Circus of Grand Fantasia - Playtime (kapitoly 4-6)

Kapitola 4: RIZIKO NADĚJE

Dlouho poté, co Madeline dořekla tu poslední větu, jsme obě dvě mlčely. Ne proto, že by nebylo co říct, ale právě že bylo možná řečeno příliš. Podívala jsem se na ni, na svoje ruce, a pak znovu na ni. Nervózně se na mě usmála. Byla hodná. Moc hodná, ale na tomto místě jsem potřebovala něco víc, než jen někoho kdo byl hodný. Potřebovala jsem informace. Informace které mi pomůžou porazit toho Šaška. No vážně, neříkejte mi že ještě nikdo nikdy ty hry nevyhrál Nikdo? Opravdu nikdo? To mi nikdo nechce tvrdit, že se to nikdy nepovedlo.
,,Jestli chceš, můžu ti spíchnout nějaké náhradní oblečení. A jakmile ti přidělí práci tak i kostým. Červená ti bude slušet…” Začala na hlas přemýšlet Madie. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle na protější zdi.
Černé vlasy ráno úhledně učesané, teď trčely do všech stran. Béžovou halenu i hnědou sukni raději komentovat ani nebudu. Z toho běhu v úzkých uličkách bylo obojí zvláštně pomačkané a zablácené. Boty taktéž. Rozhlédla jsem se opět pokoji, hledajíc něco čeho jsem si nevšimla.
,,Jestli chceš, mám tu nějaké oblečení co by ti mohlo sedět, tak by ses mohla převléknou a jít se podívat na show? Sice dnes není tolik čísel co jindy, ale alespoň poznáš krásu cirkusu.” Prohodila ke mě Madie až příliš lehkým hlasem, a já dokázala jen přikývnout. I když poslední, co jsem teď chtěla, bylo se s někým seznamovat. Pořád to byl ten nejlepší nápad, který jsem měla. Dřepět v karavanu bych nevydržela, a takto je alespoň šance něco vypozorovat. Co? To nevím. Ale čím dřív, tím líp.
,,Tu máš.” Řekla Madeline podávajíc mi hromádku oblečení. Nakonec stojím před zrcadlem v pevných tmavých kalhotách, v béžové haleně s volnými rukávy, a rozcuchané vlasy vylepšené o vybledlý batikovaný šátek. Nevypadalo to špatně. Vlastně téměř podobné tomu, co jsem obyčejně nosila doma. Jen ten šátek vypadal, jako by patřil někomu jinému, a možná opravdu patřil. Ale přemýšlení kdo ho kdy mohl nosit jsem opravdu neměla náladu. Když jsem byla nachystaná, Madie mi jen ukázala kudy je hlavní vchod do stanu, a že bych se snad mohla dívat zpoza tribun, pokud nechci ještě s nikým mluvit. To mi přišlo jako nejlepší nápad večera. Jo, sednu si tam někde do kouta, a zkusím vypozorovat koho bych se asi tak mohla později vyptat.

——————————————

Když jsem vyšla ze dveří ven, ovanul mě chladný večerní vítr. A chtě nechtě jsem musela přemýšlet, co si asi myslí v práci že jsem nepřišla. Jestli už Theresa s mámou ví že jsem pryč. Bylo to hrozné. Čím blíž jsem byla ke stanu, tím víc mi srdce klesalo v hrudi pod tlakem, který visel ve vzduchu. Cesta k manéži byla téměř prázdná – všichni byli uvnitř, přikovaní k probíhajícímu představení. A já? Byla jsem napjatá stejně jako oni. Jen z úplně jiného důvodu, než bych si přála.
Zrovna ve chvíli kdy jsem konečně přešlápla práh cirkusového stanu, rozezněl se jím ohromující potlesk. Když moje oči konečně přivykly na jasné světlo, rozeznala jsem že uprostřed kruhu stojí mladá žena. Nebo tak jsem to usoudila z jejího těla a ladných pohybů, protože obličej, stejně jako většina vystupujících, měla zakrytý maskou. Ale byla krásná. Poznala jsem její kostým na jedno z výkresu u Madeline. Byl úchvatný. Měla na sobě dlouhé, splývavé šaty z jemné, téměř černé látky s červenými kamínky, která se s každým jejím pohybem vlnila tak, že jsem si i chvíli myslela že přede mnou stojí spíše víla, nežli žena. Temná víla, ale tak děsivě krásná. Její hruď byla zdobená výšivkami měděné nitě, světlé vlasy mě spletené do silného copu který měla jako korunu kolem celé hlavy, a ozdobený uschlými květinami. Ovšem ta maska. Stejně děsivá jako ty ostatní. Hladká bílá tvář, jako z porcelánu, se bez čitelného výrazu dívala do publika, kolem očí tenké kovové linie a na levém spánku reliéf půlměsíce, místy lehce popraskaný.
