Přes překážky ke hvězdám (II.)

Vyčerpaně jsem stála pod tekoucí vodou a nechala ze sebe ztékat všechnu špínu, pot, krev a jed. Nohy se mi stále třásly a teplá voda prohřívala mé prochladlé tělo. Tmavé vlasy mi spadaly do obličeje a já se je nesnažila dát na stranu. Zaslechla jsem zaklepání na dveře koupelny.
„Vše v pořádku, Nyss?“ zeptala se Faelan, družka mého strýce Kaina, kterou jsem milovala jako svou vlastní matku.
„Ano! Už jdu,“ odvětila jsem a zaklonila hlavu, aby mi vlasy stekly z obličeje na záda. Vypnula jsem vodu a zabalila se do velkého, měkkého ručníku vonícího po jasmínu. Druhý ručník jsem si omotala kolem hlavy a setřela zamlžené zrcadlo. Hleděla jsem do svého bledého obličeje s černými kruhy pod očima. Přiblížila jsem se blíže a zkontrolovala své oči. Po zlatých žilkách v duhovkách nebylo ani vidu. Hleděla jsem do svých modrých očí, které jemně zářily, jako všem Luminárům. Setřela jsem ze sebe všechnu vodu a oblékla se do čistého oblečení. Kožené kalhoty tmavě hnědé barvy, volnou smetanovou košili, kterou jsem stáhla kolem pasu pomocí černé šněrovačky. Rozpustila jsem vlasy z ručníku a nechala je spadnout na ramena. V rovném střihu dosahovaly lehce pod prsa a kolem obličeje se jemně vlnily. Tmavá barva vlasů kontrastovala se světlejší pletí, která teď byla ještě světlejší kvůli vyčerpání. Odtáhla jsem se od zrcadla a vyšla ze zamlžené koupelny. Kroky mě vedly rovnou do Faelaniny pracovny. Vstoupila jsem dovnitř a usadila se na lenošce tmavě modré barvy. Faelan stála u stolu a míchala esenci Lumóre, která pomáhá Luminárům v regeneraci. Jakmile tekutina začala jemně zářit, sebrala ze stolu malý skalpel a bodla se do bříška prstu, tak moc, aby z něj vytekly tři kapky krve. V esenci Lumóre to zavířilo a krev se s esencí neochotně spojila. Normálním Luminárům stačila obyčejná esence, pro mou rekonvalescenci je potřeba přidat trochu krve, která do esence dodá potřebné látky, které v mém těle chybí kvůli používání cizí energie.
„Lehni si,“ řekla Faelan a zavázala si svůj prst, „dám ti to hezky do kapačky, ať to vstřebává postupně a více ti to pomůže.“
„Nemůžeme dát klasickou injekci?“ zeptala jsem se a Faelan se na mě prudce otočila s nesouhlasným výrazem. Její zlaté vlasy byly smotané do složitého drdolu, který podtrhoval její krásné rysy obličeje. Plné rty se zkroutily v nesouhlasu a vráska mezi stříbrnýma očima se prohloubila.
„Budeš to mít půl hodiny, nanejvýš. Alespoň si ještě víc odpočineš,“ odsekla a otočila se zpět ke své práci.
„Prospala jsem celý den,“ podotkla jsem.
„Třicet minut tě nezabije…“ naplnila skleničku a zapojila do ní hadičku, „lehni si.“
„Kde je Kain?“ zeptala jsem se a poslušně se natáhla na lenošce. Faelan ke mně přistoupila a věnovala se zavádění kanyly.
„V pracovně, chceš ho pak zavolat?“ zeptala se a propojila kanylu s hadičkou.
„Jaký je jeho stupeň naštvání?“ usmála jsem se.
Faelan se mi podívala lišácky do očí a zamyslela se, „pět z deseti. Sám neví, jak k tomu přistoupit, jelikož souhlasí s tvým rozhodnutím, ale nelíbí se mu, jak jsi ohrozila sama sebe.“
„Jo, to je ta fáze, kdy zatím jen zabíjí pohledem a ticho je tak hlasité, že by ohluchnul i hluchý. Díky za upozornění,“ řekla jsem a Faelan se zasmála.
