. Cítila jsem nepříjemný nával energie, která sem nepatřila a nebezpečně se blížila přímo k nám. Prudce jsem se otočila směrem k ostatním a přitom nahmatala na stehně své dvě připnuté dýky.
„Nejsme…“ začala jsem křičet, ale dřív než jsem stihla větu dokončit, ze křoví vyskočil jeden z mrchožroutů, Škvírodráp. Byl o dost menší a zavalitější než Mort, podobný si s ním jen ocasem se zpětnými ostny, kterým se přitahoval k mršinám. Měl dlouhý čumák se zuby jako břitva, sem tam po tmavém těle se objevil chlup a nohy měl krátké jako jezevčík. Skočil přímo na mladého luxara Rowana. Ten vyjekl překvapením a připravenou zbraní odmrštil mrchožrouta stranou. Než se stihl adekvátně vzpamatovat, z toho samého místa vyskočil ještě jeden, o něco větší. Holohlavý luxar neváhal a zářivým paprskem ze své dlaně oslepil letícího mrchožrouta. Holohlavý luxar pak jedním tahem rozřízl menšího mrchožrouta vedví. Do okolí se rozstříkla temná krev. Oslepený mrchožrout se plazil zpět do úkrytu.
Rowan k němu přistoupil a zabodl mu dýku do hlavy. Přišpendlil ho tím k zemi a mrchožrout sebou zacukal.
„Mrchožrouti chodí po skupinách! Mějte se na pozoru!“ pronesl strýček a kývnul na mě hlavou, abych k němu přišla blíže. Uposlechla jsem a stoupli jsme si k sobě zády, aby nás nic nepřekvapilo. „Cítíš něco?“ zeptal se tiše.
„Jsou roztažení v kruhu kolem nás,“ odpověděla jsem a monitorovala okolní energii.
„Buďte připravení! Nejradši skáčou na nohy!“ řekl holohlavý Luxar a rozhlížel se kolem sebe. Čistič Leander s druhým plamenometem se k nám připojil a společně jsme si kryli záda. Byli jsme připraveni, ale mrchožrouti si rádi dávají na čas.
„Celadore? Tam!“ ukázal Rowan do nedalekého křoví, kde to začalo praskat.
„Oči na stopkách, rádi odvádí pozornost,“ řekl holohlavý Luxar, a v ten okamžik na nás vyskočil jeden z mrchožroutů. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, strýček na něj namířil svůj plamenomet a pod září krystalů začalo tělo Škvírodrápa hořet. Vydal ohlušující křik a v tom okamžiku se na nás vrhli další. Jeden mi klapl zuby kousek od kotníku. Rychle jsem uskočila a nakopla ho do brady, což je vždy vyvede z rovnováhy. Nečekala jsem ani chvilku a jednu z dýk mu vrazila přímo do oka. S mlasknutím jsem dýku vytáhla z oční jamky a otřela její čepel o mrchožroutovu tlamu. Strýček s Leandrem se mezitím postarali o další dva. Velkou výhodou pro nás bylo, že mrchožrouti jsou vysoce hořlaví díky plynům, které v sobě mají z pojídání již otrávených mršin. Stačí malé zahřátí a bouchají jako popcorn. Luxaři porazili poslední tři mrchožrouty a praskání větví v okolí utichlo.
Jenže jsem cítila, že to nebylo vše. Nedokázala jsem přesně určit, co to je, kde se nachází, ale věděla jsem, že nás ještě něco pozoruje.
„Uklidíme všechny na hromadu a zapálíme,“ řekl Leander a začal táhnout jednu z mršin Škvírodrápa.
„Něco tu je…“ zašeptala jsem strýčkovi.
„Měli bychom nejdříve zkontrolovat okolí, zda už nám nic nehrozí,“ reagoval rychle na má slova strýček.
„Pokud by tu byli ještě nějací Škvírodrápové, už by zaútočili. Útočí jen ve skupinách,“ odsekl holohlavý Luxar a chytl jednoho mrchožrouta za ocas. „Navíc, tyhle bestie nejsou týmoví hráči s ostatními. Tvoří smečku jen se svým druhem. Kadete! Odkliďte zbylá těla!“
„Buď v pozoru a kdyby cokoliv…“ začal strýček.
