9.  Kapitola, Noční lov

V úmorném vedru se dny doslova vlekly a někdy se téměř zdálo, že slunce je pořád na stejném místě a snad ani nikdy nezajde za obzor. Písek byl celý rozpálený od neúprosných paprsků a pokud na něm člověk stál delší dobu, pálil ho na bosých nohou. Jeho drobná, ale stejně horká zrnka se také dostávala do lehkých sandálů, což vždy vyvolalo hlasité kletby vojáků. Jako by toho nebylo málo, stovky párů jak lidských, tak zvířecích nohou zvedala mračna prachu, který dráždil v krku. Jedinou záchranou byl hlt vody z polních čutor, která však byla nechutně teplá.

V téhle bohem zapomenuté zemi neležely téměř žádné osady ani oázy, kde by je pohostili vstřícní Šemiové. Museli se tak spoléhat na studny, pracně vybudované obyvateli této pouště, co jsou jediným zdrojem vody široko daleko. I tak jsou od sebe daleko a jednou se šli dva denní pochody, než narazili na vytouženou studnu s pitnou vodou.

Dokonce i jindy nezdolný Artar zakoušel horké podnebí a pod jeho zbrojí schovanou v pouštním oděvu mu tekly čůrky potu. Lamelový kyrys však odmítal sundat. Měl totiž neblahé tušení, že ho bude potřebovat a za ta léta svým dokonale vycvičeným smyslům věřil jako ničemu jinému.

Neustále pozoroval krajinu kolem sebe a pohledem se zabodával do vzdálených dun bičovaných větrem. Nespoléhal se jen na oči šemijských hlídek, co tvořily ochranný kruh kolem dlouhého proudu karavany.

„Proč se pořád ohlížíš?“ nedalo to Ulamovi, „mám pocit, jako bych měl každou chvílí dostat oštěpem do zadku.“

„To se taky může stát,“ zamručel pohotově barbar. Ulamovi tím moc klidu nepřidal. „Brzy tu skončí území Šemiů. A dál za ním si na nás brousí zuby všelijací lupiči z kmene Baranů, na to vezmi jed. Ale jestli nechceš dávat pozor, nemusíš. Alespoň oceníš krásu pouště, než tě sežerou supi.“

Na to se Ulam odmlčel. Po chvilce začal úzkostně otáčet hlavou a spolu s barbarem propátrával širou krajinu kolem.

 

Artarovo tušení se nakonec ukázalo správné. Jako první ho potvrdila hlídka na boku karavany. Ostražití jezdci hned upozornily zbytek výpravy a na koně se vyšvihli i zbylí Šemiové, aby čelili případnému nebezpečí.

V dálce na vrcholu jedné z četných dun spatřili malou skupinu jezdců. Z takové dálky se jevili jako drobné různobarevné tečky, ale zkušené oči pouštních jezdců ihned poznaly své zavilé nepřátele.

Od té doby už karavana necestovala sama. Vždy ji pozorovaly zvědavé oči nepřátelských jezdců, co jeli dost daleko nato, aby se vyhnuli odvetnému útoku šemijských jezdců, ale zároveň dost blízko nato, aby měli o výpravě dokonalý přehled. S každým dnem se navíc počet jezdců zvyšoval. Vzápětí se objevila další skupinka i na druhém boku výpravy a bylo nabíledni, kdy se objeví další. Jezdců však bylo velmi málo, aby se zmohli na útok, ale to ani nebyl jejich cíl. Jejich nepochybným úkolem bylo sledovat těžkopádnou karavanu, což bylo v otevřené poušti snadné asi jako sledovat tok řeky, a pečlivě ji pozorovat, odhadnout její sílu a obranu a taky dát o tom vědět spojeneckým lupičům. Artar už v duchu viděl posly, jak od hlídek peláší ke svým přátelům hrdlořezům, aby jim povyprávěli o mohutné karavaně, co určitě veze spoustu cenností.

Kromě toho se však zmohli i na něco dalšího. Po úmorném pochodu dorazila výprava ke studni a vojáci lačnící po vodě jí hned vytahovali plné džbery.

„Počkejte!“ zarazil je jeden šemijský jezdec, co si v tom vedru zachoval zdravý rozum. Při pohledu do obsahu věder se rozkřikl, seč mohl: „Je to otrávené!“

Vojáci rázem strnuli a jeden z nich vyprskl téměř polknutou vodu. Šemij hbitě seskočil z koně a pohledem přelétl vytažená vědra plné vody.

„Podívejte se, tady na hladině je něco divného, jako by tam plaval tuk. A tady jsou chlupy,“ ukázal prstem. „Povídám vám, ti zmetci do studny hodili nějakou mršinu a otrávili vodu. Tohle je jejich oblíbený trik. Máte štěstí, že jsem vás včas zarazil, jinak byste vyvrátili střeva a možná i zemřeli.“

Blízcí vojáci při té představě okamžitě zesinali.