Pohlédla na mě. Nebo alespoň jsem si to myslela. Do očí osoby pod maskou jsem neviděla ale cítila jsem jak mě její zrak propaluje na skrz. A až teď jsem si uvědomila, že stuhy jež by jí měly držet masku přivázanou k obličeji, jí volně splývali kolem tváře. Masku jí na tváři nic nedrželo. V duchu jsem se začala modlit. Ptáte se ke komu? Sama nevím, ale v ten moment jsem hledala útěchu v čemkoliv. Klidně i v něčem v co jsem nevěřila. Ale buďme upřímní. Dnes ráno jsem ani nevěřila na prokletý cirkus, a kouknete kde jsem skončila.
Ještě více jsem se přikrčila za tribunou zpoza které jsem celé vystoupení pozorovala. Tanečnice konečně odtrhnula zrak z mého směru a znovu se pustila do tance. A moje mysl se opět nechala unášet krásou představení, jak její bosá chodidla tančily po tmavém povrchu manéže. Jak se kolem ní točila látka šatů. A já na chvíli úplně zapomněla na děsivý zážitek před chvílí. Na to jak jsem se cítila když na mě pohlédla, a já měla pocit že se mi zastavilo srdce. Ne. Teď jsem si stejně jako diváci, kteří zaplňovali všechny tribuny, hltala svýma očima představení před sebou. Byla jsem jako očarovaná. Taková nádhera.
Poté představení skončilo. Prostorem se opět rozlehl hlučný potlesk, kterého jsem se automaticky zúčastnila. Tanečnice se uklonila, a ze středu poté odešla. Na její místo poté přišla dvojice. Mladá dívka a muž. Oba dva měly podobné masky, hladké tváře, našpulené rty červené barvy, a na tvářích každý dva ornamenty. Z dálky ale nešlo moc rozeznat která to byla.
Dívka na sobě měla pruhované punčocháče, onyxově černý korzet a červený pásek. Kolem krku poté bílý límec, který byl kolem svého obvodu obšitý černou nití. Černé vlasy měla pečlivě vyčesané do dvou drdolů, které byly ovázané červenou stuhou.
Mladík byl dosti podobného zjevu. Ovšem ten měl čistě černé volné kalhoty na kšíry červené barvy, bílou košili bez rukávů a dlouhé bílé rukavičky až k loktům.
Poté když začali žonglovat s kuželkami, navzájem se shazovat na zem a komicky se předvádět, došlo mi že to byla dvojice co jsem viděla odpoledne. Celým stanem se ozývali salvy smíchu a i mě začínali bolet tváře, jak jsem se smála. Bylo to vtipné, to jsem musela uznat.
,,Tak co líbí, líbí slečinko” Ozvalo se mi těsně u ucha, a já málem vyskočila ke stropu. Prudce jsem se otočila, ale i bez toho mi došlo kdo mě poctil svojí přítomností. Šašek. Místo odpovědi jsem jen přikývla. S přehnanou gestikulací a grimasami přejel pohledem oblečení co mi půjčila Maddie. Taktéž přikývl. Když už jsem si myslela že odejde, udělal ke mě dva rychlé kroky, chytnul za ramena a otočil opět směrem ke dvojici uprostřed.
,,Krásné že? Tolik smíchu!” Zasmál se.
,,Ano, je to krásné.” Řekla jsem upřímně. Cítila jsem ale, jak se mu rozlil po tváři úšklebek. A potom hraně smutně pronesl: ,,Takže zůstane má milá? Snad se vám tady tak nezalíbilo?” Znělo to dosti výsměšně. A já se zasekla. Je to tu krásné? Svým způsobem ano. Ta magie, smích, veselí, to vše bylo krásné. Ale neuvěřitelně děsivé. Maska tanečnice a její pohled. Moje rodina tam doma. To bohatě stačilo k mému plnému rozhodnutí.
,,Ne.” Řekla jsem prostě.
,,A copak tedy máte dělat?” Zašeptal mi do ucha. Otočila jsem svůj pohled k němu.