„Hluchý by to možná nevydržel. Ale ty jsi přece zvyklá vše ignorovat, takže budeš v pořádku,“ zazněl Kainův hlas mezi dveřmi. Nadzvedla jsem se, abych na něj lépe viděla a Faelan mě přitiskla zpět na lenošku.
„Lež a nehýbej se! Jako z divokých vajec!“ pronesla a zvedla se z židle vedle lenošky.
„Jak je Rowanovi?“ zeptala jsem se.
„Už je vzhůru. Rána je krásná, trochu bolí, ale žije…“ řekl Kain a posadil se místo Faelan, „...díky tobě,“ dodal po chvilce a promnul si oči podlité krví.
„Odpočinek by si potřeboval spíš ty,“ podotkla jsem a prohlížela si jej. Světlé, místy prošedivělé vlasy měl stažené do malého drdolu. V obličeji měl spadané neposlušné vlásky a tmavě modré oči byly zvýrazněné načervenalým bělmem kvůli únavě.
„Ty taky nejsi zrovna nejsvěžejší,“ odsekl a ustaraně si mě prohlížel, „Nysso, to co jsi udělala, bylo statečné, ale riskantní,“ začal s kázáním.
„Proto bych se to měla naučit pochopit. Sám jsi říkal, že můj otec byl silným bojovníkem a dokázal to ovládat. Musíme jen přijít na to, jak to zkrotit a nebýt závislá na esenci a krvi, což také není stoprocentní.“
„To bylo před strašně dávnou dobou. Neznal jsem ho tak jako tvoje matka. Nesvěřovala se. Nevím, jak to váš druh dělal,“ pronesl zoufale.
„Lumóre by mohlo vědět…“ připomněla jsem, „na něj poukazují všechny knihy.“
„Lumóre už s nikým nemluvilo stejně dlouhou dobu, jako je pryč váš druh.“
„Temní… tady si nemusíme hrát na tajné. Nazývejme věci, tak jak je Lumináři pojmenovali…“ podotkla jsem trpce.
Temná. Cítím tu hořkost na jazyku, to pojmenování, které mě pronásleduje už od dětství. Byli jsme jiní než Lumináři a to bylo trestné. Jen pro to, že jsme snáze podlehli moci. Mohli s námi pracovat, pomoci nám pochopit, co se skrývá pod povrchem. Mohli nás přijmout. Ale místo toho nás vyhubili. Smazali nás z historie. Jako bychom nikdy nebyli. Byli jsme vyhlazeni a zapomenuti. Označili nás za Temné a jejich strach se předává z generace na generaci. Dodnes se klepou při pouhé zmínce o zlatých žilkách v oku, o zářivých jizvách, které pulzují na kůži. O té pravé temnotě, která se neskrývá jen v nás.
“Jsi stejná jako svá matka. Nebojácná, drzá a jdeš vstříc nebezpečí. Víš, co by se stalo, kdyby zjistili, kdo opravdu jsi?” zeptal se Kain.
“Vím, ale také vím, že pokud se nepokusím něco zjistit, tohle tělo,” ukázala jsem na celou svou maličkost, “mě sežere zaživa.”
“Nechci se do toho plést,” pronesla Faelan, “ale v tomto stojím při Nysse. I když se mi to z hloubky duše příčí. Víme základ. Víme, jak jí z části pomoct, ale stále navyšuji dávky. Musí pochopit a naučit se sama se sebou pracovat, nebo najít způsob, jak si může ulevit od bolestí.”
“Já to chápu. Jen…” zasekl se mu hlas v krku, “…jen mám strach.”
“Nebudu lhát, ale já taky. Ale pokud se jím necháme unést, pak budeme jen celý život žít ve strachu a skrývat se,” řekla jsem a natáhla k němu ruku. Cítila jsem, že infuze uspává tíživou bolest svalů, tlumí dunění v hlavě a zahřívá mé tělo lépe než teplá sprcha.
“Co po mě tedy chceš?” zeptal se Kain odevzdaně.
