Stín křídel, kapitola patnáctá: Řeka stínů

Ryn seděl v sedle a pozoroval slunce, zapadající za hřeben Orlích hor. Už více než týden putovali na západ, k úpatí pohoří, kde se klikatila řeka Taldris. Krajina byla monotónní. Na jih od nich se táhly zdánlivě nekonečné pláně, zatímco na severu se lesy postupně zvedaly na nejzápadnějších svazích hor, kam mířili. Nechávali za sebou Thalanor, Hraniční hvozd, a také vzpomínky na bitvy, které je v Caldoře přivítaly.

Ačkoli byla jejich přítomnost v Caldoře prozrazena a Tharok správně podotkl, že Dorenovi muži jistě ohlásí jejich pohyb caldorským hlídkám při první příležitosti, skupina nadále cestovala převážně v noci. První dva dny se obávali, že je caldořané pronásledují, avšak když stále pokračovali v cestě, bez toho, že by zahlédli někoho, kdo by jim byl v patách, usoudili, že buďto Doren dokázal informaci o nich před caldořany utajit, anebo jsou navzdory Rynově přítomnosti pro hraniční strážce nezajímaví. Přece jen, vojáci se zde pohybovali hlavně kvůli skarathi a dalším zločineckým bandám, které se zde objevily daleko před Rynem a jeho společníky.

Každý den se svítáním zastavili, zbudovali malý provizorní tábor a odpočívali. Dopoledne se většinou jeden z durthanů vydával na lov, občas doprovázen Lorrinem, zatímco ostatní spali, po probdělé noci v sedle. Vstávali v pozdních odpoledních hodinách, a poté, co se najedli, většinou vyrazili na cestu. Lorrin si i tak každý den našel čas, aby se s durthany cvičil v boji. Ryn ho u toho rád pozoroval. Každým dnem bylo vidět, jak Lorrin zvládá nové a nové techniky, a odolává durthanům vždy o pár úderů déle. Avšak bylo jasné, že durthané k Lorrinově výcviku přistupovali zlehka, a nebyl by pro ně problém skolit ho k zemi, kdyby chtěli. Garruk také upravil Lorrinovu novou sekeru, kterou získal od jednoho z mrtvých skarathi. Vyrobil mu k ní nové topůrko z akátového dřeva. Zbraň teď byla lehčí a více odpovídala Lorrinově velikosti i velikosti jeho rukou. Nejzajímavější bylo, že při práci se sekerou Garruk používal také kouzla. Poté, co ulomil silnou větev mladého akátu, začal jí zpívat. Větev se v jeho rukou začala kroutit a zmenšovat, až byla dostatečně úzká na to, aby se na ni dala sekera nasadit. Poté se znovu roztáhla tak, aby sekera pevně držela a nemohla sjet. Dokonce ze dřeva vyrašily nové větvičky, které se kolem místa nasazení zauzlovaly. Mezi ně vložil Garruk dva bílé oblázky, takže sekera z každé strany vypadala jako ozdobená velkou perlou. Ryn s Lorrinem byli výsledkem uhranutí, ještě však více celým procesem.

„Nevěděl jsem, že umíš kouzlit, Garruku,“ zeptal se udiveně Ryn.

Garruk se usmál, tak, jak bylo jeho zvykem, a odpověděl: „Tohle nebylo žádné velké kouzlo, Varngar, a ani nevím, jestli bude dobře držet. Naši mágové umí k zemi a rostlinám promlouvat silnějším jazykem. Já toho o moc více než jste právě viděli nesvedu. A jak jsem říkal, nejsem si jistý, jak moc bude mé kouzlo pevné.“

„To nevadí,“ odpověděl nadšeně Lorrin, „mně se ta sekera líbí taková, jaká je.“ Poté sekeru uchopil oběma rukama a začal s ní máchat proti neviditelným nepřátelům. Garruk a Tharok se mu smáli, a i Ryn se po několika dnech opravdu uvolnil a smál se s nimi. Jen Torgan ne. Od odjezdu z tábora žoldáků byl zamlklý. Ryn se ho nechtěl vyptávat v přítomnosti durthanů nebo Lorrina, a zatím také neměli příležitost, že by spolu byli o samotě.

