Circus of Grand Fantasia - Playtime (kapitoly 7-9)

Kapitola 7: PLAMENY ZAČÁTKŮ

Pokud jsem si předtím myslela, že je rušno, netušila jsem, co mě teprve čeká. Prostranství mezi karavany, seřazenými opět do dvou řad, teď připomínalo spíš mraveniště než louku. Lidé pobýhali sem a tam, hledali si místo u ohně, který se rozdělal v samém středu prostoru, a jeden přes druhého nesouvisle mluvily se všemi a přitom s nikým. Vypadalo to zvláštně domácky, což mě opět připravilo na myšlenku, jak dlouho se asi všichni znají. Roky? Desetiletí? Nebo ještě déle? Nechtěla jsem nad tím přemýšlet.
Nakonec jsem si i já našla své místo u ohně, byť úplně vzadu nejdále od hlučného středu. Ale to bylo pravě to co mi vyhovovalo. Bohužel můj klid netrval dlouho, protože se ke mě přitočila další osoba. Byl to mladý starší muž, možná kolem třicítky. Měl rozježené světle hnědé vlasy, a pihatý obličej. Na sobě obyčejnou košily, tenkou vestičku a kalhoty které byly dosti umazané. Bez zeptání se posadil vedle mě a doširoka se na mě usmál. A pak začal.
,,Tak co Nová? Zabydluješ se?” Super, další přehnaně milý jedinec co se tváří jako by nic tady nebylo přesným opakem toho kde bych chtěla být. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. V klidu Bekko, snaží se být milý. Jo, ale o to jsem nestála. Nechci se tu přátelíčkovat.
,,Nechci se zabydlovat. A jsem Rebekka, ne Nová. A vy jste?” Řekla jsem možná trochu až moc drsně. Poznala jsem to z jeho omluvného výrazu. ,,Promiň No-Rebekko. Nechtěl jsem tě urazit, jen odlehčit náladu. Tváříš se jako kdybys chtěla někoho uškrtit. Ale doufám že se nestanu tvojí obětí když se ti představím! Magnus Sallow k vašim službám slečno!” A přehnaně nízko se uklonil. Musela jsem se zasmát. Možná trocha smíchu neuškodí, když už tu musím stejně nějakou dobu pobýt, ne? Kdo ví, jak dlouhé budou ty hry.
Když uviděl že se směju, zasmál se taky a viditelně klidnější z nově nastalé atmosféry. Pak znovu začal, tentokrát s trochu vážnějším tónem: ,,Víš tady musíš být trochu optimista, jinak by se tu každý zbláznil. A bláznů si můžeme dovolit jen omezený počet víš?” A kývnul směrem ke středu a kde sedělo několik větších skupinek lidí. Bylo až zvláštní jak všichni bez těch masek vypadali tak podivně lidsky. Jako bychom vůbec nebyli v prokletém cirkusu. To vůbec.
Magnus se opřel lokty o kolena a zadíval se do ohně, jako by v plamenech četl něco, co já neviděla.
„Víš,“ začal po chvíli, „jestli si myslíš, že se tu dá naučit všechny lidi, tak tě musím zklamat. To nejde.“
Zamračila jsem se. „Vy se tu neznáte?“
Krátce se zasmál. „Jsme tu roky. Někteří desetiletí. A stejně neznáme všechny. A víš co?“ Pokrčil rameny. „Ani to není potřeba.“
Oheň zapraskal hlasitěji a někdo si sedl na druhou stranu kruhu. Nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud jsem nezaslechla cizí hlas.
„Stejně si tě nakonec najdou jen ti, které potřebuješ poznat.“
Trhla jsem hlavou tím směrem. Seděl tam muž, no spíš mladík, kterého jsem si předtím nevšimla. Nebyl nijak nápadný, tmavé oblečení, husté tmavé vlasy mu tvořily vlny kolem celého obličeje, tvář klidná, skoro znuděná. Oči barvy bouřkového mraku. Musela jsem uznat že byl atraktivní. Velmi.
