Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anotace: 2. část: Příběh se odehrává v Anglii (Skotsku a Francii) 15. století... Při čtení pozor na liché a sudé kapitoly - ať v těch místech a datech nemáte zmatek :-)

Pozn: Malá věcná - 2. část navazuje na prolog a následovat bude část 4. Následující 3. části pak předchází 1. část a následovat bude část 5. Prostě, je to na přeskáčku - omlouvám se za zmatek...

Bretaň, 1475

Duncan MacPherson jen těžko přivykával dráždivému francouzskému ovzduší. Nebylo to tak dávno, co Francouzi vyhnali jeho druhy z Paříže zpět na anglické ostrovy a proto nebylo divu, že se necítil v cizáckém prostředí zrovna nejlépe. Ačkoli se již od raného věku věnoval studiu latinských a francouzských textů i studiu samotných jazyků vůbec, nerad se vracel tam, kde jeho soukmenovci pocítili na vlastní kůži tak zdrcující porážku jako byla prohra ve Stoleté válce.
Hostinský okamžitě po rytířově příchodu do zchátralé krčmy pochopil, s kým má tu čest. Nabídl Duncanovi vcelku útulný pokojík v prvním patře, který mladý muž s vděkem přijal, i když dobře tušil, že se v něm příliš nezdrží.
Na hrad Ys-de-Lamballe to bylo co by kamenem dohodil. Ochotný hostinský Duncanovi vysvětlil, že na rodinné sídlo hraběte de Lamballe je to pěšky necelou půl hodinku. Koně však pánovi nabídnout nemohl.
„ To víte - válka“, pokrčil podsaditý muž rameny a dál se věnoval pobudům, posedávajícím nedaleko mladého rytíře.
Duncan mávl rukou. V duchu už viděl, jak se mstí zrádnému hraběti, jeho ženě, dětem, prostě všem. Opájel se vidinou křiku a krve. Jeho otec musí být pomstěn!
Než odjel z Anglie slíbil si, že se nezastaví, dokud nezničí vraha svého otce. Od matky mnoho pochopení neočekával - nebyla první ani poslední vdovou, která se uměla zabavit i jinými způsoby než jen marným truchlením. Milenců k tomu měla dost. Sestra Elizabeth se zřekla okolního světa před třemi lety, kdy se dobrovolně stala oddanou služebnicí boží - veškerá nenávist se jí hnusila. A Sean - tomu nebylo ani patnáct - po něm přece nemohl žádat, aby ho podpořil. Jeho malý bratříček… Jedině strýc Roderic. Ano, ten souhlasil s Duncanovými záměry - dokonce financoval jeho cestu do St.Malo. Ten jediný nezradil!
Duncan, zaslepený hněvem, ani nevnímal plavbu přes La Manche, která se samozřejmě neobešla bez řádných komplikací. Co je však šílená bouře na moři proti bouři v Duncanově srdci?
Rytíř odstrčil rukou pohár kořalky. Nechtěl, aby mu alkohol zatemnil rozum. Pomsta je pomsta. A ta má být sladká.
Slunce stálo již vysoko na obloze, když Duncan opustil zašlý hostinec a zamířil po vyryté cestě směrem, kterým ho poslal starý podkoní.
Nejprve si musí obhlédnout situaci. Bude rychlý jako sokol, mrštný jako lasička… A nenápadný jako myš. Pěkně pomaloučku, polehoučku, aby nevyplašil oběť. A až to bude pan hrabě nejméně čekat - udeří!
Duncan se křečovitě zasmál.
Prošel ztmavlým lesem, aniž by někoho potkal. Vůně namoklé hlíny byla cítit na míle daleko, stejně jako zápach tlejícího listí, které dávalo znát, že se již blíží podzim.
Náhle se před Duncanem vynořilo majestátní sídlo hraběte de Lamballe. Vydechl úžasem. Nedalo se ani v nejmenším srovnávat s tvrzí jeho otce. Pocítil k hraběti ještě větší nenávist. Stiskl jílec svého tepaného meče a vykročil vpřed.
Poznal ho bez nejmenších obtíží. Slyšel dost o tom, že je mladý hrabě neopatrný i o tom, jak se prochází jen tak mezi svým lidem - bez rytířů, bez ochrany… Tím se mu to alespoň ulehčí… Hyena musí trpět!
Po dvou hodinách dorazil Duncan zpět do chudičkého hostince. Další dny pak plynuly na chlup stejně.
Mladý rytíř stanovil den své pomsty na den podzimní rovnodennosti. V tu dobu se konají na hradě sváteční trhy a lidé z celého okolí se jistě sejdou na panském sídle de Lamballa. A on to ví.
V ten den odešel Duncan jako vždy předtím. Prošel smrkovým lesem, minul pole, kde hladoví oráči okopávaly svá chudá políčka, potom ještě lesík Tlejícího listí. Když se proplétal mezi řemeslníky všeho druhu zatoužil po tom, aby nemusel udělat, to co musí, ale… Musí!
Nějaká venkovanka mu cpala pod nos smradlavou kůži.
„ Kupte pane, kupte.“
Prudce ji odstrčil.
De Lamballe stál přímo před ním. Duncanovi se chvělo chřípí zlostí. Teď! Ještě pevněji stiskl své bílé tesáky.
Náhle se však zarazil. K hraběti se přímo závratnou rychlostí rozeběhla malá holčička a skončila v jeho náručí.
„ Tatínku“, zapištěla zrzavá hadimrška.
Duncan od ní nemohl odtrhnout oči.
Byla překrásná. V šatičkách ze zeleného sametu se téměř ztrácela, ale ty její oči - jako studánky. Pronikavé, čisté, dobré, … Rozpuštěné vlasy za ní vlály a chvílemi spadaly po dětských zádíčkách jako zlatavý vodopád. Kroutily se do různých tvarů a jejich rudé odlesky připomínaly slunce při západu.
Duncan se hryzl do rtů. Hrabě pomalu odcházel, holčička klusala po jeho boku. Něčemu se vesele smáli.
Rytíř stál jen tak. Nevnímal sluhy, narážející do něj ze všech stran. Nevnímal obchodníky, překřičující jeden druhého. Nevnímal mrzáky, žebrající o almužnu. Nevnímal nic. Byl až příliš okouzlen tím malým stvořením než aby věděl, co se kolem něho děje.
Uvědomoval si, že nemůže svou pomstu dokončit. A bylo mu to jedno.
Jediné, co věděl bylo, že se té malé nesmí nic stát. Nikdy!
„ Ach, otče…“

