Hloubka-bitva

Geralion si četl se zkříženýma nohama u stěny přepychového stanu, kde přes okolní horko panoval mrtvolný chlad. Podtrhovala ho svěží vůně eukalyptu a smrkového jehličí, oblíbená kombinace na povzbuzení myšlenek. V přítomnosti Železného vlka vždy panoval chlad. Nehleděl na náladu, počasí, podnebí, postavení hvězd, svou gardu nebo ohně v koších po obvodu generální síně. Skláněl se nad stolem z bílého mramoru, co by mohl sloužit jako podlaha královských komnat. Stolní deska měla tvar pouštní krajiny na dohled z Velké pyramidy. Špičatá stavba čněla nad dunami, jež zdobily postavičky nesoucí vlajky dvou barev. Blíž umělé hory z kamenných kvádrů se tiše řadily pozice bílých standard. Ze tří stran na ně doráželi nehybné voje černých. Vojevůdce shlížel na mapu skrze hladové zuby brilantně ukuté vlčí mordy. Zatínal široce roztažené ruce se zakroucenými nehty, až kámen zaskřípal.

Geralion ten zvuk nenáviděl. Snažil se soustředit na oblíbenou sbírku básní, vzácného případu odlehčující literatury pod nátlakem hlášení, dopisů a nařízení. Kdyby alespoň nějaké oficiální dokumenty obsahovaly zprávy o Kameni, ale jako by se po něm zem slehla… prozatím. „Však on se objeví,“ domlouval si. Skřípot mu přetrhl nit myšlenek. Geralion promluvil, aniž by zvedl zrak nebo hlas.

„Můj správce kotců dokáže hotové divy se svými kleštěmi. Jakmile nějaký ohař příliš vystrkuje drápy, ostříhá je a vrátí ho k ostatním. Smečka se už postará o zbytek. Bez zubů by nepřežil, nicméně zkrácení drápů stačí tak akorát pro poučení. Můžu ho klidně zavolat…“ Řekl Geralion a obrátil stránku z nejjemnějšího pergamenu. Listy se vyráběly z kůžičky nenarozených jehňátek. Kharrn zavrčel jako pravý vlk. Vzduch ještě zchladl. Před tvářemi šestice stráží po obvodu se objevila místo neviditelné páry sražená mlha.

„Neprovokuj mě, hádě. Táhni do pekla a zjisti mi, jestli se tudy nepřesouvá nepřítel.“ Nyní už Geralion zvedl zrak. Opřel se do žlutých očí probleskujících z kovového chřtánu. 

„Nedus vlka v sobě, pusť ho ven,“ pomyslel si. Nahlas pokračoval jinak: „Kdyby se o to vládkyně Pyramidy pokusila, mí špehové by mě o tom okamžitě informovali. Odtud ani ze vzduchu žádné překvapení pro tvé figurky nečeká. Kočičáci nemohou být tak zoufalí, aby se pokusili projít s armádou podsvětím. Jedná se prakticky o sebevraždu. Dokážeš si představit, kolik pozornosti by to přitáhlo? A čí pozornost by to byla?“

„Jsou zoufalí. V této rrovině musí čelit mé pozorrnosti. Kočky stáhly ocasy. Mám je sevřené čelistech, co jen čekají na povel ke sklapnutí. Disponuji dvojnásobnou přesilou mnohem lépe vyzbrrojených sil než oni, za poslední dva měsíce manévrrování a přesouvání zákopů jsem získal vyvýšené pozice na dohled od jejich slavné hrromady kamení. Prrakticky jim klepu na brány víc než třemi sty tisíci vojáků bažících po krrvavé kořisti. Mám dva rrudé drraky, co si porradí s jejich okřídlenými kobrrami, pět obrrů na zbourrání směšných hrradeb, obrrněné minotaurry a vlčí těžkooděnce, co neuhnou ani před rraptory nebo přecpanými krrokodýli, natož pak chabou infanterrií. Nemluvě o mé pěsti. Chtějí se brronzem vzpírrat prroti oceli, zoufalí blázni.“ Kharrn udeřil dlaní do stolu, až to zadunělo.

„Konečně se někam dostáváme.“  Usmál se Geralion pro sebe. „Sarchosuchy.“

„Co? Jestli si potřebuješ odkašlat, dej si rruku před ústa.“ Odfrrkl si Kharrn typickým způsobem.

