Lapis Lazuli - 2. Kapitola

O několik týdnů předtím.
    Probudily mne první paprsky vycházejícího slunce, které se mi bezcitně skrz okno draly do pokoje, lhostejné k mojí únavě. Zavrtěla jsem se a nespokojeně něco zamručela „ještě neeeee," snažila jsem se přesvědčit slunce, aby počkalo aspoň pár minut. Přetočila jsem se a pokoušela se před nimi schovat, bylo to zbytečné. Po několika marných minutách převalování se z boku na bok jsem to konečně vzdala. Stejně jsem věděla, že už znovu neusnu a tak jsem se přestala marně snažit aspoň na chvíli si ještě zdřímnout a protáhla se. Za chvíli jsem už seděla na kraji postele a zívala na celé kolo, dneska se mi opravdu do školy nechtělo. A komu by se taky po tak krásném víkendu chtělo? Nakonec ale přece jenom povinnost zvítězila nad lákavou představou se zpátky zachumlat do voňavých a ještě teplých přikrývek a došourala jsem se ke skříni s oblečením. „Tak jo, co si obleču?" nakonec jsem se rozhodla pro jednoduchou volnou halenu a dlouhé hnědé nohavice a vyrazila po schodech dolů na snídani, která voněla až do pokoje.
    „Dobré ráno," řekla jsem jen co jsem se ocitla v prostorné jídelně spojené s kuchyní.
    „Dobré zlato," odpověděla a mile se na mě od sporáku usmála maminka. „No ty teda vypadáš, co si to v noci dělala?" rozesmála se jen co si mě prohlédla, „a co ty kalhoty? Zapomněla si snad? Přece víš, že do města je nosit nemůžeš, tak si je běž převléct, dobře?"
    „Už jdu," zamručela jsem nespokojeně, samozřejmě jsem věděla, že kalhoty do města nosit nemůžu, bylo to takové nepsané pravidlo, ale nikdy se mi to nelíbilo. Dolů jsem se vrátila v modré sukni, patřila k těm sukním a šatům, které se mi líbily. „Lepší?" zeptala jsem se trochu nakvašeně.
    „No vidíš jak ti to sluší. A ani to nebolelo," jen jsem přikývla.
    Překvapeně jsem se rozhlédla po pokoji, „Kde je taťka?" díky mému rozladění jsem si vůbec nevšimla, že tu není.
    Usmála se „mé malé holčičce nic neunikne."
   „Nejsem malá," ohradila jsem se dotčeně a zamračila.
    Maminka na to nic neřekla jen se usmála a pokračovala, „Víš jak jste večer, když jste se vraceli domů našli ty zvláštní stopy?", přitakala jsem, „šel se tam trochu porozhlédnout, večer tam toho totiž moc vidět nešlo."
    „Aha...tak to mě zajímá, co našel," odpověděla jsem a hladově se vrhla ke stolu, na které právě maminka dávala horkou vaječinu, nádherně vonící do zlatova opečenou a křupavou slaninu a čerstvý měkký chleba s křupavou kurkou. Mlsně jsem se olízla „taťka neví o co přichází, mě by teď ani to nejlákavější dobrodružství nedonutilo vzdát se tak dobrého a voňavého jídla." Maminka se potěšeně usmála.
    Ale zřejmě jsem nebyla jediná koho jídlo tak lákalo, „papániiiiiii," vrazila sestřička do pokoje jako velká voda.
    „Ale, ale podívejme se kdo se nám to probudit," smála se maminka a já s ní. Tami se mezitím rozběhla k mamince a objala ji.
   „Doblé láno," zazubila se.
   Maminka ji pohladila po rozcuchané hlavičce, „dobré ráno broučku. Máš hlad?" Tami horlivě přikyvovala.
    Snídaně se ve mě ztratila rychlostí světla, nestihla jsem se pořádně ani nadechnou a už jsem si do ruky brala kožený školní batoh, obouvala si své kožené polobotky a loučila se s maminku a se sestřičkou. Pak už jsem se rozesmátá jako sluníčko řítila do školy, na dřívější únavu a špatnou náladu jsem si už ani nevzpomněla.
    Když jsem lehce zadýchaně vešla do naší třídy trochu mě překvapilo, že jsem místo paní Girsové - postarší dámy, která nás učila číst a psát spatřila pana Hana, vousatého a milého učitele historie, jak se připravuje na začátek hodiny. Samo sebou to nebylo poprvé, kdybychom v první hodině probírali historii. Vždycky mě hodiny s panem Hanem moc bavili, a tak jsem nemeškala a posadila se do lavice.
