Věřím v Krista!

Věřím v Krista.

8. kapitola příběhu Auny
Druhé dějství II.část

Slunce konečně našlo cestu mezi mraky. I nebesa se začínají vybarvovat svou jasnou bledě modrou oblohou. Temné mračna a studený déšť připomínají jen velké kaluže na zemi. Jakoby mocný Svarog svůj zářící kotouč koval přímo na nebi.

Slavomír neuměl bojovat. S otcem dělali krovy střech, káceli stromy, tesali klády, vyřezávali čepy. Měl sílu, mnohokrát si již zadřel velké třísky do svých paží, byl zvyklý na bolest. A ani nepočítá, kolikrát se sekl malou tesací sekerou do těla, do krve.
Ale vždycky věřil. Věřil v matku přírodu a v boha nebes. Ve spravedlnost. V lásku.
A miloval život. Nejen svůj, ale i ostatních z kmene. Život zvířat i hmyzu v lese, radost a volnost.
Vzpomínky, které bolí. Smích otce, když si na střechách domků házeli lýkové provazy, kterými stahovali trámy. Zurčící potůček v malebném lesním údolíčku, kde stráně jsou posety malými kamennými mohylami. Svou sestru kmene, tu, kterou miluje.
Ano miluje ji. Moc jí miluje. Auno …
Bolest. Slavomír procitá z bezvědomí po tvrdém kopanci do tváře. Za podpaží ho zvedají dva smrdutí barbaři, jsou cítit hnilobou a potem.

“Povstaň bratře, a pohlédni. Smrt kolem chtějí tvoji staří bozi. Procitni, zřekni se zla a přijmi lásku Pána Ježíše Krista.”
Hledí mu přímo do tváře. Cítí jeho dech. Nesmrdí. Dívá se mu do jeho očí. Hluboko, dlouze. Slavomír odvrátí tvář. Sklopí zrak.
Z přísné, ostře řezané tváře mnicha v hnědé kutně s dřevěným křížem na krku vyzařuje síla. Krutá, a přesto nesmírně přesvědčivá.
“Synu, zřekni se zla. Vše pak bude dobré. Budeš žít v lásce Krista. Opakuj po mne - já, zříkám se zla!”

Slavomír se snaží rozhlédnout kolem sebe.
Zavření v ohradě jak dobytek. Špinaví bojovníci s velkými vousy a chlupatým břichem funí a mrmlají cizý nadávky. Je jich dost. Vidí bratry, u vrátek z větví postávají Přemek s Jánosem. Další ještě sedí na studené zemi. Mrtvá těla. Kousek od něj leží v bahně Vojan. Z rozpáraného břicha se již vyvalily ven všechny jeho vnitřnosti. Jako vykuchané zvíře. Támhle vedle leží tělo bratra Bojana. Bez hlavy. Ta se válí useklá o kousek dál. V levém rohu ohrady v krvi a bahně další mrtvé tělo mladého bratra Věnceslava. A o kousek dál se snaží o ohradu postavit Jasan. Oslepený, místo jeho krásných modrých očí jen krvavé díry do hlavy.

Vzduch páchne krví, kouřem a popelem. I vítr jako by přinášel sténání duší, které již neměly hlas.
“Když něco chceš, musíš něco obětovat.”
Slavomír už ví co chce. Chce žít.

“Promluv pohane, nebo tvé trápení rychle ukončím. Obětuj a zřekni se svých starých bohů. Pro lásku Ježíše Krista. Pro život svůj i svých bratří.”
Kníže Gradimír se baví pohledem na zohavená těla. Má rád zabíjení - krev. Rád dává na odiv svou sílu a krutost. Ale chce otroky, zlato, moc. Když všechny povraždí, odejde s prázdnou. Obyčejní sedláci zde žili, majetku neměli. Potřebuje aspoň otroky.

Mstiš ví moc dobře o záměrech pána Gradimíra. Musí mu co nejvíce vyhovět. Vždyť od něj bude ještě “něco” potřebovat. Ale ty pohany by nejraději všechny upálil na hranici.
“Máš poslední šanci, bezvěrče. Zřekni se zla.”
Už nezní jako hlas otce, ale jako hněv katova meče.