„Řekl jsem Sarchosuchy. Nejsou to krokodýli, ale sarchosuchové. Jiný druh. Najdeš mezi nimi podstatné rozdíly. Přibližně tak tři tuny rozdílů, když nepočítám plátování nebo jezdce. Tvá vlčata budou uhnuta. Ještěři se plazí moc nízko, abys proti nim účinně zabořil halapartnu do země, natož pak do chabého písku. Navíc jsi zapomněl zmínit jejich válečné vozy. Ty také nejsou k zahození při rozrážení pomalých liníí.“ Geralion nevyvolal kýženou reakci. Kharrn se mu vysmál.

„Zůstaň rradši u svých papírů, zvěde, a nepleť se do záležitostí přesahující tvé kompetence. Lehká jízda si s vozy hrravě poradí. Obzvlášť horrda mých stepních nájezdníků, smrrtelně nebezpečných na dálku i na blízko, má vlastní krrev a tělo.“

„Stejně jste dohromady jen jeden z mnoha údů velkého draka. Jeho spáry dosahují mnohem dál než luky koňáků stejně jako střely z pouštní balisty. Kolik koní se podle tebe dá napíchnout na rožeň jediným vrhacím oštěpem? Tři, čtyři najednou?“ Kharrn tiše zavrčel.

„Vážně bys měl trrávit víc času na bojišti. Zkus přesně trrefit tři koně narráz. Můžeš je snáz rrozmačkat jedním vrrženým kamenem, co se valí dál i po přímém zásahu. Zničím jejich balisty svými katapulty.“ Prohlásil Kharrn dychtivě, jako by se už nemohl dočkat na tu spoušť. Geralion by rád tomu kohoutovi srazil hřebínek.

„Jen aby ses nedivil. Stále o nich víme příliš málo. Kolují zvěsti o sfingách, co vstaly z kamenných podstavců, aby bránily pyramidu. Poušť za ní je nějak klidná. Vyměnil jsi výhodnější pozici za přísun zásob. Jestli nezvítězíš, kam hodláš ustupovat? Do moře za námi? Už tě vidím, jak učíš obry plavat na čubičku.“ Kharn sevřel ruku v pěst. Sláva Hadu. Konečně přestal škrábat. Na zbrojích strážců se vytvořila jinovatka, jak generál vysál další teplo z místnosti.

„Opatrrně. Dostáváš se na tenký led prro glorrifikovaného špehýře. Divoké kmeny jsme rrozprášili cestou sem, boj je poslední šance nepřítele.“ Ruku sevřenou v pěst pokryla černá naježená srst, druhou, stále holou, opřel o rukojeť prvotřídní jezdecké šavle. Geralion zaslechl a jaksi vycítil, že stráže přesunuly váhu na špičky a pevněji sevřeli rukojeti halberd potažených temnoocelí. Čekali jen na povel. Geralionovy se zrychlil tep a zostřily smysly. Vnímal jednotlivě každou část svého těla pod vykládanou zbrojí, zrychlený rytmus dechu každého z přítomných i mrazivé jehličky. Téměř cítil na jazyku napjaté očekávání.

Vychutnával si ten nával. Sklonil se znovu ke svazku a otočil stránku. Nyní mohl proniknout do veršů hlouběji, přesně zachytil to správné rozpoložení. Vpíjel se do textu očima svého nitra uprostřed ticha. Perfektní.

Kharrn nevěřícně propaloval vrchního zvěda očima. Geralion cítil, jak generál proniká pohledem skrz stovku závojů jeho duše. Sotva škrábal po povrchu. Zvěd obrátil jemný list. Zaševelení se rozlehlo provonělou místností. Generálovi se i druhá ruka pokryla srstí, když sevřel jílec šavle. „No tak, ještě chviličku. Už jen pár veršů a budu se ti plně věnovat.“ Za plentou se ozval hluk. „Ne, ještě ne!“

Pár slov stačilo, aby posel mohl vstoupit do vnitřní síně. Rozhalil plentu a zakuckal se mrazivým nádechem místo pozdravu. Geralion ucítil závan horka zvenčí, co rozpohyboval hustý vzduch síně, až mu plášť zavál pod nohami. „Jestli nemáš hodně dobrou zprávu, západ nespatříš…“ slíbil poslovi duchem.

