Lips(3)

Anotace: Pokračování Lipse, doufám, že to není zas až tak špatné...Pište komentáře a hodnoťte...Děkuju...

Jenny:

Vzpamatovala jsem se. Strašně mi krvácela ruka. Pomyslela jsem na uzdravení a krvácení pomalu ustalo, kůže se zase zocelila, jako by nikdy nedošlo k řezné ráně, a zase nabyla svou původní barvu.
„Co to?“ díval se na mě vykuleně ten nový kluk. ,Vlastně ani nevím jak se jmenuje.´prolétlo mi hlavou.
„Já umím uzdravovat. Teda jako jen sebe a tu hmotu. Zatím nikoho dalšího…“ zakoktala jsem se nemožně. Ani jsem nevěděla, proč mu to vysvětluji.
„Aha. A už je ti…tedy vám líp?“ zeptal se.
„Jo, a díky.“ Usmála jsem se.
„Co to bylo za tu věc v tom motoru?“
„To byla Aspic. Mám jí už od narození. Sama nevím co to je. Mám ji jako památku po rodičích.“
„Co vůbec dělá v tom motoru?“
„Dává mu energii.“
„A to vás jako napadlo, že jí dáte do motoru? Jen tak?“
„Ne, ona mi to sama řekla. Má to předurčené.“
„Jak jako řekla?“ nechápal.
„Já jí rozumím…“ usmála jsem se. ,Začíná mi být sympatický,´pomyslela jsem si. ,Ze začátku jsem ho ale nemohla vystát.´
„A di už pryč. Musím to tady uklidit.“ Odehnala jsem ho.
„Kdy mám zítra přijít?“ zeptal se.
„V šest. Musím s tebou ještě probrat pár maličkostí.“ Odpověděla jsem mu a už si ho nevšímala. Odešel a zavřel přitom dveře. ,Tak tohle nebylo moc příjemné. A hlavně při tom neměl být.,´ probírala jsem vše ještě jednou. ,Ale už je na to trochu pozdě, stalo se.´ Uzavřela jsem celou záležitost a začala znovu sestavovat motor. Za hodinku už stál na svém místě a nebylo poznat, že s ním bylo něco v nepořádku. Zavolal jsem na robotka, který postával kolem.
„Pojď sem prosím.“
„Potřebuješ vytřít tu krev, viď Jenny?“ řekl příjemným hlasem. Poznala jsem ho, vždycky mi pomáhal, a kdyby nebylo Cedrika, byl by teď on se mnou na Lipsovi.
„Jak si to uhádl?“ usmála jsem se na něj.
„Ten nový kluk na mě volal, ať ti přivedu pomoc, že moc krvácíš.“
„Aha. A ty jsi se začal smát, že?“
„Co jiného jsem měl dělat? Proč to nikomu neřekneš?“
„Co jim mám říct?“ dělala jsem nechápavou.
„Víš, že to vím. Nevykrucuj se. Jednou jim to budeš muset říct.“
„Já vím, ale mám ještě spoustu času. Řeknu jim to až nebudu moci jinak, nebo až odletím pryč.“
„Jak myslíš. Teď si jdi sednout někam jinam, musím to přeci vytřít.“
„Když budeš tak hodný. Já už ale musím domů,“ řekla jsem mu a zamávala ode dveří. Domů jsem se jen courala. Voda mi čvachtala okolo kotníků, nad hlavou se mi sem tam přehnala nějaká ta motorka. Vždycky jsem se procházela ve strouhách, kde byla jen čistá voda, kterou lidé zavlažovali trávníky. Neměla jsem ráda ty tunely a výtahy, které vybudovali, aby se nemuseli namáhat. Lepší je se normálně projít. Došla jsem domů. Otevřela jsem se skřípáním dveře, což byl podnět pro mého dalšího Aspice aby mě začal vítat. Mám jich celkem jen dva. Tenhle druhý je mi víc bližší, taky se mnou lítá v Lipsovi. Ten, s kterým jsem letěla dneska, se chtěl věnovat normálnějším povinnostem, jinak řečeno, je líný.
„Tak jak to šlo?“ zeptal se Aspic.
„Ale jo. Možná se konečně zbavím Cedrika,“ usmála jsem se unaveně.
„Co se ti stalo s rukou? Je Aspic v pořádku“
„Je v pořádku, jen ten kluk, kterého nakonec přijali, málem smetl strom, který mu něco dal do těla. Když jsem mu to vytahovala, přeskočilo to do mě.“
„A jaký je ten nový? Je dobrý?“
„Byl ten nejlepší z těch které jsem zkoušela. Dokonce dokázal přistát na kostrbatou hráz.
„Takže je podobně dobrý jako ty… Není on taky od nás?“
„Není, je to obyčejný člověk, promiň jsem unavená, půjdu si lehnout,“ s těmi slovy jsem odešla do svého pokojíčku. Lehla jsem si na postel a za chvilku jsem usnula.