“Zkusíme se dostat k Lumóre. A budeme zkoumat, co dokážu a jak s tím pracovat. Nesmíme se toho zaleknout. Ne jako posledně,” nadhodila jsem.
“Já tedy udělám cestovní emulze, jak to tak vypadá…” pronesla Faelan.
“Ty by se hodila, má drahá Lunaris!” řekl strýc zamilovaně Faelan. Lunaris bylo oslovení někoho milovaného. Velebil tak Faelan nade všemi. Pro něj byla výjimečným zářivým světlem jeho života.
“Intimnosti, až nebudu připojena na infuzi, prosím!” usmála jsem se a užívala si, jak málo stačilo, aby se Kainovy oči rozzářily. Stačil jediný pohled na Faelan a byl v ráji.
“Miluji tě,” řekla a sladce ho políbila na rty.
“Asi z vás budu mít cukrovku…” zasmála jsem se.
“Občas ti trocha sladkosti neuškodí,” oponoval Kain.
“To přežiješ, drsňačko. Já osobně jsem na sladkém závislá a nenechám si ho jen tak vzít,” usmála se uličnicky a pohladila Kaina po rameni.
“Půjdeš poté za Rowanem na ošetřovnu?” zeptal se Kain.
“Chtěla bych. Navíc bych měla vrátit bundu Celadoru Lumenfellovi.”
“Hlavně žádné pitomosti. V jeho hlavě není pochopení pro drzost,” řekl Kain a začal něco lovit v kapse, “tohle potom můžeš dát Rowanovi.” Podal mi dráp morta se zabroušeným koncem. “Chvilku to bylo jeho součástí, tak ať si to dá na poličku jako suvenýr.”
“Předám mu to a vyřídím od tebe pozdravy,” usmála jsem se pozorně si prohlédla mortův dráp. Dostat ho přes ochranné pole muselo být těžké, jelikož pole morty odpuzuje. Pokud se snaží dostat dovnitř, odrazí je to pryč. Museli tedy vytvořit drobnou trhlinu v průchodu, aby dráp prošel.
“Jdu doplnit zbylé rozprašovače, ať jsme připraveni na obchůzky. Pak, až ti bude lépe, se dohodneme, co a jak dál.”
“Děkuji! Za všechno!” poděkovala jsem a uvelebila se na lenošce.
“Teď už odpočívej!” nařídila Faelan a opustila s Kainem místnost.
Trpělivě jsem čekala, až doteče celá sklenice. Cítila jsem ve svém těle energii, které bylo ještě ve sprše tak málo. Nebyl to však můj stoprocentní stav. Věděla jsem, že bude ještě pár hodin trvat, než se má síla obnoví. Vytáhla jsem si kanylu z ruky a pověsila ji vedle sklenice, kde byla předtím emulze. Posadila jsem se na lenošce a rázem pocítila změnu. Hlava mě již tolik neduněla a mohla jsem bez zamotání hlavy klidně vstát. Vydala jsem se tedy do svého pokoje pro Lumenfellovu bundu, která díky průchodu portálem byla zase dokonale čistá a bílá. Uniformy Luxarů byly vytvořené tak, že po kontaktu s ochranným polem se aktivují krystalky luminoru a očistí tak uniformu od všech nečistot za polem. Na stehno jsem si přichytila pochvy na dýky. I když je Nidar, ve kterém žiji, chráněný ochranným polem, je dobré mít při sobě nějakou menší ochranu. Vždy se může přihodit něco nečekaného, jako se nám to stalo právě předevčírem v lese během čištění. Kolem pasu jsem namotala svou malou brašnu a opatrně do ní vložila mortí dráp. Lehce navlhlé vlasy jsem spletla do copu a vyrazila na základnu Luxarů.
S Kainem a Faelan jsme bydleli v jednom z několika řadových domů určených pro čističe Nidaru. Jakmile jste pracovali prospěšně pro Nidar, kolonii, měli jste nárok na příděl jídla a ubytování. Aktuálně bych měla sama nárok na svou vlastní ubikaci, ale sama Faelan si nepřála, abych je opustila. Přišla jsem k nim jako malá holčička a brali mě jako své vlastní dítě. Možná i proto, že sami žádné mít nemohli. Když byla Faelan mladá, pracovala jako Luxarská ošetřovatelka v terénu a bohužel utrpěla takové zranění, které se neslučuje s tím mít nějaké děti.