A tak dny ubíhaly, stejně jako míle pod kopyty jejich koní a pod těžkýma nohama durthanů. Dnešní odpoledne vyplnil Lorrin bojovým cvičením proti Garrukovi, a teď, chvíli poté, co se skupina dala znovu do pohybu, si masíroval bolavou ruku v místech, kam ho Garruk uhodil topůrkem své obří sekery. Slunce pomalu mizelo za hřebeny a ze shluku stromů, kolem kterého projížděli, se vzneslo hejno vyplašených ptáků. Ryn je pozoroval, jak míří k zapadajícímu slunci stejně jako oni, aby se po chvíli otočili na jih. Jeho oči je chvíli následovaly, a poté zabloudily zpátky k hřebenům Orlích hor. Věděl, že někde v těchto horách má ležet sídlo gerakionů, a bylo mu těžko u srdce, když si představil, že budou cestovat přes celou Skiadris, aby se nakonec stejně vrátili sem. Jenže Torgan řekl, že bez pomoci jiného gerakiona je jejich sídlo nemožné najít, a tak Rynovi a jeho společníkům nezbývala jiná možnost než pokračovat v cestě.

Ryn stále pozoroval vrcholky hor a snažil se odhadnout vzdálenost, která je od nich dělila, když jeho pohled upoutal sokol, kroužící v širokých kruzích s roztaženými křídly. Sokol náhle vydal pronikavý křik, který se nesl krajinou. Ke svému překvapení si Ryn uvědomil, že tomu křiku rozumí. Neobsahoval slova jako lidská řeč, přesto však v něm bylo jasné sdělení – sdělení lovce, který obhlíží své území a dává všem jasně najevo, že on je zde pánem.

Tharok si všiml Rynova zaujetí, popošel blíže k němu a promluvil:

„Ty mu rozumíš, že, Varngar?“ zeptal se s lehkým, nesmělým úsměvem na rtech.

„Ne… tedy vlastně ano. Já nevím. Není to tak, že bych rozuměl jeho řeči, ale rozumím, co říká… dává to smysl?“ Rynova otázka byla opatrná, neboť si zatím nebyl jistý svou nově objevenou schopností.

„Nevím, jestli to dává smysl a jestli to tak má být, ale o Varngar je známo, že se umí dorozumívat s dravými ptáky. Věřím, že někdo z tvých lidí ti to vysvětlí lépe a naučí tě s nimi komunikovat.“

„Já s nimi mohu komunikovat?“

„Pokud rozumíš ty jemu, bude on schopen rozumět tobě, Varngar.“

Poslední Tharokova odpověď byla doprovázena durthanovým příjemným úsměvem. Oba bratři byli velmi milí, a teď, když je Ryn poznával, uvědomoval si, jak moc jsou jejich osobnosti odlišné od jejich vzhledu. Při pohledu na durthany viděl Ryn dvě ohromné, jako z kamene vytesané bytosti, které budily hrůzu. Když však měl možnost s nimi mluvit, měl pocit, že jsou to spíše huňatá, neškodná štěňata.

Otočil svůj zrak znovu k obloze, ale sokol tam už nebyl. Lorrin a Garruk byli lehce pozadu, zabráni v družném hovoru, Tharok se zařadil za Rynova koně a Torgan, který celou skupinu vedl, měl na Ryna náskok asi třicet stop. Upřeně hleděl vpřed a počínání svých druhů nevěnoval žádnou pozornost. Ryn se ještě jednou rozhlédl po svých společnících a rozhodl se využít jejich lhostejnosti. Popohnal koně tak, aby se přiblížil k Torganovi.

Ryn popohnal koně a srovnal krok s Torganem. Chvíli mlčel, hledaje vhodná slova. Západní obzor se topil ve zlatavém oparu, vítr se proháněl trávou a zvedal z ní drobný prach, který se třpytil v zapadajícím slunci. Hory na severu se rýsovaly v ostrých obrysech, jako by se jich dotýkalo světlo z jiného světa.

„Torgane,“ pronesl po chvíli tiše. „Od chvíle, co jsme opustili tábor… jsi mlčel víc než dřív. Já jen… chtěl jsem říct, že—“

„Není třeba nic říkat,“ přerušil ho Torgan, aniž by se ohlédl. Jeho hlas byl klidný, ale chladný. „Co se stalo, stalo se. Nech to za námi.“

Ryn chvíli mlčel. Cítil, jak mu zasychají rty, a na jazyku mu zůstalo všechno, co chtěl říct — o Dorenovi, o pravdě, která měla přinést úlevu. Torgan o ni nestál.