Nik:

Když mi řekla, ať odejdu, chvilku jsem váhal, ale nakonec přeci jen odešel. Vyšel jsem ven a namířil si to domů. ,Zítra si konečně zkusím létat s Lipsem,´ prolétla mi myšlenka v hlavě, zdálo se to tak neskutečné, že jsem se opravdu dostal k téhle posádce, která už objevila tolik nových zemí s atmosférou a několikrát zachránila naší Zemi.
Naskočil jsem do výtahu, který mě měl zavést do garáže k mé vylepšené motorce. Jenže se sekl, což se stává běžně a hlavně jen mě. Musel sem čekat dobrou hodinku, než mě to konečně pustilo. Nasedl jsem na motorku a jelikož mi kručelo v žaludku, zaletěl jsem si do sámošky pro rohlíky. Konečně najedený a unavený jsem si jako zpříjemnění cesty domů vybral tu delší cestu, avšak nad kanálem s čistě průzračnou vodou. A koho jsem to nepotkal, Jenny. Ani si mě nevšimla, šla pěšky a přímo kanálem. Překvapilo mě to, protože hodně lidí jsou tak zhýčkaní, že pořád jezdí jen výtahy, nebo tunely. Chvíli jsem měl nutkání, sledovat, do jakého domu zapadne, ale začaly se mi klížit oči, tak jsem letěl co nejrychleji domů. Bydlel jsem ještě pořád s rodiči na konci města ve třípatrovém domě. To nejhornější patro bylo jen a jen moje. Zajel jsem s motorkou do garáže, pozdravil rodiče a zapadl do svého království, kde se mi jako nejlákavější jevila postel, na kterou jsem doslova sletěl a hned usnul.
„Niku, vstávej!“ křičela mi do ucha moje desetiletá sestřička.
„Mě se stávat nechce,“ zabručel jsem a otočil se na druhý bok.
„Niku, dneska lítáš!“ zatahala mě za ucho.
„Ty malá potvůrko,“ rukou jsem ji překlopil ke mně do postele. Začala se smát.
„No tak, Niku, musíš stávat. Lítáš s Lipsem!“ Podíval jsem se na ní a uviděl její velké dětské oči, rozšířené úžasem.
„Musíš mi pak všechno vyprávět, tak rychle ať to nezmeškáš!“ vypískla. Úplně mě dojala.
„To víš, že jo, ty pískle,“ usmál jsem se na ní. Objala mě.
„Taky jednou budu lítat…S Lipsem, jako ty.“ Svěřila mi velké tajemství.
„Ale hlavně to neříkej mamince, ona by mi to zakázala,“ pošeptala.
„Jednou tě na Lipse vezmu,“ slíbil jsem jí. Zatleskala rukama a rychle ze mě začala stahovat deku.
„Tak už stávej, ať nepřijdeš pozdě.“
„Kolik vůbec je?“ zeptal jsem se jí.
„Čtyři hodiny,“ odpověděla nevinně. ,Čtyři?!´zděsil jsem se.
„Ale já tam mám být až v šest. A jak to, že už si vzhůru?“ zamračil jsem se.
„Nařídila jsem si budíka, protože ty jsi to neudělal!“ zavolala a utekla do své postýlky.
„No tak to je skvělý,“ zabručel jsem si pro sebe.
„Teprve sou čtyři a já tam mám být až v šest. Ale co, tak tam budu dřív.“ Vylezl jsem z postele, oblékl jsem se. Uvařil si čaj, kafe zásadně nepiju. Snědl rohlík se šunkou. A šel k motorce. Jenže ta mě zradila. Došel plyn. Musel jsem jít pěšky.
,Ještě že ji mám, kdyby mě nezbudila, zlatíčko, tak bych tam přišel pozdě.´poděkoval jsem Lucce v duchu.
Když jsem došel k zahýbající strouze a výtahu, který by mě dovezl do tunelu a tak dál až bych se dostal na Základnu, vydal jsem se tou delší cestou, tedy strouhou. Voda mi šuměla kolem nohou, bylo to příjemné. Byl jsem napnutý a vždy se snažil řídnoucí tmu prohlédnout, jestli tam náhodou neuvidím Jenny. ,Jsem totální blázen, první jí nemůžu vystát a pak ji vyhledávám!´ nadával jsem si v duchu, ale nepřestal jsem probodávat tmu očima.
Nepotkal jsem ji. Na Základnu jsem dorazil v půl šesté.
„Dobrý den, pane,“ přivítal mě známý hlas. Podíval jsem se a uviděl jsem robotka, který mi včera pomohl nalakovat a navoskovat trup lodi, se kterou sem zkoušel a která měla podobné řízení, jako Lips.
„Ahoj, nechceš mi tykat?“ podíval jsem se na něj podmračeně, ještě jsem mu neodpustil to jak se mi vysmál, když jsem hledal pomoc kvůli Jenny.
„Jak chceš. Promiň mi, jak jsem se ti smál,“ omluvil se, jako by mi četl myšlenky.
„Dobře. Já jsem Nik. Jak mám říkat tobě?“
„Nevím Niku. Jenny mi říká Giggle. Tak mi tak můžeš říkat taky.“
„Tak jo, Giggle. Počkej, to znamená smíšek. To ti dala proč?“
„Už měla tolik úrazů a vždycky mě k tomu volali, já jim pokaždé říkal, že se umí uzdravovat sama, až jsem to jednou nevydržel a normálně jsem se rozesmál.“
„Nevíš kdy přijde?“ Giggl jen zavrtěl hlavou.
„Chceš si zatím prohlédnout Lipse?“ zeptal se překvapivě.
„Jasně, že se ptáš.“
„Tak pojď.“

