Hydroponic town XVI. - Volání

Anotace: sen. A smutná věc postihující profesora Boshe...

Vyšel do bílého tunelu a vydal se osvětlenou chodbou doprava. Míjel stejné dveře kanceláří a ta monotónost ho začala uspávat. Sedl si ke zdi a zanedlouho usnul ...

***Joshi! Miláčku! Jsem ráda, že jsme zase spolu, už se mi stýskalo. Ten čas bez Tebe běží tak šíleně pomalu. Přijď za mnou.***

Josh sebou cuknul a otevřel oči.

,,Sarrah!" volal a zmateně běhal po tunelu. Zdálo se, že se zbláznil. Ale ve skutečnosti se jen bál, že už Sarrah, na kterou kvůli těm všem zvláštním a novým věcem málem zapomněl, nikdy nenajde na této obrovské vesmírné základně. Sáhl do kapsy pro svůj mobil, ale ta byla prázdná.

Sedl si a skryl svou ztrápenou tvář do dlaní. Viděl jen ty nejčernější myšlenky, jak bude do konce života sám, jak Sarrah nikdy nenajde, nebo jak je Sarrah už s někým jiným. Seděl tam jak hromádka neštěstí a zoufal. Pak si uvědomil, že Sarrah bude mnohem starší než dřív, a tak sklíčeně vstal a plouživými kroky se odebral zpět k prof. Boshovi, aby mu řekl něco o Sarrah. Ale nic pozitivního neočekával. Jedna noha tak tak míjela tu druhou a sklopená ramena se málem dotýkala země. V záři světel se mu leskly v očích slzy, které se snažil zadržet, ale bylo to těžké. Jedna se mu utrhla a vytvořila na jeho tváři řeku, slanou a smutnou. Citově umíral. Nakonec si sedl a nechal slzám volnost. Sklopil hlavu, rukama si objal kolena a zavřel oči.

***Stál v hale. Vzduchem se linula vůně s nádechem jahody a Josh si okamžitě vzpomněl, odkud ji zná. Rozběhl se tím směrem, kde byla vůně nejsilnější a na zemi spatřil bílou čelenku. Na tváři se mu vykouzlil úsměv. Sebral ji a vešel do dveří, které stály za ní. Rozhlédl se a spatřil ... ***

Zase sebou cuknul a probudil se z jakéhosi mikrospánku. Věděl, že tam byla Sarrah. Že tady někde je Sarrah. Byl přesvědčen, že to bylo znamení. Jen najít tu halu. Rozhodl se přece jen zajít za profesorem. Věřil, že mu dokáže pomoci. Jeho krok se rapidně zrychlil. Míjel dveře vedle sebe skoro tak rychle, jako kdysi auta aleje stromů lemující šedé koberce. Po deseti minutách stanul zase ante portas kanceláře prof. Boshe, která se jako jediná vymykala kancelářskému stereotypu. Vešel ...
,,Joshi, změnil jsi názor?" mírně zazářily oči profesoru Boshovi.
,,Ne, pane profesore, to ne. Chci se Vás zeptat na velmi důležitou věc. Teda pro mě velmi důležitou věc. Kde je Sarrah?!" ptal se okamžitě Josh. Nic jiného ho v tu chvíli nezajímalo. A etiketa slušného chování šla stranou. Potřeboval to vědět.
,,Víš, Joshi ... " opatrně promluvil prof. Bosh.
,,Ne! Řekněte, že je tady! Musí tu být! Prostě musí!" řval Josh, když mu slzy rozmazávaly profesorovu siluetu.
,,Joshi ... " zkusil znovu promluvit profesor s překvapením Joshovi reakce. Nikdy ho neviděl tak rozrušeného, tolik emocí u jinak celkem chladného člověka.
,,Řekněte, že je zde! Řekněte to!" sesunul se podél zdi na zem a rozbrečel se jako malý.
,,Joshi, nech mě domluvit!" hlubokým hlasem pronesl profesor Bosh. Josh zvedl svoji hlavu pokrytou slzami a podíval se na profesora tyčícího se nad ním. Získal trochu naděje. Cítil, jak mu srdce začalo znovu bít.
,,Joshi, Sarrah jsme sem vzali hned po tobě, nechtěla se od tebe ani hnout. Každý den se chodila na tebe dívat, když jsi hybernoval. Vyprávěla ti o tom, co celé dny dělá, vzpomínala na vaši minulost a usmívala se na tebe. To všechno dělala i přes to, že věděla, že ji neslyšíš. Má tě moc ráda, Joshi, už se tě nemůže dočkat," řekl mu profesor. Joshovi zazářiliy oči radostí a mráz mu štěstím přeběhl po zádech.
,,A kde je, profesore?" ptal se a už se nemohl dočkat okamžiku, až ji uvidí.
,,Stačí zavřít oči, Joshi. Pomocí snů se tady komunikuje. Tobě se snad ještě nic nezdálo?" ptal se profesor, i když dobře věděl, že ho Sarrah už volala.
,,Máte pravdu, profesore, ostatně jako vždy," řekl Josh.
Pak se mu ale úsměv vytratil z tváře.
,,Pane profesore, ona je teď asi o hodně starší, že?" zeptal se nervózně očekavajíc odpověď.
,,No, Joshi, máš štěstí, že jsi můj oblíbený student. Udělal jsem všechno proto, abych sehnal léky, které zpomalují stárnutí organismu. Díku tomu je jen o necelý rok starší než ty," řekl profesor a mrkl na Joshe okem.
,,Vy jste třída, profesore. Všechna čest. Skládám poklonu! A moc děkuji!!!" volal na něho Josh, když už vybíhal do tunelu hledat Sarrah.
Profesor Bosh se jen usmál, vtipně zakroutil hlavou a sedl si do křesla. Pak si píchnul inzulin ...