Hloubka- návštěva taverny

Gondoliér s tučným spropitným v kapse při loučení nešetřil úsměvy. Na jeho doporučení nalezli po kličkování mezi všemožnými stánky, výklenky, vývěsnými tabulemi a davy zájemců čtyřpatrový lokál působící okázalým dojmem. Svým baňatým stupňovitým zevnějškem završeným červenou střechou připomínal tlouštíka v těsném oblečku usazeného mezi tuříny s obličejem brunátným námahou bytí.

Dveřník je nemusel dlouho lákat na závan rajské vůně. Pěla ódy na mistrovské umění šéfkuchaře za doprovodu hlučného hovoru a cinkání příborů. Málem si hned na prahu řekli o ubrousky. Rozprostírala se před nimi dřevem vykládaná kruhová jídelna s nebývale dlouhým výdejním pultem u protější stěny. Blíže ke středu stál kruh masivních kmenů podpírající z této strany strop a z horní podlahu. Uprostřed ve stropě zel široký kruhový průzor do horních pater až ke střešní kupoli. Lokál byl na první pohled úchvatný. Mělo to ale jeden háček…

„Považoval jsem to za fyzicky nemožné, ale tady je víc plno než venku. Nemáme šanci se posadit.“ Hlaholil Radim.

„Nesmysl. Stačí počkat, až se nějaké místo uvolní. Když už jsme tady, nehodlám odejít před obědem.“ Zaduněl Aurin, aby přehlušil okolí.

„Obávám se, že nejsme první, koho to napadlo.“ Prořízl ovzduší Lauřin hlas.

„Ten had na schodišti, frontou má být?“ Řekl Pískal.

„Dává to smysl, tamhle na druhé straně se zas vrací a napojuje. Vsadím se, že putuje po celém těle a roznáší životně důležité oběživo do všech koutů tohoto lokálu. Něco mi to připomíná.“ Zaburácel z výšky Houžvička. Střelec se zdržel komentáře a vyrazil směrem k Uroborovi. Ostatní jej rychle následovali. Když se procpali do řady, pantáta před nimi se otočil. Když si vyměnili pozdravy, vesele nadhodil:

„Jste tu prvně?“ Když souhlasili, dodal se zářivým úsměvem: „Doufám, že vás netrápí křečové žíly, vítejte v Průvodu zatracených.“ Milý chlapík.

Jakmile se uvolnilo byť jediné místečko, okamžitě se k němu nahrnuly všechny ztýrané duše v okolí. Bez použití násilí neměli šanci. Mezi stolky však nekorzovala jen neúnavná obsluha, ale také vyhazovači. Jako v mraveništi bylo možné rozeznat dělnice od válečníků na první pohled. Postavou se téměř rovnali zdravotníku Houžvičkovi. Mezi námi, to už něco znamená.

„Správně, kdo zde začne jakýkoli boj, musí z kola ven.“ Informoval je milý pán zpředu. „Doufám, že nikam nepospícháte.“

„Máme domluvený odvoz na zítřejší poledne, ale neplánoval jsem do té doby kráčet jako trestanec okolo jedné hospody.“ Odpovídal velitel výpravy.

„Ho… no dovolte? Nacházíte se v útrobách legendy. Ukažte trochu úcty.“ Ozvala se dáma za jejich skupinou.

„Úctu budu prokazovat mnohem snáz, až se něco bude nacházet i v mých útrobách.“ Odpověděl Aurin. Den se zdál čím dál lepší… „Nu což, v tom objemu se to už ztratí.“ Obrátil se s povzdechem a vyrazil k nejbližšímu stolu pro šest. Probíhal u něho vzrušený rozhovor:

„…už město douho nezažilo, bude se konat tajná aukce s Kamene zkoušky.“ Vykládal příliš hlasitě a nadšeně rozložitý obchodník, aby se dalo věřit jeho spikleneckému výrazu.

„Veřejné tajemství. Chceš se pochlubit pozvánkou?“ Měřil si ho podezřívavě kolega.

„Tamtamy dunící ulicemi se mýlí málokdy, jenže kdy a kde přesně ti nepoví. Beru to jako kompliment, ale jsem moc malá a slabá rybička na obchod století. Sjeli se kvůli tomu vážení hosté ze široka daleka. Je tu i šedovlasý Mistr. Ani kdybychom tady měli čestný stůl, nemohl bych si podobnou událost dovolit.“

„Divný název, Kámen zkoušky,“ ohrnula nos dáma ve vyšívaných šatech.