Magnus se usmál koutkem úst. „Přesně. Vidíš? Praktická ukázka.“ A kývl směrem k neznámému. Očividně se zrovna s ním znal. Já ne.
,,A smím se zeptat tedy s kým mám tu čest?” Kývnu směrem k nově příchozímu a doufám v odpověď. Ten jen vyprskne v záchvat smíchu. Znovu se mi zahledí do očí. ,,Ale Květinko. Copak máš problémy s pamětí? Nebo jsem tak snadno zapomenutelný? To bolí mé křehké srdce muže.” A hraně se chytl za srdce. Svraštila jsem obočí. Co to zas povídá?
,,Omlouvám se, ale asi netuším o čem to mluvíte.” A doufám že mi to vysvětlí. Znovu se usměje a tentokrát se ke mně více nahne a zašeptá: ,,Nevraštěte to obočí slečno. Vrásky kráskám nesluší.” Po jeho slovech jsem celá ztuhla. Cítila jsem jak se mi do obličeje hrne krev ale netušila jsem jestli studem nad pravděpodobnou poklonou, nebo vzteky co si ten hulvát myslí.
,,Jo to seš ty!” Vztekle zasyčím a ostře otočím hlavu zpět k Magnusovi. Místo zastání ovšem vidím jen další drzí úšklebek a jak pobaveně kroutí hlavou nad naším rozhovorem. Výborně. Než ho ale stihnu zoražit vzteklým pohledem, i on se ke mně více nakloní a pošeptá mi do ucha: ,,Já vím, je drzej, ale tak je to chlap, co víc chceš.” Povytáhnu na něj obočí. ,,No ty nepomáháš.” Na to se jen zhluboka rozesměje. Rory Rordick neboli Šašek za mnou sedí teď v naprosté tichosti, během toho co jsem natočená k tomu paku přede mnou. Znovu se prudce otočím.
,,Když jsi tak hrr do hovoru, nehceš mi říct když chceš hrát ty svoje hry?” Řeknu vztekle. Ve mně se to vaří, a on moc dobře ví. Ale neodpoví. Jen mlčí a zírá na mě. Znovu se otočím a pozoruji vzdálené plameny až mě začnou pálit oči.
A právě to ticho bylo horší než jakákoliv další poznámka.
Seděl za mnou, neodešel, cítila jsem to. Ne hrozivě. Spíš… samozřejmě. Oheň praskal a někdo se smál, ale mezi námi třemi se usadilo zvláštní, hutné napětí, které se nedalo rozptýlit ani pohledem, ani slovem.
„Každopádně,“ promluvil Magnus znovu a zvedl se, „neber si to osobně. On si takhle testuje každého.“
„Testuje?“ zopakovala jsem a konečně se odhodlala otočit hlavu.
Rory se opíral rukama o zem a tvářil se pobaveně. Pořád mě pozoroval.
„Říkejme tomu… zvědavost,“ opravil Magnuse klidně. „Někteří lidé jsou zajímavější, když netuší proč.“ Zatnula jsem čelist. ,,Tak to jsi trefil. Já netuším nic,” a skáču pohledem z jednoho na druhého. Znovu se zamračím na toho pitomce. ,,A tenhle ten my nejspíš stejně nic nového přijít neřekl, co?” A významně zvednu obočí. Čekám.
,,Ale tak jak se to vezme.” Řekne významně. A zapřemýšlí se. Nebo se to snaží alespoň předstírat. kdo ví jestli přemýšlet vůbec umí.
,,Zůstaneme tady ještě zítra, ostatní budou plánovat příští čísla a já se budu nudit. Chtělo by to nějakou zábavu. Co říkáš Bee?” Sladce se na mě usměje. Oheň v tu chvíli hlasitě zapraskal a jiskry vyletěly vzhůru. Trhla jsem sebou.