Když ticho začalo být příliš dlouhé, Ryn se nadechl znovu. „Jen jsem myslel, že to, co Doren řekl—“

„Doren řekl jen část toho všeho,“ utnul ho Torgan. „Nech to být, Ryne.“

Znělo to tvrdě, ale bez hněvu. Ryn jen přikývl a nechal koně kráčet vedle jeho. Ještě chvíli jeli mlčky, než Torgan sám zlomil ticho.

„Zítra se svítáním dorazíme k řece Taldris,“ pronesl. „Poteče široce, možná víc, než čekáš. Bude potřeba najít brod.“

Ryn byl vděčný za změnu tématu, i když mu bylo jasné, že to byla jen Torganova obranná zástěrka. „Je v těchto místech nějaký?“

„Ano, jeden by tu měl být,“ odpověděl Torgan. „Kdysi tudy vedla stará stezka z Caldory do Selcarisu. Pokud ho nestrhla voda, mohl by tam být mělký přechod. Ale Taldris se v čase mění. Proudy se přesouvají, dno se láme. Můžeme být moc dole po proudu, a pak se budeme muset vracet.“

Ryn se zahleděl do dálky, kde se mezi nízkými kopci leskla stříbrná linka — první známka řeky. „A když se přejít nedá? Nebylo by lepší pokračovat po proudu?“

„Ne, půjdeme proti proudu, dokud nenajdeme brod,“ řekl Torgan. „Jinak cesta nevede, na jih bychom se dostali moc k blízkosti Logrenu, a ještě předtím by nám cestu zarazil soutok s Ilmorou. Ten brod tu bude, neboj, jen ho musíme najít.“

Nad obzorem zakroužil dravec a oba muži se na okamžik zadívali do oblohy. Vzduch voněl trávou a vzdálenou vodou.

„A za řekou?“ zeptal se Ryn po chvíli.

„Za řekou leží Mezivlnný háj,“ odpověděl Torgan. „Starý les. Buky tam rostou desítky sáhů vysoko, kmeny jsou širší než dva muži. V létě se koruny dotýkají a světlo tam padá v zeleni, jako pod hladinou jezera. Je tichý, ale ne mrtvý. Proudí tam voda, stéká z hor a ztrácí se mezi kořeny stromů. Proto se mu říká Mezivlnný — mezi proudy.“

„Myslel jsem, že je to proto, že leží mezi vlnami dvou řek,“ poznamenal Ryn.

Torgan se usmál. „To si myslí většina lidí. A také to dává smysl. Ale tomuto lesu daly název vlny hor. Les je klidný, ale má vlastní rytmus. Když ho nerespektuješ, zůstaneš v něm déle, než chceš. My půjdeme po jeho severním okraji, tam, kde končí bažiny a začínají skalní výčnělky. Až k Hučivému proudu.“

„Hučivý proud…“ zopakoval Ryn. „To je ta řeka, co se spojuje s Taldris?“

„Ano i ne,“ přikývl Torgan. „Spojuje se s Ilmorou, do které se vlévá Taldris. A kousek od soutoku leží Logren.“

Ryn se narovnal v sedle. „Slyšel jsem o něm. Prý je to největší město Caldory.“

„A také nejnebezpečnější pro nás,“ odvětil Torgan. „Není to hlavní město, ale je srdcem celé říše. Polovina města jsou jenom kasárny. Všichni odvedenci z celé Caldory putují nejdříve sem, a spousta jich tu poté zůstává. Pamatuj si, tam, kde jsou kasárny, jsou totiž také hospody a nevěstince. Caldorský voják dostane dobře zaplaceno za svoji službu. A také rád utrácí svůj žold. Logren je na tohle všechno dobře zařízený,“ Torgan se usmál a pokračoval „Ale je to také obchodní centrum, po Ilmoře se plaví lodě proti proudu až na sever k Taldris a dál, a vracejí se se zbožím a lidmi z celého vnitrozemí. A po proudu se zase dostaneš až do Velmoru.“