„Snad,“ ujal se slova opět rozložitý, „nicméně výstižný. Propůčuje majiteli nesmírnou moc. Je tak silný, že uvádí do chodu zvláštní věci v celém království jen svou přítomností. Co teprve, kdyby ho někdo použil.“ Pokukoval vypravěč tajemně po spolusedících. Aurin jen zavrtěl nevěřícně hlavou, podobné báchorky neslyšel poprvé. Využil nastalého klidu:

„Zdravím vážení, za kolik důvodů byste byli ochotní se rozloučit s tímto místečkem, prosím?“

„Ani za zlatý tele, vašnosto. Stál jsem tu od rozbřesku a teprve nyní jsem si objednal. Na tuto příležitost se těším celý rok.“ Odvětil rozložitý obchodník.

„Výborně, dobrou chuť.“ Po třetím podobném odmítnutí to Aurin vzdal a vrátil se ke svým. „Tohle místo je prokleté. Přírodní zákony zde neplatí a čím déle tu zírám na všechny pochoutky kolem, tím míň se mi chce odcházet.“

„Vítejte v Průvodu zatracených.“ Obrátil se znovu chlapík. Teď už Aurin postřehl v jeho úsměvu náznak i něčeho jiného, temnějšího. Zarazilo ho to. Rozhlédl se znovu kolem.

U maličkého stolečku se tísnili dva podnapilí námořníci. Vypadali, že prožili na moři celý život. Zdáli se být rozrušení.

„Musím s tím seknout! Nebudu to riskovat!“ Řekl první.

„Jsou to jen povídačky. Murdoch ho údajně viděl taky a nic mu není!” Řekl druhý.

„Murdoch je mrtvej! Roky se držel vod vody daleko a jen co si vyrazil na ryby, moře se po něm slehlo.“ Řekl první.

„Zlil se a vypadnul z loďky. To se děje v jednom kuse!“ Řekl druhý.

„Ten útok viděla i posádka Bílé Perly. Vyrazili obchodovat s rybákama a než se dostali na dohled vod břehu, Voragerot zaútočil. Zeptej se z nich, koho chceš.“ Řekl první.

„Ha! Teď ses prořek. Perláci ho viděli a dál vobchodujou. Báchorky pro děcka!“ Řekl druhý.

„Ty seš úplně mimo. Na Perlu taky zaútočil, loď je poničená, že se sotva vrátili. Je prokletá. Plachty jí nenávratně tmavnou. Loď nese hanbu, že nepomohla chudákovi v nouzi. Dávají dohromady další dobrovolníky pro lov na Mrtvých vodách.“ Řekl první.

„Kecáš. Na Mrtvejch vodách řádí piráti, žádná posedlá nestvůra.“ Řekl druhý, ale nezněl už tak jistě.

„Dlouho ho tam nikdo neviděl, ale teď se vrátil. Žádný piráti, Voragerot.“ První už tolik nekřičel. Aurin se nenápadně přisunul blíž. „Tys ho neviděl. Já jo. Říkám ti, že se radši utopim v kanále než se znova vrátit na moře.“

„Topení je to nejhorší, co může bejt. Obzvlášť v našem kanále.“ Řekl druhý. Aurin se při té představě otřásl odporem.

„Jenže tys ho neviděl. To není jako noční potvůrky nebo žralok.“ První ještě víc ztišil hlas. „Jeho pohled ti vypálí na duši cejch. Jako když zíráš do chřtánu pekla. Něco z něj na tebe zírá zpátky. Něco hladovýho, krvelačnýho, co tě touží pohltit a postupně vysávat tvýho ducha, až z tebe nic nezbyde… Hej! Dej si laskavě vodchod mladej! Tohle je vosobní! Neučila tě máma, že nemáš poslouchat cizí rozhovory?!“ Aurin se probral přímo u stolku námořníků. Zatřepal hlavou, omluvil se a vrátil ke svým.

„Začíná mi to tady lézt na mozek, nebudu tu kvůli jídlu stepovat celý den. Pojďte, dokud ještě můžeme.“ Rozhodl nakonec.

„Počkej ještě, támhle vzadu sedí nějaký pomalovaný pořízek a má kolem sebe pět volných míst.“ Zahlásil Houžvička.

„Tam bych se být vámi ani nedíval.“ Otočil se znovu kolega. „V hadu kolují zvěsti, že je to proslulý kriminálník. Žádná vazba jej neudržela. Nebojí se zabíjet na posezení. Posledního chudáka, co si chtěl přisednout ubodal lžící a obsluha to jen uklidila.“

Pohledy celé party se stočily na Aurina.

„Ale, ale, že by všech šedesát šest prstů nestačilo místnímu patronovi na to, aby se vypořádal s jedním násilníkem… zvedni mě, Houžvičko.“ Řekl po krátkém zamyšlení.