Vyšla jsem ze dveří našeho domu a oslnilo mě teplé slunce. I přes to, že bylo léto, mrazivý vzduch mi pročesal vlasy a uvolnil tak pár neposlušných pramínků vlasů. Vyšla jsem směrem k základně. Nebyla od nás nijak daleko. Strategicky byly ubikace čističů, ochránců hranic pole Nidaru a Luxarů umístěny nedaleko od sebe. Hlavně v blízkosti hranic ochranného pole, aby nebyl problém se vzdáleností od možného nebezpečí. Náš Nidar Primara se skládal z deseti částí. Největší z nich bylo Centrum, Srdce Primary. Obrovské město, ve kterém žili Luminaris, tedy vyšší lumináři, Aurion, neboli Luminárský král a lidská královna. Jednalo se o nejstarší část celého Nidaru Primara. Mělo dokonce svůj vlastní ochranný štít, který již byl jen symbolickou ukázkou historie. Kolem Srdce Nidaru byly lesy, pole, louky, které zajišťovaly prostor pro pěstování jídla či pro divokou zvěř. Až v dostatečné vzdálenosti se nacházelo zbylých devět částí Nidaru. Každá z částí měla své čističe, Luxary, Ochránce a hospodáře, kteří se starají o chod celého Nidaru a přilehlých sektorů za ochranným polem. Bez problémů se dalo cestovat mezi jednotlivými částmi, ale rozdělení všech pracovních pozic muselo být vyrovnané. Každá z deseti částí měla své jméno kvůli odlišení. Největší střední část bylo Srdce. Já žila v části jménem Ruina, podle starých budov, které v těchto místech byli. Další názvy částí Nidaru jsou Poutná, Studna, Větrov, Orlin, Letoviště, Hlubina, Kámen, Zahrada.
Zdvihla jsem hlavu a prohlížela si ochranné pole nad sebou. Třpytilo se pod paprsky zlatavého slunce, takže to vypadalo, jako by na nebi byly hvězdy i za dne. Přede mnou se nacházel vchod do základny Luxarů. Velká dřevěná brána zasazená do vysokého zděného plotu, který rámoval celou základnu. Ubytovnu, jídelnu, ošetřovnu, cvičiště a i akademii, kde se Luxaři učili vše potřebné. U brány stála hlídka dvou lidských stráží. Nemohli nést titul Luxarů, jelikož to nebyli strážci světla, ale jen obyčejní strážci. Odlišovali se i barevností uniforem. Lidští strážci měli uniformy tmavě modré s odznaky jejich hodností. Bez žádných okras. Oproti tomu Luxaři měli uniformy bílé s lemováním podle jejich hodnosti. Bez lemování se jednalo o kadety a nižší Luxary. Stříbrné lemování měl na své bundě například Celador Lumenfell. Jednalo se o vyšší Luxary. Zlaté lemování už bylo pro Vitory a Solariuse. Tedy v lidském jazyce pro kapitány a generály. Solariusové k samotnému lemování měli i ozdobné zlaté prvky a jejich uniformy byly zdobnější. Ukazovala se tak jejich důležitost.
“Salve Strážci,” pozdravila jsem slušně, “Chtěla bych navštívit kadeta Rowana, který byl minulého dne poraněn, a chtěla bych vrátit bundu Celadoru Lumenfellovi.” Jeden ze Strážců mi přikývl na souhlas a naznačil, že mohu vstoupit. “Kde bych je tak mohla najít?” zeptala jsem se.
“Pokud byl kadet poraněn, mohl by se nacházet na ošetřovně. Každopádně na Celadora se budeš muset zeptat přímo uvnitř,” odpověděl bez emocí druhý strážce a utnul tak další rozhovory.
