Vetheny-Veldorantin, ukázka z románu, Kežmar Cempír na scéně

Mimikry Kežmara Cempíra

Kežmar Cempír se zhluboka nadechl. Nedůvěřivě pohlédl na narychlo zbudované pódium. Marně přemýšlel, co bylo špatného na starém. Stálo v útulném rohu náměstí, sloužilo dobře, bylo akorát do kapsy. Nebyl rád, vůbec ne. Nové nebudilo žádný dobrý dojem. Spěšně stlučené, ledva hoblované desky a sem tam hrubší fošna. Konstrukce pochybně podepřená rozpačitými trámy, jež někde někomu zbyly pro strýčka Příhodu. Provizorní, možná, pódium, vůbec. Holá vyvýšená plocha bez zábradlí, vpředu nic, vzadu totéž. Kam dá asi tak rekvizity? Do té mizerné budky pro flašinetáře? Tam se nevejde ani flašinet, natož flašinetář.
Kežmara svědily ruce, v rozkroku se potil, což nebylo dobré znamení. Cítil se náramně poklesle. Podobné stavy zažíval poslední dobou velice často, hodně moc a hodně nerad. Tady a teď si byl jistý, i přes nevábné jeviště, obrovským sukcesem a změnou k lepšímu.
Letošní štace se nevyvedla, není důvod tvrdit opak. Naplánoval ji úplně jinak. Že zůstal sám, no, stane se. Dva se do sebe zamilují, stane se, nic proti. Že se zamilovali, kromě do sebe, do jeho těžce vydělaných peněz? S tím zásadně souhlasit nelze. Po sezóně si najde krapet času a hříšníky poučí. Případně, v případě nepoučení, připomene statě o podstatě spravedlnosti.
Zůstal tedy sám a málem bez prostředků. Budiž, přišel o dva hladové krky, ovšem měl o čtyři ruce méně, což byla komplikace k nezaplacení. Pak ona nepříjemnost s Devatar Sedrem. V minulých sezónách si mohl dovolit stočit svou káru dřív, nejet na závěrečnou do Ferkasu a vyhnout se nedobrému městu. Nyní ne. Vědomí povinnosti lze leckdy ošálit tučnými kapsami cinkajících mincí. Kapsy plné, svědomí čisté, cesta domů volná. Žádný problém. Ale teď? Kapsy prázdné, cesta domu dlážděná hladem a zima za dveřmi.
Neměl Ferkas rád, opravdu. Nejen proto, že se mezi zdejšími špinavými zdmi kdysi narodil. Tohle by dokázal odpustit. Jenže lidi v něm byli zkažení, což odpustit nelze. Z nakažených hlav jim zvrácenost prosákla do kostí a zamořila srdce. Povětšinou se náramně bavili pouze při krvavé práci katů. Odlišnou zábavu, pro ně určenou a městem placenou, považovali za nudnou a zbytečnou, nanejvýš vhodnou pro malé děti a staré báby.
Letos se však musel Devatar Sedru zdaleka a velkým obloukem vyhnout. I kdyby uvěřil každé desáté zkazce, vyprávěné v zájezdních hostincích, tak jediná prkna, na něž by se v Devataru dostal, by byla prkna vlastní rakve. A to v lepším případě. V horším, dle týchž zkazek, by ho nejprve strašně mučili a pak rozsekali, a sežvýkali a vysrali do nejhorší Devatarské žumpy.
Ti nejvíce užvanění, povětšinou nejvíce ožralí, povídali bajky: o slavných skutcích děsivého Motomága, o Matce Trefilce s půlcentovou palicí, o ghůlech vyžírajících hroby, o nahatém šermíři, co sám rozsekal do nudlí celou těžce vyzbrojenou devatarskou gardu. Děkuji, nechci, nevěřím, ale nechci.
