Včelařka: Kapitoly 27, 28 a 29: Tanec o slunovratu; Hřbitov; Obdiv

Kapitola dvacátá sedmá: Tanec o slunovratu

 

Večerní les byl tichý a setmělý. Suchý teplý vítr pohupoval větvemi a Hela myslela na to, že je to přesně noc stvořená pro mírumilovné letní dobrodružství. Šli do kopce, mezi stromy se proplétala úzká stezka.

Nechtěla jít, ale Stín jí nedal zrovna na vybranou. Odmítl jí dokonce prozradit i to, kam vlastně jdou. Těch posledních pár týdnů byl takový - bez ustání se ji postrkoval pořád o krok blíž k životu. I když Hela vzdorovala, nakonec to bylo vždycky těch pár chvil lehkosti, na kterých přežívala. Byly to střípky úlevy, každý zvlášť dost malý na to, aby se dal přijmout  a strávit. Visela na nich, i když to nikdy neřekla nahlas.

A Stín se nikdy neptal.

Bylo toho hodně, o čem nemluvili.

 

“Protáhneš mě celým lesem, než mi řekneš, kam jdeme?”

Otočil se na ni a zazubil se: “Možná. Je to hezká noc, procházka ti neuškodí.”

Její výraz to tvrzení zásadně rozporoval. Ale Stín se jenom zasmál.

“Podívej, jsme tady.”

Ve stínech pod stromy něco zamžikalo. Jako stříbrná rybka, která proskočila vzduchem. 

“Bludičky?” vydechla Hela překvapeně. Jakoby je hlasitější zvuk mohl zaplašit. “Proto ses mě na ně předtím ptal?” podívala se na Stína.

Temný duch přikývl: “Jenom… chtěl jsem si být jistý, že ti nebudou vadit.”

Hela sledovala světélka, která mezitím sílila  a zlátla. “Nevadí mi. Jen mě tehdy poprvé zaskočilo, co jsou zač.”

Stín odhrnul z výhledu dlouhé větve: “Živa každý rok pořádá oslavy slunovratu, ale tady je to podle mě skutečnější. I když tišší.”

 

Bylo nezvyklé pozorovat dovádějící světla na prostorné mýtině, která se před nimi otevírala. Byl tu příjemný pocit, že je přesně na správném místě ve správné chvíli - a zároveň dojem, že sem nepatří. Hela-duch, rozkvétající v přítomnosti kouzla, byla na štíru se svým lidským srdcem, které se té chvíli vzpíralo. 

Noci se v příštích dnech protáhnou, ale tohle byl čas na oslavu světla… Na oslavu jeho vrcholu. Stín ji chytil za ruku.

“Není čeho se bát, Helo. Je to jenom noc Tance.”

“I pro nás?” podívala se na něj a konečně se doopravdy usmála.

“Když budeš chtít,” pokrčil rameny, ale žádná opravdová pochybnost v tom nebyla.

 

Večerní Píseň už zpívala pohupujícím se bludičkám. Dnes v noci byla jiná. Veselejší, lehčí. Jedna vedle druhé pluly zářivé koule vzduchem - až objevily dva pozorovatele skryté ve stínu. Kroužily kolem nich, pořád v souladu s melodií noci.

“Jsou rády, že nás vidí,” podivila se Hela a konečně, konečně ten vytrvalý smutek v jejím hlase na chvíli zmizel.

Stín na ni po straně vrhl pohled: užaslá Včelařka, které se v očích a ve vlasech odrážela přízračná světla. V tohle doufal, když se rozhodl ji sem vzít. Ale ve skutečnosti to hřálo víc, než předpokládal, že by mohlo.

“Pojď.”

 

A tak vstoupili na mýtinu mezi bludičky. Hudba sílila a prostupovala je celé. Tančili - a snad by ani nebyli schopni přestat, ani kdyby chtěli.

Když tak elegantně kroužili mezi mechem a kapradím, připomínalo jí to waltz. Musela se spolehnout na Stína, ale ten ji vedl s jistotou – ať už kroky tak dobře znal anebo si je vymýšlel v průběhu.