Když jsem znovu zvedla pohled, Rory už se zvedal a odcházel pryč mezi karavany, jako by se nic nestalo. Zůstala jsem sedět na místě.
Byla jsem vyzvána ke své první hře.
A nebyl to dobrý pocit.

Kapitola 8:HRÁČI DRŽÍ SPOLU

Byla jsem zmatená? Ano. Byla jsem naštvaná? To rozhodně. Hodlala jsem se znovu doprošovat nějakého vysvětení? Ani omylem.
Znovu jsem se zahleděla do plamenů. Hovor kolem nás téměř ustal, s tím jak lidé začali směřovat svoji pozornost k táckům s jídlem, které rozdávala malá dívka na druhé straně. Bože, ani jsem si neuvědomila jaký mám hlad, po nošení všech těch krabic.
Vstala jsem. Ne prudce, ne demonstrativně. Prostě jsem se zvedla a vykročila k jídlu, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Pokud to měla být hra, pak jsem odmítala hrát hladová.
Cítila jsem na sobě pohledy, ale neohlížela jsem se. Nehledala jsem Roryho. Jestli mě chce sledovat, ať se dívá. Já jsem měla důležitější věci na práci než čekat, až mi někdo dovolí existovat.
Když mi dívka podávala talíř, poděkovala jsem jí. Nahlas. Pevně. A ze všech sil se snažila nepřemýšlet jak mldě a dětinsky dívka vypadala. Byla o dost mladší než Theresa, a to jí bylo teprve patnáct.
A teprve pak mi došlo, že tímhle jednoduchým krokem jsem udělala něco, co se tady možná nenosilo.
Přestala jsem čekat.
Sedla jsem si opět stranou, talíř položený na kolenou. Na talíři byla směsice rýže, masa a různorodé zeleniny. Naštěstí mi bylo vcelku jedno co tam je, a začala jsem bez problémů jíst.
Magnus už vedle mě nebyl a já si tak mohla k jídlu užít chvilku ticha, a možná si konečně roztřídít myšlenky a možnou taktiku. No, nevím jestli to je taktika, ale už se nebudu ptát, a hledat kdo by mi mohl pomoct. Jak říkal Magnus, poznám tady jen toho koho potřebuji poznat, a jestli ano tak si mě najdou i bez doprošování. Já chci teď jíst.

————————————

A tak jsem jedla. Pomalu, soustředěně, jako by na tom záleželo víc než na všem ostatním kolem. Každé sousto mě vracelo zpátky do těla, pryč od otázek, které neměly odpověď. Oheň praskal, hlasy se znovu rozbíhaly do nepravidelného šumu a svět se tvářil, jako by se nic nestalo.
„Víš, že si právě v několika lidech vzbudila dost silnou zvědavost?” Hlas zazněl klidně, bez výčitky. Ani jsem sebou necukla. Jen jsem zvedla oči od talíře.
Vedle mě stál muž, opřený o jeden z karavanů. Vypadal o něco starší než já, nakrátko ostříhané vlasy, bledá pleť a téměř onyxově černé oči. „To mě má znervózňovat?“ zeptala jsem se a nabrala další sousto.
Koutkem úst se usmál. „Ne. To byl spíš kompliment.“
Pak si teprve sedl ale ne příliš blízko, nechal mi prostor. „Andre.“
Přikývla jsem. „Rebekka.“
Tentokrát bez ostnů. Nebyl důvod. Zatím. Na druhé straně se k nám mezitím připojila mladá žena, asi tak stará jak já. Tmavé vlasy stažené do copu, oči ostré a pozorné.
„Jíš,“ konstatovala prostě.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Dobře,“ řekla. A tím to pro ni skončilo.
Chvíli jsme seděli v tichu. Nebylo nepříjemné. Spíš… respektující. Až pak mi došlo, že se mě ani jeden z nich nezeptal, odkud jsem. Proč tu jsem. Co chci.