,,Hrát…Mám v plánu s tebou hrát.” Řekla jsem co nejvíc rázně jak jsem jen dokázala. jakmile jsem to dořekla Šaškovi se na tváři rozlil široký úsměv a zasvítilo mu v očích.
,,Hrát? Výborně! Bude se tedy hrát…” Tu poslední větu opět zašeptal, poté hlasitě tleskl a byl zase pryč.

Kapitola 5:CESTA NECESTA

Zbytek večera jsem měla hodně v mlze. Po rozhovoru se Zorinem se mi nechtělo moc zůstávat na zbytek představení, a tak jsem se vydala na cestu zpět do karavany za Madeline. Teď jsem už byla trochu klidnější, prostor kolem byl prázdný. Žádní lidé, žádné masky. Noční obloha byla temná, a přes městské osvětlení šla občas zahlédnout nějaká ta hvězda. Kromě pouličních lamp mi cestu osvětlovali i závěsné lampičky na každém z vozů cirkusu. Zpět sem šla pomaleji, a důkladněji si prohlížela jednotlivé vozy.
Některé byly obytné pro členy souboru, jiné skrývaly atrakce, například tam stál jeden, který byl natřen modro zlatě, a jehož nápis sváděl kolemjdoucí do náruče vědmy. Každý z vozů byl jiný, ale většina byla vybavena maličkými verandami s židlemi. A na jedné z nich právě seděl ten muž z dřívějška. Ten co znal můj osud dřív než já.
Teď byl jeho celkový vzhled doladěn o bílý make up, tmavé rty se zvýrazněným smutkem a černou slzou pod pravým okem. Pierot. Smutný klaun. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se k němu. U někoho začít musím, a u koho jiného než prvního člověka kterou jsem na tomhle místě potkala?
,,Dobrý večer.” Začnu pozdravem. Tím nic zkazit přece nemůžu. Ne? V opověď ke mně pomalu zvedl svůj pohled a odfrkl si. Ne výsměšně, spíš tak nějak…smutně. ,,Tak jsi tady vážně zůstala…holka nešťastná.” Řekl místo pozdravu a opět začal něco žmoulat v rukou. Nedokázala jsem rozeznat co to bylo, ale ani jsem to vědět nepotřebovala. Jediné co mi vyselo v hlavě bylo to, že tento muž byl prvním člověkem, který nevypadal v tomto cirkusu příliš šťastný. Ten mi musí rozumět.
,,Bohužel. Doufala jsem že bych se tu alespoň mohla s někým seznámit, když tu musím na nějakou dobu zůstat. Co říkáte?” Dodala jsem s nadějí v hlase a natáhla k němu pravici. Zahleděl se mi do očí. ,,Nějakou dobu? Když myslíš.” Povzdechl si, ale nakonec se postavil. ,,Ilia. Vítej ve společnosti tohoto cirkusu. Nejspíš.” Řekl ironicky a potřásl mi rukou. Měl silný stisk. ,,Rebekka. Těší mě.” Představila jsem se též a pokusila jsem se usmát. Nevypadalo to že by to byl přesvědčivý úsměv. Znovu si povzdechl a když si znovu sedal, kývl směrem ke druhé židli. ,,Tak si sedni.” Pobídl mě a já ho poslechla. Chvíli jsme seděli v naprostém tichu.
,,Řekněte mi něco o sobě?” Požádala jsem ho po minutě přemáhání. Zadíval se na mě s povytaženým obočím. ,,O mě? Například?” Zeptal se zmateně. Přikývla jsem. ,,Třeba…jak ste se sem dostal? Upsal jste se nebo jste jako já?” Optám se opatrně a doufám že ho moje otázka nenaštve. Přece jenom jsem někdo téměř úplně cizí?
Opět se zhluboka nadechne a na chvíli se zapřemýšlí, než mi nakonec odpoví. ,,Upsal? Rozhodně ne. Takže ano, jsem stejný jako ty, omyl který tu zůstal už na věky.” A díval se mi přitom do očí. Měl doopravdy smutné oči. ,,Jsem už tu hodně, hodně dlouho…Rebekko.” Wow, poprvé mi někdo řekl jménem. Nevím ale jestli to je dobře. ,,Dost dlouho na to že už jsem viděl dost lidí jako ty nebo já. Nechtěli a přesto zůstali. Někdo tu nakonec našel určitou radost ze života, jiní ji nikdy nenazli.” Tiše pokračoval. Než ale stihl jakkoliv pokračovat, přerušila jsem ho: ,,Jak dlouho? Myslím, nechci být nezdvořilá ale nevypadáte o moc starší než jsem já.” To ho rozesmálo. Nebyl to ale veselý smích. ,,Víš, tady se nestárne, nebo stárne ale hodně pomalu. Já jsem tu už několik desítek let určitě. Časem ztratíš pojem o čase jak funguje tam venku, a prostě přecházíš den za dnem tak jak tady běží.” Odpověděl hořce. Nestárnou? To snad ne. Stáhla se mi hruď.