„Mluv.“ Vyštěkl Kharrn. Když posel přemohl stažené hrdlo, zasalutoval, požádal o prominutí a přednesl pouhá dvě slova:

„Nepřítel útočí.“ Generálovi to okamžitě zvedlo náladu, vlastně i Geralionovi. Železný vlk se narovnal a dlouze až toužebně nasál povětší:

„Museli jste udělat něco oprravdu hrrozného, když jste byli vydáni do mých spárrů,“ vysvětlil temně bílým figurkám. Položil dlaně na mramor, který změkl pod nátlakem jeho vůle. Plastika se proměnila na přiblížené bitevní pole. Tři ze čtyř gigantických dun obsadilo vojsko černých figur proti jediné mase bílých. Dovnitř se nahrnula desítka majorů a hlavní mág. Geralion schoval knihu a spustil nohy na zem. Kharrn na nic nečekal:

„Rrozkazy zůstávají. Křídla sevřou nepřítele z obou strran. Jízda mu odřízne cestu k ústupu. Začněte bombarrdovat poté, co naši mágové odeženou clonu písečné bouře, ne dříve. Prroveďte potřebné rrituály.“ Obrátil se na maguse.

„Kolik nám dáte k dispozici otroků? Potřebujeme rezevu pro bitvu jako takovou. Jsme na území pod vlivem cizích bohů a novalconská brána ještě není hotová.“

„Vím, co chceš. Máš mít tři pětiny zajatců. Šedesát tisíc duší ti bude muset stačit. Neplýtvej. Zbytek půjde do předvoje. Do večerra si obstarráme náhrradu. Považuj svou záležitost za uzavřenou“

Geralion sledoval, jak se magusovy oči rozšířily. Připomínal otroka, co očekával výprask, ale místo toho dostal souložnici. Nedivil se mu. Teď i veliteli zvědů přeběhl mráz po zádech při představě, kolik síly rituál uvolní.

„Děkuji, děkuji veliký Kharrne, ihned se pustím do příprav.“ S tím odkvačil ke svému kultu.

 „Co za kult-uru kolem sebe vytváří tihle šílenci?“ Napadlo Geraliona. Připomněl si slova pána kotců: 

„Kultisty se nezatěžuj, jsou užiteční. Jakmile přestanou, nu což… ohaři mají vždycky hlad.“ Pousmál se. Ten prohnilý zmetek měl zas jednou pravdu. Ještě že na každý problém existuje řešení. Magii požírající bestie patřily k nejelegantnějším možnostem. Kharrn se opět ujal slova:

„Zatlačíme ty písečné psy z kopce, kde už na ně budou čekat oddíly hlavního voje. Rrozdrtíme je jako štíří havěť. Nechám na vašem rrozjímání, kdo z našich bude v takovém případě kladivo a kdo kovadina.“ Vrchním velením projela vlna pochechtávání.
„Pozor generále, i vlk může podlehnout štířímu bodnutí.“ Pomyslel si Geralion. Napadlo jej, kolik ze smíchu velitelé jen předstírali, aby si nevysloužili nevraživost hlavního vůdce. Geralion sám se neusmál.

„Co náš zadní voj, generále?“ Otázal se jeden z mladších velitelů. Až moc mladý na Geralionův vkus. Nikoho pod sto let by nepustil tak vysoko. „Máme rozšířit linii, aby nikdo neunikl nebo zůstanou v záloze? S jejich využitím bychom se vyvarovali nátlaku ze stran na centrální síly a obklíčení na planině sestupujícím nepřítelem.“ Co to zkouší?