„Tak proč neplout?“ nadhodil Ryn. „Bylo by to rychlejší než cesta skrz háj a poté dál podél řeky.“

Torgan se krátce zasmál, bez stopy veselí. „Rychlejší, ano. Ale také hloupější. Každá loď, která projede Logrenem, je zapsaná. Každý přístav má své hlídky, každý převozník své povinnosti. Cizinci, kteří se tam objeví, vzbudí pozornost. A té už teď vzbuzujeme až dost.“

Ryn sklopil zrak. „Takže po proudu nepůjdeme.“

„Ne,“ řekl Torgan prostě. „Držet se lesa je pomalejší, ale les nemá oči. A dokud nás nikdo nevidí, jsme jen stíny.“

Krajina kolem nich potemněla, když slunce zmizelo za obzorem. Na severu se ozval vzdálený hukot — snad ozvěna Taldris, snad jen vítr, který přinášel slib dalšího dne.

Ryna napadla otázka, která ho tak pálila, že se na ni musel zeptat.

„Torgane, jak to, že názvy, které jsou více na východ od nás, znějí tak cizokrajně, zatímco na západ je tomu opačně? Jdeme na západ k Orlím horám, přejdeme přes Mezivlnný háj, k Hučivému proudu, ale za sebou necháváme Ilmoru, Taldris, a na východě Thalanoru leží pohoří Brukdrom.“

„Jsi všímavý,“ poznamenal Torgan. „Nedokážu ti přesně odpovědět, a vím, že to, co ti řeknu, neplatí po celé Skiadris, ale na východě dnešního území Caldory, vlastně až po břehy Taldris a Ilmory, se rozléhalo království Nyrelith, a většina názvů pochází ještě z té doby. Západní názvy jsou názvy, které vznikly v Caldoře, Thalanoru či Selcarisu. A pokud jde o pohoří Brukdrom, tak to je durthanské jméno, znamená ‚Pevná hora‘. Durthané ho protkali pevnostmi a zajistili tak, aby se skrz něj nedostal žádný nevítaný host.“

Ryn přijal tuto informaci mlčením. Bylo toho tolik, co o Skiadris nevěděl.

„Zítra,“ dodal Torgan, aniž by se ohlédl, „najdeme brod. Až pak se rozhodneme, kudy dál.“ Jeho tón dal jasně najevo, že jejich debata skončila.

Ryn přikývl a víc už nemluvil. Jeli dál, tiše, a každý z nich naslouchal jinému zvuku — Torgan šepotu větru, který přinášel varování, a Ryn tlumenému šplouchání, které se mu zdálo čím dál bližší.

Slunce pomalu zapadlo, a skupina pokračovala dále na západ. První část noci byla klidná, a měsíc jim poskytoval dostatek světla na cestu. Poté se začalo zatahovat. Zprvu nenápadně – jen pár obláčků, které se líně sunuly po obloze. Ale brzy jich přibývalo, tmavly a zvedající se vítr rozechvíval koruny stromů. Mraky postupně zaplnily oblohu a začalo pršet. Měsíc a hvězdy se ztratily za závojem šedi a vzduch ztěžkl. Když dopadla první kapka, zazněla do ticha jako varování, a o chvíli později už se z nebe spustil déšť, který spláchl všechen prach. Byl tak silný, že museli zastavit, a schovat se v hustém porostu. Noc byla temná a v hustém dešti nebylo vidět na krok. Zbytek noci čekali, ale déšť neustával. Seděli po plachtou, kterou natáhli mezi stromy, a snažili se usušit si své oblečení u ohně, který jim však neustále zhášel déšť, který byl divokým větrem hnán a otáčen v okamžicích. Muselo být už skoro poledne, když se alespoň vítr uklidnil a oheň nabral dostatečnou sílu, aby se u něj mohli ohřát. Docházelo jim však suché dřevo. Všude kolem nich, kam dopadala voda se tvořily louže, a postupně se slévali v souvislou plochu vody.