„Jasné,“ utnula jsem ho a stále se snažila lokalizovat příčinu mé nejistoty. Nenáviděla jsem svůj vnitřní radar. Jako by si dělal, co chce. V ochranném poli vím o každé veverce, vím, kam přesně se podívat, abych ji našla, ale teď? Když nám hrozí nebezpečí? Byla jsem totálně slepá. Jen jsem cítila, že tu s námi něco je. Že se tu něco pohybuje a sleduje naše pohyby. Musíš použít svou sílu. Což nepřicházelo v úvahu.
„Už to tu dočištěte!“ pronesl mrzutě vyšší Luxar. Namyšlená, arogantní světluška. Problesklo mi hlavou. Zvedla jsem rozprašovače a první z nich připevnila k zemi.
„Chceš pomoct?“ zeptal se Rowan.
„Víš, jak to připevnit?“ zeptala jsem se trochu příkře a Rowan nakrabatil obočí, jako by rozmýšlel odpověď. „Ukážu ti to,“ zjemnila jsem tón a vydali jsme se k dalšímu místu, kde bylo potřeba připevnit rozprašovač. Pomoc se hodila, jelikož každý rozprašovač dokázal pokrýt jen pět metrů a nejvíce postižená část byla rozsáhlá.
„Nejprve odjistíš tím, že vytáhneš tento drátek,“ názorně jsem ukazovala, „poté zmáčkneš toto tlačítko a vysunou se nožičky. Přiložíš k zemi a znovu to tlačítko zmáčkneš. Tím aktivuješ bodáky, které se zaboří do země a upevní tak rozprašovač k zemi. Pak už jen stačí aktivovat odpalovač, tímto tlačítkem. A až budeme odjíždět, budu to moci na dálku spustit.“ Podívala jsem se do jeho průzračných očí, do kterých mu spadaly oříškově hnědé vlasy.
„To není tak složité. To tu pak ty nádoby necháváte?“ zeptal se.
„Nechají se tu alespoň týden, do té doby se vyprázdní úplně všechen regenerační prášek. Tudíž za týden či dva sem pojedeme znovu a zkontrolujeme, že regenerace probíhá bez problémů. Sklidíme všechny rozprašovače a pak je můžeme zase naplnit pro další použití.“
„To zní zajímavě,“ řekl a já mu podala do rukou dva rozprašovače.
„Není to tak zajímavé jako pravý boj s Morti a chránění obyvatel,“ usmála jsem se pod maskou a ukázala směrem ke stromu potaženému černými šlahouny. „Upevni ho tam a pak na místo, které čistil Leander. Kdyby něco, zavolej.“ pronesla jsem a sama se vydala na místo, kde ležela zdechlina Morta. Strýček Kain ho již důkladně pročistil a po bílém, rozkládajícím se těle již zbyla jen ohořelá šmouha. Aktivovala jsem další z rozprašovačů a pokusila se znovu napojit na okolní energii. Stále mě tížila čísi přítomnost. Přála jsem si odtud již vypadnout a uniknout tomu tíživému pocitu beznaděje. Položila jsem dlaň na prohřátou zem. Udělej to. Nabádal mě můj vnitřní hlas.
Když v tom jsem zaslechla tlumené zavrčení. Pro lidské ucho hůře slyšitelné, ale já přesně věděla, odkud zvuk vychází. Zdvihla jsem hlavu a podívala se směrem, odkud jsem zvuk slyšela. V tu samou chvíli se můj vnitřní radar probral k životu a já cítila, jak se temná energie hromadí přímo za Rowanem.
„Pozor!“ zakřičela jsem, ale to už bylo pozdě. Zpoza stromu se za Rowanem vynořil mladý Mort a jedem potaženými drápy se zaryl do Rowanova ramene. Luxar bolestí vykřiknul a s návalem adrenalinu se ohnal po Mortovi. Tím se uvolnil z jeho sevření, ale jeden z drápů se zlomil a zůstal trčet z jeho těla. Mladý Mort zakvílel a zamrskal ocasem. I přes to, že se jednalo o mladého jedince, což se poznalo díky nazelenalým skvrnkám po těle, které se v dospělosti vytrácí, převyšoval Rowana minimálně o dvě hlavy. Rowan padnul na kolena a lapal po dechu. Jed se pozvolna dostával do jeho krevního oběhu a postupně jej spaloval zevnitř. Zalapala jsem po dechu a nahmatala svou malou brašnu, kterou jsem měla připnutou kolem pasu. Holohlavý Luxar se rozběhl na mladého Morta a zaměstnal jeho pozornost.