Pak se Píseň zrychlila. Museli se jí podřídit. Rozpustilý jako staré lidové tance, celý svět se náhle točil spolu s nimi. Svižné kroky se pořád víc a víc podobaly spíš skokům a jejich nohy se ne vždycky dotkly země. Pro ně, stejně jako pro bludičky, byla zemská přitažlivost jen možnost, ne nutnost. Světla s nimi držela krok - poskakovala kolem, vynášela tanec až do korun stromů a zářila na pozadí hvězd.

Tanec sám teď byl živá bytost. Popadl je a vířil s nimi podle vlastní vůle. Hela věděla, že nad ním nemá žádnou kontrolu - a bylo jí to jedno. Prostě to nechala na Stínovi, aby je tím vším nějak provedl, a poprvé za celé týdny se smála nahlas.

Držel ji pevně, rytmus téhle noci dávno znal. Jenže když Hela vzhlédla a podívala se mu do očí, bylo to poprvé a jedinkrát, kdy škobrtli.

Nikdo ale netvrdil, že ten tanec musí být bez chyby.

Jen že musí být.

 

Zaváhání se rychle rozplynulo v hudbě - nezbýval tu prostor pro zármutek ani vinu. Nic z toho tu nemělo místo. Ne teď.

Ne v tomhle skoku v teplém nočním vzduchu.

Ne v téhle otočce v zeleném kapradí.

 

Čím rychlejší bylo víření tance, tím víc se noc nachylovala ke svítání. Tma nejprve bledla do modrých a zelených tónů, potom stínů začalo začalo kvapem ubývat jako když nabere vodu do proutěného koše.

Stejně tak i bludičky začaly blednout, jejich záře ustupovala světlu blížícího se dne.

Stín a Hela ale tančili do úplného konce. Slunovrat už byla takový. Údery podpatků vyklepávaly svižný rytmus do lesní půdy. Ačkoliv hudba byla tišší a tišší, slunce si zasloužilo přivítání. 

A pak, s posledními kroky, rozbřesk.

 

V údolí mezi kopci už dávno vyhasly svatojánské ohně. Lidé spali, málokdo byl dostatečně vzhůru nebo střízlivý, aby si toho všimnul. Ale slunce vystoupalo nad krajinou, zlaté, žhnoucí, nové.

Nahoře na kopci pozorovaly úsvit dvě bytosti. Ztěžka oddechovaly a třásly se únavou.

 

Hela si opřela hlavu o Stína, ještě pořád se snažila popadnout dech.

Skoro přeslechla jeho “Děkuju.”

“Za co?”

Stín naklonil hlavu ke straně: “Že jsi mě nechala protáhnout tě lesem až sem, samozřejmě.”

Hela se zasmála a nechala se obejmout. A pak, v bezpečí téhle chvíle, už nedokázala zadržet slzy tak, jako to dělala po většinu času. Radost nahlodala zeď kterou doposud stavěla kousek po kousku kolem toho všeho bolavého a zčistajasna tu teď stála a naprosto neobřadně mu brečela do pláště.

Stín, dlužno dodat, neuhnul.

“Promiň,” mumlala mezi vzlyky, “ povedlo se ti to… já jenom... tohle si nezasloužíš.”

Strach ji jenom pevně držel. Nezasloužím si to? přemýšlel.

Hela plakala tiše, v rukou svírala látku pláště. Co držela na uzdě tak dlouho, muselo ven.

“Já jen… tak moc mi chybí.”

Ne, nezasloužil. Určitě ne tuhle divnou, křehkou lidskou bolest, kterou si neuměl představit - ani by nevěděl, kde začít. A když na to přijde, nezasloužil si ani důvěru, s jakou mu svoji ztrátu svěřila do rukou.

Ale na jednu šílenou vteřinu si přál, aby si to všechno byl zasloužil.

“Jen se na mě podívej,” donutila se Hela nakonec ke křečovitému úsměvu, když přešla nejhorší vlna pláče, “nejkouzelnější noc v životě - a ze mě je taková troska.”

“Ale moje troska,” odpověděl bez rozmyslu a zarazil se, až když ta slova sám slyšel.

Hela jenom zavřela oči. Bolelo to divně, hořkosladce.