„Tenhle déšť jen tak neustane, budeme se muset vydat na cestu,“ poznamenal Tharok, poté co zachmuřeně zíral několik minut na padající vodu. Svým pohledem se zastavil na Torganovi. Ten se mračil více než obvykle, poté si je všechny postupně prohlédl a řekl: „Tharok má pravdu, musíme vyrazit. Déšť je silný, a když vidím, kolik vody je tady kolem nás, bojím se, aby se Taldris nerozvodnila. Poté by bylo velmi těžké ji překonat, a museli bychom putovat mnohem dál proti proudu, než jsme mysleli.“

Nikdo nic nenamítal, a tak se sebrali, sbalili provizorní tábor a vydali se dál, bičováni silnými provazci ledového deště. Jejich oděv, který sotva zvládli usušit, během několika hodin, kdy se schovávali v provizorním přístřešku byl promočený během několika málo chvil.

V silném dešti putovali pomalu, přesto však během odpoledne dorazili na břeh řeky Taldris. Z obyčejně pokojné říčky, která svou sílu demonstrovala spíše roztažením do stran byl teď silný a dravý tok, který se však zatím držel v korytě. Déšť ovšem neustával, a Ryn měl pocit, jako by hladina stoupala s každou další kapkou, která do řeky dopadla. Skupinka se seběhla pod stromy na břehu, a všichni sklonili hlavy k sobě, aby se v bubnujícím dešti lépe slyšeli.

„Proud je tu moc silný, nedokážeme zde řeku přebrodit,“ sdělil jim Torgan, ačkoli to bylo úplně zbytečné. To, že tok nepůjde jednoduše přebrodit bylo jasné úplně všem.

„Začíná se smrákat, a bylo by nebezpečné vydávat se na cestu za tmy. Řeka se může vylít z břehů nebo se břehy mohou utrhnout. Měli bychom počkat zde.“ Odpověděl mu Tharok. Torgan chvíli přemýšlel, a přejížděl pohledem z durthanů na Ryna s Lorrinem. Poté mlčky přikývl a obrátil se ke Garrukovi.

„Garruku, dokážeš postavit takový stan, abychom v něm byli v suchu?“

„Dokážu, ale dejte mi všechny vaše přikrývky a pláště co máte,“ odpověděl Garruk „zatím se schovejte po stromy. Ty pojď se mnou.“

K překvapení všech jeho poslední věta nemířila na Tharoka, ale na Lorrina. Trvalo to asi půl hodiny, ale durthan s Lorrinem postavili přístřešek, čtyřboký stan, který byl krytý ze tří stran, a měl pořádnou střechu, do které nezatékalo. Dokonce se dovnitř vešli všichni 4 koně a když se skrčili, tak i oba durthané. Rozdělali oheň, zavřeli i poslední stranu stanu a jejich dočasný příbytek se naplnil kouřem z mokrého dřeva, a zápachem unavených mokrých lidí, koní a durthanů. Nebylo to nejpříjemnější místo na zemi, ale netrvalo to dlouho a stan se zaplnil také teplem. Postupně se vysvlékali a nechávali uschnout své mokré svršky. Zápach ve stanu tím pouze sílil, a ke kouři se přidávala také vodní pára. U ohniště sušili také dřevo, takže čím déle udržovali oheň tím méně jim každé další poleno kouřilo.

Ve stanu začínalo bát až nepříjemné horko, takže udělali otvor ve střeše, a natočili ho tak aby jim do stanu nezatékalo, poté lehce odklopili jeden z plášťů na boku, a vzduch se jim díky průvanu pomalu vyčistil od kouře, a lehce také od zápachu. Seděli vysvlečení okolo ohně, a za jejich zády stáli přivázaní koně. Lorrin si prohlížel stále dokola svoji sekeru, Torgan seděl zasmušile, a Garruk vyprávěl, kde se naučil kouzlit.

„Thulnar’tharn, kmen, ze kterého pocházím, je kmenem těch nejlepších válečníků našeho lidu. Ale nejsme kmenem čarodějů. Jen málo našich bratrů se někdy stalo opravdovým šamanem. A když mi bylo 13 let, náš otec nás poslal do malé osady jižně od Thorunu, ze které pocházel. Zaprvé nechtěl, abychom museli čelit tlakům, jako synové náčelníka, a zadruhé stejně s námi nebydel v našem domě v Thorunu, jelikož byl často ve Var’Krag, v Rudém domě, hlavním městě naší říše, jelikož náš lid byl ve válce se skarathi, kteří se sjednotili pod Yrakhou, žhavou korunou.“