Pro výpravu to znamenalo značné ztížení cesty. Sice měli velké zásoby vody ve vacích nesených soumary, ale v poušti voda rychle ubývala, protože jak vojáci, tak i zvířata prostě musejí pít.

„Zmetci pekelní,“ zhodnotil vše Artar, když mu Ulam řekl tu neradostnou zprávu. „Chtějí nás vyčerpat a něco chystají, jinak by neotrávili studnu, co taky občas používají. Ne, něco mají za lubem a vůbec se mi to nelíbí.“

Merijská výprava byla sice velká a sestávala z více než dvou stovek mužů, ale jednání nepřátel se mu zdálo až příliš cílevědomé. Pokud věděl, Baranové jsou rozděleni do mnoha loupežných klanů, co si jdou mnohdy vzájemně po krku. Ale tohle vypadalo, že se díky vidině tučné kořisti spojili. Artarovi se to vůbec nelíbilo. A jak to taky bylo v jeho nezkrotné povaze, hodlal s tím něco udělat.

 

Večer unavená karavana zastavila a muži se pustili do budování tábora, tentokrát důkladnějšího, kvůli tiché hrozbě pouštních jezdců, co jako dravci číhali na sebemenší příležitost k útoku. A tu jim Rímsan nechtěl poskytnout.

Všechny truhlice a vaky s převzácným zlatem ležely v samém středu tábora. Kolem nich se ke spánku chystali vojáci poblíž matných ohňů, protože velká ohniště si kvůli nedostatku paliva nemohli dovolit. Cestovní vozy a vypřáhlí soumaři vytvořili kolem tábora provizorní hradbu, co jej chránila před náhlým přepadem a alespoň na chvíli by útočníky zadržela. Za hradbou i před ní pak stály početné hlídky připravené čelit nenadálému útoku. Vojáci sice mručeli, že se pořádně nevyspí, ale pořád lepší být unavený než spát věčným spánkem.

 

Večer se zvolna změnil v noc a nebeská klenba se zalila do černé temnoty, kterou jen občas prosvítily hvězdy. Měsíc nevydával téměř žádnou záři, takže tábor i okolní krajina kromě matné záře ohňů tonula v temnotě.

Artar se zazubil. Pro jeho plán to znamenalo značnou výhodu. Rukou zkontroloval upevnění svého kyrysu, opasku s dýkou a přes záda si přehodil dlouhou pochvu se zastrčeným mečem. Vydal se k okraji tábora, tonoucímu ve stínech, kde ho zastavila poslední hlídka. Pár stráží nebylo ve tmě téměř vidět, a i pro barbarův vycvičený zrak to nebylo snadné.

„Co tu děláš?“ zeptal se tiše, ale se zlostí v hlase jeden voják.

„Coby, jdu ukázat těm parchantům, že si taky musí dávat pozor,“ zavrčel.

„To je Artar!“ poznal ho druhý strážný.

„Počítejte s tím, že se vrátím, tak mě v téhle tmě nezapíchněte, “ prohodil k oněmělým strážím.

„Ovšem. Šťastný lov,“ popřál voják a klidil se z cesty.

„Díky.“ Snad to opravdu bude šťastný lov, pomyslel si Artar. S tím se vydal do noční tmy.

 

Když během dne sledoval ty drzé jezdce Baranů, jak se prohání v bezpečné dálce, v hlavě mu uzrál jasný plán: ukázat jim, že i oni si musí dávat patřičný pozor a neplatí to jen naopak. Navíc se chtěl dozvědět více o nepřátelích - kolik jich a co mají za lubem. Proto si usmyslel, že najde jednu hlídku nepřátel, co určitě pozoruje tábor a čeká na vhodnou příležitost k úderu, a těm ukáže, kdo pronásleduje koho. Přitom doufal, že zajme nějakého zajatce a donutí ho, aby vyzradil všechno, co ví.

Barbarův plán zněl jednoduše, ale jeho provedení už tak snadné nebude. Taková maličkost ho však odradit nemohla.

Barbar se s tichostí šelmy vydal vstříc poušti za táborem. Našlapoval opatrně a dýchal klidně, tak aby on sám uslyšel sebemenší zvuk. Šel skrčený a zrakem propátrával tmu kolem. Po pár desítkách kroků se zastavil a klekl si na písčitou zem, která zvolna vychládala. Špicoval uši, ale nic neslyšel. Pomalu otáčel hlavou a snažil se proniknout noční černotou. Dokázal rozpoznat krajinu, která byla na rozdíl od nebe o něco světlejší, ale žádné postavy nepřátel ani koní zatím neviděl.

Takto vše několikrát zopakoval. Ušel několik desítek opatrných kroků, než pátral po sebemenších náznacích přítomnosti nepřátel. Čas se vlekl, ale Artar zůstával opatrný. Jako by se v něm probudil zvířecí lovec, dravá šelma, co si to trpělivě rázuje nocí, protože ví, že svou kořist stejně chytí.