Jenny:

„Jenny, vstávej!“ budil mě Aspic.
„Mě se nechce. Nech mě ještě spát,“ odbyla jsem ho a pokoušela se dál spát.
„V šest máme být u Lipse. Chtěla si přeci začít trénovat toho nového kluka.“ Pokračoval dál neúnavně.
„A kolik je?“ zeptala sem se.
„Čtvrt na šest.“ Tahle větička mě konečně probudila.
„Tak to abych s sebou pohla.“
„Přesně tak.“ Vstala jsem a zamířila do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu, Aspic mi mezitím uvařil ovocný čaj, káva mi nechutná. Za čtvrt hodiny jsem už vycházela i s Aspicem ven z domu. Zamkla jsem a svižným krokem zamířila na Základnu. Spěchala jsem, ale zároveň jsem si užívala svěžest proudu ve strouze. Slunce začalo vycházet a vše se začalo třpytit zlatavými paprsky.
Na Základnu jsem se dostala přesně za pět minut šest. ,Tak kde je?´ rozhlížela jsem se.
„Ještě tu není, tak pojď, půjdeme do Lipse, a vyvezeme ho ven.“
„Jo, už se těším, až budeme lítat! Moc mi to chybělo, tobě taky viď?“
„Moc,“ přikývla jsem a vyrazila k Lipsovi.
„Je krásný, co?“ zaslechla jsem Giggla.
„Úžasný! Nemůžu se dočkat, až s ním poletím!“ odpověděl mu ten nový kluk.
„Zdravím ve spolek,“ zvýšila jsem hlas, aby mě ti dva slyšeli.
„Ahoj,“ odpověděl.
„Ahoj Jenn, nezlobíš se, že jsem Nikovi ukázal Lipse, že ne?“ ,Tak Nik?´
„Ne, ale teď se dáme do práce. Tohle je můj druhý Aspic,“ pokývla jsem hlavou k Aspicovi. Na Nikovi, bylo vidět, že se mu moc nelíbí.
„Můžeš jít Giggle, a díky,“ usmála jsem se na něj.
„Nemáš zač a užijte si to,“ řekl a zmizel.
„Tak jdem na to,“ prohodila jsem směrem k Nikovi. Otevřela jsem dveře do Lipse a ztratila se v něm.
„Dobře,“ řekl a následoval mě. ,Tak teď to bude zajímavé. Uvidíme jak si povede,´ prolítla mi v hlavě myšlenka.