Vetheny-Veldorantin trochu přiostříme

Kopec Břímě

Vytáhlá postava Žerguše Zedrvoje vyčuhovala zpoza hloučku hlučně debatujících ogarů. Do hádky se nezapojoval, raději zavile kroužil podél ohrady jako sveřepý vlk kolem spící salaše a lenivých psů. Ačkoli obdržel od matky přírody nadbytek velikosti, nic nezmohl, opracované klády byly prostě vyšší.
Došel si proto k úvazišti pro malého, šeredného koníka, přičemž doufal, že ve vzájemné kooperaci stanoveného cíle dosáhnou. Oč víc byla ohrada špičatá, tím víc byla zubatá. Zastavoval se u menších zubů, nakukoval a odhaloval vnitřní tajemství. Fascinovaně zkoumal virvál, odehrávající se uvnitř. Zíral na nával lidské suroviny, kterou cosi hnalo na bodce vyrostlé z dřevěné kulatiny. Než se stačili první nabodnutí uvolnit, připíchl se k nim nadcházející člen putujícího bratrstva. Časem se na skloněných hrotech trčících z palisády tvořily shluky, po nichž bylo lze dosíci na okraj dřevěné hradby. A také že ano, vrstva oživlých mrtvol užuž přemosťovala vnitřní korunu ježčích trnů.
Žerguš objížděl kolem, nahlížel, hledal a prohlížel, avšak ty, po nichž pátral, nenašel. Netušil, zda se radovat, že tady nejsou, nebo být smutný, že tady nejsou. Nevěděl, co je lepší, a byl vážně na vážkách.
Poté, co absolvoval Cestu slz z Ventury až sem k ohradě, ztratil nejistotu, pozbyl iluze a přišel o dobré způsoby. O vílí zpěv změnil se svět, od opilcova rána v Duhově nálevně přes hromady svázané touhy, nemrtvá těla pod hladinou Vágu až po návrší s ohradou kvasící smrti.
Mot se před závěrečným stoupáním na kopec Břímě tak tak stihl nalodit na poťouchlé zvíře. Se supěním a funěním oba zdolali úskalí převýšení a šinuli se k samotné ohradě. Čtveřici mrtvol přehozených přes neklidného koně si všimli takřka současně. Zvíře bylo rádo, že na hřbetě vleče jedno tělo, příkladně živé, s nemrtvou odchylkou, a nikoli kvarteto nebožtíků s mrtvou váhou či jinou havětí. Mot rád nebyl, Mot nadával jako špaček.
Na odiv vystavení kadáveři byli zkroucení v nepřirozených úhlech. Tři připomínali spíše otep chrastí než standardní mrtvolu, zatímco čtvrtý nepřipomínal ani tu, byl bez hlavy a vejpůl.
„Zbláznili jste se všichni až do prdele! Nepovezu je na hřbitov do zajebané Ventury! Nepovezu je nikam, pánové, a víte proč? Protože je mi sakra u řiti, že je mezi nimi dcera samotného krauspurta! Ať si tlustý vašnosta dojede poplakat na hrob až sem, pokud má zájem. Měl štěstí, že jsme je vůbec v tom mišmaši našli. Žádné sraní, povídám, zahrabeme je támhle tam. Ne, tam ne, tam u těch keřů. Tuhle Kořen něco řekne, dáme tabulku a šmytec. Prachy za poslední službu si vybereme u něj na dvoře, zadarmo přece nikdo nemaká, ani my ne. Moje poslední slovo, jakože se Coural jmenuji!“
„Já jsem pro, chlapi, nemáme čas se vracet. Vykopeme díru, hodíme tam čtyři tuhý a mizíme odsud, dokud dýcháme,“ přidal souhlas oslovený Kořen na pozadí nelidského skřehotání vyvěrající z ohrady.
„Mrtví mají mít klid,“ namítl duševně založený diskutující.
„Tady ho budou mít, co hrdlo ráčí, pane učiteli Ganěvski. Pěkná vyhlídka do údolí. Dole bublá Vág, na planině se prohání vítr a rozhání ozdobné keře krverudého dřišťálu. Ty jsou opravdu vhodné na poslední spočinutí i pro zámožnou ratolest ctěného pána krauspurta,“ děl tklivě Kořen, když už byl pasován na mluvčího za mrtvé.
„Pojďme, chlapi, shodíme je z koně a necháme mrtvoly mrchožroutům. Slyšíte ten řev? Žádné kopání, žádné zdržování. Přeme se o hovadinách a oni už lezou ven,“ pozvedl varovný prst, ukazuje na vrchol ohrady rychtář Sakramenta z nedalekého Sopránu.
Hlučný hlouček zabraný do polemiky ohledně pohřebního ritu bohatších vrstev, si všiml příchozího muže a zmlkl.
Žerguš Zedrvoj přerušil intenzivní pátrání. Pohlédl na jednorukého muže, prohlédl si Lupinovo znamení a chystal se cosi peprného říci, leč nestihl. Předstihl ho jezdec na skvostném dopravním prostředku: „Prosím, klid, příteli Žerguši, já už budu hodný.“
„Promiň, Mote, já musím,“ bublal Žerguš.
