Vetheny-Veldorantin první kapitola

02 Po Devatar Sedru

Jednoruký muž vytáhl ze sedlové brašny dlouhý a tlustý doutník. Prohlédl si ho, schoval zpět, vyndal znovu. Bál se, proč se nepřiznat. Klenot byl zabalený do negližé ze zelené kůry. Mot chvíli hledal jiskru, chvíli zápolil s ohněm. Byl jednoruký, ani jednoduché věci nebyly snadné. Po čase a pár nadávkách ocílka, pazourek a troud porazily zlobu a nenávist. Zanedlouho poté jezdce i koně pohltila namodralá clona.
Redo–ghůl si trval na svém. Jakmile jeden vychutná delikátní chuť, už nikdy nepřestane bažit po dalším doušku. Mot si pozorně prohlédl proslulý Adalapažský pyj, přičemž nevěřícně zakroutil hlavou.
Odplivl si, utrousil něco krapet šťavnatého na Redovu adresu a zastrčil pyj do úst. Potáhl, zabafal, nasál. Možná dělá něco špatně, přítel Redo přeci nelhal. I když, co když ghůlové mají jiné významy slov?
Při každém dalším popotáhnutí, kdy plíce vyjadřovaly nesouhlas a kašel odpor, dospěl k jednoznačnému závěru. Musí si s Redem pár věcí vyjasnit.
V tu dobu byl Mot již zelenější než zelená kůra nevhodného daru. Věrná Vergla ho obdařila pohrdavým pohledem znalce čistého prostředí. Mot nedbal, pohled opětoval a s jistou dávkou naděje nabídl koni doutník. Vergla poděšeně uskočila, nesouhlasně zaržála a odklusala do bezpečné vzdálenosti od zeleného jezdce.
Kobyla se zastavila o pěkný kus dál, kde začala spásat hebký a voňavý koberec. Spokojeně odfrkla, paráda, všude kolem zelená nádhera a smradlavý jezdec daleko.
Po chvíli vrávoravé chůze, na úrovni ochmeleného čeledína, se doutníkem přemožený Mot dopotácel k mechovému lůžku. Zaúpěl, potupně vrhl a z posledních sil odhodil zlý pyj v dál. Poklesl na kolena, načež zapadl do laskavého podkladu a nechal se konejšit magickou melodií poledního lesa. Jemný mech přivítal pacienta s vlídností milé ošetřovatelky. Konec pyje praskal a omámený muž propadal hlouběji do hedvábného přediva spánku.
Ač od mrazivých událostí v Devatar Sedru uběhlo již pár nocí, Mot stále nesrovnal spánkový dluh. Celkem pravidelně proto upadal do dřímot i během dne, čemuž nyní nezabránil ani mocný pyj. Jedinou ochranu tak zajišťovala pouze Vergla a nutno podotknout, že zcela úspěšně.
Měl by se cítit dobře? Ano, určitě ano. Co se stalo v Devatar Sedru, v Devatar Sedru zůstalo. Doufal, že zůstalo. Udělal, co mohl, zvládl zachránit, co šlo. Zbytek zahalily trosky, suť zahladila stopy a paměť vzpomínky. Ovšem, kdo ví?
Město léčilo živé, pohřbilo mrtvé a ty napůl nechalo napospas. Ono nemělo na výběr, on ano, proto dal městu, živým i mrtvým, věčné sbohem. Musel, aby zapomněl. Někde na okraji leč zůstal sotva náznak pachuti, ale s tím se dá žít.
Pár dnů byl spokojený, pak už ne. Hořkost pachuti zaplavila duši i tělo. Čím dál byl, tím blíž byla. Domníval se, že pokud dá městu vale, udělá ledva dobře. Devatar zůstane v jeho opuštěné mysli toliko jako žulový pomník, na nějž kálí spokojení holubi.
Nečekal vděčnost, vděčnost ne, za tu mrchu si nikde nic nekoupí. Nestál o ni, k ničemu dobrému není. Vděčnost, pche. Lidé vděčnost neradi. Svazuje ruce, láme nohy, drtí kosti. Činí z vděku hodnotu, křiví myšlení a vytváří doživotní dluhy. Nevděk je prostší, lehčí a jasnější než výkřik z hluboké tmy.
Mot si moc přál, aby minulost v poničeném Devatar Sedru zapadla do díry, a nechala přítomnost na pokoji. Bez závanu minulosti se dá vybudovat lepší budoucnost, pro město i pro obyvatele. Ať na něj navždy zapomenou a on na oplátku udělá totéž.