„Dobré ráno, Ferkasi, tolik hezkého jsem o tobě poslední dobou slyšel.“
Po zfušovaném schodišti se Pracně vysoukal na pódium. Shlédl davy přítomných čumilů, radostí tajil dech a počítal zisk. Ohromná spousta lidí, tolik diváků pohromadě na představení neviděl… tolik lidí pohromadě neviděl vůbec. Mačkali se a strkali do sebe, křičeli a bzučeli, povykovali a hartusili.
Kežmara zalila horkost a štípala trémou prdel. Dnes snad přišel celý Ferkas i s většinou okolních vesnic. I roh náměstí, kde bývalo bývalé pódium, se vlnil zástupy zvědavých čekatelů na slíbené mimikry. Mimikry Kežmara Cempíra.
Fuj, těžký a hutný smrad z města zvedal žaludek, k tomu pach davu. Ve Ferkasu se traduje, že nepořádek, smetený do kouta, se během několika dnů rozloží na červy, prach a špínu. Poté nastoupí hodné krysy a s pílí sobě vrozenou uklidí město. Moudře dotovaná a prorodinná politika městu pravidelně zajistila krysí apokalypsu. Starosta Pyrré tudíž objednal Krysařskou jízdu z Cipherdómu, tučnou a mastnou. Ta vybojovala, alespoň na rok, klid a cosi připomínající čistý vzduch.
Podle Kežmarova citlivého vnímání Krysařská jízda z Cipherdómu ztratila koncem minulé dekády směr. Omylem sešla z cesty, přičemž ho stále hledá. Krysy a peníze směr neztratily, ty jsou věčné.
Z čeho však měl nezřízený strach? Děsily ho kompletní rodinky, táta, máma, ranec dětí. Fuj. Nic dobrého. K tomu děda, bába, pes, jasná katastrofa. Fuj a fuj. Prosím, otcové trpící vystoupení v hospodě u piva. Prosím, zmožené matky s kupou harašících harantů, jež uhlídat bylo složitější než spočítat cihly domů na náměstí. Pobíhaly, ječely, řvaly, a skvěle odváděly pozornost. Navíc dovedně strhávaly pohledy obecenstva jinam. Ovšem kompletní rodinky uhrančivě čekající na slíbenou produkci? Nic dobrého. Z toho kouká velký malér.
Měl raději jiný druh obecenstva, odměřené, s důvěřivostí danou věkem a zkušenostmi. Publikum, co si chtělo odfrknout. Avšak děti pod nuceným dozorem? Naprostá zhýralost! Děti vždy přetékaly potlačenou energií, prskaly myšlenkami jako polévka v Přetlakově nádobě, již hranou láskou zaslepení rodiče a prarodiče přiklopili, místo aby páru uvolnili. Následný výbuch pak byl vždy otázkou zhrouceného času či schopností udržet na uzdě emoce doutnající jako střelný prach v hořícím sudu.
Popošel k hraně pódia, mlčel. Hleděl na tisíce zájemců o šou, mlčel. Otočil se k davu zády, mlčel. Velice pomalu odcházel k truhle rekvizit a stále jen mlčel. Byl čas nahodit škrabošky a shodit rukavice.
Obličej skrytý pod dřevěnou maskou, vyřezanou z opaleskujícího kmene kupritové vrby, byl posetý drobnými, ovšem bolestivými puchýřky. Zítra, vlastně dnes, končí letošní turné. Hned zrána vyrazí domů za matkou a jak ji zná, bude mít mast přesně pro něj a tyhle svědící ďábly. Schvácenou duši na farmě oblaží a sužovanému tělu dodá sil. Od letošní Bídné Míry se na nic jiného ani netěšil. Prsty trnuly, kolena vrzala, obratle lupaly. Mysl měl zamlženou víc, než Černá blata pod Devatarem.
Kežmar Cempír se jízlivě ušklíbl. Nasadil náustek Gregoriánské píšťaly, zavřel oči a foukl. Náměstí se otřáslo, jako by jím proletěla rána z Jerichovy houfnice, náměstí si pustilo do kalhot. Nikdy nebudou připraveni. Nikdy, naštěstí.