„Nebylo zbytí,“ zkusil Mot apelovat na dobré mravy, případně na kolegialitu.
„Kde máš třetího do party?“ neudržel se Žerguš a propukl v řehot, chechot a jekot, jež naplnily návrší i údolí.
„Někam zalezl.“
„Ani se nedivím.“
„Já taky ne,“ přitakal zhrzený Mot.
„Mote, v Gogolaku mají takovou věcičku. Zablýskne se a ty jsi nakreslený na papíře, věrně a detailně. Zaplatíš a dostaneš kartičku, kterou si můžeš nosit s sebou. Klidně pak smíš u piva ukazovat osazenstvu svatou oslí trojici putující k Ferkasu.
„Nekrůň se ztratil a nic jiného jsem tak narychlo nesplašil,“ připustil mistr lapkovského řemesla.
Žerguš popojel blíže a prohlédl si starého osla. „Ty jsi ukradl zvíře starému Horymírovi?
„No dovol! Jsem ho čestně našel,“ potrénoval Mot dlouho nepoužívaný citát ze sbírky okamžitých výmluv a falešných příběhů, jak zmást oprávněného majitele či někoho, kdo odkloněný majetek poznal.
„Mote, ty jsi ukradl Pankráce. Ten starý blázen Horymír bez svého kamaráda nedá ani ránu,“ odmítl první nástřel Žerguš.
„Nikdo tam nebyl. Volal jsem nahlas, nahlížel do křoví, za stromy a do krmelce. Opravdu nikdo. Navíc jsem nechal ctěnému vlastníkovi vzkaz.“
„Jaký přesně? Horymír zvládne pár věcí, mezi něž čtení nepatří.“
„Připíchl jsem na krmelec lístek s podrobnou instrukcí, kde se má oprávněný majitel dostavit pro zachráněné zvíře a kolik utrží zlatých za svůj, zatoulaný, majetek.“
„Pan Horymír dokola omílá tři slova: Homilek, Panrác a Balamunda. Číst neumí, psát jakbysmet a počítat vůbec ne. První je jeho jméno, druhé je jméno osla a třetí slovo nikdo nezná.“
„Nešťastně tam hýkal, měl žízeň a hlad,“ zkusil Mot druhou větu sebraných spisů frází.
„V horším případě si s tím lístkem, víš co. V lepším ho jen sní, než se rozbrečí, že ho opustil jediný přítel. V nejlepším ho někomu ukáže. Ovšem v dnešních časech, kdo ví. Doufám, že se Horymír zlil včera jako žok, a že ráno nepil vodu z Vágu. Ačkoli v jeho případě by následky neznamenaly zhoršení stavu. Což je smutné, ale je to tak,“ povzdechl si Žerguš.
„Přísahám, Žerguši, budu se panu Horymírovi revanšovat. A pokud ne já, přinutím Vareta, ať ho najde, na našem či tamtom světě, a dohodne formu zadostiučinění,“ kál se Mot.
„Díky Mote. A neboj, když je Horymírovi nejhůř, zajde k nám na dvůr a tam se o něj naši postarají. A náhradního osla jistě seženou, neboť tenhle pašák rozhodně patří víc k Varetovi než k Horymírovi. Ve vzdělání a odvaze jsou na stejné úrovni, v lenosti jasně vede,“ pokusil se Žerguš vyhnat Vareta z mentální nory.
„Iaiaia a iaia,“ souhlasil oslovený hýkavec Pankrác. Nebo nesouhlasil, těžko říct, poněvadž rozdíl byl maximálně v jednom ia.
„Díky,“ poděkoval Mot a Varet bude potěš…
Bezbarvý temný stín se vrátil, pokud kdy odešel. Začeřil se kolem Pankráce, rozcuchal hřívu i vlas a vpálil do márničního koně. A do skupiny chlapů.
Jako by se skulinami v chatrné chatrči dral suchý Severák. Pronikl lidským masem, rozvibroval kosti a v hlavě nadělal nehezká alotria. Zanechal úzkost, nervozitu a rozpoutal záchvat paniky. Rozpumpoval tep, přinesl nechutnou bolest hlavy a dodal zmatenost z přívalu tupé hrůzy. Muži ječeli, zvraceli a pár z nich málem nezvládlo střevní záležitosti, malé i velké.
A co kvartet kadáverů?
První zesnulá se důstojně sesula z koně jako kapka rosy po listu. Záhrobní expedici efektně zakončila v symbolickém pokleku, jako by čekala na svaté přijímání. A dočkala se. Mrtvá stařena, opřená o zadní nohu strnulého koně, se pokusila o proměnu masa Spasitele ve chléb a víno. Religiózně nenadaný oř se vzápětí vzepjal na zadní, vystřihl dokonalý ikonický úkaz kopajících předních nohou na pozadí zapadajícího slunce. Bolestivě zaržál, vztekle zaryčel a udělal několik divých skoků. Vytratil mrtvá těla, jež se záhy kolem kutálela: jedno mladší, druhé střední a poslední, bezhlavé, rozpolceno ve dví. Kůň, zproštěn márniční roboty, dal vale smolnému návrší a zmizel dole v zeleném údolí.