„Na co vyčleňovat zálohy, když je jako zálohy nepoužijeme?” Ozval se Geralion, přestože generál už otevřel ústa. „To nedává žádný smysl.“

„Nerrad, nicméně souhlasím. Vítězství máme na dosah i bez překrrucování základů taktiky. Čerrství vojáci se jako prrvní pustí do prronásledování. Máme před sebou dlouho očekávanou odměnu. Vyhlášnené poklady říčního krrálovství, nejšťavnatější ovoce velké pyrramidy je na dosah rruky. Rozdrrťte zbytek odporru ve jménu vašeho pána a obsaďte perrlu této části světa. Čekají vás síně splněných snů. Až sesadíme pouštní slunce a vyženeme jejich milovanou smrrt z kobek pyrramidy, usedneme jako noví vládci této prrovincie. Vpřed mí drravci! Nažeňte mi kořist do tesáků! Večerr budeme společně hodovat na horrkém mase!“

Při následném zavytí se naježily Geralionovy vlasy na zátylku. Nesnášel generála. Nesouhlasil s taktickým manévrem ani s tím, jak vynechával Hadovu autoritu. Příliš si dovoloval. Mluvil o „vašem“ a ne „našem“ pánu, jako by si mohl s vojskem dělat, co ho napadne. Zapomínal, kde je jeho místo. Armáda tohle s jedním snadno udělá. Železný vlk to se svou armádou navíc zatraceně uměl. Smečka majorů se vyřítila ze stanu, hladová po vítězství. Žíznili po krvi. Bude si na něj muset dát pozor. Na něj a ještě víc na toho mladíka, co měl sotva osm smyček ve vlasech. Něco mu na něm nesedělo. Taková poznámka o zásadní změně taktiky v klíčovém okamžiku prostě neměla zaznít.

„Co ty tady ještě děláš? Běž se udělat užitečným někam, kde tě neuvidím.“ Zavrčel generál. Strážci uchopili stůl, každý za jeden roh hexagonu, aby jej vynesli ze stanu.

„Zůstanu poblíž. Jako ty, jsem teď nejužitečnější na místě, kde mě lze snadno najít. Ani o mě nebudeš vědět, dokud nepožádáš o mou pomoc.“ Geralion následoval Kharrna ven po pevném hutném koberci. „Jak to mohou skládat?“ Divil se špeh.

„Výborrně. Dlouhá přestávka mi udělá dobře.“ Nesl se generál pružně ven.

„Uvidíme, chlupáči, uvidíme…“

Při východu z chladného přítmí stanu udeřil Geraliona hřmot vojska, bodavé světlo, sálavé horko a všeprostupující písečný prach. Nesnášel písek. Hrubá titěrná otravná zrnka se dostala všude… s pár výjimkami. Patřila mezi ně také vydřená zvědova zbroj. Od Geraliona si držel vtíravý sypký materiál uctivý odstup stejně jako zbytek tábora. Přestože všichni spěchali, nikdo se ke generálovu stolu ani mistru stínů nepřiblížil na deset kroků.

Obešli trychtýřovitou jámu z níž v pravidelných pomalých intervalech vylétal písek. „Taky ho nesnáší. Doufám, že se mu zdá o něčem roztomilém.“ Pousmál se Geralion pro sebe. Dal si pozor, aby se vyhl okraji jámy. Blížili se k náhorní plošině vystupující z prostřední duny jako dokonalá velitelská pozice. Měli perfektní přehled o svém okolí.

Tetelily se před nimi tři ohromné písečné vrchy. Vypínaly se do výšky několika mil. Vysoké kopce obklopovaly solnou pánev mezi nimi. Proč pánev ještě nevytěžili, zůstávalo pro Geraliona záhadou. Třeba byla posvátná. Na protějším vrcholu, zahaleném ve sloupu písečné bouře, se určitě řadily bíle zdobené voje pyramidy. Barva symbolizovala světlo i staré kosti, dva hlavní bohy, Slunce a Smrt. Také chránila před nesnesitelným žárem. Geralionovi slunce nemohlo ublížit o nic víc než vlčí chlad, ale věděl, že jejich černě a rudě odění válečníci na tom jsou podstatně jinak.

„Kdy obdaruješ svou smečku? Slunce stoupá a oni se rychle přesouvají na stanovené pozice.“ Pomyslel s pohledem ke generálovi. Stál deset kroků před Geralionem, stůl měl před sebou a gardisty okolo. Dívali se nyní od generála ven. Nad velitelem se vznášel do výšky vír sotva viditelných duchů. Spoutané duše se perfektně hodili na roli poslů uprostřed bitvy, jelikož z větší části nepatřili do tohoto světa. „Rituály byly provedeny. Rychle.“

Symetricky po obou stranách se přesouvala křídla, jako by se nejednalo o desítky tisíc vojáků a monster, ale o dvě paže řízené jedinou pevnou vůli, vlčí vůlí. Nehledě na terén, horko, ohnivé minotaury či obry pochodovaly voje přesně do rytmu válečných bubnů. Otřásali celou krajinou. Geralion jejich dusot cítil až v kostech. Taková souhra, železná disciplína v něm vyvolaly hluboký dojem. Jako by to Kharrn vycítil, otočil se na špeha s úšklebkem. Musím si na tebe dát veliký pozor, chlupáči.