Slunce krásně, příjemně a teple hřeje svými paprsky. Nebeský Svarog jako by na chvíli slunce zastavil.
Ale co když je na nebi jiný Bůh? Láska Krista, bez zabíjení, bez obětí, mír?
Slavomír pohlédl do nebe. Mezi malé bochánkovité mráčky. Zhluboka se nadechl.
“Já, zříkám se zla.”
Hlas mu zní pevně, ale v srdci cítí hořkost zrady. Chce věřit v lepší svět. Bez bolesti. Bez krve. Bez smrti.
“Abrenuntio malo!”
Skoro až radostným hlasem zvolal mnich Mstiš.
“Opakuj bratře dál, já věřím v Krista!”
“Věřím v Krista.”
Slavomír cítil obrovský kámen ve svém hrdle. Ale po tom, co přiznal víru, se mu ulevilo. I se usmál, krev mu opět začala téct z čerstvých trhlin na rtech.
“Credo in Christum.”
“A tímto křtem vstupuješ do nového života.”
Mstiš vyňal z brašny za opaskem flakón se svěcenou vodou a šplíchl pár kapek Slavomírovi do jeho tváře. Pálí ho na krvavých ranách jako studené hřeby.
“Amen bratře, zopakuj!”
“Amen.”
Poslušně a tiše zopakoval Slavomír. Ulevilo se mu. Moc. I bolest jakoby ustoupila. Přijde mu, že okolní zvuky, hlasy, sténání, vše utichlo. Cítí vůní lesa. Zahoukání sovy. A opět tvrdá realita.

“Támhle, k brance k těm otrokům. A svažte je provazy. Vyrážíme hned, zde už nic nepohledáme.”
Dunivý hlas knížete Gradimíra vydal jasné příkazy.

Slavomíra ty dva smraďoši, co ho drží v podpaží, táhnou k dřevěným vrátkům ohrady. Ke svým bratrům, kteří také zavrhli své staré bohy. Kteří začali věřit v lásku a mír pána Krista.
I zbývající bratři chtěli žít, zřekli se zla a vyznali svou víru v Krista. Až na Hronoslava, silného mladíka, choval kravky na spodní louce. Nevyznal svou lásku Kristu. Nezřekl se starých bohů. Se jménem mocného Peruna v posledním výkřiku zemřel rychle. Zavalitý stín černého vlka mu šavlí prosekl skoro celý krk. Hlava mu nepadla, pouze se zvrátila dozadu a z otevřených krčních tepen vytryskly fontány krve.

Slunce je na vrcholu své dnešní poutě. Je poledne. Zástup osmi mužů, ruce za zády svázané provazy. Dlouhým lanem všichni svázání k sobě, v řadě za sebou. Zezadu je tlačí houf špinavých bojovníků. V malé dřevěné ohradě zůstaly ležet pouze mrtvá těla.
Slavomír odevzdaně kráčí svázaný “s davem”. Vlastně tomu všemu násilý a smrti nerozumí.
“Co je život? Jen takhle krátký pomíjivý okamžik? Plný bolesti, smutku a utrpení? Je Kristus skutečně milosrdný?”

Ano, chce věřit v něco lepšího. Třeba v lásku. Jen jediná žena ho zajímá. Na tu myslí. Vidí obraz její tváře. Vidí ho v bahně a krvi na zemi. Vidí ho v troskách, v posledních poryvech dýmu stoupajících ze spálené osady Hájková. Vidí ho i na nebi, bez mráčku, zářivé slunce.
Ale neví, jestli již nemiluje jen pouhý mrtvý stín.

“Když něco chceš, musíš něco obětovat.”
To byla její slova. Pro Slavomíra poslední rada.
“Obětoval jsem sestro, svůj starý život jsem zahodil. Pro svůj nový život. Ale na tebe Auno nezapomenu. Nikdy.”

Ale někde hluboko uvnitř sebe cítí, že jeho nová víra nepřišla z lásky, ale ze strachu. Že cena byla příliš vysoká. Že staré bohy nezabili krvelační dobyvatelé, ani mnich se znamením kříže – zabil je on sám. A jejich šepot mu bude navždy znít v uších, pokaždé, když vysloví Kristovo jméno.