8.  Kapitola, Země písku

Dny ubíhaly pomalým, ale neúprosným tempem a karavana se blížila vstříc svému cíli. Artar odhadoval, že se blíží k polovině jejich cesty.

Země tu byla pořád nehostinná a vyprahlá. Zdroje vody, důležité pro poutníky, řídly a ležely daleko od sebe. Přesto nebyla tahle zem zcela prázdná.

Jezdci z kmene Šemiů se jim nabídli jako průvodci touto nehostinnou krajinou, která si mnohdy vyžádala životy neopatrných poutníků, co se příliš vzdálili od vytyčené trasy. Zkušeně je vedli svou domovinou tou nejkratší možnou trasou, kterou naplánovali tak, že téměř každý den dorazili ke studnám nebo osadám Šemiů, kde nabrali čerstvé zásoby vody nezbytné pro vojáky a soumary. I přes vyprahlost země se tu občas objevily oázy, kde právě Šemiové postavili své skromné osady z hliněných domků přilepených těsně k sobě.

Artarovi tohle putování připomínalo plavbu mořem, na kterém se také několik let plavil. Oázy představovaly jediné ostrovy v moři vyprahlé půdy.

Většinu času trávil Artar ve společnosti tarfských lučištníků a paní Iny. Mladá žena se s každým dnem stávala silnější a vzpamatovávala se z hrozných útrap, co jí po dlouhou dobu trýznily. Už se nebála opustit pomyslné vězení svého vozu a při zastaveních chodila ven. S Artarem často rozmlouvala a užasle poslouchala jeho vyprávění o světě. Po velkou část svého života neopustila hranice rodového knížectví a její vědomosti nedosahovaly dále než za hranice Merie. Nyní putovala neznámým světem daleko od svého domova a jejím ochráncem a spojencem byl světoznámý dobrodruh.

V duchu však také přemýšlela nad Sarganovými plány a její mysl svazoval strach. Strach, že Sarganem slibovanému trestu stejně neunikne a strašlivá pomsta krutého krále jí dostihne. Její jedinou nadějí a ochranou byl právě Artar, nezdolný svým duchem i tělem. Ten jediný dokázal vzdorovat Sarganovi.

Když karavana po další úmorné cestě dorazila k osadě Šemiů, slunce zacházelo za obzor a vrhalo poslední oranžové paprsky, než nastane úplná tma. Z malých okrových obydlí vycházely zvědavé postavy místních obyvatel, aby uvítaly velkou výpravu. Vojáci začali budovat tábor, protože malá osada by je všechny nepojala, a další pak začali ze studny tahat vědra s vodou, co dávali žíznivým mužům i zvířatům.

„Paní Ino,“ vyhledal po chvilce Artar kněžnu, co vycházela z vozu, „zařídil jsem vám přespání u jedné zdejší rodiny.“

„Děkuji ti,“ odpověděla překvapeně. Mladá žena se cítila udivena dobrodruhovými vyjednávacími schopnostmi. Sotva dorazili, už jí sehnal přespání. „Ale kde budeš nocovat ty?“

Artar máchl osvalenou rukou a obsáhl celou krajinu. „Tady venku. K čemu střecha, když můžu spát pod širým nebem? Stejně bych se do těch malých domků nevešel, leda by vybourali otvor ve stěně, abych jím prostrčil nohy. To bych si tam možná lehnul.“

Vysoký Artar zavedl Inu k domku, kde už čekala celá početná rodina, aby přijala převzácného hosta. To jim Artar nakukal, aby je snáze přesvědčil, ale vlastně měl pravdu. Mít tu čest hostit merijskou kněžnu nemá jen tak každý a šemijská rodina si to nechtěla nechat ujít.

Šemiové velmi připomínali Merijce, měli černé vlasy i vousy, hnědé oči, dokonce mluvili takřka stejným jazykem, jen jejich postavy byly menší a kůže o něco snědší. Zato se chovali srdnatě a zdvořile, což Ina od barbarů žijících v této pustině rozhodně nečekala.