Usmál se a foukl do píšťaly podruhé. Byl v rodném městě a nebyl hotov odpustit ani jeden hřích. Děti pištěly, nebylo co odpouštět. Ženy ječely, tady toho bylo. Muži řvali, no nic se nedá dělat. Zadul potřetí, zadul pořádně.
Několik kořalů se za neutuchajícího zvracení těžce vypotácelo z městské nálevny. Zvládli vrávorat ještě kousek, než popadali na zem do vlastní nadílky. Byli připraveni, a tak foukl naposledy v úvodní části představení.
Všudypřítomný prach pokrývající náměstí se roztočil v divokých vírech. Snažil se jakkoli uniknout. Rozbitá okna a shozené tašky nepočítal, byly předem kalkulovány v ceně. Kupy hnusu v rozích se hemžily červy, a červy se rozlezou. Boží. Atmosféra tady byla. Nutkání opřít se do píšťaly popáté…tak lákavé. Škoda.
„Chcete víc?!“ zaburácel Kežmar Cempír.
K obloze nad udiveným Ferkasem se z otevřené bedny vzneslo sporé hejno holubů, pěkně tlustých. Střelným prachem byli obtěžkáni téměř dokulata. Přikrmeni, nádivkou z poctivých rachejtlí, zakončili nepříliš zdařilý pokus o holubí úlet efektní krvavou piruetou.
Maso a krev, zuby a nehty, kosti a kůže, tohle byl Ferkas. Dědičná hniloba kolovala v jeho žilách a on dobře věděl, co je potřeba, co je žádáno, co bude kvitováno a štědře zaplaceno.
Jatka a smrt. Nejprve otevře brány a dá jim nahlédnout. Na letmý okamžik nabídne rozkoš pohledu do tajů hákové komory. Smrt uchopí pod krkem, chvíli nechá dav v nejistotě, nechá ho prosit, a až budou škemrat, a oni budou, tak ji vypustí… přímo mezi ně.
„Chcete víc?!“ zaduněl Kežmar Cempír podruhé a urazil z další bedny chatrný zámek.
„vy nechcete víc?“ odevzdaně posmutněl a rukama sotva držel neposedné víko. Nadán skvělým hereckým talentem, zapřel se vší silou, aby udržel v rachotící bedně cosi velmi velkého a hrozně vzteklého.
„Chceme!“ zazněl náměstím řev, jenž byl slyšet daleko za hranicemi Ferkasu.
„Když nechcete, tak nechcete, ale já je už neudržím“ zasedl neposlušné víko, přičemž při každém úderu zevnitř nadskakoval stopu nad bednu.
„Chceme! Chceme! Chceme!“ skandování se neslo rynkem, jak si představoval, jak potřeboval.
Kežmar vytáhl z namol rozpadlé bedny dvě ušmudlané prachmizerné kočky. Náměstí udiveně zabučelo a zklamáním zahučelo. Kočky, které si včera navečer sám vybral, ulovil a připravil. Milé kočky krátce zamňoukaly jakousi melodii a hlasitě začaly příst. Dav nevěřil. Dav se nadechnul. Dav žhnul. Kežmar poznal, Kežmar nečekal a Kežmar vyhodil mňoukající nálož vysoko nad pódium. Vyděšení domácí mazlíčci cestou vzhůru simultánně vytáčeli dvě propletené spirály. V apogeu strnuli, poněvadž vzduch kolem ztvrdl na kámen.
Kežmar nejprve sám, později s uhranutým obecenstvem, nahlas odpočítával od deseti k nule. Mezitím už střemhlav dolů letěla k pódiu jedna jediná kočka. Mžik před dopadem švihl rukou, chytil ji za ocas a prudkým trhnutím vysvlékl z kůže. Chtěli jatka, mají jatka. Dobře jim tak.
zástup nadšeně vyjekl. Kežmar měl kousek s kočkami v repertoáru poměrně dlouho. Téměř stejně dlouho ve Ferkasu nevystupoval, proto ona reakce.