,,Co to zase děláš ty utrápenej klaune? Co? Nemůžeš ji děsit hned od začátku.” Ozval se hlas od jiného karavanu. Stočila jsem tam svůj pohled. Stála tam mladá žena, kolem třicítky, s po ramena dlouhými oříškově hnědými vlasy a cigaretou v ústech, oblečena v saténovém županu a bosími chodidly. Propalovala řečeného ,,utrápeného klauna” nerudným pohledem, kterrý potom stočila ke mě. Pohled jí změkl. Potáhla si z cigarety.
,,Nemůžeš brát do slova vše co ti tedle ten navykládá. Není to tady tak hrozné, jde si tu zvyknout. Jak se vlastně jmenuješ zlato?” Měla takový ten sladký hlas, který vám sedí k nějaké hvězdě kabaretu. Nebo cirkusu.
,,Rebekka. Vy?” Snažila jsem se mluvit sebejistě. Moc mi to nešlo, nutno podotknout.
,,Krásné jméno, ale tykej mi prosím tě. Tak stará zase nejsem. Já jsem Ida. Těší mě!” A na dálku mi ,,potřásla” rukou.
,,Dlouho jsme tu nikoho nového neměli. Jakpak jsi se sem dostala?” Začala se vyptávat. ,,Omylem, slyšela jsem hudbu. Chtěla jsem najít zdroj a když jsem ho našla,” kývnu ke stanu, ,,a chtěla jsem se vrátit, nešlo to.” Hořce jsem se zasmála. Toť k mému příběhu. Ida je chápavě přikyvovala. ,,Jojo, to známe. No, stane se. Ale nemusíš být smutná. Chvilku to trvá ale zvykneš si tu.” Snažila se mě podpořit. Já na to ale jenom zakroutila hlavou. ,,Nic proti vám, ale zvykat si nechci. Chci jen porazit toho Šaška či co, a vrátit se domů.” Řeknu možná víc naštvaně než jsem plánovala. Ups. Ovšem tohle zaujalo i Iliu, který od chvíle co se do naší konverzace přidala Ida, nepromluvil jediné slovo a nejevil valný zájem o to se do něj jakkoliv zapojovat. Teď naopak vypadal zvědavě.
,,Chceš hrát?” Tázal se mně. V jeho hlase bylo znát silné překvapení a šok. Jednoduše jsem přikývla. Potom jsem se ale hned otočila zpět k Idě. Možná mi poradí ona, když je taková milá? Mohla by.
,,Vít-…Víš něco o těch hrách? Někdo z vás? Jak fungují nebo kdy vůbec začnou?” Drmolila jsem. Jasně že jo. Drmolím vždycky když jsem nervózní. Proč jsem nervózní zrovna před nimi? Cizí lidi, ajo. Dobrá práce Bekko. Fakt super.
Předtím než mi odpověděla, si Ida ještě jednou potáhla z cigarety. Z plic vydechla oblak kouře a řekla: ,,No, s tím by ti spíš pomohl někdo z Hráčů. Já jsem tu dobrovolně, takže toho moc nevím. Ale pokud můžu někoho doporučit, tak Andre and Sylvie. Jsou jedni z posledních co se k nám přidali, a naši nejmladší hráči. A jsou fajn, možná jsi je dneska viděla. Mají společné komické číslo s kuželkami.” Jo tihle dva. Jsou Hráči”
,,Jo. Ty jsem viděla. Myslíš že mi pomůžou?” Zeptám se s nadějí. Přikývne. ,,Nevím jestli vyloženě pomůžou, na Šaška se nejde vyloženě připravit. Ale bude pro tebe rozhodně snažší se na to alespoň připravit.”
,,Na to se nejde připravit.” Promluvil konečně Ilia. I když bych byla radši kdyby teď mlčel.