Železný vlk, postrach ze severu a vládce mocných vod, jak si rád nechal říkat, praštil dlaněmi do mramorového hexagonu. Vyvolalo to tlakovou vlnu, kterou zaléhaly uši, ale neubližovala. Voj Draka pod vlčím vedením byl zvyklý na dotek svého pána, nepřátelé zůstávali pod ochranou. Prozatím. Za vlnou po rozpáleném písku vyrazily mrazivé jazyky. Snadno se nechali obdivovat pro divoké odlesky na jinovatce šplhající přes nedávno rozpálený písek. Pokryly všechny tři duny i s planinou uprostřed. „Bojte se a třeste, peklo přišlo na soud vašich bohů.“ 

Tří set tisícihlavá stvůra vypustila válečný pokřik se svých hrdel. Vzduch vibroval, písky času se sypaly z hodin popraskané skutečnosti pod náporem Železného vlka. Mocné vlny se rozlily na vyprahlou krajinu. Světlo se tříštilo a lámalo na oceli, pouštní smrt rozšířila oči v užaslém očekávání a písečná bouře se strachy vypařila. Vítr odnesl jemná zrnka jako by nic nevážila a rozmetal je do čtyř koutů světa.

Vládce vzduchu obnažil bíle natřenou výstroj obránců. Geraliona zabolely oči vrženým odrazem, ale bystrý zrak neodvrátil. Vpředu se tísnili pikenýři, za nimi pak stály řady lučištníků. Obklopovali ze čtyř stran seskupení balist, hlídané smečkami raptorů pod dozorem jezdců sarchosuchů. „Tohle bude pěkně tvrdý oříšek…“ napadlo zvěda okamžitě. Pak si ještě uvědomil absenci vozů. Co však nechybělo, bylo hejno okřídlených jedovatých hadů. Mohly jich být stovky. Svíjeli se a proplétali nad bílou dunou.

Kharrn zvedl ruce. Do vzduchu se opřely dva páry rudých křídel. Draci mířili vzhůru vstříc svému úkolu. Ani jejich úloha nebude dnes jednoduchá. Největší převahu viděl Geralion v těžké pěchotě a lehké jízdě. Obři se mohli hodit na rozbití linií, ale představovali sami o sobě příliš veliký cíl. Dokud nebudou voje Pyramidy nalomené, znamenalo by to obětovat velmi cennou zbraň. K tomuto účelu se více hodily vlny otroků, vlčích válečníků a následně minotaurů. Osvědčená taktika. Kdyby donutili pouštní kočky k ústupu, neměly by šanci. Nezdáli se však připravení na ústup. Tak jako my. Celé je to jedno velké bláznovství.

Vlk vyštěkl rozkaz. Duchové se rozletěli vpřed. Hlavní voj se přidal k pochodu. Tři zdánlivě pomalu kráčející obři vyčnívali i nad mohutné minotaury. Dvounozí vzpřímení vlci se štíty a halberdami před sebou hnali převlečené otroky, aby jim sloužili jako živá hradba i beranidlo zároveň. Na křídlech už podobné oddíly schytávali první salvy šípů od vlastních krajanů. Vědí to střelci v bílé? Nejspíš ano, ale co jim zbývá. Otroky hnala zoufalá vidina útočiště mezi vlastními, kteří je už nechtěli. Také osvědčená taktika, hlavně na morálku.

Hnali se s křikem proti píkám ve snaze jimi proniknout, aby vysvětlili obráncům, že jsou vlastně na straně pyramidy, že Bílá Kočka je stále jejich paní. Vědí to pikenýři v bílé? Nejspíš ano, ale co jim zbývá. Bílá kopí barví rudá krev. Dračí barva se rozlévá na válečníky pod standartou slunce a smrti. Píky těžknou v rukou obránců. Luky tuhnou. Každý další nápřah i natažení jdou obtížněji. Slunce stoupá, horko zesiluje.