Nabídka byla veskrze férová, jinou neměl a jinou nebral. Stejně snadná jako sundat promočený kabát, rozdělat oheň a mokrý oděv usušit. Ráno vytřepat pozůstatky ulpělé sloty a vyrazit. Prosté, snadné, pohodlné.
Jenže ta hořkost, ta trpká pachuť stále duněla v hlavě. Trhala vymodlené zapomnění na cáry a nikam neustupovala.
Mot tak nechal směr pohybu na věrném oři. Vergla měla více zdravého rozumu než on. S unylou pravidelností míjeli směrové stromy, jejichž vrostlé cedulky práchnivě oznamovaly: „Karxstadt 10 dní koňmo, 20 dní na voze, 40 dní po svých. Nespěchejte, nikam se nechystáme, budeme vás čekat.“
Nebo: „Kelemelenelem, zapomeňte na Karxstadt. Jsme o den dál, ale o dva řády lepší.“
Dole přitesáno: „A o tři řády dražší. Cirkus, pocestní žebráci a poctiví výběrčí daní srdečně zváni, psi mají hlad.“
A tak jel a poznával jména vesnic, osad i menších měst. Větším se záměrně vyhýbal, znamení minulosti nešlo skrýt.
Že podobné názvy čte potřetí, počtvrté, no a? Zkoušel si je zapamatovat, sledoval vzdálenosti, hodnotil únikové trasy. Byl nadmíru spokojený prostým poznáním volného prostoru. Někdy se nechal překvapit příchodem noci, aniž byl připraven na přespání. Učil se žít bez matoucích světel uličních ohňů a městských loučí, na něž kdysi spoléhal. Rád nyní ulehl kamkoli, kdekoli mohl vnímat nádheru poetiky přírody. Prokřehlý se probouzel u vyhaslého ohniště dřív, než v bývalém životě zamhouřil oči. Radostně vnímal šírání a probouzení života. Tři křížky na krku a taková změna. Nelitoval, naopak se těšil na další překvapení.
Hlad, hlad měl najednou rád. Dostatečně ho poznal v kobkách Devatar Sedru a v tunelech pod Dlouhou Chvílí. Jenže ovládaný hlad byl odlišný a Motovi se líbil. Vychutnával si tak dobu, než rozbalí nadutý vak a okusí. Houby záleželo, jakou krmi vytáhne. Měl hlad na vše, co najde. Párkrát řádně vyhladovělý pozoroval Verglu, jak se ladně kloní hlavou koní k polní trávě a hoduje. Ještě pár okamžiků, nastavovaných chvil, než i on otevřel vak a ukojil hlad.
Rozhodnutí, šlo o Rozhodnutí. Jeho, výlučně jeho. Ne nikoho jiného, kdo tloukl do mříží a házel do cel šlichtu na zem.
Konečně neměl nůž pod krkem. Myšlenky byly také jeho vlastní, prosté cizího vlivu. Hodně času uteklo, nicméně byl volný a patřil jen sobě. A Vergle. Málem na vůni svobody zapomněl, skoro ji ztratil, téměř jí z něj vyřezali a vymlátili.
Čas od času, skrytý ve své tajuplné samotě, minul chodce. Čas od času potkal malou skupinku poutníků putujících opačným směrem. Čas od času se mihl jezdec ženoucí se za štěstím, pro neštěstí, kdo ví. Mot nevěděl, nevěnoval jim pozornost.
On se nezajímal, poněvadž neměl potřebu, leč míjející jej bedlivě sledovali. Nepohoršoval se nad nimi, být na jejich místě, také by zíral, hlavu otáčel i obočí zvedal.
Mohl by sice strhnout koně z cesty, ale k čemu? Jen by na sebe více upozornil. Leckdy by podobný manévr přinesl více škody než užitku. Žádný řádný pocestný tohle nedělá, a už vůbec ne pocestný čestný, mravný, svědomí čistého.
Mot mnohdy spekuloval, čeho si pocestní všimli dřív? Chybějící ruky, cejchu uprostřed čela nebo skvostného koně, jenž dozajista náleží někomu vznešenému? Pravda, uznával, nelehká volba. Potkal je, znal je. Neměřili, nevážili, nesoudili, rovnou vynášeli trest odnětí svobody, případně končetin a ztrátu majetku. Nic víc je nezajímalo. Proč by mělo?