,,Jak to TY můžeš vědět? Nikdy jsi to nezkusil, a akorát skuhráš jak tu nechceš být.” Osočila se na něj znovu Ida. Neodpověděl. Jen se zvedl a zašel do vnitřku svého karavanu. Ida si povzdechla. ,,Promiň, on není vždy takový. Umí být i…no, ne tak depresivní.” Osvětlila mi. No, skoro.
,,Pravdou je, že na většinu věcí tady přijdeš až časem.” Říkala během toho, co típala cigaretu o zábradlí verandy. Pomalu jsem přikývla.
Jak jsem ji tak pozorovala, vyvstali mi v hlavě Iliovy předešlá slova. Nestárnou. Kolik jí vlastně je? Kdy naposledy viděla svoji rodinu? Jestli nějakou měla. Jde tu zemřít? Nevěděla jsem jestli na tyhle otázky chci znát odpovědi. A tak jsem se začala ptát. A ptala jsem se dlouho.
A by to vcelku příjemný rozhovor. Povídali jsme si o její práci jako akrobatka, o mojí práci, a všem možném, až jsme došli k mojí rodině, a mě polil pocit viny že si tu povídám, místo toho abych se snažila utéct. Ale to stejně nemůžu. Předtím než jsme se rozloučili, musela jsem se zeptat ještě na jednu věc.
,,A Ido…mám se toho…Roryho bát? Myslím tím…je zlý? Nebo jen, straší?” Řeknu když scházím schody z verandy. Ida se na mě naposledy podívá.
,,Rory? Jak tě to napadlo?”
,,Mám proti němu hrát ve hrách, které neznám. Alespoň něco o svém rivalu bych vědět měla.” Podotknu.
,,Ne. Tvým protivníkem není Rory. Tvým protivníkem je Šašek. To jsou dva dosti rozdílní lidé. Rory není zlý, toho se nemusíš bát. Šašek…No, na toho se připravit nejde. Přece jenom…Je to Šašek.”

—————————————-

Tu noc jsem toho moc nenaspala. Musela jsem neustále přemýšlet o tom, co mi Ida řekla. Informací bylo mnoho, a času málo. Pohovka, kterou pro mě Madeline uklidila, byla měká a jemná na dotek. Celá místnost voněla po bylinkovém čaji. Ale já usnout nedokázala. Ne teď.
Ráno bylo dost hektické. Cirkus se dal do pohybu. A Madie mi nebyla schopná vysvětlit, co to pro mě obnáší.
,,Možná budeš ,,spát” víš?”Řekla mi při snídani, ke které jsme měli topinky s džemem. ,,Spát?” To nedává smysl.
,,Ano, nebo možná půjdeš s někým ve předu. Však uvidíš.” Řekla během toho co mi opět dolévala čaj. To co tohle ,,vysvětlení” mělo znamenat jsem dostala asi o hodinu později. Seděla stále na pohovce, když se mi zatočila hlava. Svět se kolem mě točil, a jediné co jsem dokázala, bylo lehnout si na záda a snažit se to celé rozdýchat. Co se to dělo? Okno bylo zamlžené, ale necítila jsem že by se karavana hýbala. Stála na místě. Ale ten hrozný pocit tlaku v hlavě byl příšerný.
Ležela jsem tak minutu, dvě, až mi přišlo že ležím hodiny. A já začala přemýšlet. Cirkus se bude přesouvat a já s ním. Kam? Jak daleko? Nikdy jsem nebyla nikde jinde než v Averinu. A určitě si myslíte: ,,Wow, hlavní město!” Ale ono to tak není. Nebo možná bylo ale ne tak úplně. Promě to nebylo město plné života a tance jako pro většinu lidí, co jezdili do města za zábavou z okolních měst. ne. Pro mě to byl domov. Můj klid, a hlavně moje rutina. Znala jsem každou uličku naší části města, každý obchod, každého prodavače, věděla jsem kde koupit nejlepší dárek pro mámu, a kam vzít Theresu na její narozeniny. Znala jsem to nazpaměť. Ale nic jiného.
Co mě čeká? Zůstáváme v Morinelu, nebo překročíme hranice? Jak daleko se přesune tak velký cirkus během jednoho dne, když je skoro poledne a my pořád stojíme na místě? Moc daleko ne.
Když se moje hlava konečně přestala úplně točit, vstala jsem z pohovky a vydala jsem se ke dveřím. A když jsem je otevřela, stála tam Madie. Ze široka se na mě usmála.
,,Zrovna jsem pro tebe šla. Jsme na místě.” A já nechápala, než jsem se rozhlédla kolem sebe. Domy…náměstí…celé město byly pryč.