„V tom, co na sobě nosíš? Zbláznil ses?“ Zakroutil kolohnát nevěřícně hlavou. Aurin vyrazil ke schodům obslužným pruhem a vykoukl přes zábradlí. Našel, koho hledal. Nevěřícně vykulil oči. „No to se mi snad zdá…“

„Pane tady nemůžete stát, brzdíte celý provoz.“ Ozvala se milým, ale důrazným hlasem servírka za ním.

„Promiňte, už se to nestane.“ Odpověděl a vrátil se dolů.

„Tak co, viděl si ho? Co na něj říkáš?“ Vyzvídal Radim. Aurin přikývl:

„Mám schůzku s jedním starým známým. Až si začneme povídat, obsadíte okamžitě stůl, jasné? Výborně, tak jdeme.“ Vyrazil a cestou si začal sundávat rukavice. Když jednu dal do rukou Pískalovi a druhou Střelci, zeptal se ho Radim:

„Co to děláš?“ Zvedl obě obočí.

„Chci mu ublížit, ne ho zabít.“ Zamumlal sotva slyšitelně, když si shodil kapuci.

„Plánuješ se spoléhat na naše magické schopnosti?“ Doptával se kouzelník dál. Válečník si sundal helmu. 

„Ani ne. Nebudu mít čas přemýšlet, o to méně splétat kouzla. Mám v úmyslu si před sebou obhájit investici do nového plátování. Drž a do ničeho se nepleť.“ Nacpal přilbici Radimovi, který jí se zabručením přijal. Pak si odepnul opasek se zbraněmi a opatrně ho zanechal Houžvičkovi. Kráčel dál. Než přistoupil ke kulatému stolu zavalenému přemrštěným množstvím občerstvení pro jediného muže, zastoupil mu cestu vyhazovač.

„Mám povinnost chránit hosty, raději se držte zpátky.“ Položil mu dlaň na hadry zakrývající jeho nový pancíř.

„Chápu. Berte mě jako kolegu dobrovolníka. Vyřiďte dveřníkovi, ať nechá otevřeno.“

Vyhazovač zakroutil hlavou, ale ustoupil. Aurinovi se rozlil na tváři široký úsměv a vykročil k potetované hoře svalů.

„Zdar, Hudy! Ty stará vojno! Jak si žiješ? Zdá se skvěle, plešku máš dneska obzvlášť blyštivou. To ti sekne. Radost pohledět!“ Vletěl ke stolu a popadl pokérovaného ranaře kolem menších ramen pod ušima. Ten čirým překvapením nejprve vytřeštil oči, když si Aurin nabídl z lahůdek na stole, jako by ho k tomu celé dopoledne přemlouval, a marně vzpomínal, v jakém kriminále se z nich stali nejlepší kámoši. Pak se probral z šoku a přitáhl skrčka za hadry před sebe. Hudy se i v sedě díval Aurinovi z očí do očí. Rozhovor okolo utichal a pohledy hostů se obracely k jedinému neobsazenému stolu jako by se tam právě zhmotnil. Chycený se jen dál zubil a žvýkal tučné stehýnko nějakého mořského zajíce. Mimochodem, jednalo se o skutečnou lahůdku.

„Máš jedinou a poslední šanci odsud vystřelit, než ti zlámu všechny kosti v těle.“ Zavrčel děsivě klidným hlasem, jako by oznamoval změnu počasí. Aurin v tu chvíli vyprskl napůl rozžvýkanou specialitu šéfkuchaře Hudymu do obličeje. Ranař odhodil skrčka od sebe, až trpaslík udělal kotoul vzad. Hudy si otřel ve stoje obličej. Celá hospoda utichla. Jen dítě v matčině náručí se dožadovalo křikem své tekuté stravy.

Hudy se nečekaně rychle vyřítil na Aurina. Ten se sotva stihl uhnout prvnímu kopanci, když jej zasáhl úder jako rána kovadlinou. Také zazvonil, když narazil na těsný kryt. Zbroj vyráběná mnohým opakováním překládání kovu za neustálého čištění od nežádoucích příměsí, jako když se tvoří nový zvyk, nepovolila. Naopak. Runy leptané i ryté znovu a znovu stejnými vzory do nepoddajného materiálu pohlcovaly vnější nápor. Už letěla další rána následovaná kopem z druhé strany. Aurin se jako zázrakem vždy na poslední chvíli stihl krýt nebo ustoupit. Padaly na něj dunivé rány ze všech stran, ještě že byl tak malý terč. Přední, zadní, hák, hák, kop, zvedák, přední, kop a znovu. Rychleji než myšlenka. Přední, zadní… Aurin byl zatlačen zády ke stolu… dopadl háku Aurina dostal přímo do cesty druhého. Hudy minul. 