Možná to byla skutečná taktika, o které mluvil Magnus.
Neptat se.
Počkat. O Andrem předtím mluvila Ida. A o Sylvii. To jsou ti bývalý hráči. Dobře, teď jsem měla nutkání se ptát. Tak jsem si místo toho nacpala do pusy další sousto. Talíř téměř prázdný. Přejela jsem po něm pohledem, jako by mě to mělo něco naučit. Pak jsem ho položila stranou a utřela si ruce do kalhot. „Tak,“ řekla jsem klidně a poprvé se na oba podívala vědomě. ,,Co by jste ode mně chtěli?” Nechala jsem otázku viset ve vzduchu. Andremu zacukaly koutky. Sylvie si mě naopak měřila o vteřinu déle, než bylo společensky nutné.
,,Prohraješ, víš?” Řekla na konec naprosto klidně. Vyvalila jsem na ni oči, a Andre na ní hodil káravý pohled. No, dobrý zvrat hovoru. ,,Chceš přece hrát ne?” Povytáhla na mě obočí. ,,Lepší když se s tím smíříš teď než později.” A zhluboka se napila ze svojí lahve, kterou držela v rukou. No není ta Sylvie sluníčko?
,,Možná neprohraju. Já se musím vrátit domů.” Řeknu rázně. Teď se usmála.
,,To jsme chtěli i my dva, a podívej jsou z nás věční klauni.”
,,No na klauna se moc nesměješ.” V odpověď si jen odfrkla. Nechtěla jsem být hnusná na někoho kdo by mi mohl pomoct, ale ty její kecy mi vážně nepomůžou. Jako kdybych sama nevěděla že to je prakticky nemožné.
,,Promiň. Nechtěla jsem být hnusná, ale pesimistické řeči mi vážně nepomůžou.” Snažila jsem se omluvit.
,,Jo ahaa, a copak by ti pomohlo?” Řekla a zahleděla se na mě ještě víc zblízka. Andre tam proste jen byl a mlčel.
,,Třeba zjistiv, v čem jste vy selhali.” Prskla jsem ale hned nato se znovu nadechla a snažila s utřídit myšlenky.
,,Ida říkala že dva jste taky hráli. Co po vás chtěl?” Tím oba trochu překvapím. Potom se dokonce Andre zasměje.
,,Jo Ida! To sme mohli čekat. No víš mi bychom ti rádi pomohli,” a významně se podíva na Sylvii, která jen obrátí oči v sloup. ,,Ale mi si hry jako takové nepamatujeme. To je součást prohry víš, a udržuje to budoucího hráče v nevědomosti a tím stanovuje určitou spravedlivost protože ostatní také netušily do čeho jdou.” A já chápavě přikývnu. Dává to možná smysl, ale to neznamená že se mi to líbí. Potom Andre pokračoval: ,,Já si pamatuju jen pocity které provázely ty hry, ale abych byl upřímný moc daleko jsem se nedostal. Pouze ke třetí hře. A tu jsem prohrál. To tady Sylvie byla nadějí.” A smutně se zahleděl na dívku, která zarytě mlčela a pořád na mě zírala. Vypadali skoro jako sourozenci. Než znovu promluvila, ještě jednou se napila.
,,Naděje je blbost. Měla jsem štěstí, a když mi došlo, prohrála jsem. Tečka.” Bylo vidět že ji mluvit o tom bolí.
,,To mi je líto.” Snažila jsem se o soucit a možná s ní naladit trochu přátelštější tón, ona ovšem nevypadala že by o můj pokus stála, nebo to tak alespoň vypadalo. Na obličeji se jí totiž vystřídalo tolik výrazů, že jsem nedokázal odhadnout co si myslím.
Potom se zahleděla na svoje ruce ve kterých stále drže láhev a nervózně si ji předávala z jedné ruky do druhé.