    „Dobré ráno děti, všichni do lavic. Začínáme," spustil na nás svým typicky dobráckým způsobem. Počkal až se všichni posadí, a pak začal: „Věděl by někdo z vás, co to je Muradská dohoda?" Zvědavě jsem se rozhlédla po spolužácích, jestli se někdo nepřihlásil. Ale zjevně nikdo netušil. Otočila jsem se zpátky k učiteli historie, ten se jen šibalsky usmál, zjevně vůbec nepočítal s tím, že by se někdo přihlásil. A tak se pohodlně uvelebil ve svém křesle a začal vypravovat: „Z generace na generaci se předává legenda o vzniku našeho království. Avšak to kolik je na ní pravdy, vím jen Jaela. Legenda praví toto:
    Kdysi dávno asi před šesti sty lety, bylo na území dnešního Dalamasu a vlastně na celém našem ostrově království Hargon. Společně s lidmi zde žily všechny prazvláštní bytosti, jako Hursti - šedé, dobře stavěné, světu uzavřené kreatury pokryté zvláštními puchýřky s lehce zašpičatělýma ušima, šedo-žlutým bělmem a šesti prsty, Urylové - inteligentní a vychytralí plazi podobní kobrám, pouze mnoho násobně větší, Vahiové - přátelské malé bytosti s růžovofialovou kůží, drobnou postavou, ohnivými hustými vlasy a až nepřirozeně velkýma očima, nebo dokonce Inixi - nadpřirozená rasa podobná duchům a mnoho dalších mytických tvorů. Všechny tyto rasy žily společně s lidmi v míru a jednotě. Tak to tedy vypadalo na první pohled, ale v realitě, jak to ostatně i většinou bývá, všechno nebylo tak růžové. Některé rasy se totiž nechtěly smířit s tím, že by si měli být všichni rovni a prahly po větší moci a influenci. Hledaly proto způsob jak přemoci ostatní rasy. A tak se společně spikli Hursti, Urylové a Irgové. Toužili po nadvládě a nezbývalo jim než spolu spolupracovat. A přesně to byl okamžik vzniku Muradské dohody, která ještě oficiálně neexistovala, ale právě tato chvíle se stala jejím zárodkem. Měli však jeden zásadní problém, bylo jich mnohem méně a nedisponovali takovou silou, díky které by mohli vyrovnat početní převahu. Nezbývalo jim než vyčkávat na správný okamžik a čekat na jakýkoli náznak slabosti jejich nepřátel. Až jednoho dne se jim naskytlo východisko. Říká se, že našli něco jménem "růže". Nikomu z dnešních badatelů se nepodařilo zjistit co to mělo být, ale co víme jistě je, že ať už s pomocí této "růže" či jiným způsobem dosáhli svého cíle. Měli po čem toužili - moc. Neváhali a začali jednat. Dlouho mezi sebou obě znepřátelené strany bojovaly - na jedné byli Irgové, Hursti a Urylové a na druhé lidé, Vahiové a Inixi. Až jednoho dne Hursti a jich spojenci vyhráli. A tak pro zbytek ras nastaly těžké časy."
   Chvilka ticha. Rozhlédl se a ujistil, že ho posloucháme. Pak si odkašlal a usrkl z hrnku s čajem, neodmyslitelné kouřící tekutiny, kterou snad i vdechoval.
   „Irgům po čase došlo, co udělali a jaké prokletí na Hargon přivolali. Za své činy se náležitě styděli a chtěli napravit chyby, kterých se dopustili. Proto se rozhodli pomoct utlačovaným rasám navrátit právo. Spojili se a krále Urylů, který vládl zabili a zbytek zahnali. Jediná kronika, která se z této doby dochovala o tomto vítězství píše: ,Růže bezvěrcům vzali a zahnali je na útěk.' "
Další pauza. Pan Han zvedl ukazováček do vzduchu a významně se na nás podíval.
„Právě toto je okamžik vzniku Muradské dohody. Tedy přibližně. Přesné datum a čas neznáme, ale předpokládá se, že to bylo přibližně v této době. I tahle legenda se drží této varianty. Důvod vzniku oné smlouvy je myslím jasný. Obě dvě vyhnané rasy se navzájem potřebovali. Je to tedy závazný slib o vzájemné pomoci, pokud by jedna z ras byla v ohrožení, šla do války nebo našla skulinku v ochraně jejich nepřátel. Abych se vrátil zpět k legendě, podle ní se krom toho o čem jsem mluvil zavázali hledat a získat už zmiňovanou růži či růže. Legenda končí varováním před těmito zákeřnými bytostmi a nezapomíná nás ujistit, že s pomocí Jaely, která neochvějně stojí při nás se do jejich područí už nikdy nedostaneme."
   Tím skončilo vyprávění mého oblíbeného učitele. Přesně jsem věděla co se bude následovat - shrnutí.