Cirkus se přesunul.

Kapitola 6: KRÁLOVNA KRABIC

Upřímně zde ale nebylo nic, co by mě mělo překvapit. Ještě aby tady něco dávala smysl, že ano? To by bylo podezřelé. Ovšem i přesto, bylo pro mě vcelku těžké přijmou fakt že celé město bylo již několik mil za námi, a široko daleko nebylo známky žádné jiné civilizace. Pouze rozlehlá louka která byla naprosto tichá, a jedinými zvuky byly živé rozhovory členů souboru, kteří zabezpečovali své karavany před nechtěným pohybem. A já opět nevěděla co dělat. Jako vlastně teď pořád. Nikdo mě nezaúkoloval, nikdo mi neřekl co bylo potřeba udělat a co je hlavní, neměla jsem ponětí kdy začnou moje hry s Šaškem. Toho jediného mi nešlo v tom davu najít.
Začala jsem bloumat davem. Bylo znepokojivé jak každý věděl přesně co a jak má dělat, a já jsem mezi nimi jen procházela a snažila se nezavazet. To bylo do chvíle než se přede mě rázně postavila, dosti zvláštní žena. Nebo spíš holka? Měla ohnivě rudé krátké vlasy s ofinou, velké tmavě hnědé oči a kůži opálenou, jako kovář. Na sobě měla kožené kalhoty, hrudník ji zakrývala halenka bez ramínek s koženou vestou. A mračila se.
,,A ty seš kdo?” Vyhrkla na mě. Měla ostrý hrubý hlas, a já jsem se jí očividně vůbec nezamlouvala. O tom nebylo pochyb. V ten moment jsem ale jen obraně zvedla ruce.
,,Rebekka.” Řekla jsem stručně. Ani jsem nevěděla co víc bych jí mohla říct. Hele já jsem Rebekka. Jsem tu nová, být tu nechci, a nemám ponětí co po mě vlastně chcete? To asi ne. Bohužel, moje stručnější odpověď neměla moc kladnou odezvu.
,,Neznám. Z jaké jsi skupiny?” Mluvila krátce a ostře. Ne, té jsem se rozhodně nelíbila. Ale já vůbec netušila co po mě chtěla. ,,Skupiny? Z žádné. Já tu jsem od včerejška.” Snažila jsem se jí objasnit svůj zmatek a uklidnit ji. Bohužel to mělo spíše opačný účinek. Odfrkla si.
,,Od včerejška? Dost času se zapojit. Tady nejsi v charitě. Buď budeš něco dělat, nebo tady nemáš co pohledávat.” Osopila se na mě. To mě už ale dopálilo. ,,Já tu taky nechci být. Jen ještě nevím kdys tím kašparem mám hrát.” Ohradila jsem se na svoji obranu. Hořce se zasmála. ,,To si počkáš, víš?” Otočila se, vzala první krabici co uviděla a vrazila mi ji do rukou. Byla těžká, a něco v ní podivně chrastilo. Vím co v ní bylo? Ne. Ale vědět to ani nepotřebuju. Nechápavě jsem se na ni podívala.
,,Je tu dost krabic na odnesení támhle ke stanu. Myslím že nejseš chromá a můžeš je tam nanosit ne?” Jen jsem přikývla. Než jsem ale stihla se otočit a vydat se s krabicí směrem ke stanu, který byl teď podivně malý, ještě za mnou dodala: ,,Ještě jsi nehrála. Ještě nejsi hráč. A stejně, i kdybys byla, tak musíš něco dělat. Tady se nikdo nevalí jen tak princezno Rebekko.” Prskla za mnou. „Tady přežijí jen ti, co se hýbou.“ Dopálila mě, ale na dohadování o tom, že jsem HLEDALA někoho kdo mi řekne co mám dělat a rozhodně jsem si nechtěla hrát na ,,princeznu”, jsem neměla nejmenší náladu. Takže jsem se jen poslušně drala s krabicí davem abych ji donesla na určité místo. A vrátila jsem se pro další a pro další. Napadlo mě, jestli hry budou taky takové. Jedna za druhou. Bez vysvětlení. Dokud někdo nerozhodne, že už stačilo. Nakonec jsem jich takhle přes louku nesla tak padesát. Každá těžší než ta před ní. A než byly všechny krabice na svém místě, začalo se stmívat. A já tušila že to nebude úplně klidný večer.