Pohlédl na publikum, mrkl. Podíval se na krvavý hadr a s grimasou znechucení odhodil nevábnou kůži mezi přihlížející. Smutně zíral na pódium a pozůstatek kouřícího tvora odkopl tamtéž.
Obřadně si utřel ušpiněné ruce do záhybu volné sutany halící ho od hlavy až k patě. Jednolitý bílý háv se rozvlnil sprškou karmínových ornamentů v neexistujícím, přesto známém jazyce zániku.
„Pokud bude mít někdo vážný zájem,“ odříkal dosti ospale až uzívaně, „Paní kočku zpět obléknu. A rád. Za dva zlaté. Za pět zlatých i chlupem dovnitř. Pokud snad nebude zájem, což bych se i divil, slyšel jsem, že vám ji v lokále „U Ptákova chudáka“ či „U Chudákova ptáka“, nebo jak se to tam nahoře ve Vilách vlastně jmenuje, upečou do zlatova na medu s česnekem. Cena bude pochopitelně poněkud pikantní.“
„U Malého čuráka!“ vypískla většina žen a dala se do klokotavého a jemně dráždivého smíchu. Většina mužů cudně mlčela, distancujíce se od svých zákonitých manželek, případně milenek, coby svědkyň obžaloby z rozměrového přečinu proti dobrým mravům. Děti se od ucha k uchu tvářily, že jako vůbec neví, o co jde.
„Dám dva zlaté!“ vykřikl dospívající mladík. Byl oceněn hlasitým potleskem.
„Abys taky nedal“ pomyslel si Kežmar. Ve smečce pod jevištěm se vždy najde majetný dobrák, jenž neudrží zvědavost na uzdě. O nebohé kočičí stvoření nikdy nejde, chce veřejně ukázat solventní pytlík. Bohatého zájemce a chudobný dav pak spojuje vůčihledná touha udělat nabubřelému panákovi na pódiu ze života minimálně předpeklí. Pochopitelně pouze v případě, jestliže a pokud by nedostál zaplacené službě, a očekávání publika. Na kočku sere pes.
„Dám deset!“ vypískl tenký hlas a upřesnil, „a budu se koukat hodně zblízka. Znám totiž všechny čarodějnické kejkle a kouzelnické triky potulné amatérské chamradi.“
Kdyby byl Kežmar Cempír kdekoliv jinde, než aktuálně byl, byl by se snad byl nakonec i podivil. Byl však ve Ferkasu, nedivil se. K bohatě sponzorovanému kočičímu tanci „Kůže a masa“ zval jemný dívčí hlas, přičemž naznačil ne zcela běžnou sumu. Vyšší zatím nikde nenabídli. Kulatá porce zlatých pomůže překonat zimu. Matka si konečně nechá spravit střechu a On bude mít větší klid. Má v hlavě tucet dobrých nápadů, které zaberou trochu více času na nacvičení. Na další rundu by mohl vyjet až přespříští léto. Potřeboval čím dál rozsáhlejší trénink. Opravdu je nerad, jestliže má na jevišti v rukou třas a nejistotu. Daň ze života, bohatě živena pátým křížkem, nemilosrdně přidávala každým ránem řádky vlastnoručního epitafu.
„Vína Claudia Mína!“ zvolal vyjeveně Kežmar. Než se však stačil podivit odkud, u všech rohatých, zná její jméno, vyběhla slečna Vína na prkna.
Mrštila po něm zkrvaveným kočičím tělem. Teprve potom na moment zastavila a probodla ho pichlavým pohledem, z něhož čišela touha po krvi. Jeho krvi. Přihodila cáry kůže, kousky tkání a chuchvalce svalových vláken.
„Čaruj! Chci tě vidět! Čaruj! Kurva, čaruj už!“
Kežmar očekával dívčí slzy, na ty byl zvyklý. Avšak místo nich se k jeho nohám rozkutálely zlaté mince. Při pohledu na Vínu Claudii Mínu by Kežmar rozhodně raději nevinné slzy, mnohem raději.
„Čaruj, pokud chceš žít!“