Přes překážky ke hvězdám (III.)

Seděla jsem vzpřímeně na zemi v tureckém sedu se zavřenýma očima. Ruce jsem měla položené na nohách a zhluboka dýchala. Každý kousek energie kolem mě mi pulzoval v žilách. Cítila jsem ji, jak proudí mým tělem, vnímala jsem její teplo, které se rozpínalo v mém nitru. Cítila jsem ji ve vzduchu i v zemi, v rostlinách i zvířatech, která se pohybovala v lese. Spustila jsem ruce na zem a zabořila dlaně do sluncem prohřáté trávy. I v ní se ukrývala energie, pulzovala a šimrala mě do dlaní, jako by vybízela k jejímu ochutnání. Stačilo ji do sebe jen natáhnout. Vnímala jsem každý strom v mém okolí a v hlavě se mi začal tvořit les. Ne takový, který můžeme vidět zrakem, ale tvořený světlem – energií, která v něm kolovala. Netrpělivě jsem sklonila hlavu a pocítila, jak mi vlasy spadaly do obličeje. Vítr si s nimi začal pohrávat a šimral mě po obličeji. Mé soustředění povolilo a na povrch vybíhaly mé emoce. Otevřela jsem oči a pevně zatnula zuby. Musím vyprázdnit hlavu, nesmím na nic myslet. Naštvaně jsem bouchla do trávy a vydechla.
„Uklidni se…“ pronesl ledabyle Kain, který seděl několik metrů ode mě na starém pařezu. Zlatavé vlasy měl stažené do malého culíčku a pod bradou měl volně visící ochrannou masku jako já.
„Vážně?“ řekla jsem jízlivě, „o co se tu snažím?“
„Co ti přelétlo přes nos?“ zeptal se a já padla zády do trávy. Podívala jsem se na koruny stromů a modrou oblohu. Slunce mě jemně hřálo, ale bylo znát, že slábne. Za chvilku tu bude podzim.
“Nedokážu se soustředit. Rozptyluje mě úplně vše. Myšlenky, vítr…” začala jsem vyjmenovávat věci, co odvádí mou pozornost.
“I vítr?” pronesl lehce posměšně Kain a pokračoval ve vyřezávání dřevěné figurky, “Řekneme mu, ať nefouká, když na nás budou útočit monstra.”
“Děláš si ze mě legraci,” oprskla jsem a ušklíbla se podobně, jelikož jsem si uvědomovala svou hloupost.
“Co tě opravdu trápí?” zeptal se a jako vždy položil správnou otázku.
“Od té příhody s Rowanem a zraněním jsem strávila celý týden v archivu a hledala nějaké informace o Lumóre či Temných, a nic. NIC! Stále mi je podsouvána možnost přidat se k luxarům. A teď? Teď se snažím používat svou energii, abych prohledala tento zpropadený les, ale nedostanu se dál, než támhle přes ten velký šutr, a to jsem už konečně v plné síle. Nemůžu prostě vzít tu údajnou temnotu, pověsit ji na věšák a žít si jako obyčejný Luminár?”
“To je hodně věcí, co tě trápí…” podotkl Kain, semknul rty a upřeně se na mě zahleděl, “možná bys to neměla tak řešit a nechat tomu volný průběh…”
“Rada nad zlato…” vydechla jsem a posadila se.
“Zkusíme to tedy jinak,” řekl, zvedl se z pařezu a posadil se přede mě.
“Jak?”
“Máš s sebou emulzi od Faelan?” zeptal se a natáhl ruku.
“Ano…”
“Tak se napoj na energii okolního lesa. Pokud jsi v ochranném poli, může pro tvůj radar být pomocí právě ochranné pole, které může být tvým vodičem. Tady,” zdvihl ruce, aby ukázal kolem sebe, “...nemáš žádnou pomoc.”
“Co oči?” zeptala jsem se.