Jinovatka nedosahuje ke kočičí armádě. Ne, má si užít tvrdého pohledu jejich vlastních bohů. Pohled čím dál tvrdší s postupujícím dnem. Také další linie postupují. Halberdy se zaklesávají do pík. Sekají a lámají slabší zbraně na dřevěné klacky. Bronzové šípy těžko procházejí ocelí, nicméně na krátkou vzdálenost i křehčí hroty nacházejí mezery ve zbroji útočníků. 

Minotauři si drželi odstup od postradatelnějších vlčích těžkooděnců. Stejně tak obři. Stáli na hranici dopadu vrhacích oštěpů, aby nemuseli čelit bezprostřední palbě z balist. Kratší luky jízdních válečníků neměly takový dosah jako pěší lučištníci. Bujní koně nesli své pány okolo hlavního střetu do prostoru mezi pyramidu a čtvrtou dunu. Vrchol pyramidy se zlatě leskl v záři dopoledního slunce. Tak to začalo.

Hlavní voj se přibližoval. Čtverec pod náporem z křídel se ujal klesat k solné pánvi. Katapulty se držely v bezpečí mezi hlavním vojem a zálohami. Sunuli se pomalu pískem na pozice, aby odpověděli balistám pádnými argumenty. Geralion si nedělal iluze, kdo tuto hádku vyhraje, až se dostanou vyspělejší stroje ke slovu. Nemělo by to trvat dlouho. Balisty nechali koně na pokoji, stejně je přes dunu mohly těžko vidět, ale drželi těžké váhy v uctivé vzdálenosti. Před pyramidou se museli jízdválečníci řadit k útoku do týla čtvrté duny pouštních koček. 

Nějak jim to trvá. Geralion přecházel ze strany na stranu. Zajel pohledem zpátky ke hlavnímu stanu. Tyčil se jako černá napodobenina pyramidy. Stříbrem protkávaná hutná látka zatěžovala ocelovou kostru. Jako tma padající na krajinu. Kolem stanu se rozkládal zadní voj. V podstatě tvořil chudší verzi hlavní síly. Chyběly mu minotauři i obři. Obsahoval však jednu zvláštnost. Smečku vlčích jezdců. Ne jen srstnatých jezdců na koních, ale na velvlcích. 

Jako se velryby liší od říčních ryb, tak se velvlci lišili od chabých lesních chlupáčů. Všeho všudy jich stály sotva dva tisíce. Silou však předčili desetinásobek. Hrdě vztyčené hlavy s bystrými slechy převyšovaly rohy minotaurů. Seděli na nich nejlepší vlčí válečníci. Geraliona něco napadlo. „Jestli člověk může být člověku vlkem, takhle to vypadá, když je vlk vlku člověkem.“ Vedení bestií vyžadovalo absolutní kontrolu jinak se jezdci stal osudným jeho nositel. Málokdo se jim dokázal postavit v boji. Přesto se jezdci často střídali. Přirozený výběr. Jestli jsou nájezdníci Vlčí tělo a krev, osobní garda představovala jeho tesáky a drápy. Vlčí pěst. Obklopovala je mlha ze sražené páry. Připravovali okolní vzduch o zbytky tepla po ukázce generálovy moci. Geralion se znovu otočil za lomozem bitvy.

„Chybí stále jízda. Vše ostatní jde podle plánu. Až moc podle našeho plánu. Je to vůbec ještě náš plán? Kdo koho loví? Útočí vlk na kočku nebo si tu kočka hraje se šedou myší?“ Uvažoval. „Žádný posel se zprávou z podsvětí.“ Podíval se výš. Proti stoupajícímu slunci dost dobře neviděl své jezdce na wyvernách, ale věděl, že tam jsou. Spatřil černou tečku na obloze, jak se k němu přibližuje. Blížilo se hlášení. Vlk stál uvolněně u stolu s rukama v bok. Neklid v Geralionovi stále rostl.