“Děkuji,” poděkovala jsem slušně, ale nedostala žádné odpovědi. Neměla jsem hodnost, byla jsem pro ně nikdo.
Prošla jsem otevřenou bránou a prašná cesta mě přes krásnou zahrádku dovedla až ke vchodu do hlavní budovy základny Luxarů a Strážců. Dveře byly otevřené a sál naprosto prázdný. Díky tomu jsem mohla nasát krásu staré budovy v klasicistním slohu, která byla v průběhu rozšiřování Nidaru zrekonstruována. Pokud to šlo, většina budov ze starého světa byla použita a opravena pro přítomnost. Sice se jejich funkce změnily, ale na historii se nezapomínalo. Velký vstupní sál zářil v bílé a krémové paletě, která podtrhovala jeho vzdušnou eleganci a klasicistní symetrii. Sloupky, vysoké stropy a denní světlo proudící okny u vstupu ozařovalo celý sál. Nacházelo se zde několik otevřených dveří, které vedly do dalších místností. Bylo patrné, že se tu nikdo nechce zdržovat otevíráním dveří, a tak vše nechávají volně přístupné. V případě nouze stačilo jen proběhnout chodbou a všichni se včas dostali na své předem určené místo.
Otočila jsem se dokola a rozmyslela, jakým směrem se vydat. Měla jsem možnost vybrat mezi šesti dveřmi. Dvoje po pravé straně, dvoje po levé a dvoje dveře přímo přede mnou. Zhoupla jsem se na patách a rozhlédla se kolem. Dříve, než jsem stačila zvolit směr cesty, se z pravé strany vynořila skupinka Luxarů ve cvičebním úboru. Dvě dívky a tři kluci. Měli na sobě bílé svršky a tepláky stejné barvy. Zářily čistotou, i když v narůžovělých tvářích byl patrný ruměnec po vykonání fyzické aktivity. Tmavovlasý Luxar se podíval mým směrem a já se bez rozmyslu vydala za nimi.
“Salve, mohli byste mi poradit, kudy se dostanu na ošetřovnu?” zeptala jsem se a obě slečny si mě přeměřily pohledem, aby zhodnotily, jak ke mně mají přistupovat. Očima se zastavily na Celadorově bundě.
“Koho sháníš?” zeptal se po chvilce zkoumání tmavovlasý Luxar a znovu očima zabodl na Celadorově bundě se stříbrným lemováním. Bylo mi jasné, že jsem se pro ně aktuálně stala alespoň zajímavou.
“Dva Luxary. Kadeta Rowana a Celadora Lumenfella. Poradíte mi, kde je mohu najít? Zatím jsem tu nepotkala moc nápomocných osob,” pronesla jsem trochu rýpavě a nepatrně naklonila hlavu na stranu.
“A ty jsi kdo?” zeptal se a zrcadlil můj postoj.
“Záleží na tom?” ušklíbla jsem se.
“Co když ano?” napodobil můj úšklebek.
“Ty jsi ta čistička, co Rowana uzdravila?” zeptala se dívka s nakrátko střiženými vlasy medové barvy.
“Ano,” odpověděla jsem, “nasměrujete mě, kudy mám jít na tu ošetřovnu, nebo musím projít ještě nějakou prověrkou?” Skupinka Luxarů se zasmála.
“Myslím, že jsi už prošla…” uchechtl se tmavovlasý, “ošetřovna ti bude k ničemu, tam ani jeden z nich není. Dovedu tě za Rowanem, je na cvičišti a Lumenfell by tam měl brzy taky dorazit,” podíval se na svou skupinu a řekl jim: “Doženu vás, jděte!”
“Stačilo by mě nasměrovat, nemusíš narušovat své plány.” Skupina Luxarů pokračovala v cestě a já v sále zůstala s tmavovlasým. Vydal se zpět ke dveřím, kterými do sálu vešli.
“Takže ty jsi ta, co dokázala zacelit tu velkou ránu? Viděl jsem Rowanovu jizvu a nikdo nechápe, jak to, že neleží na ošetřovně.”
“Myslím, že svůj podíl má i emulze Lumóre, kterou určitě dostal pro rychlejší regeneraci,” podotkla jsem. Ale bez příměsi krve… Tmavovlasý se zasmál.