“To asi jsem.”

 

Během tance poztrácela černé včely jako korálky v trávě - teď se vrátily. Nizounko nad zemí, skvrnky zoufalství, které na ni věrně čekaly. Jako vždycky.

 

 

 

Kapitola dvacátá osmá: Hřbitov

Les byl plný svěží zeleně. Zpátky šli mlčky. Nebylo to nepříjemné ticho - jenom plné. Čím menší moc nad nimi ale mělo kouzlo noci, tím víc slov se k Hele vracelo. Tichých, nestydatých, nevyhnutelných.

Jeden měkký krok po lesní stezce za druhým jí rovnaly myšlenky - a tak to, co řekla, odráželo stejný klid.

“Zůstáváš, když naříkám, Stíne… Vždycky se ujistíš, že občas přestanu. Proč?”

Protože šel před ní,  otočil se na ni s náznakem úsměvu: “Něco ti dlužím. Pro začátek jak jsi mě zachránila.”

“Stíne.”

Neřekla nic víc. Jenom jméno. Trochu netrpělivě. Trochu jako laskavou výčitku. No tak, Stíne, neschovávej se.

Hela na takové dluhy nevěřila.

Nevydržel její pohled, raději se podíval stranou, na probouzející se les. Nezapadal sem, do ranního slunce a svěžího vzduchu. Tenhle rozhovor vypadal stejně nepatřičně. Ale pak se na ni přece jen znovu podíval. Čekala na skutečnou odpověď a stála tam, ve všem tom světle, se svojí vlastní temnotou.

“Chci to tak, Helo,” odpověděl nakonec prostě, “když mě necháš.”

Ticho.

“Teď mě pořád zachraňuješ ty,” připustila tiše, “ale já nechci… Nechtěla bych to po tobě.”

Stín se k ní sklonil, zlaté světlo se mu odrazilo v očích: “Naučil jsem se nedávno legrační věc, má drahá. Že za takových okolností mě o nic žádat nemusíš.”

Překvapeně se zasmála a místo odpovědi ho chytila za ruku. Bez váhání.

“Taková moudrost ti sluší, víš to?.”

“To je kompliment, který si budu rozhodně pamatovat,” odpověděl Stín hladce.

Bylo to trochu jako projít testem, který nečekal. Vskutku ne zkušenost, kterou by Strach zažíval každý den.

 

Dole v podrostu se mihlo něco bílého a pozorného. Ani jeden z nich si toho nevšiml.

A o něco málo později Morana zvedla do náruče svého hranostaje se smíchem tak upřímným, že ho v jejích síních nebylo takhle slyšet už roky.

Prohrála jsi dřív, než jsi začala hrát, sestřičko.

 

Něco z dozvuků letního slunovratu prohřálo i následující dny. Zoufalství tu pořád bylo, pořád Helu tížilo plné ostrých hran namířených vně i dovnitř. Ještě stále lámalo smrtelníky v kole a Hela tomu dokázala přihlížet bez pohnutí; míjela je jako duch.

Ale i přesto něco živého v ní zůstávalo a doutnalo to v těch chvílích se Stínem, kdy se mohla svobodně nadechnout. 

Za každou útěchu ovšem zaplatila vysokou cenu. Vina drtila mezi zuby každé zrnko takové ukradené radosti. Ani to jí nemohlo zabránit hledat dál své malé dávky zapomnění a úlevy.

Jenže na takových střípcích se nedá přežívat věčně - skutečnost ze zásady odmítá zůstat vzdálená. 

Bylo tu něco, co Hela musela udělat sama. Vyhýbala se té myšlence celé týdny, ale jak se noci protahovaly a léto kráčelo vstříc podzimu, nedokázala to už víc odkládat.

 

“Víš jistě, že nemám jít s tebou?”

To bylo potřetí, co se Stín zeptal. Některé věci prostě byly zjevně dané napořád.

“Ano, vím,” odpověděla Hela potřetí naprosto stejně a dál si vyčesávala dlouhé vlasy do pevně utaženého drdolu.

