Včelařka: kapitoly 38: Věřit v tebe, 39: Ticho, Epilog

Kapitola třicátá osmá: Věřit v tebe

 

Déšť se zastavil uprostřed pádu, vodní kapky pluly volně vzduchem. Vítr zmizel a příroda mlčela.

Hannes a Samhain si vyměnili pohledy. Oba dva cítili, že nad počasím ztrácí vládu. Vysoko na obloze Stín zašeptal Včelařce: “Je to v pořádku. Vem si svoji moc zpátky.”

Opřela si hlavu o jeho rameno, moc unavená na přemýšlení. Ale svět se pohnul.

Kapky deště ztmavly, jak se cosi stáhlo ze světa zpět - a pak se naráz rozletěly vpřed. Už žádné kapky: Heliny navrácené včely.

Černá stěna přízračných včelích těl, která je všechny obkroužila a tak rychle jako vznikla, se rozletěla do okolí. Z dohledu, ale ne tak docela pryč.

“Přesně takhle,” řekl Stín a nespěchal. 

Hela ho jenom pevně objala: “Neopovažuj se mě teď pustit.”

Ještě se jí třásl hlas, ale už byla neomylně sama sebou.

 

V lesním šeru Učenec zlomil v prstech větvičku. Věci rozhodně nešly podle plánu. Vážně nesnášel, když musel přímo zasahovat do běhu událostí, jenže od chvíle, kdy se tu objevila tahle ženská, nezbývalo mu nic než být čím dál tím víc vynalézavý. Nemohl riskovat, že zklame své Osvobozené.

“Ta fraška už stačila.”

Vystoupil ze stínů a snadno získal pozornost všech. Jediné gesto stačilo, aby se vzduch zaplnil stříbrnými strunami tenkými jako vlas, které se třpytily ve slunci. Kouzlo, které ještě nikdo nikdy neviděl.

“Obětoval jsem všechno, abych nám všem dal svobodu,” řekl a zvolna se blížil k překvapeným duchům. Vlákna mu úslužně uhýbala z cesty. “Nebudu se dívat, jak to tady tím svým experimentem ničíte.”

Stříbrné struny se v pozvolných vlnách rozbíhala do všech stran, ale také se duchům kroutily kolem kotníků, krků a zápěstí. Nebolelo to, nebylo to ani nepohodlné - ale i tak všichni čtyři sledovali Bertieho s hrůzou.

Temní duchové se vrátili na zem a stříbrná vlákna je následovala. Když se Stín pokusil je odtrhnout, držela pevně, těsně obtočená kolem jeho rukou.

“To je víra,” řekla Samhain překvapeně a prohlížela si svoje vlastní ruce omotané tenounkými vlákny.

“Je to tak, má podzimní paní,” přisvědčil Učenec  a přejel prsty po jemných strunkách ve vzduchu, “a ty si pořád ještě můžeš vybrat stranu. Vždyť víš, že jsem tě vždycky považoval za přítele naší věci.”

 

“Za přítele?” zasyčel Hannes vedle ní.

“Co ty víš o hrách,” odsekla a v hlase jí pěnil vztek - tentokrát ale ne na vodníka.

“Co třeba to, že nehraju ty pitomé?” zavrtěl hlavou.

 

Samhain zvedla bradu a odpověděla Učenci tónem, který by se od ní mohli učit vládnoucí monarchové: “Jen ať tvoji lidé přijdou blíž, Bertie. Ať se všichni podíváme na tu svobodu, kterou slibuješ.”

Jen se usmál a pokynul k lesu za sebou. Osvobozený lid vyšel ven - každý jeden z nich téměř úplně prostý stříbrných strun. Místo toho se jejich víra stáčela v nich samotných. Stříbřitý uzlík, který  nosili na srdci.

“Já nelžu,” naklonil Bertie hlavu ke straně.

Bylo ticho.

