Včelařka: O Ztělesnění strachu

Noc se odedávna stále vracela jako tichá vlna, aby zaplavila svět a ohlušila smysly hrůzou. Ten strach sháněl lidi k sobě blíž. Když pak tma vybledla do stínů a stíny do obezřetného šírání, ani tak se nevytratil z lidských hlav.

Na své nekonečné hlídce je udržoval naživu – byl potřebný. Lidé mu za tu službu zjevně byli vděční, protože mu na oplátku dali svou víru. Sílu, která ho tvarovala a měnila, dokud nezískal svou vlastní vůli a mysl.

Stín ještě nezapomněl okamžik, kdy se poprvé rozhlédl a doopravdy uviděl. Jeho první myšlenka patřila smrtelníkům. Byli jeho.

Na začátku sice dostal zrak, ale jen tušení tváře - jenom zářící oči ve tmě. A takový po dlouhou, velmi dlouhou dobu zůstal. „Stín“, to nebylo jméno. Jenom prostý popis, když konečně porozuměl řeči.

Nevadilo mu, že ho obvykle neviděli - dělalo mu radost se o ně starat. Nechat noc zpívat děsem. Prohloubit její stíny. Nakonec potřeboval ruce, aby mohl hníst strach do nových podob - a tak je měl. Dlouhé prsty, štíhlé dlaně, jako pavouci tancující mezi sny, ze kterých tkal noční můry.

V té době už měl i obličej. Ostře řezaný. Budící neklid.

Jednoho dne Stín odpočíval u dětí, které si vyprávěly příběhy. Bylo to líné odpoledne. Nic děsivého – jen tu a tam stačilo přidat prudký nádech nebo leknutí. Příběhy pak ubíhaly lépe.

Najednou si všiml něčeho zvláštního. Na své opačné straně, na okraji temnoty tak hluboké, že byla černá jako smola, uviděl… nohy.

To ho přimělo zvednout se na loktech – a okamžitě sebou překvapeně praštil zpět na zem.

Ještě před chvilkou žádné lokty neměl.

Ale teď tu byly. A támhle zase dvě velmi lidské nohy. S prsty a kotníky a tím vším.

Úplně zapomněl, o čem ten příběh byl.

Od toho dne začal chodit s lidmi. A ne se jen plížit okolo.



Stín se učil neustále. Lidské strachy by odříkal zpaměti, ale na to, aby jim porozuměl, potřeboval pochopit, co to vlastně je, být tím člověkem. Se zvědavostí je sledoval, jak se rodí a umírají, jak si hrají, jak s nimi cloumá vztek či smutek a jak je mění láska… Pokládat otázky nemohl. Ale měl dost času na pozorování.

Když se poprvé nachomýtl u toho, jak se dva lidé milovali, strašně ho to zmátlo. Stál nad tím párem, nakláněl hlavu hned doleva, hned doprava, a snažil se tomu dát aspoň nějaký smysl. Bylo tu povědomé vzrušení, ale žádný skutečný strach. Nebyl to příběh, ale přesto to tak vypadalo. Přinejmenším ti lidé se zdáli plně zaujatí. Byla to skutečná záhada.

Nějakou dobu mu to trvalo. Sotva ztělesněná bytost se tu snažila pochopit koncept těla.

Strach totiž není jen nehmotný pocit. Žije v tom vaku poddajných, měkkých kousků a kostí.

Aniž by se o to snažil, Stín se dál stával skutečnějším.



Potom, jednoho slunného dne, procházel okolo jezera. Zastavil ho odlesk na hladině. Stál na břehu a díval se na svůj vlastní odraz. Co viděl, byla temnota sama. Trochu průhledná, maličko roztřepená po okrajích. Ale temnota s tváří, s rukama a s chodidly. Měl neodbytný pocit, že ho musí být víc. Vždyť už viděl lidi odkládat různé vrstvy a pod nimi bylo vždycky víc člověka.

Opatrně táhl prsty po své druhé paži nahoru, nad loket (o tom věděl s jistotou, že ten existuje). Tma se pohybovala jako lehounký rukáv a odhalovala z paže stále víc. Zvedl prsty a tma sklouzla zpět.

Stín zúžil oči. Zkusil to znovu. Fungovalo to. Sebral odvahu odhalit to tajemství a zachytil rukou okraj temnoty pod bradou.

Rozevřela se snadno, jako plášť. Pod ní bylo tělo. Vysoké a hubené, ne zcela hmotné, pořád víc stín než člověk, ale nelišilo se zas tak moc. Cítil chlad a když se dotkl vlastní kůže, byl to divný pocit. Jako by byl víc sám sebou než kdy dřív.

Stín ze sebe temnotu shodil úplně. Nikdy nedělal věci napůl. Spadla dolů do trávy a rozlila se po ní.

Jak se nakláněl nad jezero, aby na sebe lépe viděl, udělal o krok navíc – a položil nohu do vody. A zaskočeně zaječel.

Nikdy dřív se nezhmotnil dost na to, aby cítil vodu. Studená a mokrá – vytyčovala naprosto jasnou hranici mezi ním a světem.

Když se stáhl do bezpečí na břehu, třásl se.

A prudce dýchal.

Stín si přitiskl ruce na hrudník, trhaný dech mu narážel na žebra. To bylo znepokojivé.

Ale zajímavé.

Tahle nová okolnost nebyla nevítaná.