Brala ty přípravy vážně. Stín ji pozoroval ode dveří. Vlasy protentokrát zkrotila, čímž svoje včely zmátla. Dočasně přišly o své oblíbené útočiště. Přes praktické a jednoduché černé šaty, které obvykle nosila, si vzala lehký černý kabátek, zapnutý až ke krku. Musel uznat, že v tom vypadala dobře. Taky studeně a vzdáleně.

Jako vdova.

O svoje dojmy se s ní ale nepodělil - jednak proč pojmenovávat očividné, jednak  všechno to skryté za očividným spadalo do věcí, o kterých nemluvíme.

Poslední sponka jí proklouzla mezi prsty, pramínek vlasů unikl z přísného řádu účesu. Tenounké kovové perko zacinkalo na kamenné podlaze a Hela podrážděně udeřila dlaní do stolku pod zrcadlem.

“Vážně nemáš na práci nic lepšího, než mě tady hlídat?” otočila se ke Stínovi příkře.

Povytáhl obočí: “Jsi si jistá-?”

“Ano!” vyštěkla, “jsem si naprosto jistá, že dokážu sama dojít tam i zpátky!”

Stín o tom zcela vážně pochyboval. Ale měl dost rozumu na to, aby nepíchal do vosího hnízda.

Nechal ji o samotě.

 

Ten den bylo zataženo. Velkou, ale poměrně prostě kovanou bránu zdobil hlavně velký železný kříž - křídla vrat zůstávala pootevřená pro všechny návštěvníky. Hřbitov byl přesně takový, jaký si ho pamatovala. Vítal ji alejí starých tichých stromů podél středové cesty. Hluk z města sem nedoléhal, nedokázal překonat vysoké cihlové zdi.

Pod nohama jí vrzal písek. Hela se zastavila a nabrala dech. S každým krokem se vzdalovala svému světu kouzel a pohádek, kde smrt byla vždycky skutečná jen zpola. Tady se ohlašovala s banální všedností.

Tmavý kámen.

Řady křížů zanechané válkou.

Květiny, mnohé seschlé.

Svíčky, některé z nich i hořely.

K bráně přišla Hela, Včelařka, duch z jiného světa. Ale tady byla někdo jiný. Někdo malý a slabý. Někdo, kdo už stejnou cestu prošel mnohokrát předtím - a zároveň ještě ani jednou, ne takhle.

Jak šla důvěrně známou cestou, poprvé zalitovala, že se rozhodla jít sama.

Rodinný hrob byl u hřbitovní zdi. Někdo - přítel? soused? - tam nechal svíčku a malého medvídka. Déšť už hračce stihl hračce pocuchat srst. 

Když se dotkla studeného náhrobku, ruce se jí třásly. Nesl jména, která neměla právo zapomenout.

Její muž.

Její syn.

Rýhy v černé žule postrádající smysl.

Někdo jiný zapálil svíčku, někdo cizí položil její dítě do hrobu. Po dlouhou řadu měsíců nepřišla, aby tu nechala květinu, vzpomínku a slzy. A proč?

Protože jsem na to byla moc zbabělá.

Protože mě bílý prach donutil utéct.

Dlaně ještě nezapomněly stisk maličkých rukou. Přízrak života, který kdysi - jak nedávno, jak dávno? - znala a strážila, způsobil, že ji chladný kámen pálil na kůži jako led. Sevřela ruce, kterým zoufale chyběl ztracený dotek.

Čím déle tam stála, tím větší měla vztek.

Na sebe.

Na duchy.

Na ostatní, kdo tu truchlili pro svoje blízké a neviděli ji.

Jednoduše na život.

 

Něco v ní na ten vztek odpovědělo s dechberoucí vervou: Pošli tu bolest pryč. Tak to rezonovalo někde hluboko, ale dralo se to ven. Zbav se toho!

Nedaleko stála rodina, matka a dvě děti - čí to byl asi hrob?

Už nepotřebovala myslet. Nemusela, byla tu jenom příležitost. Stačilo zbavit se utrpení, pustit ten purpurový žár ven. Včely, do té chvíle tiché a skrovné, byly náhle zpátky v celém roji a Hela se pomalu usmála. Tohle byla syrová síla a byla dokonalá.