 

Hela slyšela, jak se Stín prudce nadechl. Dokázala uhodnout proč: ten pohled ho musel bolet. Duchové postižení přetnutím těch nejdůležitějších pout byli holá nehoráznost - a navíc tu své zmrzačení předváděli s pomatenou hrdostí.

Jedna věc byla vědět, že se to děje. Úplně jiná byla byla vložit prsty do krvácející rány.

 

“Nech ji jít, Stíne,” obrátil se k němu Učenec, “už stačí jenom málo a lidi se nás přestanou snažit chytat do svých pastí.”

Struny se třpytily ve slunci. Připomínaly pavučinky babího léta.

“Ale tohle nejsou pasti,” namítl Stín a rozhodně Helu nepustil. Očima přejížděl řady Osvobozených. “Nikdy nebyly. Opustili jste lidi, kteří vás potřebovali, ale pro co?”

Na jeho povel se shromážděným davem rozeběhla temnota - lepkavá noční tma, která ulpívala na vláknech, která Bertie nechal příhodně neviditelná. Ta totiž nevedla ke smrtelníkům. Namísto toho teď černá vlákna vedla od každého jednoho z Osvobozených zpátky k jejich vůdci. Jako velké klubko vlny s jediným středem.

Jeden po druhém se zmateně dívali.

 

Nikdo už po staletí neviděl Bertieho se bát. Až teď.

 

Za ním mezi Osvobozenými rostl neklid.

“Vybrali jsme si to,” ozývali se někteří “nejsme svázaní.”

Jiní spolu ale tiše rozmlouvali.

“My věříme… věříme v sebe,” znělo mezi nimi jako refrén. Jeho význam byl nejasnější, než dřív — ale nikdo neodcházel.

Slunce se zablesko na čepeli. Jediným máchnutím Učenec přeťal několik vláken, která spojovala Helu se světem. Včelařka sebou zaskočeně škubla.

“Nebudeme o tom debatovat, Strachu,” zavrčel Bertie vztekle, “nemůžeš stát v cestě budoucnosti.”

 

Od poslední bitvy už uplynulo hodně času. Teď se ale stíny prodloužily a svět potemněl. Na oblohu se vrátily bouřkové mraky.

Samhain se ani nemusela rozhodovat. Vítr zaskučel ve stromech a ve vzduchu bylo cítit přítomnost zbývajících Sester.

 

Hela ale sklopila oči k volně visícímu stříbru na svém zápěstí.

Pořád ještě ji slyšela.

Podívej se, co jsi provedla, ty hloupá.

Už to chápeš, proč sem nepatříš?

Ani její rozhodnutí nedokázalo umlčet hlas Zoufalství, který jí zněl hlavě.

Ta moc rostla, nedočkavě se chtěla vrhnout kamkoli, kam by směla. Vzteklá, bouřící, nekontrolovaná.

Ani ona  sama nedokázala říct, co by mohla způsobit… Ještě nad Zoufalstvím neměla pevnou kontrolu.

A utrpení těch, kterých se dotkla její ničím  neomezená moc, ji ještě pálilo v kostech.

 

Dotkla se Stínovy tváře, aby se na ni musel podívat.

“Poslouchej mě… Nebojuj. Ještě to neskončilo.”

“Co tím myslíš?”

“Sebe, Stíne. Jsem napůl já, napůl… tamto. Nemůžu pořád kličkovat mezi sebou a Zoufalstvím.” Hlas jí zakolísal, ale i tak byl plný odhodlání: “Odmítám být pro všechny jenom trumf ve hře. Musím to vyřešit.”

“Chceš udělat nějakou naprostou hloupost.”

Řekl to smutně, ale bez snahy ji zastavit. Už našla sama sebe.

Hela se usmála tak, jak to patřilo jen jemu, a o několik kroků poodstoupila.

“To chci. Odkládala jsem ten pád už moc dlouho - je načase ho dokončit správně.”

Nebránil jí. Nechala ho tam stát s prázdnýma rukama.

“Duch zoufalství se vrátí určitě, má na svojí straně spoustu víry,” podívala se na něj Hela ještě jednou, “ale jestli se mám vrátit já…”

“Já v tebe věřit budu,” odpověděl Strach.