Mot byl skálopevně přesvědčený, že pokud by se strážný kohokoli na stanici zeptal: „Popíšeme vám milerádi pachatele, statečný gardisto. Muž s jednou rukou, stižený trestem za zlodějnu. Muž s cejchem na čele, trestem za lhaní, podvody a nemravné chování. Jo, milý pane, a ještě pánovi ukradl pěkného koně… a nám sebral všechno zlato, stříbro i měďáky, co jsme měli a nemáme. Jsme úplní chudáci, okradl nás, velice nebezpečný zloděj a vrah. Na cestách pro slušné pocestné by neměl co pohledávat, statečný pane veliteli. Tady prosím podpis, pro První gogolackou pojišťovnu, o kolik že nás, ten lotr a vrahoun, okradl, děkujeme pěkně. Místopřísežná svědectví jsme vám podepsali na oplátku zde, zde a zde. A zde něco na přilepšenou k tvrdé a náročné službě, pane veliteli.“
Mot přemýšlel, radil se s Verglou, zda mají nebo nemají čelit případným těžkostem. Budili nežádoucí pozornost, což na klidu nepřidávalo. Kolemjdoucí zrychlovali, jezdci koně hnali v cval, jen aby byli odtud. Kus dál od divného mordýře na ukradeném koni, který se jim bál do očí podívat. Byl pro ně horší než Wetelská prašivina.
Podobné známky rozeznal i v letmých pohledech hostinských, žádaje střechu nad hlavou. Pro znaveného jezdce pokoj, pro Verglu stáj, trocha ovsa a trocha toho slušného koňského zacházení, co unaveným koním právem náleží. I když platil v hostincích štědrými zlaťáky, stále to cítil, ačkoli platil předem. Solidních mincí měl nazbyt, Redo nechal nacpat jeho sedlové brašny k prasknutí. O původu zlatých potřeb nedebatovali, nebylo třeba. Mot nepátral, nebyl důvod. Moc dobře Mot věděl, kde ghůlové rádi tráví volné chvilky. Ostatně, copak se odedávna neříká: „Darovanému zlaťáku na hrob nehleď?“
Zlato, stříbro, klenot, dokázaly zahnat všechny prašiviny i jiné viny světa. Alespoň na pár okamžiků. Zlato vždy zůstalo zlatem. Oči pro něj přestávají rozlišovat dobro a zlo, a už se blýskají jako ono samo. Ovšem, kterak rychle zazáří, oči obludí, o to rychleji pohasne, srdce zatvrdí. Následné ráno, kdy je žár z utraceného zlata vniveč obrácený, dveře ukazují, sbohem nařizují, karabáč chytají.
Zvažoval pro a vážil proti, dlouho a důkladně. S Verglou vedl hovor, co dělat a jak postupovat. Prožili si dost, znali lidi, jejich lásku a nenávist plodící strach a zlobu. Nic víc nepotřeboval, rozhodl a změnil směr.
Mot tedy opustil guberniální cestu. Stejně byla ocejchovaná jako on, ne-li více. Vydal se po staré dřevorubecké stezce klikatící se hustým hvozdem na úpatí Sovích hor. V poslední vesnici nakoupil zásoby, co kůň unesl a on pobral. Tady vzhled nehrál žádnou roli, tady byli zvyklí na horší kousky. Pořídil, přespal, zaplatil.
Ráno si dali sbohem a zapomněli na sebe. Vědom si dostatku zásob, opustil podhorskou Glinu, překvapivě srdečnou a skromnou. Poplácal Verglu, strádat nebudou, ani kdyby sešli z načrtnuté mapky a ztratili se v hustém lese bez konce. Ke všemu dobrému, jako by zdejší vřelost vesničanů byla nakažlivá, citelně se oteplilo.
Už nebude vstávat s jinovatkou na kabátě, zmrzlými botami a zledovatělým šátkem kolem úst. Tato chladivá ranní avíza minulosti připomínala doby, kdy v Dlouhé Chvíli balancoval na mostě života a smrti. Dodnes si nebyl zcela jistý, na kterou stranu vlastně dopadl. Nic podobného od té doby nezažil a plně doufal, že ani nezažije.
Kdysi se do něj mrazivá zima urputně zahryzla a vnikla do chřadnoucího těla. Pronikla do kostí, zamořila maso, na což tělo za chladných nocí nerado vzpomínalo. Postěžovalo si, poplakalo a šlo-li, usnulo.
A hlava, jak ta oproti tomu hořela. Tehdy byla plná mrazu a ledu, dnes, při náhodném pohledu do slunce, žhnula, jako by byla na dně pekelné jámy.


***