Ta, která se zvedla od hrobu, nebyla zlomená matka, ale přízrak. Žádný lidský pohled v sobě neměl takový jas.

Včelařčiny vlasy se uvolnily z uzlu a v divokých vlnách jí padaly na ramena.

Viděla smrtelníka, kořist, cíl pro všechnu bídu, kterou Zoufalství dokázalo přinést. Včely, černé a člověku neviditelné, pokryly tu neznámou od hlavy k patě a strhly ji na kolena. Zaječela a Včelařčiny zuby se zableskly v širokém úsměvu.

Víc. Zoufalství si žádalo ještě víc.

Bylo to tak správně. Byla to svoboda. Byla jenom tím, pro co se zrodila. Luskla prsty, bolest, která neznámou svírala, ještě vzrostla. Ta žena nevěděla vůbec nic o Včelařčině jménech na hrobě, ale svoji vlastní ztrátu teď zažívala do poslední kapky jedu. Včelařka neznala soucit.

To je ono. Tohle jsem.

Zoufalý výkřik protnul vzduch.

 “Mami!!”

A tak rychle, jak to všechno přišlo, to taky skončilo. Zapotácela se o pár kroků zpět, náhlá změna vnitřního počasí ji připravila o rovnováhu.

Ne! Takhle ne, pomyslela si. Černý roj se rozplynul.

 

Děti pevně objaly matku a ona je, plakaly spolu s ní. Vyděsila je k smrti.

Kdosi vzadu uznale zatleskal.

 

Kapitola dvacátá devátá: Obdiv

 

Neotočila se hned. Nedokázala se od nich tak rychle odtrhnout, od rodiny, která jí unikla jen o vlásek. 

Včely se ztišily, usadily se na okolních hrobech. A vůbec všechno bylo tiché, i hlasy lidí, i vítr v aleji - až na nově příchozího za jejími zády. Ruce i nohy jí ztěžkly, jakoby přimrzly k zemi, ale přesto se otočila.

 

“Už jsem pochyboval, jestli se zastavíš… Ale taková vůle! Zvládlas to.”

Učenec se k ní pomalu blížil mezi řadami hrobů. Malý mužík s milým úsměvem v civilním, trochu starosvětském tmavě modrém obleku. Ducha připomínal tak málo - dokud se mu nepodívala do očí. Nedíval se na ni, viděl skrz ni až na dřeň její duše, na každou prasklinu, každou prázdnou propast či tiché místo.

Včelařka se otřásla.

“Málem ne.”

Byl to jen šepot, ale slyšel ji dobře. I to, že to vůbec nechtěla přiznat. Rozhodně ne nahlas a už vůbec ne jemu.

“Proto jsi silná,” přikývl, “ díky tomu málem. Ale, mé drahé dítě, teď to víš. Co je zač svět, do kterého tě vlákali.”

Učenec se zastavil kousek od ní, ruku zlehka položenou na náhrobním kameni. Nespustil z ní oči ani na sekundu.

“To tímhle ses měla stát, Helo. Loutkou téhle síly. Jednoho dne už nebudeš vědět, proč se zastavit.”

Těch pár slov jí vyrazilo dech. Musela zkřížit ruce, aby skryla, jak moc se jí třásly.

“Lžeš,” řekla, ale bylo to slovo s roztřepenými okraji. Točila se jí hlava.

“Ale ne,” usmál se Učenec smutně, “neztratíš kontrolu. Ale čím víc budeš tím, v co věří, tím míň budeš lidská. Změníš se v to, co od tebe čekají, dítě. V tíhu jejich minulosti. Ve smuteční popravčí. A ty - na konci nepoznáš rozdíl.”

Hela zavřela oči, nehty se zaryly do kůže. Bylo toho moc. Hrob. Ten… incident. Slova jako nože, kterým jen stěží uhýbala.

“Už jsi stihla poznat vodníka, viď?” pokračoval Bertie beze spěchu. “Věrný svojí řece, to se musí nechat. Laskavý, dalo by se říct. Opravdový umělec, když vezme do ruky housle. A když se to hodí, topí lidi.”

Prudce otevřela oči. “Hannes?!”