,,Nechtěla jsem být hnusná. Vypadáš v pohodě. Víceméně.” Na to jsem se jen zakřenila. ,,Jen nechci aby jsi měla zbytečné iluze. O to víc to potom bolí.” A trošku se na mě usmála. No, zvedla koutky ale i to mě překvapilo. Možná není tak špatná. Než jsem stačila cokoliv odpovědět, tak pokračovala: ,,Samozřejmě že bych ti přála abys vyhrála. Ale já jsem byla poslední hráč. A vím že to nebylo příjemné. Jo, když prohraješ naučíš se tady fungovat dál a najdeš si tady i přátele,” usmála se na Andreho ,,ale to co ti to tu vzalo už ti to nevrátí. Nikdy.” Bolely její slova? Jo. Děsily mě? To rozhodně. Ale byla jsem vděčná za upřímnost. To bylo to co jsem potřebovala, abych nezapomněla na svůj cíl. Nic víc. Jen zůstat hezky nohama na zemi.
,,Tak buď - buďte mými přáteli.” Významně se otočím i na Andreho. ,,Upřímně nesnáším seznamování, a dnes jsem mluvila s tolika lidmi co jindy za celý rok, a upřímně netoužím moc po tom plést si jména dalších dvaceti lidí když vím že dva co mi můžou jediní pořádně pomoct jsou tady.” Potom už jen čekám na odpovědi.
,,Ale jak říkám, my si nic nepamatujeme.”
,,Já vím. Ale tak emoční berlička se hodí vždy, ne?” Pokusím se nervózně o úsměv.
,,Hráči drží při sobě. To jsi mi tenkrát řekl.” Vypadne ze Sylvie pomalu.
,,Tak myslím že máme dalšího do party.””

Kapitola 9:

Zbytek večera se nesl v klidném duchu. Nebylo to tak že bych zvládla myslet na nic moc jiného, než na to co všechno musím udělat pro to abych se odtud dostala. Ale musela jsem uznat, že přítomnost Andreho a Sylvie jsem si začala užívat. Byli doopravdy jako sourozenci. Nejenomže si byli dost podobní, ale ještě to jak Andre korigoval výbušnost Sylvie a ona oproti tomu se snažila probudit v něm alespoň nějakou reakci? Byli stejně vtipní jako během jejich představení.
Dokonce jsem byla pozvána stát se novou spolubydlící Sylvie, ovšem nezdržela se varování, že pokud budu chrápat či se jí přestanu líbit, tak budu spát na verandě. To mi přišlo vcelku fér.
Také mě po večeři doprovodili ke karavanu Madie, abych jí informovala, kde ode dneška budu spát.
,,Ale to je báječné děvčata!” Rozzářila se na nás. Než jsem ale stihla říct ještě cokoliv dalšího zmizela v útrobách karavanu a vyšla až o několik chvil později. V rukou držela hromádku oblečení, kterou mi vtiskla do rukou.
,,Tady máš zlato. Jsou tam i ty tvoje a i nějaké upravené co jsem tu našla. Kostými mi ještě nějakou dobu potrvají, ještě ani nevím čím budeš.” Vyhrkla na mě s překvapivým elánem. Dokázala jsem se na ni jen lehce usmát. ,,No, to já také ještě ne. Děkuji moc Madie. A dobře se vyspi!” Poté jí taktéž popřála i Sylvie, než mě začla vést ke svémz karavanu.
Byl trochu větší než ten Madiin, a i v ponurém večerním světle šla rozeznat jeho tmavě purpurová barva. Ve vnitř se nacházela velká palanda, křeslo, stůl a různě poházené kostými, zřejmě ještě neuklizené po včerejší show. Když jsme vešli odklidila oblečení ze spodní postele a ohlédla se na mě přes rameno.
,,Budeš spát dole. Támhle je šatník,” kývla hlavou vedle mě kde v rohu stála menší dřevěná komoda ,,v dolním šuplíku je čisté povlečení, a pravá polovina je volná.” Mezitím co se opět otočila začala si chystat věci na spaní, já zavřela dveře, a začala pátrat po řečeném povlečení. Doufám že tahle noc bude lepší než ta včerejší.