   „Dobrá děti. Ano já vím, já vím. Je to jen legenda, ale pamatujte na to, že v každé legendě je aspoň trochu pravdy. Tak jo. Možná by ale stejně bylo dobré říct si fakta, která se nám podařila zjistit. Víme s jistotou, že jsme se po nějakou dobu opravdu ocitli pod tvrdou nadvládou Hurstů, Urylů a Irgů. Taky víme, že Muradská dohoda vážně vznikla, jenže jen Jaela ví jaká je její přesná podoba a k čemu všemu se v ní zakladatelé dohodli. Co ale o smlouvě víme je, že je zavazovala a zavazuje k vzájemné pomoci a věčné nenávisti k vítězné straně a tedy i pomoci k jejich oslabení a následnému pádu. Co se týče vysvobození z nadvlády Urylů a jejich spojenců, můžeme s aspoň přiměřenou jistotou říci, že nám při ní pomohli Irgové - jak praví i legenda. Vše ostatní je jen a pouze bájná pověst. Je tedy jen na vás čemu všemu chcete a jste ochotní věřit. Tak jo. Nějaké otázky? Nebo vám něco nebylo jasné?"
Zamyslela jsem se, ale nic mě nenapadlo. Za to se, tak jako vždycky, o sto šest hlásil Jerdin -typický patolízal, který se najde snad všude. Podívala jsem se na spolužačku vedle mě, protočily jsme panenkami. Byly jsme docela dobré kamarádky a jedna druhé jsme rozuměly. Nicméně protože mě zajímalo na co se chce zeptat, i přes svou nechuť, jsem zpozorněla.
„Ano Jerdine?" vyvolal ho učitel.
„Existují opravdu všechny ty rasy? Já jsem třeba nikdy o ňákých Inixích nebo Vahiích neslyšel," jeho otázka mě zaujala, ani já jsem o žádné podobné rase nic nevěděla.
„No vidíte!" ťukl se pan Han do hlavy, „to jsem vám zapomněl říct," labužnicky upil čaje. „Je docela možné, že některé z těchto ras jsou jen výmysly něčí bujné fantazie. Například, jak jsi sám řekl, neexistuje žádný důkaz o tom, že by kdy žily Inixi...No a pak tu máme Irgi a Vahie. Oba tyto národy člověk nespatřil už desítky, vlastně možná stovky let." Nastala významná pauza, profesor se rozhlédl po třídě a s dramatickou grimasou. „Jsou mrtví...nebo se schovávají? Hmm, to ví jen Jaela." Pokrčil rameny a uhladil si svůj šedinami prokvetlý vous. „Ještě někdo má nějaké otázky?" nikdo se už ale na nic nezeptal. „No dobře," vstal a vyhlédl z okna - byl z něj dobrý výhled na kostelní věž a hodiny na ní.
Kostel s hodinami se tyčil asi uprostřed města. Hodiny byly dost velké, aby člověk dokázal rozeznat číslice na ní i na okrajích města. Používali je měšťané, kteří hodiny buď to doma sami neměli, nebo se pohybovali v ulicích. No a potom taky my, protože jsme si něco jako hodiny ve škole prý nemohli dovolit. Výstižnější by bylo ale říct, že peněz bylo každý rok dost, ale než se dostalo na vybavení tříd a pomůcky žáků, všechno se nějak mezitím, "asi samo", záhadným způsobem ztratilo.
„Dobrá děti," otočil se zpět k nám. „To by pro dnešek stačilo. Vytáhněte si psací potřeby, napíšeme si krátký zápis," všichni jsme sborově zafuněli, „ale," zvedl významně ukazováček a usmál se, „skončíme o trochu dřív." Nikdo už nic nenamítal. Nadiktoval nám náš zápis a potom dodal, „No a příště si povíme něco o tom jak došlo ke vzniku naší elitní královské armády." Slibované téma nadchlo "nečekaně" obzvlášť kluky.
    Po zbytek hodiny si s námi pan Han jen povídal, pak se rozloučil a opustil nás.
    Další hodiny utekly, ani nevím jak, a už bylo po vyučování a já si to kráčela rovnou domů na oběd. Před tím jsem se samozřejmě rozloučila se svou spolu sedící.
    „Jsem doma!" zavolala jsem jakmile jsem otevřela domovní dveře.
    „Ahoj zlato!" houkla maminka a vykoukla zpoza kuchyňského koutu. „Tak co škola?" zajímalo ji. A tak jsem jí povyprávěla, jak jsem se měla a co jsme dělali.
   „Tak já se půjdu převléct," nemohla jsem se dočkat až se převleču do mých oblíbených nohavicí. Šaty či sukně mi doslova nevadily, ale byly dlouhé a těžké a zabraňovaly mi se pohybovat volně. S úlevou jsem si navlékla jednoduché tmavě modré kalhoty a světle modrou halenu.
   Zbytek odpoledne mi uplynul docela rychle.
   Už byl večer a já s Tami jsme se chystaly do postele. Okoupaly jsme se a převlékly do košilek. Maminka nás šla uložit do postele, tak jako vždy. „Zavři oči, tiše spi a ty měsíčku, při nás bdi," popřála nám říkankou na dobrou noc. Sedla si na okraj postele a dala pusu, pro jednou, unavené Tami. Pak se zvedla a přišla k mé posteli, naklonila se a dala pusu i mi.
   „Kdy se vrátí tatínek?" zeptala jsem se zvědavě a zívla.
   „Brzy broučku," řekla a usmála se. S touto odpovědí jsem se spokojila a zavrtala se do peřiny.