*

Jmenovala se Ysobel.
Duncan se nemohl toho jména nasytit. Šeptal si ho jako svou modlitbu, stále dokola - Ysobel, Ysobel, Ysobel, …
Věděl, že již svou pomstu nikdy neuskuteční. Přísahal sice na svou čest a když občas jeho mysl vystřízlivěla z bláznivého poblouznění, rval mu jeho slib srdce. Lesk zlatého vlasu však nešel vymazat z paměti.
Nepovolal k sobě baculatou děvečku jako předchozí večer. Neměl na nic chuť.
Uplynulo víc než osm dnů od doby, kdy ji poprvé spatřil - Ysobel, Ysobel, Ysobel, …
Včera se pokusil trochu vzchopit, s čímž mu měla původně pomoci i usměvavá dívčina z polorozpadlé krčmy, kde již několik dní nocoval. Za pohár vína byla svolná ke všemu a vidina milování ji ani moc neděsila. Byla to však jenom slabá náhražka za plavovlasou vílu. Když si ochotně rozvázala hrubou košili a schoulila se do mladíkova náručí, pocítil náhle nebývalý odpor. Připadala mu najednou tak tlustá, nemotorná a špinavá…
Děvečka se vyděšeně oblékla a zmizela stejně rychle, jako se objevila. Ale co - pánové mívají občas zvláštní náladu, a v té chvíli je lepší se jim obloukem vyhnout. O tom se přesvědčila už dřív.
Duncanovy dlaně těžce dopadly na krbovou římsu. Byl zoufalý. Spalovala ho neukojená touha po té maličké. Plamen vášně sílil čím dál tím víc…
Věděl, že je naprostý nesmysl zmocnit se dívky v takovém věku, na to nemusel být žádný odborník. Stačilo jen pár let počkat… Jenže on nechtěl čekat!
Co s tím???
Zuřivě mrštil pohárem vína o zeď, až se dunivě rozechvěla.
Co s tím???
Ysobel, Ysobel, Ysobel, …
Náhle se rozhodl. Hned ráno odjede zpátky do Anglie - nemůže tady zůstat ani o minutu déle. Jinak se zblázní!
Musí pryč z dosahu té malé čarodějky, pryč z tohoto prokletého kraje. Jinak se vážně zblázní!
Zaplatil hostinskému pokoj i pěknou sumičku sous navíc - aby ne - baculka byla krčmářova dcera. V první chvíli ho docela pobavila, ale teď měl v hlavě jen jediné - Ysobel, Ysobel, Ysobel, …
Musí ji ještě jednou vidět! Naposledy - a pak…