———————————————-

Noc byla tichá. Jediný zvuk který narušoval naprosté ticho bylo klidné oddechování Sylvie. Oknem procházel jen sloupec měsíčního světla který osvětloval protější stěnu. Přesto jsem spala trhaně a jen tak na půl oka. Ale lepší než nic.
Ale pak jsem to uslyše. Kroky kolem karavanu. Nemělo ale cenu dávat tomu příliš velkou pozornost, jsem si říkala. Než jsme odešli bylo u ohně ještě dost lidí kteří pravděpodobně teď akorát hledali své vlastní karavany a chystali se ke spánku.
Už už se mi znovu začali klížit oči, uviděla jsem stín. Byla to ruka. Prudce jsem se se posadila až jsem se silou praštila do hlavy o hořejší patro postele.
,,Co je?” Řekla ospale Sylvie.
,,Nic nic, promiň. Jen se mi něco zdálo. Spi dál.” A ona tak učinila. Podívala jsem se opět na stín. Byl tam stále. A jakoby stín oné ruky cítil můj pohled a dětinsky mi zamával. Nenapadlo mě nic lepšího než zamávat zpátky. Ruka se v odpověď zastavila. A poté mi začala signalizovat ať ji následuju. Přesně to chcete, že? Uprostřed noci následovat neznámou stínovou ruku ven do tmy cirkusu, který je plný podivností a záhad. No, přesně to jsem udělala. Výborně Rebekko, tohle rozhodnutí jsi dej na nástěnku. Musím uznat že jsem při tom moc nepřemýšlela.
Opatrně jsem vstala, zkontrolovala že jsem Sylvie opět spí, a potom jsem se potichounku vykradla z karavanu. Začala jsem pomalými kroky obcházet karavan, jen v noční košili po kolena kterou mě obdarovala už včera Madie. Ale nikoho a nic jsem nenašla. Když už jsem se chtěla vrátit dovnitř, někdo si za mnou odkašlal. Jakmile jsem se otočila, úlekem se mi zastavilo srdce. Na střeše jednoho z vedlejších karavanů seděl Šašek. Zase měl ten svůj kostým, který teď, téměř v naprosté tmě, vypadal až zlověstně. Ze široka se na mě usmál.
,,Tak kdopak je připraven si hrát?”

———————————

Nevěděla jsem co mám říct. Jakoby se mi zamotal jazyk. A on tam jen zvesela houpal nohama, jako by se nic nedělo. No, pro něj ne. V klidu, Rebekko. Musela jsem se uklidnit. Už tak nikdo nevěří že vyhraju, natož když se nedokážu uklidnit.
,,A co budeme hrát?” Řeknu a snažím se znít co nejvyrovnaněji jak jen v tu chvíly dokážu. Moc mi to nejde. Hlas se mi třese jako osika. Mu z úst ale vyjde lehký smích a jeho škleb se ještě rozšíří.
,,Ale notak,” naklonil hlavu ke straně. ,,To bych ti přece zkazil překvapení.” Měl naoko smutný tón. ,,A to bychom přece nechtěli. Že ne, má milá?”
,,Nejsem žádná tvoje milá.” Osopím se na něj okamžitě. Na to nijak nerzareagoval.
Během mrknutí oka seskočil ze střechy karavanu přímo přede mně. Hraně se uklonil než pokračoval dál. Prošel okolo mě a kráčel směrem k cirkusovému stanu, který byl ovšem postaven jen do poloviny své velikosti, nebo mi jen připadal ve městě větší. Nešla jsem za ním okamžitě. Jeho temná silueta, jejíž přítomnost prozrazovalo zvonění rolniček na jeho čepici. Otočil se na mě a pokynul mi abych ho následovala. Teď už jsem ale poslechla.