“Jo, ta umí pomoct, ale větší podíl jsi vykouzlila ty. Díky tobě se bude moct zúčastnit zkoušek. Bez tebe by si musel ještě půl roku pobýt jako kadet,” vysvětlil a pokračovali jsme v cestě dlouhou chodbou. Míjeli jsme několik, kupodivu zavřených, dveří. Konec chodby byl ozdoben velkým oknem a po pravé straně se vyjímaly dvoukřídlé dveře.
“Jste ze stejného oddílu?” zeptala jsem se, abych odvedla řeč jiným směrem.
“Oba jsme kadeti,” odpověděl a otevřel dveře, které vedly do tělocvičny, která byla plná Strážců v namodralých cvičebních úborech a Luxarů v bílém. “Tohle je vnitřní tělocvična. Trénují se tu hlavně boje se zbraněmi,” ukázal na pravou stranu, která byla posetá rozsáhlým arzenálem zbraní. Levou stranu lemovala okna, která do tělocvičny pouštěla dostatek světla. “Lumenfell tě asi bude chtít dostat mezi nás. Je škoda mít někoho tak nadaného u čističů…”
“Nebo je to výhodou,” odsekla jsem.
“To si Lumenfell určitě nemyslí,” uchechtl se, “je jedním z těch, kdo hledají talenty a přijímají kadety.” Rozhlédla jsem se po sále a hledala Rowana. Nikde jsem ho neviděla.
“To je fajn, ale kvůli tomu jsem nepřišla, kde je Rowan?” snažila jsem se tmavovlasého odbýt.
“Ten je venku. Pojď,” mávl na mě a prošli jsme mezi žíněnkami, kde se ve dvojicích trénoval boj. Někteří se oháněli cvičnými holemi, jiní se soustředili na pěstní souboj. Vzduch byl naplněn syrovou energií, duněním dopadů a tlumenými výkřiky. “Ty jsi Nyssa, že?”
“Teď jsi mě trochu zaskočil,” zamrkala jsem.
“Tady na základně to je trochu drbárna,” zasmál se a otevřel skleněné dveře, které vedly na venkovní cvičiště.
“Mám se děsit, co dalšího se o mě ví?” ušklíbla jsem se a okamžitě mě zasáhla vlna chladnějšího, svěžího vzduchu. Travnatá plocha byla posetá terči, dřevěnými figurínami a několika menšími překážkovými drahami. V dálce se rýsovaly horolezecké stěny. I tady bylo plno Luxarů, někteří běhali, jiní trénovali střelbu z luků, nebo se soustředili na meditaci, při které si obnovovali svou vlastní energii.
“Jen to, že jsi nestandardní,” pousmál se, “čistička s pozoruhodnou silou. Otázkou je, proč nejsi tady? Mimochodem, já jsem Thorne.”
“Ráda tě poznávám, Thorne, a vážím si tvého průvodcovství.”
“Maličkost. Rowan je přímo u terčů. Trénuje to, v čem je naprosto marnej, a teď s tím ztuhlým ramenem je to ještě horší. Tak bacha, ať tě nezastřelí,” ukázal prstem na Rowana, který si zrovna vytahoval šípy z terče a lehce cvičil nemocným ramenem. “Tak snad zas někdy,” mrkl na mě a otočil se k odchodu.
“Děkuji!” zavolala jsem za ním a vyšla k Rowanovi. Všimla jsem si, že pár Luxarů a strážců po mně hodilo zvědavý, ale rychle odvrácený pohled. Cvičiště bylo velké a rozlehlé, a než jsem k Rowanovi stihla dojít, stál ke mně již zády a mířil na terč. Jeho postoj byl mizerný. Nedivím se, že míjí střed terče. Jeho postoj je nejistý, ramena zvednutá, váha nerovnoměrná a natažení luku je nepřesné, což narušuje přesnost výstřelu.