Teď nebo nikdy! Blesklo mi hlavou. Rozběhla jsem se k Rowanovi a nahmatala zapečetěnou injekci s protijedem. Přeskakovala jsem již připravené rozprašovače a odjistila injekci. Rowan padl k zemi. Dopadla jsem tvrdě na zem vedle Rowanova těla a s roztřesenýma rukama nahmatala krční tepnu. Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila a neminula. Ruce se na chvilku ustálily a já zavedla jehlu do tepny. Vypustila jsem plný obsah protijedu a odhodila injekci stranou. Jednu dlaň jsem mu položila na čelo a druhou na krk, abych hlídala tep. Čelo mu hořelo a srdce bilo jako o závod.
Jedna. Odpočívala jsem a čekala, co se stane. Nic jiného teď nešlo dělat. Dva. Ztěžka jsem polkla a podívala se do jeho vytřeštěných očí. Tři. Jeho tělo se třáslo a svůj pohled upřel na mě. Zaslechla jsem jemné zaúpění, které se vydralo z jeho úst. Čtyři. Srdce se nepatrně začalo zklidňovat. Sundala jsem mu masku a rukávem setřela kapky krve, které měl kolem úst. Sice bylo v okolí ještě trocha jedovatých látek, ale aktuálně to pro něj nebylo tak nebezpečné, jako ho nechat udusit možnou krvavou pěnou z jeho úst. Pět. Jeho kůže se lehce ochladila a vrásky na čele již nebyly tak hluboké. Šest. Protijed začal účinkovat.
Stáhla jsem si bundu a podložila mu s ní hlavu. Podívala jsem se na jeho rameno, ze kterého se řinula krev proudem. Proti jedu je již chráněn, ale pokud něco neuděláme, vykrvácí tu. Za mnou se ozývaly zvuky boje. Ohlédla jsem se a viděla holohlavého luxara, Leandera a strýčka Kaina, jak svou přesilou přemáhají mladého Morta. Jsem na to sama, musím mu pomoct já. Podívala jsem se na zlomený dráp v ráně Luxara. Abych mohla obnovit tok energie, muselo to jít pryč.
„Bude to bolet…“ pronesla jsem a odepla si kožený pásek, který jsem mu vložila mezi zuby. Chytila jsem dráp a pokusila se zatáhnout. Rowan zařval bolestí. Bohužel mi však vyklouzl mezi prsty kvůli přemíře krve a jedu. Utrhla jsem si kus svého trika a omotala jej kolem dlaně. Chytila jsem dráp pevněji a vší silou zatáhla. Tentokrát se pokus podařil a já v dlaních svírala Mortův pařát. Rowan se svíjel v bolestivé agónii.
„Omlouvám se…“ vydechla jsem. Krev se z těla řinula proudem a mladý Luxar ztrácel svou barvu. Čelo měl orosené od potu a z koutku úst mu vytékala drobná kapka krve. Položila jsem dlaň na jeho rameno a zavřela oči, abych se mohla napojit na jeho energii, na jeho sílu, co měl v těle. Každá živá bytost v sobě měla energii, někdo větší, někdo menší či temnější. Ale každý v sobě měl struny energie, které se propojovaly po celém těle a tvořili takzvanou síť energie. Jela jsem po strunách jeho síly a našla onu narušenou škvíru, kterou bylo nutno zaplnit a spojit struny zpět k sobě, aby se rána začala rychlostí blesku hojit. Dělala jsem to jen párkrát a znala jsem riziko, co to přináší.
Začala jsem pomocí své energie spojovat a doplňovat mezery mezi strunkami. Cítila jsem, jak mě má síla postupně opouští a věděla jsem, že má síla nestačí na tak rozsáhlé poranění a natolik ztracené krve. Jinak to nepůjde… Položila jsem druhou dlaň na zem. I když byla napadená a zkažená Mortím jedem, stále v ní kolovala energie. Jak ta čistá, tak ta temná. Nasála jsem ji do sebe a přetvářela ji na strunky Rowanovy energie. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale bylo to těžší a těžší. Jakmile jsem využívala jinou než svou energii, bylo to pro mé tělo náročnější. A hlavně, pokud šlo o tu temnou, prohnilou energii. Mé tělo ji umělo přijmout a změnit na tu správnou, ale bolelo to.