„V té malé osadě nebyl žádný šaman, od kterého bych se mohl učit, a tak jsem jedné noci uprch, a vydal jsem se hleda šamany z Irlan’thar, kmene, který je v našem lidu známý tím, že stále nejvíce uchovává pouto s naším živlem, se zemí. Došel jsem až do ohoří Fraldrom, kde se měli nacházet svaté jeskyně. Jenže o těchto jeskyních vědí pouze šamani z Irlan’thar, Tiché země. A tak jsem bloudil v kaňonech a roklích, a hledat jeskyně, které mi byly skryté.“

„Po měsíci hledaní jsem usedl na kamen, hladový, vyčerpaný a stále bez úspěchu. Byl jsem tak unavený, že jsem dva dny seděl na tom kamenu. Pršelo na mě, a seděl jsem. Začalo sněžit, seděl jsem. A poté, když se dostavilo svítání třetího dne, přišel ke mně. Byl obrovský. Větší než ti největší válečníci mého kmene. Iralin, šaman a náčelník lidu Tiché země.“

„Zeptal se mě, co pohledávám v jeho zemi, a já mu naivně odpověděl, že se chci naučit kouzlit. Začal se smát, a smál se dlouho. Poté co se přestal smát řekl ,Kamenná věž chce být kouzelníkem‘ a začal se smát znovu. Když jsem tam však nehnutě seděl a poslouchal dalších 20 minut jeho posměšky, rozhodl se mě pozvat do své jeskyně a připojil mě ke svým učedníkům.“

„Musím přiznat, že v té skupině jsem byl nejslbší. Zatímco mí bratři v učení strhávali laviny, drtili ohromné skály a působili zemětřesení, já pomocí kouzel nebyl schopen ani rozdrtit malý kámen.“

„Rok jsem vydržel ta muka, naučil se pár základních kouzel, a pozoroval ty nejnadanější mladé čaroděje mého lidu. Poté jsem musel Iralinovi přiznat, že měl pravdu. Vydal jsem se zpět domů a po boku Tharuka a mého otce jsem se zapojil do války proti skarathi.“

Poté se Garruk odmlčel. Tharuk se v průběhu jeho povídání uložil a usnul. Torgan hleděl zasmušile a nepřítoně do ohně a Ryn s Lorrinem zaujatě poslouchali každé slovo, a snažili se ho zachytit ještě dříve, než opustilo durthanovy rty. Povídání u Durogathu, kmenech durthanů, o jejich šamanech a kouzlech, bylo něco, o čem dříve snili celé noci. A teď se to stávalo skutečností. Seděli ve stanu s durthany, a putovali přes Skiadris do velkolepého Velmoru.

Lorrin i Garruk se také uložili, a Torgan e uvolil, že bude držet první hlídku, ačkoli si Ryn nebyl jistý, kdo by sem mohl zavítat v tak hustém a vytrvalém dešti. Lehl si vedle ohně a přehodil přes sebe své plameny vysušené šatstvo. Ležel a přemýšlel. Poslouchal mělké oddechování durthanů i slabé Lorrinovo chrápání.

Zahleděl se do rudých uhlíků. Myslel na Dorenova slova. Na Torganovu uzavřenost. Na Gerakiony, které měl teprve potkat. Cítil se mezi nimi všemi jako někdo, kdo jde po cestě, kterou nerozumí. Každý z nich věděl, odkud přichází a kam směřuje. Jen on ne.

A přesto cítil, že musí jít dál. Ne kvůli povinnosti, ale proto, že kdyby se zastavil, všechno by se rozpadlo — on, jeho víra, i ten křehký klid, který v něm po dlouhých týdnech znovu klíčil.

Ležel u ohně, ale nespal. Jen naslouchal dešti. V každé kapce slyšel ozvěnu cesty, kterou měli před sebou – nekonečné hory, rozvodněné řeky, ticho lesa. A někde mezi těmi zvuky, mezi šuměním a praskáním ohně, si poprvé položil otázku, které se bál:

„Co když mě gerakioné nepřijmou mezi sebe?“

Myšlenka ho pálila víc než oheň. Zavřel oči. Déšť bubnoval dál, neúnavně, jako by mu odpovídal. A pak upadl do spánků a neklidných snů.