Čím více jsme se přibližovali ke stanu, tím větší knedlík v krku se mi tvořil. Nevěděla jsem co za hru mě čeká, a to mě děsilo nejvíc.
Zastavil se těsně před vstupem do manéže. Otočil se znovu na mě, opět s tím samolibím úsměvem, jako by už vyhrál.
,,Tak jsme tady slečno Nightingal! Oh, ještě jsme vám nevymysleli to jméno…” A chytl se se za bradu, jakože přemýšlí. Nakonec jen zakroutil hlavou a znovu se mi zadíval do očí. Jeho jsem sice teď neviděla ale dokázala jsem si představit ty bouřkově šedé oči a jiskry pobavení, které tam měl i večer. Musela jsem si dát myšlenkovou facku.
,,Nuže, můžete vstoupit!” A pokynul rukou ke vchodu. Zmateně jsem se na něj podívala. Nejspíš hned pochopil co mě zmátlo protože hned nazo řekl: ,,Já vás budu pozorovat, nebojte se. Ale moje přímá přítomnost by vás mohla, no…mírně rozhodit.” Zatetelil se a znovu, teď důrazněji pokynul ke vchodu. Nejistě jsem se tam vydala.
Ve vnitř byla naprostá tma, a nešlo vidět na krok. Když jsem do stanu konečně vstoupila, vchod se za mnou zavřel. Začala jsem panikařit a točit se dokola, a hledat světlo. Znovu jsem uslyšela ten smích. Nepřicházel ale z venku, ale jakoby byl vevnitř se mnou. Tichým stanem se ten smích ozýval jako ta nejkrutější ozvěna, a já se jen pokoušela přiviknout na temnotu která ve stanu panovala.
,,Najdi cestu.” Ozvalo se znovu.
,,Kam?” Nechápala jsem dál.
,,No ven, ty hloupá.” A jakmile to dořekl světla se rozsvítila tlumeným světlem. Ale přede mnou se nerozkládala manéž. Ale zrcadla. Stovky zrcadel.

———————————
Stála jsem a dívala se kolem. Ne na sebe, ale stovky verzí mně, každá jiná než ta předešlá. Bylo na nich něco špatně, ale nedokázala jsem přesně určit co. Zhluboka jsem se nadechla a vešla mezi ně. Ze všech stran mě pozorovaly stovky očí. Šla jsem dál v před, ozvěna mých kroků ale šla jinam. Podívala jsem se kolem sebe. Vedle mě jsem stála já, ovšem místo toho abych viděla svůj obličej, byla jsem otočena zády. Když jsem se opět chtěla udělat další krok v před tak mi v tom něco bránilo. Sklo.
Tupý náraz čela a tiché zacinkání, jako by se mi svět vysmál.
„Au,“ sykla jsem.
Smích. Tentokrát blíž. Běžel mi z něho mráz po zádech. Musím se odsud dostat. Zahnula jsem doprava, a šla dál, ovšem po pár krocích jsem se musela otočit a jít zase doleva. A ve mně se probouzela panika.
Zkusila jsem se uklidnit. Počítat.
Jeden krok. Dva. Tři. Čtyři.
Na pátém jsem zatočila doleva. Nebo doprava. To už jsem si nebyla jistá. Zrcadla se leskla stejně, chodby byly stejně úzké, stejně falešné. Přesto jsem pokračovala. Počítala jsem dál, šeptem, jako by mě čísla mohla udržet pohromadě.
Sedmnáct. Osmnáct. Devatenáct—
Zastavila jsem se.
Ozvěna mých kroků přicházela z jiného směru než já sama.
Zkusila jsem se otočit. Zrcadla mě následovala. Nebo já je. Počítání se rozpadlo. Čísla ztratila smysl, když každý krok mohl být návrat, i když jsem měla pocit, že jdu vpřed.
„Dobře,“ zamumlala jsem si. „Tak jinak.“
Teprve tehdy jsem si toho všimla.