Sepjala ruce v klíně a krátce pohlédla na Učence, který sledoval každý její pohyb.

Ani Hannes, ani Samhain se neodvážili ani pohnout. Helina vůle byla náhle zákon.

Malý hranostaj se schoval v Jeseniných vlasech.

“A… Stíne?” podívala se na něj Hela ještě, jak se lidé dívají, když si na poslední chvíli vzpomenou na něco důležitého. “Než půjdu… Chci, abys věděl, že jsem slyšela všechno, co jsi tady řekl. Viděla jsem všechno, co jsi pro mě udělal. A taky tě miluju. Měl bys to vědět.”

Zaskočila ho, nevěděl, co jí má odpovědět - jenže Hela se jen usmála a žádnou odpověď nečekala.

“Už jsi řekl všechno. Počkej na mě.”

A s tím kývla na Učence a dala mu svolení, o kterém Bertie ani netušil, že na něj čeká.

 

Stříbrná vlákna byla přetnutá v jediné chvíli a Včelařka se nepokusila zachytit ani jedno z nich.

Mizela do mezisvětí, tak blízko smrti, jak se duch může dostat.

 

***

Kouzlo skončilo, stříbrné struny víry znovu zmizely.

Osvobozený Lid se pomalu trousil pryč. Svého kazatele nechávali za sebou. Nedostali svůj zázrak a neztratili, v co věřili… Ale všichni odcházeli se obrazem napnutých strun mezi sebou a jím.

Ti bystřejší se začínali ptát sami sebe, v co že to vlastně po celou tu dobu věřili.

Bertie pozoroval, jak odcházejí. Poprvé za celou věčnost si vzpomněl na oheň, který ho kdysi obral o smrtelný život. Ještě teď - zejména teď - cítil v krku ten dusivý dým.

***

Hannes došel o otřesenému Stínovi a položil mu ruku na rameno.

“Tak pojď.”

Ale ta dvě slova ho taky stála hodně.

Ještě dlouho potom se mu v nočních můrách vracel prázdný pohled v očích přítele.

 

***

Hranostajovy drápy škrabaly po Samhaininých šatech. Jako duch období změny a rozpadu cítila praskliny tam, kde je ostatní je ještě nezachytili. Ale Sestry ji volaly zpátky.

Snažila se na to soustředit - a ne na slova, která jí něco nenapravitelně vzala.

 

***

Hela padala hlubinou bez obrysů, bez barev a bez víry. Věděla jen to, že svírá Zoufalství v náručí. Stvoření v jejích pažích bylo šílené a bojovalo zuby a drápy o život - ale nepustila ho.

Nebyla si jistá, jak dlouhý ten pád byl.

Ale snila o chladném černém písku na dně jejich jezera.

“Jsi tady,” opakovala stále zmítajícímu se Zoufalství, “a patříš ke mě.”

Opakovala ta slova dokola, dokud se moc v jejím sevření konečně nezklidnila.

Potom se v tom snu černý písek rozezvučel a proměnil se v její včely. Odpočívala v jejich záplavě a byla celá.

 

Kapitola třicátá devátá: Ticho

 

Dny se táhly, unavené a šedé. Stín se ani nepokoušel předstírat, že by pracoval. Prostě se z Hannesovy kuchyně odmítl hnout. Palác byl teď odporně prázdný - v říčním domku nebyl sám. A vodník pro něj měl pochopení.

Aspoň ze začátku.

Prvních pár dní určitě.

Potom už se Hannes přistihl, že začíná vyškrabávat čárky do desky stolu za každou další novou debatu o tom, co se to vlastně stalo a jak to všechno Hela myslela.

Desátý den prostě položil před Stína horký čaj a jakmile do něj temný duch zíral déle, než deset sekund, otočil se vodník na patě a sáhl pro klobouk.

“Ty někam jdeš?” vzhlédl udiveně Stín.