Poslední strunky se spojily dohromady. Nebylo to dokonalé, byly v nich drobné trhlinky, ale ty zacelí čas. Zbude mu po tom všem velká jizva a bolest ho bude doprovázet ještě dlouhou dobu, ale nezemře. Otevřela jsem oči a zalapala po dechu. Rowan ztěžka mrkal očima a pomalu se propadal do spánku. Byl vyčerpaný. Donutila jsem jeho tělo rychleji obnovovat to, co mu chybělo, a tím se více vyčerpalo. A však, zachránilo mu to život.
Naproti mně klečel Kain, ztěžka oddechoval po zápasu s Mortem a přiloženými prsty na Rowanově krku mu kontroloval jeho tep. Pohlédl na mě přísným pohledem, avšak plným pochopení. Neschvaloval, co jsem právě teď udělala, ale rozuměl tomu. Upřeně pozoroval mé oči a přitom hlídal, že vyšší Luxar s Leanderem jsou dostatečně daleko. Cítila jsem, jak načerpaná energie pulzuje v mém těle. Jak obnovuje mé struny, které byly narušené kvůli výdeji mé síly Rowanovi. Skrz svou dlaň, kterou jsem měla stále položenou na zemi, jsem cizí sílu poslala zpět na její místo.
Nedělej to! Mé tělo začalo bolet, hlava třeštit a žaludek odmítal snědenou snídani před odjezdem sem. Začaly mi běhat mžitky před očima, ale díky Kainovu výrazu jsem poznala, že mi z očí začaly mizet zlatavé žilky. Dýchala jsem mělce a druhou rukou se zapřela o zem, abych se neskácela. Přerušila jsem tok energie a ponechala si dostatek na to, abych neupadla do bezvědomí a přesto v mých očích nebyly znatelné změny. Polil mě studený pot a celá jsem se roztřásla. Zuby mi drkotaly o sebe a cítila jsem se strašně. Ale stálo to za to. Rowan žije, dýchá. Srdce mu bije. Barva se mu vrací do tváří a bude moci dál rozdávat úsměvy. Tak milý a obětavý Luminár by si smrt nezasloužil. Ucítila jsem, že mi na ramena padla těžká prohřátá bunda. Byla pocákaná tmavou krví od mladého Morta, což kontrastovalo s bílou látkou uniforem Luxarů.
„Děkuji ti za jeho záchranu…“ pronesl holohlavý luxar. Chtěla jsem něco odseknout, ale neměla jsem sílu.
„Není proč děkovat, Celadore Lumenfelle,“ pronesl strýček Kain a nespustil ze mě oči. „Musíme si pomáhat, to je naše poslání.“
„S takovým nadáním bychom pro tvou svěřenku mohli najít místo mezi Luxary,“ odvětil holohlavý Celador. Pojem Luxar byl u Liminárů používám místo slova Luxara.
„Štědrá nabídka, která potřebuje čas na vstřebání,“ odpověděl za mě strýček a já se držela, abych nespadla k zemi.
„Je jí škoda mezi Čističi…“ odsekl arogantně.
„Děkuji… nechci…“ zachraptěla jsem s obtížemi, že mi nebylo téměř rozumět.
„Rozmístíme poslední rozprašovače a odvezeme Kadeta na ošetřovnu. Myslím si, že pro dnešek toho bylo hodně…“ Kain rychle stočil konverzaci jiným směrem. „Leandere, postarejte se o to, my naložíme Nyssu s Kadetem!“ zavelel.
„Dojdu sama…“ odsekla jsem a pokusila se zvednout na nohy. Bohužel mě neposlechli a zavrávorala jsem do náruče holohlavého aroganta. Vyhoupl si mě do náruče a mně únavou padla hlava na jeho rameno.
„Nevypadá to tak…“ odsekl trochu příkře Kain a Celador Lumenfell se dušeně zasmál. Položil mě na korbu auta.
„Děkuji…“ pípla jsem a položila si hlavu na batoh se zásobami. Zavřela jsem oči a propadla se do černočerné tmy. Únava mě pohltila a uvrhla do bezesného spánku.