Čtverec obránců za sebou nechával rudou stopu na bílém písku, jak klesal k solné pánvi vstříc hlavnímu voji. Dostal se na rovinu. Katapulty spustily palbu doprostřed čtverce obránců. Na stěsnanou armádu to mělo strašlivý účinek. Balvany se snášely se jako rozsudek smrti. Armáda z bronzu měla být ukamenována. Balisty praskaly. Vítězství se zdálo na dosah. Vojáci už před sebou viděli dělení dobyté kořisti. Jejich velitelé si v srdci blahopřáli. Jenže se pouze zdálo. Noční sen se rozplynul pod náporem vycházejícího slunce. Geralion, Železný vlk a snad i sám Had, jestli se skutečně díval, prohlédli…

Zpod hřmotu bitvy vyvstalo hluboké dunění a praskání. Narůstalo na intenzitě, až rozechvělo písek všech čtyř dun. Třpytivá namrzlá zrnka tančila z kopce dolů. Geralion ustrnul. Nádhera padajícího závoje tekutého písku kolem rozběsněných válečníků mu vyrazila dech. Následně po něm zalapal hrůzou. Písek explodoval.

Ne, že by vybouchlo každé zrnko, celky dun vyletěly do vzduchu. Stejně se zachovala sůl na pánvi mezi dunami. Vyrazila ve čtyřech mocných gejzírech vzhůru. Minotauři i obři ztráceli rovnováhu na tekutém povrchu. Padali. Vojáci zmizeli z dohledu. Geralion tušil. Písek jim zalézá skutečně všude. Dusí. Kočičí obránci se vrhají na útočníky s novou vervou. Vlčí formace zakolísají. Šípy se tříští o brnění, úlomky zraňují nositele i okolí. Létají i vrhaná kopí. Do vlků přes mrtvoly krajanů vráží ještěři. Vyhřátí sluncem se pohybují smrtelnou rychlostí. Těla létají vzduchem. Všude panuje zmatek, řev, řinčení, praskání, krev, pot a slzy. S pískem přichází smrt. A písek? Písek byl všude.

Rozlehla se dutá rána napříč celým bojištěm, spíš citelná než slyšitelná. Železný vlk stál s rukama široce rotaženýma nad popraskanou mramorovou deskou. Vír duchů se přehnal nad krajinou. Vítr rozehnal mračna písku, aby odhalil spoušť. Z prachu, soli a kamení se vynořili ohromní červi, snad ještě delší než některý z pěti obrů na bojišti. Spíše dosahovali délky dvou rudých draků stojících ve vzduchu nad solnou pánví. Červi se rozjeli proti hlavnímu voji. Něco za sebou táhli. Z děr v zemi se nechali na sítích vyvézt válečníci pouštních divochů. „Tak tady vás mám. Zatajili jste mi červíky. To od vás nebylo pěkné, ale pěkně mazané.“ Pousmál se Geralion.

Nebyli jediní, kdo se vyřítil z úkrytu. Podél písečných strání se z děr řinul proud hlubinných škorpionů. Vzrůstem i těly vyplňovali mezeru mezi vlčími těžkooděnci a minotaury. Chránění tvrdým krunýřem napadli jak nechráněné zadní linie vlků tak obrněné bestie, čímž vytvořili ještě větší prostor mezi nimi. Na levém křídle vyšphali škorpióni na nedočkavého obra stojícího před minotaury. Obr zanaříkal pod náporem padesátky žihadel, klepet a kusadel, co pronikaly i jeho tlustou kůží. Menší, ale více oplátování válečníci nesli nápor snáz, konečně čelili pořádné výzvě. 

Geralion už hodněkrát viděl obrněná rohatá monstra v akci, ale stále se mu neokoukala. Představovali veliký terč, ale jakmile se rozzuřili, téměř nic se nedokázalo postavit jejich sekerám, palicím a morgensternům. „Hrůza na dvou kopytech“, říkal jim pán kotců. „Vydrží krunýře škorpionů? Co se stane, když nezastavitelná síla narazí na nepohnutelný objekt? Kde je lehká jízda?“ Uvažoval zvěd. Dostal odpověď… svým způsobem.