Hannes si natáhl kabát: “Mám venku práci. Ty, mimochodem, taky.”

“To je to poslední, na co teď myslím,” ohradil se Stín.

“To vidím,” zavrčel vodník a otevřel dveře, “pokus se tady aspoň neutopit v sebelítosti, než se vrátím.”

Venku pak zhluboka vydechnul. Vrať se proboha brzo, pomyslel si, než ho utopím sám.

 

“Já se ale nelituju,” pronesl Stín zamyšleně do ticha, když v kuchyni zůstal sám.

Dopil čaj. 

Venku se stmívalo brzy, opravdu tam na něj čekala práce. Už brzy budou Dušičky, noci ho budou potřebovat víc než jindy.

 

Když se vodník v noci vrátil domů, oddechnul si, že našel domek prázdný. 

 

 

Epilog

 

V těch prvních dnech se Stín v Heliných slovech ještě úplně ztrácel. Musel si připustit, že měla pravdu. Jenže pro ztělesnění strachu to byla natolik terra incognita, že ho to samotného děsilo.

Ale jak čas běžel, tak si postupně uvědomoval, den za dnem, jednu obyčejnou noc za další, že se v těch chvílích s ní vlastně vůbec nezměnil.

Protože, a to je třeba chápat, duch strachu odjakživa existoval jako průvodce tmou. Nikdy se od něj nečekalo, že bude hrát hry - to přišlo jen s tím, jak se jeho místo ve světě stále víc a víc vychylovalo ze své původní osy.

Tam, v jejích vzpomínkách, dělal jenom to, co dělat měl. Vedl ji, velmi obezřetně, od smrti k životu. Od utápění životní síly v minulosti k přání vrátit se do přítomnosti.

Proto Strach existoval.

Protože Strach, nade všechno ostatní, chrání.

Nebyla jeho zkáza ani vykoupení. Jenom mu dala šanci být přesně tím, kým byl.

 

Podzim skončil, přešla zima. S novým jarem se staří duchové začali vracet sami.

 

Jediné, co opravdu musel udělat, bylo nechat ji přijít dostatečně blízko. Skrz všechnu jeho vlastní bolest a trápení, aby se přes ně mohl sám podívat dál. Aby viděl sebe… a aby viděl ji. Od té chvíle se mu dýchalo volně. Bez špetky viny, studu nebo strachu ze selhání mohl zase splétat noční děsy jako kdysi.

 

A ve světě, který na samém dně zoufalství našel naději a víru, se duchům dařilo.

 

Od toho dne taky nikdo neslyšel o Bertiem. Jeho Osvobození byli tišší - pokud tedy ještě byli jeho. Stín si pamatoval, jak se tvářili, když poprvé viděli, co je připoutávalo k jejich vůdci. Ale i tak pochyboval, že by se Bertie nevrátil. Takové přesvědčení, jako to jeho, se nerozpadalo snadno. Ale teď, na krátkou chvíli, byl tenhle jed pryč - a to z něj dělalo odložitelný problém.

 

Občas měl pocit, že věci byly stejné, jako za starých časů, občas mu připadaly nové.

Občas dokázal i několik hodin předstírat, že se loňský rok vůbec nestal, že to byl jen divný sen – ale to mu nikdy nevydrželo déle, než do soumraku. Protože Stín uměl držet slovo. Opravdu v ní věřil a víra se nespokojí s pouhou myšlenkou. Žádá si činy.

Proto s ní každý večer bez výjimky mluvil, jako by ho mohla slyšet. Doufal, že ta slova vydláždí stezku, která ji jednou přivede domů.

 

A pak, v pozdním létě…

 

“Dobře, že jsi zpátky, má drahá,” řekl. Věděl o ní dřív, než ji uviděl. Černé včely zaplnily teplý letní podvečer.

Byla stejná, jako dřív, jen oči měla klidnější.

Hela se usmála. Podívala se na něj tak, jak už dlouho tiše a trpělivě postrádal:
“Tak. Kde jsme to skončili?”