Kain se zamyslel a po chvilce řekl: “Nebudeš energii přijímat, jen ji použiješ jako berličku pro opření. To by oči měnit nemělo, pokud do sebe něco nepřijmeš. A kdyby něco, máme emulzi. Ta ti pomůže schovat žilky v duhovkách. Jdeme na to?”
“Dobře,” zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Položila jsem dlaně do trávy a opatrně přerušila tenkou bariéru mezi mou energií a trávou. Soustředila jsem se na to, abych se na energii jen napojila, ale nevtáhla ji přímo do sebe. Tentokrát jsem se nesnažila vnímat, ale napojit se na okolní energii. Les se mi najednou otevřel jako kniha. Vnímala jsem každou rostlinu či spadlou šišku. Před očima se mi rozprostíral celý les. Mohla jsem se v něm pohybovat pomocí toku energie, která v něm kolovala. Otevřela jsem oči a podívala se na Kaina. I když jsem vizuálně vnímala jen jeho, v hlavě jsem stále byla napojená na les a cítila sílu každého stromu.
“Duhovky jsou bez žilek,” ujistil mě Kain s úsměvem, “teď zkus najít nejbližší živou bytost.”
“Za tím proklatým kamenem je ještěrka,” řekla jsem s úsměvem, jelikož jakmile vyřkl onu otázku, ucítila jsem její energii. Byla odlišná od rostlin. Byla zářivější, plnější. Kainův úsměv se prohloubil.
“Vidíš, jak ti to jde!” pochválil mě.
“A na třetí hodině je veverka,” dodala jsem a s úlevou vydechla, že se konečně něco povedlo.
“Super! Teď zkusím ještě něco. Zkus do sebe lehce nasát energii, ale pokus se soustředit, aby ti nešla do očí.”
Vydechla jsem a odpověděla: “Dobře.” Nechala jsem energii vstoupit do mého těla. Cítila jsem, jak se okolní energie propojuje s tou mou. Splétají se dohromady a mé struny jsou tak silnější, pevnější a zářivější. Každopádně jsem se snažila energii držet jen v těle. Nepouštět ji k očím. Ale jakmile se energie propojily, rozlévaly se nekontrolovaně po celé délce. Jako bych nalévala vodu do řeky a ta se automaticky rozlila do všech stran. Nešlo korigovat, kam teče. Ale přesto všechno jsem se cítila plná. Jako by to bylo přirozené.
“Už se objevily,” podotkl Kain a já začala vracet energii zpět do země. Strunky se začaly dělit a ztenčovat do své původní velikosti. Hlava mi začala bubnovat tlakem a jemná únava pohltila mé tělo.
“Nejde to korigovat…” řekla jsem a nahmatala ve své brašně emulzi s tenkou jehlou. Odkryla jsem si rameno a životabudič stříkla do těla. Únava se utlumila, ale stále v mém těle zůstávala.
“Alespoň víme, že využívat cizí energii můžeš, ale nesmíš si ji vzít do těla,” podotkl Kain.
“Máš pravdu, alespoň něco!” pousmála jsem se s přetrvávajícím pocitem trpkosti.
“Jak se cítíš?” zeptal se se zájmem.
“Není to stoprocentní, ale je mi dobře,” odpověděla jsem popravdě.
“Dneska si dáme už odpočinek a půjdeme zkontrolovat ještě jeden sektor. Každopádně spoléhám na tvou kontrolu prostředí, když už víš jak na to!”
Našpulila jsem rty, abych se pokusila skrýt svůj dětinský úsměv a řekla: “Ty víš jak na mě!” Zvedla jsem se ze sedu a použitou injekci si vrátila do brašny. Nastoupili jsme do vozu, které stálo nedaleko, a vyrazili na místo, kde jsem před deseti dny zachránila Rowana. Od té doby jsme se spolu začali hodně bavit. Byl vstřícný, milý a nebál se říkat pravdu o tom, co si myslí. Moc přátel jsem nikdy neměla, a proto jsem si vážila jeho návštěv, když mu Celador či jiný nadřízený dovolil opustit základnu. Blížili jsme se našemu cíli a pro jistotu si nasadili ochranné masky. Jed z morta by už měl být pryč, ale jistota je jistota. Auto ke konci cesty začalo nepříjemně cukat. Kain zaparkoval na place, který jsme před deseti dny vyčistili a vypnul motor.