Pak se zastavil a zadíval se na jedno mírné návrší naváté větrem. Na něm stál matný, sotva viditelný obrys postavy. Ale vedle něj stál větší tmavý stín. Ten se po chvilce mírně pohnul.

Kůň! domyslel si Artar.

Sklonil se až téměř k zemi a s ladností pantera vyšel vstříc své kořisti.

Vzduchem náhle prolétl jakýsi zvuk.

Barbar strnul jako kamenná socha. Ani neotočil hlavou, jen vše sledoval přimhouřenýma očima. A pak je uviděl.

Několik větších a menších stínů se k němu blížilo zprava, jak zachytil koutkem oka. Byly snadno viditelné, protože na rozdíl od nehybné krajiny se nepřirozeně blížily. Vzápětí uslyšel jejich kroky, jak dopadají na písek a drobné kamínky. Blížily se přímo k němu.

Barbar zachoval rozvahu, nepohnul se ani o píď a dýchal tak mělce, že ho nebylo vůbec slyšet. V duchu byl však připravený bleskově sáhnout po dýce, kdyby byl odhalen.

Stíny byly přímo před ním a dokázal poznat jednotlivé postavy tří mužů, jak každý vede svého koně. Zachovávali zlověstné ticho. Dělilo je od něho tak dvacet kroků. Slyšel dokonce dech koní a jak jejich podkovy škrtají o kamenitý povrch pouště.

A oni prošli kolem něj.

Stíny mu nastavily záda a vzdalovaly se od něj. Mířily k tomu mírnému návrší, kde Artar zahlédl první postavu. Barbar se v duchu ošklivě zašklebil. Když se od něj muži vzdálili ještě víc, vydal se jim v patách s opatrností šelmy.

Muži se i s koňmi zastavili na návrší a barbar uslyšel, jak spolu rozmlouvají drsnou řečí. Pomalu obešel celé návrší a dostal se k jejich zádům. Artar napočítal čtyři muže a stejný počet koní, které vedli za uzdu. Zůstali otočeni čelem k táboru karavany, který byl díky ohňům krásně vidět, a stále potichu mluvili. Nikdo z nich ani v nejmenším netušil, že se blíží jejich konec.

Artar pomalu vytasil dýku a od zad mužů ho dělilo jen pár kroků.

Jeden z koní neklidně zafrkal a všichni Barani se ke zvířeti otočili. Artar na nic nečekal.

Hruškou dýky narazil do temene nejbližšího muže, a ještě, než se Baran zhroutil na zem, zaútočil na zbylé. Ozval se nejprve překvapený a poté hrůzný křik plný bolesti. Koně se divoce vzepjali a s náhle uvolněnými uzdami se dali na útěk.

Artar také na nic nečekal. Křik těch lupičů byl slyšet po celé poušti. Zastrčil dýku a z ramene si stáhl pochvu s mečem, který obnažil. Z dálky uslyšel poplašné volání jak z tábora, tak i ostatních hlídek Baranů. Vzápětí uslyšel dusot kopyt. Dovtípil se, že už nestihne utéct.

Místo strachu se v něm však ozval lstivý lovecký instinkt. Lehl si k ostatním padlým tělům a ani nehnul brvou.

Nejbližší hlídka Baranů dorazila za hlasitého volání a s koňmi zastavila těsně u mrtvol svých druhů. Čtyři muži zmateně hleděli kolem, kopí napřažené, ale neviděli žádného nepřítele, jen své padlé druhy. Dva muži váhavě sesedli z koní a sklonili se k tělům. V tom se zničehonic zaleskl kov a ozval se svist čepele. Oba muži padli naznak k zemi a zbylí dva Barani na koních napřáhli kopí proti neviditelnému nepříteli. Dalšímu muži se meč zabořil hluboko do hrudi a kůň zbavený jezdce se divoce rozeběhl. Poslední jezdec pobodl koně a v čiré hrůze chtěl uprchnout. S děsem v očích zjistil, že něco už drží jeho uzdu. Napřáhl kopí a bodl do tmy, v odvetě se něco jako had vynořilo ze tmy a muž ucítil uštknutí až v srdci. Pak spadl z koně a bez hnutí zůstal na zemi.

Mohutný barbar zápasil se vzpínajícím se koněm, než ho trochu uklidnil, a poté se sklonil k lupiči, kterého omráčil. Opět si přehodil meč přes záda a omráčeného muže hodil na hřbet koně, na něhož vzápětí nasedl. Rukou plácl koně po zadku a ten se bez pobízení dal do běhu směrem k táboru, až mu zpod kopyt odletoval písek.

Artar slyšel vyděšený křik hlídek z tábora i Baranů, ale tentokrát ho nikdo nepronásledoval. Jako vichr se přihnal k okraji tábora, kde zastavil spínajícího se koně. Připravené stráže proti němu napřáhli kopí.

„To jsem já, Artar, pitomci!“ zařval. Kopí se pomalu sklonila.

„Co to má proboha znamenat?“ zeptal se jeden vyděšený strážce.

„Lov byl šťastný,“ ušklíbl se barbar.