Stín křídel, kapitola šestnáctá: Brod

Probral ho chlad. Garruk a Tharok rozebírali jejich přístřešek, jelikož přestalo pršet. Slunce už bylo vysoko na obloze, ale světlo bylo mdlé a chladné. Lorrin seděl vedle něj a mnul si oči, vypadalo to, že se probudil chvíli před ním. Torgana nikde neviděl. Všude okolo nich bylo mokro a velké louže. Jen v místě, kde stál minulou noc jejich přístřešek bylo sucho. Ryn si oblékl uschlé oblečení, a šel ustrojit svého koně. Lorrin vedle něj si počínal stejně.

Z trávy kolem se zvedal tenký opar, jak se ranní teplo mísilo s chladem po bouři. Vzduch voněl vlhkou zeminou, mechem a zbytky kouře z ohniště, které nad ránem vyhaslo. Všude panovalo zvláštní ticho — jen kapky stékající ze stromů, a vzdálené zurčení vody, která se zvedla po nočním dešti.

Úklid tábora probíhal mlčky, všichni si hleděli svého, když se náhle zjevil Torgan. Přicházel od severu, po směru proudu řeky.

„Nevypadá to dobře. Řeka se sice drží v korytě, ale má silný proud, i celé tři míle proti proudu. A hlavně to vypadá, že se na nás žene další déšť,“ ukázal k mračnům, která se na západě zvedala za hřebeny Orlích hor. „Měli bychom vyrazit co nejdříve. Musíme řeku překonat. Když se nám to nepodaří, je možné, že bychom museli putovat desítky mil proti proudu, až k úpatí hor, kde řeka pramení, abychom ji byli schopni přebrodit.“

Ryn pozoroval, jak jeho slova zapůsobila ve skupině. Tharok zvedl hlavu, jeho kamenná tvář zůstala klidná, ale oči potemněly. Lorrin se zamračil a pohrával si s řemenem u sedla, jako by ho svrběly prsty. Každý z nich čekal, co Torgan rozhodne. Vzduch zhoustl; ani jeden se nepokusil odporovat, ale nikdo se netvářil jistě.

„A nebylo by lepší pokračovat po proudu,“ ozval se Lorrin „Zbytečně bychom se nevraceli, a třeba se řeka bude dát překročit tam.“

„Nesmysl,“ namítl Garruk. „Vody Taldris jsou nejklidnější na jejím horním toku. Dolu po proudu se stává divočejší a divočejší. Když se teď vydáme na jih, budeme muset pokračovat až do soutoku s Ilmorou. A ani tam bychom jim nepřekročili. Museli bychom se nechat převést od převozníků.“

Lorrin chvíli vypadal, že se bude s Torganem a Garrukem hádat, Ryn to však nechtěl dopustit.

„Lorrine, dáme na Torgana a Garruka. Znají zdejší krajinu lépe než my. Pokud půjdeme pár mil proti proudu, není to nic strašného. Leží před náma další stovky mil. Toto zdržení hravě doženeme.“

Lorrin zdaleka nevypadal přesvědčený, pochopil ale, že zůstal sám, a není nikdo, kdo by ho podpořil v cestě na jih. Přikývl, otočil se a začal mlčky připravovat sedlo a postroj svého koně.

Během chvíle byli připraveni k odjezdu. Krajina kolem řeky se leskla vodou, která stékala z listů a kamenů, a vzduch se naplnil tíhou blížícího se deště. Když vyrazili, tráva jim sahala po kolena a koně šlapali tiše, jen občas zafrkali, jak jim bahno stříklo na boky. Západní obzor se pomalu zatahoval, hory mizely v šedém závoji.

Mračna na západě se nebezpečně přibližovala, a bylo jasné, že opravdu začne znovu pršet. Otázkou zůstávalo, kdy a zda stihnout předtím řeku přebrodit.