“Budu muset zkontrolovat krystal,” zabručel, “přijde mi, že vůz trochu pocukával…” Oba jsme vystoupili z vozu a Kain se vydal ke kapotě, kde byl u motoru zapojený pohonný krystal, který udržoval vůz v provozu. V dávných dobách se místo energetických krystalů používaly pohonné hmoty, jejichž těžba a spalování trávilo planetu.
Kain zdvihl kapotu a něco si mumlal pod vousy. Já mezitím položila dlaň na zem a napojila se na okolní energii. Postupně jsem naše okolí zkoumala v kruzích a s potěšením nacházela divokou zvěř, které se zde dařilo. Sice byla zem stále našedivělá, ale místy se již objevila nová, zdravá tráva. U stromů to bude trvat delší dobu. Ale není to nic, s čím by si naše regenerační postřiky neporadily. Chtěla jsem již pátrání vzdát, ale ucítila jsem temnou energii. Pozastavila jsem se a pořádně bytost prozkoumala. Nebyl to mort, na to to bylo moc drobné, ale nebyl to ani mrchožrout Škvírodráp. Na to to bylo až moc velké. Šeptoun? Nebyl od nás moc daleko a obávám se, že již zavětřil náš pach. Měli útlou postavu s dlouhými drápy, kterými drásali člověka na kusy, a drobná ústa, kterými vydávali specifické zvuky, jež se podobaly buďto plačícímu dítěti, zpěvu mladé ženy či křiku trpícího člověka. Kůži měli vrásčitou a hnědé barvy, tudíž se bez problému maskovali jako opadané stromy.
“Asi máme problém,” řekla jsem napjatě a zdvihla ruku ze země.
“To bych tedy řekl! Krystal to nebude, bojím se, že bude něco v nepořádku s motorem…” odvětil, jelikož nechápal, o čem mluvím, “asi budeme muset dojít pěšky, což si hezky zajdeme, ale nechci, aby se ten motor zadřel…”
“Blíží se sem Šeptoun,” přerušila jsem jeho brblání o voze.
“Cože?” zeptal se a zaklapnul kapotu.
“Míří za námi Šeptoun…” zopakovala jsem důkladně.
“Sakra!” zavrčel a naskočili jsme do vozu, “Seru na motor!” Nastartovat auto, ale místo tichého hučení motoru se ozvalo jen lehké škytání. Pokusil se rozjet, ale vůz jej neposlechl. “Kurva!” bouchnul do volantu.
“Co teď?” zeptala jsem se.
Kain semknul rty a podíval se na mě, “Zvládneme ho. Byl sám?” zeptal se, a v tom se v okolí rozezněla líbezná tónina Šeptounova zpěvu. Kéž by byl stejně líbezný jako jeho zpěv. Pravda však byla opakem.
“Cítila jsem jen jeho,” řekla jsem, ale i tak jsem věděla, že je Šeptoun těžkým protivníkem. Pohybuje se rychle a rád si s obětí pohrává.
“Na korbě je plamenomet. Nehoří tak dobře jako Škvírodráp, ale také to nemá rád a v truhle jsou nějaké zbraně…” pronesl strýček a z područky vytáhnul starší mačetu. Odepla jsem si přezky na dýkách a připravila se doběhnout pro zbraně. Byla jsem rychlejší a mrštnější než strýček. Ze své služby u Luxarů si odnesl poraněnou nohu. Nikdo by na první pohled neřekl, že byl zraněn, ale v běhu byl pomalejší než šnek.
“Připravený?” zeptala jsem se a položila ruku na kliku. Plán byl jasný: vyhoupnu se na korbu, podám krystalový plamenomet a vezmu nějaké delší zbraně než jsou dýky a krátká mačeta.