Ne všechna zrcadla lhala stejně.
V některých jsem za sebou viděla temnotu. Nekonečnou, beztvarou.
V jiných… něco jiného. Náznak látky. Okraj plátna. Slabé světlo, které tam nepatřilo.
Východ.
Byl vždycky za mnou. Ale nikde mi nepřipadal správný. Urputně jsem začala kontrolovat všechny zrcadla kolem mě. Někde byl vidět jen kousek východu, jindy téměř celý. V některých odrazech byl menší a v některých větší. Snažila jsem si všimnout jakéhokoliv detailu, který by mi mohl ukázat který byl ten správný.
Točila jsem se od jednoho odrazu ke druhému, od druhého ke třetímu, až se mi z toho motala hlava. Od chladné půdy pod nohama jsem je měla celé špinavé, a krátká noční košile kolem mě s každým pohybem zavlála. Čím déle jsem v tom bludišti stála, tím větší mráz se mi zarýval pod kůži.
A v tom jsem si toho všimla. Ty zrcadla se stáčela. Ne ale jen obraz. Ty celá zrcadla. Byla na křivo.
Zaměřila jsem se na ty která mi ukazovala mě, správně a čelem k nim. A začala jsem kolem sebe znovu hledat. Já neměla hledat kompletní východ. Vůbec ne. Stačilo mi najít jen ten jeden správný.
Někde tam byla pouze tma, někde byl východ téměř celý ovšem nepřirozeně úzký, ale někde musel být ten správný. Bylo těžké poznat který by to mohl být, protože každý byl také jinak daleko, jak jsem měla poznat jestli v této dálce může být takto velký?
,,Tik, tak, tak, tak…” Rozezněl se opět Šaškův hlas. ,,Dochází ti čas má milá. Být tebou tak si pospíším!” A znovu ten smích. Teď nebo nikdy. Doslova.
Jedno zrcadlo ukazovalo téměř celý východ a i přiměřeně velký. Muselo to být to pravé. Bylo mírně nakloněno k prvé straně. A tudy jsem se vydala. Utíkala jsem jak nejrychleji jsem dokázala s rukami napřaženými před sebou, abych se vyvarovala dalšímu nárázu do chladné plochy zrcadel. U dalšího rozcestí jsem se opět začala točit a hledat to správné. A běžela jsem dál co mi síly stačily. Když už mi přišlo že na vlastní oči vidím světlo východu uslyšel jsem tikání hodin. Docházel mi čas.
Rozeběhla jsem se k němu. A když jsem se dostala přes jeho práh, bylo to jako se vynořit z vody. Vzduch přestal být tak těžký, ale stále mnou procházel neuvěřitelný chlad. Slunce teprve vycházelo. Svalila jsem se udýchaná na kolena. Nade mnou se ozval posmutnělý vzdych. Zvedla jsem hlavu a uviděla Šaška jak sedí na jedné z hromady krabic.
,,Víš, já nesnáším prohrávat.” A díval se mi přímo do očí. Snažila jsem se co nejvíce narovnat a vypadat alespoň trochu vítězně. I když jsem si tak moc nepřipadala. Než jsem ale něco, cokoliv, řekla tak mě předběhnul.
,,Ale když je vítězka tak hezká tak se přeci nemůžu zlobit dlouho, že ano?” A znovu nasadil ten úsměv. Cítila jsem se mi hrne krev do tváří.
,,Být tebou tak bych se ale co nejrychleji vrátil do karavanu. Nechceme přeci aby se vás vaše nová spolubydlící bála, že?” A poklepal prsty o krabici, otočil se a než jsem stihla mrknout byl zase pryč. Tak tolik k první hře.
A zvedla jsem se a urychleně se vydala k Sylviinu karavanu. Nechtěla jsem jí dělat starosti. A netoužila jsem se promenádovat v noční košili před zbytkem cirkusu. To doopravdy ne.