Nic nevyburcuje člověka z uhranutí tak svižně a zcela jako ztráta majetku. Navíc před očima známých a za bílého dne.
„No do prdele!“ vykřikl okradený Coural a vyrazil. Nikoli za mizejícím koněm, nýbrž za pomstou. Ta chutná mnohem sladčeji než prchající majetek. A je jistá, zatímco zdivočelý komoň ne. Nemístný šťoural by připomněl frázi nomen omen mířící přímo na komoru. Coural vyrazil, ano, skoro ne couravě – s napřaženou holí na strůjce odnětí majetku v Couralově rodinném vlastnictví.
Stařena navrácená ze spárů smrti k posmrtnému životu vezdejším se cpala velkým cárem kůže s poctivou porcí koniny. Očividně jedné na onom světě kapánek vyhládlo. Oběma rukama nacpala do zkrvavené držky ohromné sousto. Hubu taktak zavřela, usedla na zkřížené nohy a spustila stravovací návyky. Nasadila vtipný škleb, žvýkala, mlaskala, polykala.
Svištivá rána okovaným koncem hole, jíž se nikterak nebránila ani nevyhýbala, ji srazila na pravý bok. Ne však až ke krvavé zemi. Nemrtvá babizna se vmžiku vrátila do vzpřímeného sedu, jako šílené kyvadlo utržené ze řetězu.
Coural neváhal a udeřil z druhé strany. Babizna letěla nalevo a hned zpět na střed. Courral to vzal zprava zleva a za odměnu zněla strání melodie upištěného holčičího smíchu a kvílivého zpěvu v podání staré, vyhaslé hvězdy.
Vpravo. Střed. Vlevo. Střed. Vpravo. Střed. Vlevo. Střed. A vpravo vlevo střed…
Chomáče prošedivělých vlasů se rosily černou krví. Stékala pomalu a klouzala dolů jako korálky od Natálky. Nejprve po skráních, pak po lících, až do úst a ven na zem.
„Byla mrtvá, Courale,“ protestoval někdo z hloučku.
„Když jsme mrtvoly nakládali na koně, byly dočista mrtvé,“ snažil se jakýsi mladík rozmělnit zodpovědnost za neživou nakládku.
„Klid, Mazute, zanedlouho zase bude! Přece si nenechám ožírat koně! Do hajzlu už taky se vším! Měl jsem vzít fůru do prokletého Devataru a dobře bych udělal. Ale co já, hlupák, bál se, nejel tam a jel tady. Za trest mi mrtvola sežrala koně a já budu ztratný!“
Stařena přestala vyluzovat smích a Coural zanechal pokusů o boční nadílku. Stařena zaujala vzpřímenou pozici a Coural potěžkal zkrvavenou hůl. Stařina hlasitě odříhla a Coural uštědřil direkt. Babizna padla na záda, Coural přišel o hůl a Mazut se poblil.
Mrtvá bába děsivě rychle trávila, živý Coural děsivě pomalu reagoval a zelený Mazut děsivě dlouho zvracel.
Stařena dotrávila, Mazut dozvracel a Coural dohrál; nestihl totiž, věren svému jménu, pověsti a osudu, ukončit mrtvolu a završit pomstu.
Stébla vysoké žluté trávy, drcená prudkým pohybem, zazpívala varování. Nikdo nenaslouchal, nikdo nezasáhl. Ve dvou pruzích se ze zanedbané louky přihnal bleskurychlý útok. Zničehonic strhl laxního Courala, který se zrovna chystal nalehnout plnou váhou na konec kyje trčící bábě z huby. Vmžiku se válel na zemi a šelmy strnulou kořist cupovaly k nepoznání. Trhající ruce a klovající mordy přivedly řvoucího Courala do stavu vřavy, v níž ho dvě zombie preparovaly zaživa… na maso, kosti a bůhvíco.
Uvolněná hůl spadla na jednu stranu, odtržené ruce na stranu druhou. Stařena ležela na zemi, aniž se hýbala. Mazlavé zbytky trhaného Courala padaly na její noční košili jako rudé okvětní lístky, jež barvily původně bílou do žluta a do nové purpurové. Stejně tak se měnila sinalá mrtvá kůže na kůži živou s nádechem růžové. Zdálo se, že i sivé vlasy braly rezavý melír.
Až nyní se přítomní muži, dlící drahnou chvilku v nepřítomném stavu, vzpamatovali… a ustoupili. O vílí zpěv, o krok či dva zpět. Každý se natáhl po zbrani, a vskutku nebylo oč stát: jeden, dva krátké meče, pár nožů, dýka, kuše, kopí, řemdih, zřejmě okrasný, a jedna dřevěná lžíce, okrasná zcela. Na boj nebyli připraveni. A vůbec ne na boj s tím, co se na ně zubilo od hromádky: „Coural – dbejme jeho památky“. Strach usídlený v očích party chlapíků proudil v žilách s razancí extraktu rulíku.