Místo jízdválečníků se přes hřeben duny s Pyramidou za zády přehouply dvě kamenné sfingy. Světlé kamenné spáry pokrývala tmavá rudá krev. Na zádech jim svítily… ne, zářily… ne… úplně plály disky z čistého zlata. Rudí draci vyrazili do útoku. Rychle se snášeli k hadům a sfingám. Mezi kamennými bytostmi se objevila drobounká postavička v kněžském hávu se širokýma ušima. Vztáhla ruce nad nepomněrně velkou hlavu k diskům a sevřela je v pěst. Ze slunce vytryskl paprsek, jenž se zlomil o vrchol Pyramidy přesně do jasných zlatých kotoučů. Dva paprsky narostly do takové mocnosti, že obalily oba letící rudé draky a uvěznili je na místě. Draci se kroutili, naráželi proti hranicím paprsků jako hmyz proti sklu, chrlili oheň, ale vracel se jim do tváře. Byli v pasti. 

Generál se otočil na vrchního zvěda, jako by mohl za celou katastrofu. Geralion… se rozesmál. Nesmál se dlouho, ale upřímně a šťavnatě. Dlouho se tak nepobavil. Znovu a znovu jím otřásaly záchvěvy smíchu. Gardisté se po sobě podívali. Nejspíš si mysleli, že mu přeskočilo. Vlk zuřil:

„Sklapni! Okamžitě zavři hubu! Sklapni ty prrolhaný zrádče a tas. Nejdřív si to vyřídím s tebou a až pak s tím zakrrslým lišákem.” Vyrazil proti stále rozesmátému Geralionovi s gardou po boku, šavle a halberdy napřažené. Zvěd se zklidnil.

„Takhle dokonale bych si to nenaplánoval, ani kdybych chtěl.“ Mávl mistr stínů směrem k chaosu na bojišti. Generál se zarazil.

„Myslíš, že si zachrráníš kůži, když ze sebe uděláš hlupáka?“ Vrčel. Mrazivé ostří jeho meče bodalo do očí.

„Ne, já myslím, abych ze sebe nedělal hlupáka. Od toho seš tady ty. Tebe, Železného vlka, postrach severu a velitele mocných vod dostala pouštní liška. Co víc? Místo abys využil vše, co máš k dispozici se tady jen vztekáš kvůli nesmyslné pomstě. K popukání.“ Geralion se však už nesmál. „Nejsem válečný stratég, sám si to řekl. Kdybych se tě chtěl zbavit, zabil bych tě i s gardou ve stanu a jmenoval nového generála. Neplýtval bych armádou. Potřebuji jí na vykouření škodné z Pyramidy, abych odhalil Soudný kámen. Tebe nepotřebuji.“ Vychutnával si souboj, který se před ním odehrával.

Kharrn stále vrčel, z tlamy mu kapaly sliny zvonící o písek. Okolí chladlo a temnělo. Dech gardistů se snášel ve vločkách. Dorostl do stříbrné zbroje, ale ne dál. I tak se nyní tyčil nad gardou. Nehty se proměnily v drápy na vlkodlačích spárech. Svíral volnou ruku, až z ní kapala vroucí krev. Vypařila se před dopadem na písek. Mistr stínů se kochal zápasem spalující nenávisti s chladnou logikou. Málem viděl duchovní bytosti za temnotou hledí ve smrtelném tanci. Jeden z gardistů se ke Kharrrnovi naklonil:

„Řekněte pane a my ho rozsekáme.“ V tom Železný vlk udeřil. Rozsekl gardistu ze šikma tak čistě, že se horní polovina svezla na zem, ale nohy s částí trupu zůstaly stát. Rozevřel volnou ruku, čímž vysál poslední zbytky tepla z torza. Máchnutím vpřed roztříštil zkřehlou sochu na milion diamatových částí bývalého gardisty. Úlomky se odrazily od Geralionovy zbroje. Některé ale proletěli i skrz úzké hledí. Oči měl Geralion chráněné lépe, ale pocítil pálivý mráz, jak se mu střípky zavrtaly do obličeje. Ani se nepohnul. Mistr stínů slyšel, jak zadní voj ucukl před Vlčím hněvem místo něho. Zbylí gardisté se nehýbali. Svět se zastavil. Ti dva si hleděli do tváře. Ač je měli skryté, oba v tom druhém viděli němý příslib. Jednoho dne se ukáže. Přijde den zúčtování. Nepřijde dnes, ale přijde brzy.