Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anotace: 4. část: Příběh se odehrává v Anglii (Skotsku a Francii) 15. století... Při čtení pozor na liché a sudé kapitoly - ať v těch místech a datech nemáte zmatek :-)

Bretaň, 1475

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Studený vítr mu nemilosrdně šlehal tváře, až znachověly. On však cítil, že naopak bledne. Krev mu tuhla v žilách.
Nebyly to ani dva měsíce, co opustil tuhletu zpropadenou zemi - ale to co právě spatřil ho naprosto šokovalo. Namísto mohutných, nezdolatelných zdí lamballského sídla stálo na přímořském skalisku pouze několik ohořelých ruin. Plameny ještě olizovaly západní křídlo hradu, zbytek už jen slabě doutnal.
Duncan se zamračil. Jak to, že požár nikdo nehasí?
Neváhal ani chvilku - seskočil ze svého černého hřebce, čistokrevného Araba (dar od samotného Eduarda z Yorku), a rozeběhl se, plný toho nejhoršího očekávání, k hořící tvrzi.
Zvedl se mu žaludek. Pach spáleného masa byl tak odporný!
Bože, uvědomil si vzápětí, to není zvěřina - to je lidské maso!
Zděšeně se rozhlédl kolem sebe. Nádvoří lamballského hradu bylo pokryto hromadou lidských těl. Mrtvých těl!
Vykřikl jako raněné zvíře.
„ Ysobel!“
S šíleným výrazem ve tváři vběhl do hradních místností. Hala již byla v jednom ohni, přesto se však vrhl skrze ně. Musí ji najít. Musí!!!
V přízemí nikoho nenašel. Ale v prvním poschodí…
Hrůza!!!
Málem omdlel, když si představil, jaké věci se zde musely odehrát před několika hodinami. Tělo mladé ženy, ohořelé k nepoznání - další muž s šípy v zádech… jaká stvůra!!! Žádný muž, který má alespoň kousek cti v těle, nikdy neútočí zezadu. Co to bylo za lidi???
Ve vedlejším pokoji našel dívku s prořízlým hrdlem. Nemohlo jí být víc než patnáct. Její vyhrnuté sukně jasně naznačovaly, jak musela před smrtí trpět. Chudinka…
Duncan stiskl rty.
„ Ysobel!“
Hradní pán, ležící na podlaze ve skroucené poloze, stále tiskl v dlani svůj tepaný meč. Nedaleko něj zhroucená mladá dáma v drahém oděvu - nejspíš jeho žena.
Tak takovou smrt nepřál nikomu.
Ani de Lamballovi a jeho rodině.
Ne - to přece nechtěl…
Ale kde je ona?
„ Ysobel!“
Prohledal celý hrad, ale nikde ji nenašel. Vypotácel se ven, dusící se kouřem, a víc mrtvý než živý se zhroutil na nádvoří vedle kupy vyhaslých těl.
Bez ní nemá cenu žít.
„ Ysobel!“
„ Tatínku.“
Dětský hlásek vytrhl Duncana z jeho letargie.
„ Tatínkuuu.“
Znělo to spíš jako zamňoukání. Ale on ji poznal.
„ Babuuu…“
Stála na prahu a zuřivě kašlala. Vrhl se k ní.
„ Ysobel!“
Přehodil přes ni svůj plášť, aby neviděla ty děsivé hrůzy kolem sebe.
Rozplakala se.
„ Pusť mě - já chci maminku.“
Proběhl s ní nádvoří téměř závratnou rychlostí. Teprve pěkný kus od hradu ji položil zpět na zem.
Zaječela.
„ Mamííí.“
Přitiskl jí dlaň na ústa. K jeho překvapení ho zuřivě kousla.
Zaklel bolestí.
„ Ysobel!“
Dívenka zamrkala. Odkud zná její jméno? Pokud ví kdo je, určitě jí neublíží. Uklidnila se.
„ Já chci maminku…“
Duncan se smutně pousmál.
„ Ysobel“, řekl temně a pohladil ji po bledé tvářičce. „ Tvoje maminka je…“
Dívenka vyděšeně zamrkala. Od začátku tušila, že se stalo něco zlého.
„ Mami…“
Co teď?
„ Tvoje maminka mě požádala, abych tě odvezl sebou.“
„ Proč? Kde je maminka?“
Pochopil, že bude muset být hodně trpělivý.
„ Tví rodiče chtějí, abys konečně poznala svou babičku…“
„ Já ale mám babičku“, zakňourala Ysobel. „ A chci svoji maminku!“
Najednou mu připadala strašně roz-maz-le-ná.
Ale musí opatrně, aby ji zbytečně nevyplašil.
„ Já vím, že už jednu babičku máš - ale každá holčička má dvě babičky…“
„ Vážně?“, nevěřila Ysobel.
„ Vážně“, přikývl Duncan.
„ A ty máš taky dvě babičky???“
Rozhodl se její otázku ignorovat.
„ Tvoje babička si tě přeje moc a moc poznat, a tak mi tvoje maminka řekla, abych tě odvezl sebou…“
„ A proč mi nic neřekl můj tatínek?“
S tou budou problémy…
„ Proč by ti něco říkal?“
„ Vždycky mi všechno říká“, přiznala popravdě.
„ Aha.“
S tím vůbec nepočítal.
„ Tvůj tatínek s tvým odjezdem samozřejmě souhlasil, ale bál se, že kdyby ti to řekl, tak…“
„ Tak…?“
Nejspíš byla taky pěkně zvědavá.
„ Tak by jsi nechtěla jet.“
Dívenka otevřela pusu.
„ A ….“
Měl toho dost.
„ Musíme jet“, přikázal a vysadil ji na svého Araba.
„ Ten je krásný“, vypískla Ysobel. „ Jak se jmenuje?“
„ Revange, odsekl rozčileně Duncan.
„ A ….“
Zamračil se.
Ysobel snadno pochopila, že její ochránce už nejspíš nechce o ničem mluvit. Tatínek se taky většinou mračil, když příliš naléhala.
Mlčky sklopila oči.
Zanedlouho jí hlavička klesla na Duncanovu hruď. Nejspíš byla dost unavená.
Přitáhl jí cípy pláště víc k tělu, aby se nenachladila.
Teď už je jenom jeho…