Dny dávno ztracené

Do plic vdechnu vzduch, jenž chutná po starém prachu. V místnosti není ničeho, jen okovů, zaschlé krve a skomírající svíčky, u níž se chvěje stín. Stařec v prostém purpurovém hávu mi ukazuje místo, kde mohu skončit. Nezamlouvá se mi.

„Tarvyne, tvé jméno zaznívá v ústech těch, jež spatřili hřích. Pověz mi, proč tomu tak je?“

Přes zběsilé údery srdce otázku téměř neslyším. Horečně mnu palec o ukazováček, a když se konečně přiměji otevřít ústa, lapám po vzduchu.

Dlouhé šedé prameny mu stékají po propadlé, unavené tváři, jež nepoznala úsměvu dlouhou řádku let. Možná vůbec nikdy. Jeho stříbrnošedé oči se ostře zabodávají do mých. Nesnesu jejich pohled. Zračí se v nich až příliš mnoho smutku, příliš mnoho zmařených životů. Zdalipak po nocích slyší jejich nářek? A pokud ano, usmívá se při něm?

„Den za dnem se setkávám s těmi, kdo zapřísáhli věrnost Temným mocnostem. Mé ruce třísní jejich krev. Bude na nich i ta tvá?“ otázal se a gestem ruky mi pokynul, abych si celu znovu důkladně prohlédl. „Tvoje nemoc. To trýznění, které tvou mysl a tělo trhá zevnitř. Doneslo se mi o ní mnohé. Je vskutku pozoruhodné sledovat tě, jak se držíš života, který je ti odpírán. V den, kdy jsi poprvé zvracel krev, jsi ještě ani neznal slova. Tehdy ti bylo řečeno, že zhyneš do dvou zim. Jak dlouho tedy vydržíš pokračovat?“

Zhluboka se nadechnu. Pokusím se potlačit paniku deroucí se do mé mysli a ovládnout třes rukou. Nepodaří se. Za mnou, na chodbě z temného kamene, jenž jako by požíral veškeré světlo, se mihne dvojice ozbrojenců. Odnášejí umučené lidské tělo — spíše jeho zbytky. Strachu řeknu pane. Věru nehostinný kout.

 „Položím ti otázku. Tu nejdůležitější ze všech,“ pronese stařec tiše, přesto s nepopiratelnou váhou. „Co všechno jsi ochoten obětovat pro to, abys žil? Milovanou sestru? Obdivovaného bratra? Nenáviděného otce? Buď upřímný nejen ke mně, ale i k sobě samému. Rozhodne to o tom, zdali zde zůstaneš.“

Vyzvu úzkost k osudnému střetu a přinutím se promluvit. Bez rozmyslu, bez váhání a hloupých poznámek.

„Rád bych řekl, že… že se uvolím kráčet cestou zatracenců a… a učiním cokoliv pro to, abych… abych směl spatřit úsměv sestry, východ slunce, pocítit vůni lastií nebo čerstvě upečeného chleba, ale…“ odmlčím se, prsty slabě pohladím kamennou stěnu, ohlazenou věky utrpení, a odhodlaně ze sebe dávím: „Není tomu tak. Mám-li mluvit pravdu…“ skousnu si dolní ret, myšlenky se mi tříští, slova se mi lámou v ústech, navzdory tomu věty přece jen nabývají podoby. „Se svým koncem jsem se smířil už při prvním vědomém nádechu. Považujte mě za bláhového, leč já nejsem… a ani nikdy nebudu ochoten zaplatit tu cenu. Je-li to slabost, budiž.“

„Možná těm slovům opravdu nyní věříš, ale ve chvíli, kdy se bolest stane nesnesitelnou a i to poslední zrnko naděje bude rozdrceno v prach, zůstaneš věrný tomu přesvědčení, jež sám shledáváš bláhovým?“

„Nevím… Pokud teď prohlásím, že ano, že zůstanu věrný sám sobě i ve chvíli, kdy se přediva reality roztrhnou a já začnu laškovat se zoufalstvím — lhal bych.“ Pohled mi utkví na mihotavém plamínku; jeho dotyk spaluje, jeho blízkost hřeje. „Každý máme hranici, kterou nejsme za žádnou cenu ochotni překročit, a já bych se klidně pral zuby nehty o to, abych se k ní nemusel přiblížit. Kdyby mi Temné mocnosti přislíbily tělo, které nechřadne… kdybych ležel zbrocený krví a věděl, že jedinou spásou jsou jejich krásné lži, neuvěřil bych jim.“

„Věřím tvým slovům, ale nechme mluvit činy. Dopřeji ti svobody. Věz však, že následky tvého pádu neponeseš pouze ty. Tvůj hřích poskvrní tvůj rod a pak už nepoznáš nic než utrpení.“

Zrak se mi rozostří a svět pozbyde tvarů. Drobné pavučinové vlákénko se snáší před mýma očima. Slova i námitky se mi zadrhnou v ústech.

„Nechť tedy zazní můj rozsudek,“ pronese stařec, bera do rukou medailon z černěného stříbra v podobě šesti mečů spojených císařskou korunou — Sigil říšské pravdy. „Já, Rudý inkvizitor Arnut Vreal, pravím toto: V očích Inkvizice dnes nejsi vinen.“ Na okamžik se odmlčí. Ústa se mu zkřiví do slabého úsměvu. „Můžeš odejít, Tarvyne Iscerayi. Až přijde ona chvíle, vím, že se rozhodneš správně. Vyčkám na tvůj návrat.“

„Odpusťte, ale nemyslím si, že se mé kroky ještě kdy stočí k tomuto místu.“

„Ne?“ Stařec nakloní hlavu. „Život mívá podivuhodné způsoby, jak člověka přivést zpět.“

Mlčím. Srdce mi vynechá úder.

„Pak si pospěš, abys stihl bratrovu svatbu. Vyřiď mu mé pozdravy.“

Věnuji mu zmatený, ostražitý pohled.

„Nebo raději ne. Nebylo by záhodno kazit onu radostnou událost, že ano?“