Artar přenechal Inu ve starostlivých rukách hostitelů a vydal se ke svým druhům, aby prohodili nějaké to slovo. Přitom pohledem ledabyle zavadil o jednoho mladíka v zašlé tunice, možná vodiče soumarů. Obyčejně by si ho barbar přestal všímat, ale mladík až podezřele rychle odvrátil pohled. Nato zapracovaly Artarovy tvrdě získané instinkty.

Artar obličeje nezapomínal a vzpomněl si, že se mladík až příliš často motal v jeho a Inině blízkosti, aby to byla pouhá náhoda. Nemusel dvakrát přemýšlet, aby si domyslel jeho poslání.

Vyrazil k němu dlouhým a rozhodným krokem. Mladík se krátce otočil a při pohledu na rázujícího barbara o velikosti býka vytřeštil oči a dal se do běhu.

Artar na nic nečekal. Na zemi si vyhlédl jeden kulatý kámen, sebral ho a jediným plynulým švihnutím ho vyslal proti zvědovi. Kámen ho zasáhl přímo do lýtka a mladík se s bolestivým výkřikem sesunul k zemi. Ani se nestihl zvednout a Artar už ho jednou rukou chytil za rameno a téměř ho postavil na nohy. Nedbal přitom ostatních pohledů přihlížejících vojáků. Barbar se mu výhružně podíval do očí a mladík se přímo rozklepal.

„Prosím, já za nic nemůžu,“ hlesl.

„Ještě jednou potkám tebe nebo dalšího čmuchala a příště tím kamenem budu mířit na hlavu,“ zasyčel Artar. S tím povolil svůj stisk a nešťastný mladík se podruhé sesunul k zemi.

Téhož večera došel Artar k plápolajícímu ohništi, kolem kterého seděli tarfští lučištníci s Ulamem. Ti měli zase tu smůlu, že na ně nezbylo žádné místo v místních domech a na rozdíl od pyšných gardistů a vyslanců se museli spokojit s dekou na tvrdé zemi. Jejich barbarský přítel jim stručně pověděl, jak se musel vypořádat se zvědem. Odpovědí mu byly udivené hlasy plné překvapení.

„Tebe sledují? A kdo?“ vyhrkl za všechny Ulam.

„Kdo asi, Rímsan,“ odpověděl Artar, „taky už mě sleduje po celou dobu výpravy.“

„Tak proč jsi už nezasáhl dřív?“

„To bych musel ukamenovat nejmíň tucet lidí,“ odvětil otráveně Artar, „ale tenhle byl drzý až moc. Pořád se motal kolem kněžny Iny. A já nestojím o nezvané uši.“

„A proč by tě vůbec sledovali?“ zeptal se další lučištník.

„Přece víme, že tě gardisti, a hlavně Rímsan nenávidí, ale proč tě sledují?“ přidal se Ulam.

„Chlapi, budu upřímný, protože jste jediní, u koho si to můžu dovolit,“ začal Artar, „tahle výprava je podivná. Vážně si myslíte, že mě sledují kvůli ničemu? Ne, oni se mě bojí a chtějí se mě zbavit. Když mě Sargan vyslal na tuto cestu, udělal to se záměrem se mě zbavit. Jestli nevěříte, vzpomeňte na kněžnu Inu. Tu trápili hladem a žízní,“ pokračoval Artar a vylíčil jim její nebohý osud. „Tahle výprava má posloužit Sarganovým nekalým plánům a v nich jsme my všichni pouhé oběti. A Rímsan se bojí, že jeho plány překazím.“

Nálada kolem ohniště se rázem změnila. Muži se opatrně rozhlédli kolem sebe, jestli je také náhodou neposlouchá nezvaný zvěd.

„Co tím myslíš? To nás chce obětovat pro své plány?“ zeptal se Ulam ztišeným hlasem plným hrůzy.

„Určitě ano,“ přitakal Artar. „Celá tahle výprava je jedna velká lest a nikdo z nás se nemá vrátit.“

„A co tedy máme dělat?“ vyhrkl nešťastně další lučištník.