“Jdeme na to!” řekl a oba jsme naráz otevřeli dveře.
Zpěv zesílil. Seskočila jsem z místa spolujezdce a rozběhla se ke korbě vozu. Chytila jsem se okraje a silou se vyhoupla nahoru. Nebýt adrenalinu, ještě teď bych se tam houpala jako kyvadlo. Popadla jsem plamenomet a podala ho Kainovi. Když v tom se korba s duněním zhoupla a já věděla, že za mými zády nestojí nikdo jiný než Šeptoun. Vytáhla jsem své dýky a otočila se k němu čelem. Základní pravidlo při styku se Šeptounem je hlídat si jeho pařáty. Nakrčil se a otevřel svou drobnou pusinku, ze které se ozval řev, kvůli kterému tuhla i krev v žilách.
“Drž hubu!” zařvala jsem a ohnala se po jeho krku s dýkou. Šeptoun couvl dál ode mě, a tím jsem dala Kainovi možnost, aby zaútočil plamenometem.
“Pozor!” řekl a já couvla blíže ke kabině.
Odvrátila jsem pohled přesně v okamžiku, kdy mě ofouknul pálivý vzduch od krystalů. Přišla jsem si jako kuře v troubě. Korba se znovu zahoupala a Šeptoun odskočil stranou. Nečekala jsem na nic a zdvihla víko truhly se zbraněmi. Dýky jsem vrátila do pochvy a vybrala dva dobře nabroušené meče. Seskočila jsem vedle Kaina z korby a podala mu jeden z mečů. Zpěv s křikem ustal, ale Šeptoun tu stále byl. Cítila jsem jeho energii. Dotknout se země bylo velice nepraktické a vystavovala jsem se tak možnému nebezpečí, proto jsem se rozhodla propojit s okolní energií skrze nohy. Pokusila jsem se přerušit bariéru a napojila se na okolní energii, ale bohužel mi v tom boty bránily. Opatrně jsem se sehla k zemi a položila dlaň na zem.
“Devátá hodina…” zašeptala jsem Kainovi. Srdce mi bilo jako smyslů zbavené. Znovu se lesem rozezněl líbezný zpěv. Sloužil jako maskování, jelikož člověk poté neslyšel křupání větviček, jak se monstrum přesouvalo. “Dvanáctá…”
“Tak pojď…” zavrčel Kain a zpěv zintenzivnil.
“Třetí,” vyhrkla jsem a připravila se na obranu, jelikož se Šeptoun přiblížil nebezpečně rychle. Při zvedání jsem švihla mečem a obličej mi pocákala teplá černá krev. Šeptoun zařval bolestí. Usekla jsem mu tři prsty z levé ruky. Postavil se proti nám a naštvaně zaječel. Kain zapnul plamenomet a namířil přímo na Šeptouna. Ten se však poučil z minula a uhnul žáru. Rychlými skoky znovu zmizel mezi stromy.
Šeptoun zmizel mezi stromy, ale ticho trvalo jen mžik. Listí zašustilo, vzduch ztěžkl a mně přeběhl mráz po zádech. Zpěv znovu nabral na síle. Už jsem v něm nenacházela nic hezkého. Přišlo mi, jako by Šeptoun vyhrával náš umíráček. Než jsem se stačila dotknout země, něco mě prudce strhlo bokem.
Ztratila jsem rovnováhu, spadla jsem na kolena a ucítila, jak se mi něco ostrého zarylo do stehna. Zprudka jsem vyjekla a odkopla ho patou co nejdál ode mě.