Proti proudu jeli už několik hodin, stále nemohli najít vhodný brod. Řeka byla divoká. Voda postupovala kupředu v divokých peřejích kalná a studená. Hlučela. Nebyl to klidný proud, ale nepřetržité dunění, jako vzdálený hrom. Čas se vlekl. Voda byla všude — nejen před nimi, ale i pod nimi, ve vzduchu, v každém nadechnutí. Stromy u břehu se nakláněly do proudu, jako by ho chtěly zastavit, ale ten je neúprosně obtékal a rval kořeny. Každý krok koně znamenal šplouchnutí a zápas s bahnem. Na severu se ozývaly první vzdálené hromy, ale nikdo nemluvil. Až za dalším meandrem se najednou řeka rozšiřovala do šíře a proud zpomalil. Zastavili, aby si oddechli. Koně těžce dýchali, páry se jim z nozder mísily s vlhkem. Z výšky bylo slyšet křik dravce, který kroužil nad řekou, jako by čekal, kdo z nich padne první.

„Tady přejdeme,“ poručil rázně Torgan.

Durthané na nic nečekali. Tharok pomohl uvázat provaz kolem Garruka, a druhý konec přivázal ke statnému dubu, který stál na břehu. Garruk se vydal jako první do vln. Nejdřív měl vodu po kolena, ale když byl v polovině toku, už mu sahala nad pás.

„Garruk má asi osm stop, já sotva šest. Pokud tam budu muset jít, budu mít vodu po bradu“ uvažoval Ryn. „Kůň mě v takto hluboké vodě neunese. Akorát bychom se oba stroutopili.“

Torgan, jako by četl Rynovi myšlenky, a přispěchal s vysvětlením.

„Garruk uváže provaz na druhé straně. Nejdřív přejdete vy s Lorrinem. Když se budete držet provazu, proud vás nestrhne. Poté půjdu já a nakonec Tharok s koňmi. Je dost silný, aby je udržel, a pokud neponesou váhu na hřbetě, budou muset plavat pouze chvíli, zbytek by měli zvládnou přebrodit.“

Něco v Torganově hlasu však Ryovi prozradilo, že si samozřejmostí svých slov není úplně jistý. Garruk mezitím dorazil na druhý břeh a uvázal provaz kolem borovice na druhém břehu. Byl to silný strom, který byl díky zvýšené hladině již v proudu řeky, ale voda mu nesahala více jak stopu nad kořeny. Lorrin se vydal první, a Ryn ihned za ním. Voda byla ledová. Studenější než včerejší déšť. Tohle byla bolest. Ryn měl pocit, že mu řeka sevřela kotníky a snaží se mu vyrvat nohy zpod těla.

Každý krok byl boj. Proud se mu opíral do stehen s takovou silou, že měl pocit, že ho někdo tlačí zpátky. Voda mu brala dech, pálila mu kůži, a když zvedl nohu, okamžitě mu ji proud strhl stranou. Lorrin křičel něco přes hukot vody, ale slova se ztrácela v šumu.

Proud se mu opíral do stehen takovou silou, že každý krok vypadal jako boj s někým větším než on. Postupovali opatrně. Lorrin, který byl ještě o něco menší, než Ryn začal plavat, když se mu voda dostala pod bradu, jelikož mu proud strhl nohy ode dna. Naštěstí se ještě na břehu přivázali k provazu posuvnou smyčkou, takže ho proud nestrh daleko. Byl připravený a dobře se držel provazu, takže se mohl dále posouvat kupředu. Ryn udělal dva kroky, a stalo se mu to samé. Zpomalilo je to, ale stále pokračovali.

A pak se to stalo. Vše se seběhlo pouze během pár vteřin. Ryn se díval na cíl jejich cesty, a uviděl, jak se podél břehu s borovicí pohybuje velká kláda, spadlý strom, který sebou řeka unášela. Kláda se zasekla do lana, škubla s ním, provaz se napnul tak, že zasténal dřevem i vazbou. V příštím okamžiku se všechno změnilo v sílu. Voda tlačila kládu, kláda tlačila na lano, lano škubalo jimi.

Zvuk praskání se mísil s hukotem vody. Každý pohyb byl náraz. Ryn cítil, jak se provaz napíná, jak mu pálí ruce, jak ho proud strhává dál a dál. Všechno se rozmazalo do jedné oslepující šedi.