“Musíš se narovnat, ramena stáhni dolů a uvolni se. Jsi stejně napnutý jako samotná tětiva!” pronesla jsem a vzpomněla si, jak mě Kain učil střílet. Rowan otočil hlavou na mě usmál se. Chystal se přerušit střelbu. “Pokračuj a zkus to. Ramena dolů, uvolni se.” Položila jsem mu volnou ruku na zdravé rameno a lehce zatlačila dolů. Vypustil šíp a zapíchnul se těsně pod černý střed.
“Rád tě vidím!” řekl a já si přeměřila šíp v terči.
“Já tebe taky,” usmála jsem se a podala mu další šíp z toulce, “zkus ještě váhu těla netlačit jen na přední nohu, ale rozlož ji na obě chodidla.” Natáhl tětivu a zasáhl střed.
“Páni!” vyhrkl.
“Hlavní je postavení. Mířit umíš, ale i postavení určuje, jak šíp poletí,” mrkla jsem na něj.
“Kde ses to naučila?” zeptal se.
“Jen vy Luxaři si myslíte, že jste jediní, kteří se potřebují naučit bojovat. Jak jsi předevčírem ráno poznal, i my se musíme umět bránit. Co ruka?” zeptala jsem se a posunkem ukázala na údajně nemocné rameno.
“Cítím, jak to v něm pne, ale jinak žádný rozdíl nepociťuji.”
“Chtěla jsem tě hledat na ošetřovně,” usmála jsem se, „a ty si tu bez problémů trénuješ, jsem za to opravdu ráda!”
“Jsem tvým dlužníkem!” pronesl a opřel luk o zem.
“Ale prosím tě, pro nějaký dluh jsem to nedělala. Pomáhat druhým je samozřejmost! Něco pro tebe mám od svého strýčka,” otevřela jsem svou brašnu a vytáhla mortí dráp. “Jak říkal Kain, chvilku byl tvou součástí a byla by velká škoda, kdyby sis ho nemohl vystavit na poličku.”
“Normálně si Luxaři schovávají trofeje z monster, co zabijou, ne z těch, co je málem zabili,” řekl trochu rozpačitě a vzal si ode mě dráp.
“Ty jsi jeho zabití pomohl. Bez jedné ruky byl už snadnou kořistí.”
“Víš, myslel jsem, že to, co se stalo, budu muset nějak vytěsnit. Ale s tímhle…“ podržel si dráp před očima, „...to možná půjde jinak.”
“Některé rány se nezahojí tím, že se schovají. Někdy je potřeba je přijmout. Poučit se z nich a příště tě už nic nezaskočí.”
“To říkáš jako někdo, kdo s tím má zkušenost,” pronesl a já se jen tiše usmála. Ani netuší, jak moc se plete. Nic jiného než schovávání neděláš…
“Tři střely na dvě vítězné?” zeptala jsem se, položila bundu na zem a vzala mu luk z rukou.
“Takže ti předevčírem nestačilo stát se hrdinkou dne, o který si povídá celá základna? Ještě mě chceš ponížit prohrou?” řekl sarkasticky s milým úsměvem na rtech.
“Někdo tě musí naučit střílet, ať pak po tobě nemusíme čistit mortí zdechliny tak daleko, jako tomu bylo předevčírem. Strážci jim zasadili smrtelné rány, ale ne tak dobré, aby zemřeli na místě.”
“Ještě že hlídkou na hranicích nikdy nebudu,” uchechtl se a podal mi jeden ze šípů. “Tuto povinnost přenechám s radostí Strážcům.” Postavila jsem se do správného postoje, napnula tětivu a vypustila šíp do terče. Zarazil se na kraji středového kruhu.
“Teď se předveď,” vrátila jsem mu luk a Rowan zkopíroval mé postavení. Vystřelil a šíp se zaryl lehce nad středovým kruhem.
“Počítej s tím, jak vítr fouká. To také ovlivňuje střelu,” řekla jsem a vyměnili jsme si luk. Vzala jsem mu z toulce šíp a vystřelila. Zapíchl se těsně nad mou předchozí střelou. Tentokrát byl na řadě Rowan. Napnul tětivu a šíp poslal přímo do středu. “Hezký! Vyčistíme si terč na poslední střely?”