“Aby tě světlo sežehlo…“ zasyčela jsem bolestí a chytla se za nohu. Kalhoty na boku byly roztržené a horká krev mi stékala po kůži. Hluboké to nebylo, ale zatraceně to pálilo. Šeptoun se přede mnou napřímil a vítězoslavně zasyčel. „Udělal jsi osudovou chybu,“ zaskřípala jsem mezi zuby, zvedla meč a vstala. Nohu jsem musela trochu odlehčit, ale stála jsem. Pořád jsem mohla bojovat. Kain se přemístil bokem a rozptýlil mu pozornost další palbou z plamenometu, který jen těsně minul cíl. Já se zhluboka nadechla a vyrazila. Zpěv přešel v kvílivý tón. Šeptoun se po mně ohnal, ale tentokrát jsem byla rychlejší. Meč jsem mu zaryla do hrudi a monstrum ztuhlo. Z úst mu vycházelo jen tiché pískání. Kain přistoupil blíže a jedním silným machem mu usekl hlavu. Vytáhla jsem svůj meč a tělo se skácelo k zemi. Opřela jsem meč o zem a nadlehčila bolavou nohu.
“V pořádku?” zeptal se Kain a ustaraně si prohlížel mou nohu.
“Je to jenom škrábnutí,” řekla jsem a pomalu došla k místu spolujezdce, “Tohle místo… je prokleté!” vydechla jsem.
“To máš pravdu…” přitakal a setřel si pot z čela.
“Co teď?” zasmála jsem se a opřela se unaveně o sedadlo.
Kain obešel vůz a sedl si na místo řidiče. Pokusil se znovu o nastartování. Párkrát to jen zaškytalo, ale vůz se po chvíli rozezněl a oba jsme se začali pobaveně smát.
“To auto nám to nechtělo dát zadarmo…” řekl Kain a rychle naházel všechny naše věci na korbu. Zabouchnula jsem dveře u spolujezdce a on naskočil zpět. Rozjeli jsme se a s nechutným křupnutím přejeli Šeptounovo tělo. Svižným tempem jsme se vydali zpět do Primary. Ani jeden z nás nemluvil. Vyčerpáním a napětím, jestli nás zvládne vůz dovézt zpět domů. Stáhla jsem si ochrannou masku a zkontrolovala stehno. Krvácelo to jen trochu a rány se sami začali pomalinku hojit. Přesně jsem cítila, kde jsou má vlákna energie přerušená, ale sobě jsem je opravit nedokázala. Ne svou vlastní energií. Neměla jsem jí čím vyplnit. Škytavou jízdou jsme dorazili přímo ke vstupní bráně. Dva Ochránci přistoupili z každé strany brány a vložili do ní speciálně vybroušený klíč, který přerušil tok ochranného pole v bráně. Kain vjel dovnitř a ochranné pole se znovu zpevnilo. Oba dva jsme vydechli úlevou.
“Myslím si, že pro dnešek toho dobrodružství bylo dost!” zasmál se Kain a vypnul motor.
“Co jste to s tím vozem sakra provedli!” zaslechla jsem křik jednoho z Ochránců, který spravuje a vydává vozy.
Kain vystoupil a prudce oponoval: “Spíš mi vysvětli Sorene, co jsi dělal, když jsi to auto kontroloval! Nechtělo nastartovat! A to že je trochu popálené, za to si může samo.”
Otevřela jsem dveře a vyskočila ven. Dala jsem si záležet, abych dopadla na neporaněnou nohu.
“Vůz nás nechal na holičkách a museli jsme si na korbě trochu ogrilovat Šeptouna…” řekla jsem, když jsem si prohlížela zčernalou korbu vozu.
“Šeptoun?” zeptal se Ochránce Soren s čokoládovou pletí. Ochránci měli na starost fungování ochranného pole, vozů a všechno, kde byla zapotřebí práce s krystaly. Bez nich bychom neměli žádnou ochranu. Bez nich by nebylo žádné pole a žádná kouzla, která pohání motory, vyrábí elektřinu a podobně.
“Hnusný, ukřičený Šeptoun…” odfrkla jsem, “ten kdo ho tak pojmenoval, měl smysl pro humor! A přála bych mu, aby mu vyšeptal díru do hlavy!”
“První setkání s Šeptounem,” podotkl Kain a vydal se za mnou, “Sorene, koukni na to. Krystal vypadal v pořádku.”
“Šeptoun…” kroutila jsem hlavou a Kain se zachechtal.