Ozvala se hrozná rána. Kdyby už znali palné zbraně, řekli by, že někdo vystřelil z pistole. Aurin se stále krčil v krytu u stolu, houpal se v kolenou, natažené dlaně kolem obličeje. Hudy se díval stranou, jako by se někde u stěny válel dopad jeho pravého háku. Zaútočil znovu. Blesková přední, zadní, há- prásk! Sledoval druhou stěnu. Aurin se před ním stále stejně houpal v kolenou. Zamával na něj s úsměvem pravačkou jako na pozdrav.

Znovu zaútočil nacvičeným způsobem. Před- au! Za-au! Hudy se odpotácel pár kroků vzad. Žebra měl v jednom ohni a nedýchal. Nevěřícně valil bulvy na polotrpaslíka stále ve stejné pozici. Nebyl jediný, kdo zíral. Aurin natáhl levačku před sebe a pokynul mu k sobě. Hudy nechtěl, ale musel. Jednal reflexivně.

Znovu přední. Skrček ho popadl za napřaženou ruku, protočil se pod ním a navedl hlavou do sloupu. Ozvala se dutá rána. Hudy se ohnal se z otočky zadní. Ten slabší prďola chytil útočící pravačku, nastavil mu nohu a nasměroval ho zády přímo na podlahu. Prkna hlasitě zaprotestovala. Zhmožděná žebra protestovala méně hlasitě, ale o to citelněji. Musel nahoru a pryč. Když se zvedal, podlomilo se pod ním koleno-prásk z obou stran najednou. Hudymu se z poslední rány před očima zablesklo. Spadl na všechny čtyři.

„Podívej se na mě ty zlodějská násilnická špíno.“ Z mlhy před ním se vynořil obličej. Vypadal povědomě.

„Už mě poznáváš? Domek v soutěsce u plání pod Boncarem. Vrazil si dovnitř při útěku před spravedlností. Zbils mě, spoutal a donutil ti posluhovat, než si vyraboval to nejcennější a zmizel.“ Hudy si něco matně vybavoval, ale nebyl schopný odpovídat.

„Nečekal jsem, že tě ještě uvidím. Na rozdíl od tebe jsem posledních osmdesát let nestrávil tím, že bych chlastal, žral a bil slabší.“ Popadl Hudyho železným stiskem pod krkem a táhl jej za hlavu po zemi. 

„Už roky se živím lovem takových, co by si tě dali ke snídani. Tvé řádění je u konce. Pozor tam venku!“ Stisk pod krkem zesílil a Hudy měl pocit, že mu prostě utrhne hlavu. Stačil jen okamžik, aby jej nenadálý tah zvedl z podlahy, alespoň přes práh na slunce. Pro zastavení použil hlavu o protější zeď. Měl dojem, že se mu rozskočí.

„Dávám ti čas do večera, aby ses přihlásil k místní autoritě o vyměření trestu. Jestli to neuděláš, vystopuji tě a donutím litovat dne, kdy ses narodil.“ Oznámil mu nad ním stojící stín temným hlasem. Věřil mu. Vyplivl nahromaděnou krev v ústech a začal se drápat na nohy. Znovu a znovu.

Aurin se zvolna vracel ke stolu, kde už na něj čekal zbytek skupiny. Stálo tam čerstvé pití a pár chodů navíc. Jen tento úzký cíl pronikl závojem rudé mlhy. Cítil, jak v něm stále plane léty nahromaděný hněv. Ti, co se setkali s jeho pohledem, uhýbali očima. Pomalu se usadil na volné místo, sklonil hlavu a snažil se zpomalit dech. Když se narovnal, děsivá maska opadla. Opět z něj byl usměvavý polotrpaslík. Vyhazovač se k němu opatrně přiblížil.

„Majitel vyřizuje, že dnes zve vaši společnost na účet podniku. Rád by s vámi prohodil pár slov, pokud by vám to nevadilo.“ Aurin přikývl, než odpověděl:

„Vyřiďte, prosím, mé vřelé díky majiteli a poklonu vašemu šéfkuchaři. Už po první ochutnávce nelituji návštěvy. Pokud by s námi váš šéf chtěl přátelsky poklábosit, je vítán u stolu. Pokud by se jednalo o obchotní záležitosti, může se mu věnovat zde přítomná Laura. Zastupuje naši společnost v těchto případech. Dokáže mnohem taktněji sdělit, že nemáme zájem dělat ochranku na jednom místě. Pokud by toto město někdy v budoucnu sužovala živá pohroma, s jakou si místní patron nedokáže poradit, může nás kontaktovat. Mám už chuť se jen bavit a vyčistit si hlavu, děkuji za pochopení. Dámo a pánové, na rozkvět pohostinství!“ Podpora pohostinství přecházející volně z morální na amorální se neblaze podepsala na podporovatelích