Anotace: “Včelařka” je magicko-realistický příběh ze světa, kde víra znamená život, ale žít ho dobře je stejná řehole, jako mezi smrtelníky. Příběh o přežití ztráty a nových začátcích.
“Poslouchej,” přikázal jí, “a řekni mi, co slyšíš,”
Byl tichý prosincový večer. Stáli na okraji lesa a pod nimi se táhlo široké údolí. V dálce se po jeho dně vinula úzká silnice. Občas večerní tmou probleskla světla auta.
“Vítr. Silnici. Zvony z vesnice,” snažila se zachytit zvuky okolního světa. Ale podle Stínova výrazu se nesnažila dost.
“Někde štěká pes. Slyším dravce.”
Jen zavrtěl hlavou, nespokojený, netrpělivý: “Ne. To je jen povrch. Zavři oči a poslouchej pořádně.”
Hela tedy zavřela oči a pokusila se potlačit svoje rozladění. Přišlo jí, že je trochu moc stará na to, aby jí někdo školil jako malou holku.
“Šum lesa. Vítr ve větvích.”
“Vítr už jsi říkala.”
Teď už po něm šlehla pohledem: “Co kdybys mi nejdřív řekl, co po mě vlastně chceš?”
“Až to uslyšíš, tak to poznáš,” odsekl Stín. Měla tu moc. Cítil v konečcích prstů, jak kolem ní magie tančí, neviditelná, syrová a připravená k použití. Hela musela být schopná slyšet Večerní píseň. Každý duch i nižší stvoření to dokázali. Ale co už, pomyslel si, drobná pomoc snad neuškodí.
“Zavři oči a pokus se dělat, co ti řeknu…”
S povzdechem znovu poslechla, ten nesmysl si snad zasloužil ještě jednu šanci, když na tom Stínovi tak záleželo.
“Je vítr.”
Teď zněl klidněji. Dotkl se její tváře a natočil ji proti slabému, chladnému větru:
“Pozoruj ho. Padá sníh, Helo. Poslouchej ho. Je to jako dýchání - snaha to dělá jenom těžší. Nech to k sobě přijít…”
Hela se nadechla mrazivého vzduchu a trochu se uvolnila.
Byl to zvláštní den. Strávený v podzemí, kde si zvykala na tělo, které cítilo a dělalo věci, které byly úplně nové. Vnímala pocity, které nepatřily člověku. Pak tu byly její včely, poslušné, všudypřítomné, následující každý záchvěv její vůle… Svět dokonce i chutnal podivně.
Minulost byla nepopsaný list. Netušila odkud přišla, kým bývala, koho milovala… Kupodivu ji to netrápilo.
Jako váhy odměřující tady a teď zastavené v jednom jediném dokonale vyváženém bodě, Hela neměla jedinou otázku k tomu, co bylo, ani jedinou pochybnost o tom, co bude. A jak to tak vypadalo, všechno, co se dělo teď, se točilo kolem ducha strachu. Možná že Hela neznala detaily jejich úmluvy, ale nechyběla jí vděčnost - a smysl pro povinnost. Měli dohodu, která je svázala k sobě - to jí z paměti nezmizelo.
Většina prvního dne byla poklidná mlha pod Stínovou taktovkou… Teprve tenhle nemožný úkol slyšet neslyšitelné narušil její klid.
Bez snahy… Potřebovala pevný a známý bod, od kterého by mohla začít. Stínovy prsty se stále ještě dotýkaly její tváře - lehký dotek, teplý v zimním chladu. Hela začala u něj. Dovolila si použít ten dotek jako kotvu - a nechat všechno ostatní přijít samo od sebe.
Vitr, ne příliš ostrý, jemná síla, která se do ní opírala. Hvízdá jí kolem uší. Ten chlad - stáčí se ve spirálách. Jasný. S ostrými okraji. Vlákno síly, která probíhá celou její bytostí. Živý.
Vločky, které šeptají, kdy padají z nebe. Ticho, které mumlá stem tichých hlasů.
Pomalu přikývla. Už byla blízko. Už jí mlhavá představa melodie prokluzovala mezi prsty.
“Jen hlouběji, ještě o kousek,” pokračoval Stín tiše, sám pohlcenný okamžikem jejího poznání, “tam to je. Pod zvuky smrtelného světa…”
A pak to tam opravdu bylo.
Tiché zvuky jako zpívající led, jako skřípot pralesa v bouřce, jako vrzání písku ve větru - a pak jako něco, co nepatřilo do světa, který doposud znala. Zvuk posledních paprsků zapadajícího slunce. Zpěv houstnoucího šera. Hela to jen neslyšela - cítila to celým tělem, jakoby se v ní chvěl plamen svíčky. A dávalo to naprosto smysl. Souznělo to s ní - a pak, v jediném okamžiku, už věděla, jak s tím souzní ona sama. Ten pocit hřál, naplňoval klidem jako dokonalý akord. Nechal v ní smích a konečně mohla vyklouznout ze Stínova dosahu.
Teď se na něj Hela podívala doširoka otevřenýma očima: “Myslím, že už znám svou roli.”
“Jistěže znáš,” přikývl temný duch spokojeně, l vždyť jsi slyšela, jak zpívá víra a magie. Jako my všichni.”
Ves tam dole čekala na kouzla dnešní noci.
