15. Kapitola, Pohoří Nalog

Spletitá cesta plná různých nebezpečí konečně postoupila do své poslední části a zvolna spěla ke konci. Výprava dosáhla pohoří Nalog, nízkého čedičového masivu plného svěžích dubových a občas i smrkových lesů. Z vývěrů tekly četné horské prameny, co tvořily potoky a ty zase tvořily řeky, které se vytrácely v údolích a pokračovaly dál do vnitrozemí. Oproti předchozím putováním skrz kamenitou poušť to byl hotový ráj.

K obrazu ráje přispívalo i nebývalé bezpečí zdejší krajiny – nepřátelské barbarské kmeny tu nežily, byť to zkoušely. Místo toho zemi obývali přátelští horalé, většinou lidé z civilizovaných zemí, co se sem uchýlili díky nebývalé svobodě, protože zde neměli žádného pána, a také volné půdě, které tu byla spousta. V panenské zemi se jim dařilo a město Byblios nad nimi drželo ochranou ruku, protože mnoho osadníků pocházelo právě z toho města nebo jeho fénických sousedů.

Karavana tak bez obav pokračovala kupředu, zbavena všech nebezpečí. I když, jak si Artar uvědomil, jedno jediné a zrovna to největší nebezpečí stále přetrvávalo.

Jindy nezdolný barbar tentokrát místo chůze zvolil cestování ve voze a vzpamatovával se ze svých zranění. Ranhojič mu čistým plátnem stáhl naražený bok, který stále bolel a Artar si kvůli tomu dokonce sundal lamelový kyrys, co byl jeho nerozlučný společník.

Necestoval sám – společnost mu netvořil nikdo jiný než samotná merijská kněžna. Artar to uvítal a po dlouhé době se mohl opět těšit jejich hovorům. Ina se též vzpamatovávala z uplynulých perných dnů a levou ruku měla namodralou od modřiny. Artara uklidňovalo vědomí, že ten, kdo to způsobil vyvázl mnohem hůř. Ovšem Ina se také hodně změnila – namísto bojácné vězenkyně, jejíž utrpení by mnohé zlomilo, nastoupilo odhodlání změnit svůj osud. Ani přepad karavany jí nezlomil vůli, naopak ji jen utvrdil. Artar musel mlčky smeknout před její kuráží, která se jen tak nevidí. To mu také dodávalo naději, že společně cestu překonají.

„Artare,“ zeptala se jednou Ina, „o co přesně šlo mezi tebou a Rímsanem v té hádce?“

Artar se na ni překvapeně podíval. Zrovna ležel natažený na korbě vozu. Merijská kněžna seděla opřená vedle něj.

„Vím, že šlo o mnohem víc, než se zdálo,“ pokračovala, „a o to víc se divím, že jsi tak klidný.“

„Máš dobrý postřeh,“ řekl Artar a protáhl se, čehož vzápětí litoval kvůli bolesti v žebrech.

„Tehdy se tě chtěl zbavit, to je jasné, ale co nastane nyní?“ přemýšlela dál Ina.

„Je to prosté,“ promluvil Artar, „Rímsan se mě chce zbavit celou dobu, ale na krátký okamžik jsme uzavřeli tiché spojenectví. Přesně po dobu, kdy výpravu ohrožovali Barani. Proti společnému nepříteli jsme se spojili. Ale hned, jak společný nepřítel zmizel, skončilo i spojenectví. Po porážce Baranů už neměl důvod mě dál trpět, tak se rozhodl mě zbavit. Ale nepočítal s mými přáteli,“ usmál se Artar.

„A to nemáš strach, že se tě teď zbaví?“ zeptala se tiše Ina.

Artar se zvolna zvedl z leže a posadil se. „Nebojím se. Teď jsme totiž oba v patová situaci, alespoň dokud nedosáhneme Bybliosu. Rímsan se mě při nejbližší příležitostí bude chtít zbavit, ale teď nemůže. Pokud by to zkusil, dost možná by nastala vzpoura, a to si nemůže dovolit. Stejně se tak já nemůžu zbavit jeho.“

„Pořád zmiňuješ, jak je Byblios důležitý a jak souvisí s tvým plánem,“ prohodila Ina a v očích měla nevyřčenou otázku.

Artar chvíli přemýšlel, ale nedokázal se rozhodnout, jestli odpovědět.

„Artare, přece jsme spojenci,“ rozhorlila se Ina, „naše osudy se protnuly a rozhodly jsme se navzájem pomoct. Ty už jsi mi zachránil život a ukázal jsi, že to nebyla jen planá slova. Dovol mi ti pomoci.“

Artar se jí zadíval do hnědých očí. Čišela z nich rozhodnost.

„Nepodceňuj se,“ řekl, „také jsi mi několikrát pomohla a nejspíš i zachránila život. A opět máš pravdu. Jsme spojenci. A naše spojenectví se blíží ke konečné zkoušce. Prozradím ti ten plán.“

Sedl si vedle ní a začal mluvit sotva zachytitelným šeptem, aby se to doneslo pouze jejím uším. Ina si předsevzala, že jí už nic nepřekvapí, ale její slib vzal rychle za své a s každou další větou se mu jen vzdalovala.

…

Spousty potoků tekoucích ze strání pohoří se spojily a vytvořily velkou řeku. Místní jí nazývali Mukar, což se dalo přeložit jako Tmavá, protože čedičové dno prosvítající skrz hladinu jí propůjčovalo šedou barvu. Každý rok se během jarních měsíců rozvodnila s takovou silou až ze břehů trhala čedičové skály. Za mnoho staletí trpělivé práce tak řeka vytvořila velké údolí, co se táhlo horským masivem od východu na západ a spojilo tak dvě protější strany Nalogu.

Údolí sloužilo jako přirozená cesta a hostilo mnoho vesnic horalů, co na strmých svazích pásli stáda dobytka. Jejich osady byly skromné, čítaly na pár desítek domů postavených z čedičových kamenů, co chránila dřevěná palisáda určená spíš proti divoké zvěři než lidem. V protikladu k jejich střídmému životu však vždy výpravě poskytli přístřeší a něco zásob.

Údolím putovala karavana pár dnů, sevřená mezi zarostlými svahy a šedými srázy skal, na kterých živořily malé stromky. Nakonec dosáhli konce údolí a ráz krajiny se změnil k nepoznání: před nimi se rozprostřela velká rovina plná hranatých polí s vodními kanály. Řeka se do ní vlévala a pak se stáčela do leva směrem k jihu. A vpravo se táhla modrá hladina velkého jezera napájená horskými prameny.

Na západním břehu jezera se slunce odráželo od mocných světlých hradeb a vysokých zdí chrámů a paláců. To byl cíl jejich cesty – město Byblios.