„Zatím nic. Všechno si nechte pro sebe a mějte ústa na zámek. Teď hlavně musíme držet při sobě. Možná nastane čas, kdy se vše vyhrotí. V tom případě mě poslechnete, jasné? Ale nebojte, neskládám ruce do klína. Mám jeden trik, co nám zachrání krky. Až nastane čas, vše se dozvíte.“

…

S prvním ranním světlem se dali důstojníci do buzení vojáků a výprava se začala chystat k dalšímu namáhavému pochodu.

Ještě, než stihl Artar zajít za Inou, dostalo se mu vpravdě nezvané a rozhodně nevítané návštěvy. A to v podobě velitele gardistů Rímsana. Spolu se svými gardisty se tu náhle zjevil a svým vzezřením dával jasně najevo své pohrdání.

„Co to mělo včera znamenat?“ začal podle svého zvyku bez okolků.

„Nejspíš máš na mysli toho špeha, co se kolem mě motal,“ odpověděl se stejnou přívětivostí Artar a vzpurně si založil ruce na prsa. „Dal jsem mu lekci a také vzkaz. Doufám, že ho předal.“

„Co si to dovoluješ takhle mrzačit mé muže, navíc ve výpravě, kterou jsi přísahal chránit!“

„A co si ty dovoluješ mě špehovat?“

Rímsan se s tichou hrozbou přiblížil těsně k Artarovi. Ten se ani nehnul.

„Pamatuj si na svou přísahu, barbare,“ řekl opovržlivě Rímsan, „svou ctí a životem ručíš za tuto výpravu, že dorazí v pořádku a beze ztráty jediné zlaté mince do Bybliosu. Věnuj se tomu úkolu a nemrzač mé muže! Mám plné právo tě sledovat, protože stejně nevěřím tvé přísaze.“

Mohutný barbar, co ho převyšoval o pár hlav, se k jeho překvapení usmál. A byl to úsměv dravce, co pozoruje svou kořist, než se na ni vrhne.

„O mou přísahu se neboj, Rímsane,“ odpověděl Artar takovým tónem, že gardista opatrně přimhouřil oči. „Ještě uvidíme, kdo z nás dvou tu přísahu splní. Ale troufám si říct, že to budu já.“

Rímsan mu věnoval pohled plný nepřátelství a tím odhalil svou pravou surovou stránku plnou krutosti, co až doteď ukrýval. Pak se beze slova otočil a odkráčel se svými gardisty pryč doprovázený hněvivými pohledy lučištníků a Artara.

…

Šemijští průvodci na svých malých, ale vytrvalých ořích vedli výpravu dál směrem k jihozápadu. Pokud si někdo myslel, že krajina už nemůže být pustší, pak nemohl být dále od pravdy. Za suchou Velkou stepí se totiž nacházela ještě sušší Syrionská poušť, jak ji nazývali Merijci. Zde pod náporem písku ustoupila i suchá tráva a kam až oko dohlédlo se táhla žlutohnědá poušť plná drobných zrnek, štěrku a kamení, kde se nedalo schovat za žádný stín před žhavým sluncem.

Mnozí vojáci z karavany si pořídili roucha podobná šemijským vzdušným oděvům, které skvěle chránily před spalujícím sluncem. Jeden takový si pořídil i Artar a sám byl překvapený, že od vychytralých Šemiů usmlouval tak dobrou cenu. Stejný oděv dostala od svých hostitelů i Ina, ovšem zadarmo.

Oba zcela nepravděpodobní spojenci spolu nyní šli v koloně výpravy a Artar pověděl Ině o setkání s Rímsanem.

„Bojí se tě,“ odhadla správně mladá kněžna, „mají strach, že překazíš Sarganovy plány, ať jsou jakékoliv.“

„A bojí se oprávněně,“ zamručel spokojeně Artar. Ina chvíli nic neříkala, jen si těsněji přitáhla bílý oděv, aby jím necloumal vítr plný prachu.