Ale nebylo to snadné. Tížilo to nejprve jako kámen. Každý zbývající střípek lidskosti jí říkal, že se dopustí něčeho neodpustitelného, strašného… zlého. Avšak celý zbytek její bytosti po tom toužil. Bylo to tak přirozené jako chůze. Správné jako úsměv. A neodolatelné - tak zatraceně neodolatelné…
Hela se naklonila skrz zavřené okno, prošla jím snadno - přízrak v černém. Dovolila včelám vletět dovnitř. Zakroužily kolem staré ženy, která pletla u rádia.
Blíž, blíž, bzučela její moc ve vzduchu. Ať to cítí. Ať to pochopí.
Hela zavřela oči. Zatím ještě nedokázala přečíst příběh té ženy, ale už teď cítila jeho bolestné, ostré obrysy.
Magie ji poslechla hladce a přiměla staré pravdy vyjít na povrch. Žena ustala v práci, obklopená Helinými včelami, které neviděla, naslouchající jejich šumu, který neslyšela. Vzhlédla k malé poličce na zdi a téměř vzala do ruky zarámovanou fotku mladíka, která na ní stála. Pak se rozplakala.
Vedle obrázku ležel dopis - strohé vojenské oznámení o pohřešovaném. Na oficiálním razítku bylo datum: před pěti lety.
Co ten dopis přišel, v domě staré matky ustal život. Netruchlila, nežila, stála chycena v pasti “možná”. Pět let pohřbila po vrstvou mrtvé naděje. Teď se ta stará bolest probudila a razila si cestu tlustou vrstvou ledu, který ji tak dlouho odděloval od života.
Černé včely posbíraly svou odměnu, spokojené v zármutku, a Hela zalapala po dechu.
Právě ublížila neznámému člověku - a přesto. Bylo to tak správně. Jako by se pro tohle narodila.
Bylo vzrušující sledovat jak se učí a jak pracuje. Hela si vedla víc než dobře. Její moc v době měla kus bezcitnosti - takové, která by leckterou lidskou duši vyděsila. Ale s každým dalším navštíveným člověkem si byla víc a víc jistá sama sebou.
“Trpí tím,” ucukla v jednu chvíli.
Stín chytil její ruku dřív, než stihla odvolat včely: “Ano. A?”
Znejistěla - copak to nebyla krutost? Ale pak se na něj podívala zpříma: “Myslím, že se to musí stát,”
“Tak to udělej.”
Prastarý duch strachu věděl přesně, jaké to je. A Hela to začínala chápat taky.
Výsledkem její práce byla katarze.
Naděje na změnu na naprostém dně.
Byla zjevně víc, než jen duše chycená v tomhle světě. Právě proto Stínovo nadšení z ní rostlo z minuty na minutu.
Celý ten nápad ji sem přivést nebyl na začátku nic než risk. Netroufal si předvídat, jak to dopadne, ani jestli mu bude vůbec k něčemu užitečná. Nechtěl nic víc, než ujištění, že věci ještě nejsou tak zlé - a snad i nějakou společnost. Už dlouho vedl hrozně osamělý a beznadějný život.
Jenže tahle ženská se ukázala jako mnohem větší dar shůry. A Stín si už ani nepamatoval, kdy se v posledních dvou staletích cítil tak naživu.
“Zoufalství,” rozchechtal se konečně, “uprostřed té hrozné války jsi se stala duchem zoufalství!”
Hela si to potichu zopakovala, jen aby zkusila, jak ten nový titul chutná na jazyku. Zdálo se to… přiléhavé k událostem dnešní noci. Rozhodně viděla spoustu zoufalých lidí.
“Dává to smysl, ne? Ve válce…” pokrčila rameny. Její včely kolem ní létaly v širokých kruzích.
“Smysl? Ano, kdysi by to bylo dávalo smysl,” přitakal jí Stín s tak divým zábleskem v očích, že jí přeběhl mráz po zádech. “Možná že s tebou to začne dávat smysl zase.”
“Tomu nerozumím.”
“Porozumíš, až přijde čas. Patříš mi, Helo,” Stínová radost byla ostrá a sebejistá. “A Strach a Zoufalství? Teď, v téhle době? Spolu dokážeme cokoliv!”
I když měl, technicky vzato, pravdu, způsob, jak zvesela a bezstarostně to formuloval, ji popudil.
“Patří ti moje věrnost, Stíne,” opravila ho tiše.
Následovala malá pauza v tom všem nadšení.
“To je… přece totéž-,” ale pohled, kterým po něm střelila, ho donutil dodat: “ne?”
“Jenom skoro,” založila ruce.
Podíval se na ni nečitelně, ale nakonec se Stín rozhodl nad tím mávnout rukou. Konec konců byla skutečný duch. Měla by mít svou hrdost.
“Dobře, dobře, ale i tak… nemáš ponětí, jak důležitá bys mohla být, má milá.”
“Na tom něco bude,” přikývla zachmuřeně, “nemám nejmenší ponětí. Nejspíš můžeš začít s vysvětlováním.”
Temný duch ale jen vydechl a strčil ruce do kapes pláště. Hela byla pořád nejistá karta, i když ji k němu poutal slib.
“To určitě, ale ne dnes,” zavrtěl hlavou, “teď mám dost svojí vlastní práce. Běž, bav se ve světě. Uč se.”
“Uč se?” zvedla obočí, “to je všechno?”
“Nic víc teď nepotřebuješ,” odpověděl a zmizel ve tmě.
Helin následný povzdech jen stěží zamaskoval vztek. Připadala si vhozená do hry, kde se nikdo neobtěžoval vysvětlit jí pravidla. Nedokázala odhadnout, jestli jí Stín zatím dost nedůvěřoval, anebo jestli měl jiné plány.
Ale dobrá. Ještě se uvidí, co pro ni svět připravil.