Garruk stihl zavolat „Počkejte“ a pustil se do vody, když vtom se hladina za stromem zhoupla v očekávání překážky, a Ryn si všiml, že borovice, za kterou jsou uvázáni, roste na podemletém břehu. Další peřej, která narazila na uvízlou kládu tak způsobila nevyhnutelné. Podemletý břeh i s borovicí se utrhl. V provazu okamžitě povolilo napětí. Najednou nepřecházeli proud, ale byli neseni s ním. Slyšel pokřikovat Torgana a Tharoka na břehu. Uvolněná kláda teď také zajela do větví borovic, až to v provazu škublo. Všude kolem cákaly peřeje vody. Hledal Lorrina a Garruka, ale ani jednoho neviděl. Slyšel hlasy. Torgana a Tharoka. Něco volají. Volají na něj. Otočil se směrem k nim, ale bylo pozdě. Po proudu se valil další strom, přímo na něj. Už neměl čas zareagovat. Strom ho uhodil do hlavy, a stáhl ho pod hladinu. Voda byla kalná, takže okamžitě ztratil orientaci. Pokoušel se vymotat, ale větve se zamotaly do provazu a nedovolovaly mu se vynořit. Zápasil s provazem i větvemi a cítil, jak mu docházel kyslík. Potřeboval se nadechnout. Teď hned.

Ryn cítil, jak se mu tělo ztrácí pod vodou. Studenou, těžkou, temnou. Snažil se zvednout, ale proud ho stáhl dolů. Křičet nešlo. Kolem byla jen voda, hluk, tlak.

„Sice to je nepříjemné, ale stále ještě jsme uvázáni na druhém břehu“, pomyslel si Ryn. Proud je zanese zpět na břeh a natáhnou provaz znovu, jen se musí dostat nad hladinu.

Jenže svět kolem něj se rozpadl na kousky světla a šera. Všechno bylo tlumené, vzdálené. Srdce mu bušilo někde v krku, plíce hořely. Prohrál svůj marný boj, a otevřel ústa, která se hned naplnila vodou. Proud pokračoval do plic stejně dravě, jako proud řeky, studený, hustý, s chutí bahna a železa. Voda ho pálila zevnitř. Ztrácel cit, ztrácel směr. A tehdy to přišlo.

Údy mu ochably, a dál se pohyboval pouze s proudem. Všude kolem něj se rozpínala tma. Oči měl otevřené, ale viděl jen černo. Měl pocit, že voda, která se mu dostala do plic prostupuje do jeho těla, a jako by on sám se stával vodou. A v tu chvíli ucítil ohromný příval energie. Před očima se mu rozjasnilo. Najednou přesně věděl, co má udělat. Několika plynulými pohyby se vymotal z větví i provazu a vyskočil z vody.

Nevyskočil, vyletěl. Zase už měl křídla, a voda z něj proudila ven jeho ostrým, silným zobákem. Proud řeky, jako by mu rázem patřil. Rychlým pohledem si všiml Lorrina i Garruka, zápasících s proudem ve větvích uvolněné borovice.

Vznášel se ve vzduchu, a rukama zatlačil před sebe, jako by tlačil nějaké těžké břemeno. Proud vody se zastavil, a vodní hladina se začala zvedat a tříštit, jako by narazila na neviditelnou hráz. Ukončení přívalu vody pomohlo Lorrinovi a Garrukovi, kteří se uvolnili z větví. Torgan a Tharok se vrhli do mělkého, teď téměř suchého, koryta řeky, aby jim pomohli. Tharok zase sebou vedl koně. Když už byli skoro všichni na druhém břehu, Lorrin se otočil na Ryna, stále se vznášejícího nad korytem řeky, a držícího studený bahnitý proud.

„Utíkej ty hlupáku“ zakřičel Ryn, a poté jeho kouzlo povolilo. Vlna, která teď měřila přes deset stop prorazila neviditelnou hráz a znovu se lačně vrhla do koryta. Zasáhla vznášejícího se Ryna do kotníků a strhla ho sebou. Slyšel, jak někdo křičí jeho jméno, ale poté se voda nad ním zavřela. Síla proudu s ním udeřila o dno — a Ryn ztratil vědomí.