„Proč se tě vůbec chtějí zbavit?“ zeptala se žena. „Co jsi Sarganovy provedl, že tě poslal sem a vyloudil na tobě tu přísahu?“

Artar se záhadně usmál.

„To je na tom to nejlepší – nic.“

„To není možné,“ zamrkala překvapeně hnědýma očima kněžna.

„Přesto je to tak. Před lety jsem přišel na merijský dvůr a shodou náhod tam zrovna otrávili významné dvořany. Chtěl jsem se blýsknout a taky zachránit jednoho nevinného muže - tak jsem dopadl pachatele a na okamžik mě král zahrnul přízní… ano, slyšíš dobře, myslím Sargana. Co se stalo pak, o tom mám pár dohadů, ale myslím, že pravdivých. V Merii se mi zůstávat nechtělo, tamní dvůr je jako klubko hadů, jen čekáš až tě jeden uštkne. Něco podobného napadlo i Sargana a ten začal být z mé přítomnosti nesvůj. Co když si mě najmou jeho nepřátelé a skončí jako ti zabití dvořané? Navíc s mou pověstí tomu snadno uvěřil.“

„Musím přiznat, že tvá pověst tě předhání,“ promluvila Ina. „Když ses poprvé představil, neměla jsem jediný důvod ti věřit. Všude, dokonce i v knížecích rodinách, se vypráví o tvých skutcích a dobrodružstvích. Jak jsi byl metla moře, dobyvatel ve Fénicii a další neuvěřitelné příběhy.“

„Vím, co se všechno vypráví. Zhruba polovina těch řečí je vymyšlená a ta druhá polovina je natolik fantastická, že jim stejně nikdo nevěří,“ zasmál se Artar, než zvážněl. „Na všechny ty skutky taky nejsem hrdý, ale zapírat je nebudu. Ale vždy jsem jednal se svou ctí, ať si tvrdí kdokoli, co chce.“

„Sice jsem slyšela ty řeči a sama jsem se tě bála, ale nakonec ses ukázal v docela jiném světle,“ přiznala Ina. „Ty jediný jsi mi pomohl a vůbec jsi se nepodobal těm povídačkám. A já ti za to děkuji. Děkuji, že mě chráníš. Už dlouho jsem neměla ochránce…“

„Neděkuj mi, pomáháme si navzájem.“

Oba se odmlčeli a Ina bojovala s návratem černých vzpomínek na truchlivou minulost. Ale snažila se tomu odolat. Stejně jako Artar se musí postavit své minulosti a přijmout ji. Nic jiného jí stejně nezbývá.

„Ale dopověz své vyprávění,“ vyzvala po chvilce Artara.

„Už není moc co vyprávět. Sargan ze mě dostal strach, že ho v noci odpravím s pomocí jeho nepřátel, kterých má požehnaně. Navíc nechtěl, abych se dostal do sousedních zemí v Meziříčí. Ty se už od svého nástupu na trůn snaží ovládnout a já bych mu to samozřejmě jen kazil. Nato dostal úžasný nápad, že mě pošle jako doprovod jeho vyslanců na dalekou cestu. Popravdě si myslím, že se jich chtěl taky zbavit. Cesta skončila pohromou, jak Sargan plánoval. Cestou v horách nás tamní kmeny porubaly a jen pár nás vyvázlo se zdravou kůží. Já jsem však přežil a potom jsem se potloukal pěkně daleko od Merie, než jsem udělal chybu a vrátil se tam. Zbytek už znáš.“

„Jen bohové vědí, jak tahle cesta dopadne,“ povzdychla si Ina. „Máme vůbec šanci proti takovému pavoukovi, co celý život spřádá intriky?“

„Neboj se, má paní, tenhle pavouk neupřede každé vlákno dokonale. K tomu udělal velkou chybu, když na mě zkouší dvakrát stejný trik. Však já mu brzo ukážu své vlastní triky, a to bude koukat. Neboj se, má paní, vše jde podle plánu. A i kdyby nešlo, můj meč to vyřeší.“