“Tak, od nich se to čeká. A Hannes má smysl pro povinnost,” uvažoval Bertie nahlas, “a pak Stín. Řekla bys, že doslova žije pro smrtelníky, ne? Všechno to každonoční pachtění se se sny a temnými kouty. A pak ta vina za válku, zdivočelý strach, celá generace ponechaná napospas osudu bez řádného nácviku existenciální hrůzy… Bere to vážně. Stará se. A stejně,” naklonil se k ní, “i tak ti dal vypít jed, když se mu to hodilo, že?”

 

To udělal.

Přesně tohle zatraceně udělal.

Před očima se jí mihla kratičká vzpomínka. Jak zaváhal, než jí podal misku s jedem. Jak si ani nebyl jistý, co to s ní udělá.

Hela pevně sevřela čelisti. Stála pod otevřeným nebem a přesto jí scházel vzduch.

Přijala jsem tu úmluvu a znala jsem podmínky. 

Od té chvíle se nepřestal starat.

Vypít to bolelo.

Umřít bolelo.

 

Bertie si povzdechl jako dobrý kněz, když pečuje o zuboženou ovečku ve svém stádu.

“Pochop, nemyslel to zle. Ale o to jde. Nepozná rozdíl. Ty ještě ano, Helo.”

Poznám?

Ještě v uších slyšela ozvěnu dětského výkřiku. Ještě ta rodina neodešla pryč.

“Podle tebe z nás tohle dělá víra?,” zeptala se slabě.

Bertie přikývl: “Nesnese se s tvojí vlastní lidskostí. Dovol mi ti pomoci.”

 

Mezi hroby něco drobného vypísko a zavrčelo. Ani jeden z nich to nezaznamenal.

 

Ta  rodina - drželi se jeden druhého. Svůj zármutek přežijí společně.

 

Hela pomyslela na obchod se smrtí a věrností. Ale taky na tichou noc na Vinicích. Na příběhy. Na tanec o slunovratu.

“Není takový,” odpověděla nakonec. “Nevím, co se stane mě… Ale k němu nejsi fér.”

Učencův úsměv pohasl. O krok se k ní přiblížil.

“Nejsem? Všichni do jednoho v tobě vidí nástroj. Prostředek k dosažení cíle. Stín, Samhain, všichni. Můžu tě od toho osvobodit-”

Cosi rychlého a světlého vyšplhalo po Helině sukni, až sebou překvapeně cukla. Dva sněhobílí hranostajové se jí usadili na ramenou, ostré drápky citelně zatnuli do holé kůže. Oba dva otočili čenichy k Učenci a výhružně zavrčeli.

Taková malá stvoření byla spíš roztomilá, než co jiného. Jenže Bertie i tak rychle couvl o několik kroků zpět.

“Vidíš?” zasyčel vztekle, “to je Moranina havěť! Takhle cenný zdroj teď jsi!”

Váha hranostajů na jejích ramenou byla skutečná a konečně ji vrátila zpátky na pevnou zem. Hela se zamračila a v pohledu se jí purpurově zablesklo:

“Tvoje pomoc vyjde draze, Učenče. I ty bez váhání rozdáváš jed,” odsekla s nově nabytou jistotou, “a rozhodně se nebojíš bodnout, že ne?”

Nevěřícně se rozesmál: “Vidíš ve mě vraha, Včelařko? Ta jedna rána nožem tě mohla odříznout od světa, který z tebe udělá příšeru.”

Hřbitov naplnil tlumený bzukot včel a Hela zvedla ruku. Hranostajové se naježili. Vzduch se citelně ochladil.

Bertie nebyl hlupák. Narovnal se - když měl jít, pak důstojně.

“Až se uvidíme příště - kdo ví, co z tebe zbude.”

Vzduchem se prohnalo černé zoufalství na křídlech, tak tak stihl zmizet dost rychle na to, aby ho nezaplavilo.

Ale semínko už bylo v zemi. Nepochyboval, že vzklíčí.

 

S oběma hranostaji v náručí si Hela klekla do trávy. Otírali své studené čeníšky o její nos, slzy jim nevadily.

“Děkuju… děkuju, že jste tu byli.”

Ale všechno uvnitř bylo polámané.