“Dobrý nápad.” odvětil a vydali jsme se na vyklizení terče.
“Slyšela jsem, že tě čekají zkoušky. Aby ses stal plnohodnotným Luxarem.”
Rowan pokýval hlavou a při vytahování šípu odpověděl: “Ano, čekají. Abych řekl pravdu, jsem z toho trochu nervózní. Rodina očekává, že je zvládnu bez problémů.”
“A ty myslíš, že na to nemáš?” zeptala jsem se a vytáhla poslední šíp.
“Já nevím… předevčírem se ze mě málem stala svačinka a nikdy jsem nebyl úplně nadšenec do toho stát se Luxarem. Každopádně v rodině je to tradice.”
“Čím jsi chtěl být?” zeptala jsem se a došli jsme na místo.
“Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, jelikož moje cesta byla pevně daná a jiné možnosti nebyly. Ale pokaždé, když jsem jel s čističi, líbilo se mi to,” usmál se a podal mi poslední šíp. “Jenom se mi nelíbí, jak je k vám přistupováno.”
“Jo,” zasmála jsem se, “přesně.” Natáhla jsem tětivu a pečlivě zamířila. Vypustila jsem šíp tak, aby jen lehce líznul středový kruh. “Teď musíš dát střed a vyhraješ…”
“Nenecháváš mě vyhrát?” zeptal se a přimhouřil na mě své průzračné oči.
“Se svou soutěživostí? Těžko!” obhájila jsem se a podala mu luk. “Jak jsem říkala, soustřeď se na postavení, bacha na vítr.” Postavil se ukázkově a napnul tětivu. Zamířil a jeho šíp letěl znovu do středu.
“Kadete, s touto střelou byste zvládl složit zkoušky,” zaslechla jsem drnčivý hlas Celadora Lumenfella.
“Děkuji, Celadore,” otočil se bleskově Rowan na přicházejícího Luxara. Ztěžka jsem nadechla a otočila se k němu také. Celador se usmíval. To dokáže?
“Salve Celadore Lumenfelle,” pozdravila jsem a učinila uctivou poklonu Luminárů. Přiložila jsem dva prsty na hruď a poté s úklonou lehce natáhla ruku směrem k Celadorovi.
“Salve, čističko,” pronesl namyšleně, “přišla jste nasát atmosféru základny Luxarů?”
“Popravdě jsem vám jen donesla bundu. Vážím si vypůjčení,” řekla jsem trochu trpce, ale stále jsem se snažila zachovat k němu respekt, který mu měl být projevován.
“Takže jste nepřemýšlela nad mojí nabídkou?” zeptal se.
“Ne,” odpověděla jsem bez přemýšlení.
“Kadete. Pustíme se do tréninku!” pronesl nahlas, i když stál Rowan těsně vedle něho. Bylo znát, že mu brnkám na nervy. Našpulila jsem rty, kousla jsem se do tváře, abych neoponovala jeho rozkazu směřujícímu na Rowana. “Pořádně se protáhněte!”
“Nechci být neuctivá…” začaly se pohybovat mé rty, “ale neměl by mít kadet ještě klidový režim? Všimla jsem si, že rameno není stoprocentní a pokud jej přemůže, určitě takovou střelu při zkouškách nevypustí.” A bylo to venku. Je to Celador a já jen čistitelka, tohle bych dělat neměla. Lumenfell přimhouřil oči a příkře se na mě podíval.
“Děkuji za vrácenou bundu, myslím si, že už je čas opustit základnu, která vám není přidělená,” odsekl tvrdě, ale přesto slušně.
“Omlouvám se. Přeji Vám hezký den!” podívala jsem se na Rowana a dodala s úsměvem: “Hodně štěstí!” Rowan se usmál, mrkl na mě a já se otočila na patě. Neočekávala jsem žádnou Celadorovu reakci.
“Zkoušky probíhají dvakrát ročně. Ta nejbližší se blíží. Pokud byste projevila zájem…“ pronesl Celador a já se na chvilku zarazila, ale i tak pokračovala dál bez odpovědi.