Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anotace: 15. část: Příběh se odehrává v Anglii (Skotsku a Francii) 15. století... Při čtení pozor na liché a sudé kapitoly - ať v těch místech a datech nemáte zmatek :-)

Skotská vysočina, 1487

V první chvíli propadla panice. Když se trošičku vzpamatovala snažila se nasadit sladký výraz ale moc se jí to nedařilo. Horečnatě přemýšlela, jak z takové šlamastiky ven. V duchu se proklínala, že neposlechla vedle postávající dívku a nezmizela, dokud to ještě šlo.
Brenna se málem skácela když ucítila, že se oči všech mužů stočily jejím směrem. Tváře jí hořely studem, ona si však připadala jako kus ledu. A tála, a tála, a tála… Nerozuměla přesně, co za tajemství svěřil Duncan staříkovi a světlovlasému mládenci, ale podvědomě vycítila, že to nebude nic dobrého. Alespoň ne pro ni…
Nejdříve se vzpamatoval laird MacPherson. S výrazem absolutního vítěze došel až k patě schodiště a kývl na Brennu, čímž jí chtěl naznačit, aby laskavě sestoupila k němu. Ta nebyla schopna pohybu.
„ Lady“, špitla Brenně do ucha tmavovlasá dívka, která ji po celou dobu neopustila.
Brenna nereagovala.
Duncan tiše povzdechl a než se kdo nadál, stál vedle ní.
„ Brenno!“
Zdálo se, že ho zaregistrovala. Zvedla hlavu, napřímila se a aniž by na něj pohlédla, začala sestupovat. Laird ji následoval, s tmavovláskou v patách.
Brenna byla obdivuhodná. Podobná pyšné královně předstoupila před šedovlasého starce, uctivě se uklonila a povytáhla koutky v naučeném úsměvu. Muž před ní byl totiž ve skutečnosti natolik škaredý, že jen díky pevnému sebeovládání ještě nespustila šílený jekot.
Duncan na nic nečekal - hned stál vedle své lásky a pevně jí stiskl dlaň.
„ To je ona - Brenna Spaldingová“, prohlásil poněkud nadutě.
Brenna vrhla na MacPhersona ostrý pohled. Co to má všechno znamenat?
Duncan však pokračoval dál.
„ Brenno, tohle je moje rodina. Strýc Roderic“, kývl směrem ke staříkovi, který se teď tvářil, jako by mu ulítly včely. Aniž by laird zaváhal, pokračoval.
„ Moje sestřenice Cora…“
Tmavovláska, která celou dobu hlídala Brennu jako ostříž, potřásla hlavou.
„ Můj bratr Sean…“
Než však stihl říct něco víc, plavovlasý Sean skočil lairdovi do řeči.
„ Drahá slečno Spaldingová, vítejte na Vysočině.“
Brenna jen zamrkala, když se mladík sklonil k její ruce a galantně políbil špičky jejích prstů. Ten opravdu ví, jak si získat pozornost!
Duncan se zamračil. Jeho bratříček si snad myslí, že když vyrůstal v Londýně, může mu obluzovat jeho nevěstu. Tak to tedy ne!!!
Sean ale nadšeně drmolil dál.
„ Slečno Spaldingová, už jste měla možnost vidět zdejší přírodu? Je opravdu nádherná…“
To už bylo na Duncana příliš. Mluví jako nějaká učená kniha. To se mu musí zatrhnout!
„ Brenna, ehm… slečna Spaldingová je unavená.“
„ A nemáte náhodou hlad? Po takové namáhavé cestě…“, Sean se nemínil vzdát tak snadno. Jeho bratr opravdu nemá špatný vkus.
„ Po pravdě řečeno…“, začala Brenna, ale nedokončila.
„ Slečna Spaldingová je unavená. Dobrou noc.“
Brenna zvedla vzdorovitě bradu. Jak si ten hloupý Skot dovoluje rozhodovat za ni? Není přece žádná tupá ovce!
„ Nikam nepůjdu. Unavená nejsem, zato mám velký hlad. Prosím, pane…, otočila se s úsměvem k Seanovi.
Duncan vyloženě pěnil. Jak si jen jeho žena dovoluje odporovat jeho příkazu??? Prudce chytil Brennu za zápěstí, až bolestí vyjekla.
„ Jsi unavená a půjdeš spát!“, zařval.
„ Ne“, prskla Brenna a dupla si.
Duncanovi se v očích objevily blesky.
„ Říkám, že půjdeš spát - a hned.“
Brenna se přikrčila.
„ Jakým právem si dovoluješ říkat mi co mám a co nemám dělat?“
Nathan, který se během hádky probudil přemýšlel jak zabránit tomu, aby se ti dva nezamordovali. Roderic se stále mračil, Cora zděšením nedýchala a ani Sean nevypadal na to, že by hodlal nějak zasáhnout. Spíš se tím divadlem bavil. Cizačka si dovoluje odporovat lairdovi - to se tak často nevidí.
Brenna s Duncanem si neuvědomovali, že jejich křik přilákal ostatní členy klanu. Ženy vypadaly zmateně, muži zhnuseně. Proč si laird nevyřeší své problémy s tou bosorkou v soukromí a tahá špínu na veřejnost?
Nathan se rozhodl jednat dřív, než bude pozdě. Tomu hlavnímu však přece jen nezabránil.
„ Myslím, že bys na Brennu nemusel tolik křičet“, upozornil Duncana jemně.
„ Cože?“
Duncan nevěřil vlastním uším.
„ Vždyť je to moje žena a tak bude poslouchat, co jí řeknu!“
„ Tvoje žena? Jsi blázen?“, vyhrkla Brenna nakvašeně. „ To nikdy.“
Náhle bylo ticho. Všichni okolo zmlkli a strnule hleděli na lairda.
Ten střídavě bledl a naopak rudl. Ta… sassenach!
Brenna cítila, že přestřelila. Ale proč se na ni všichni tak soucitně dívají?
„ To se mýlíš, děvče“, zaskřípal zuby laird MacPherson, když se vzpamatoval.
„ Ty si mě vezmeš - a to ještě dnes večer.“

„ K tomu mě nedonutíš!“
Brenna stála na jedné straně postele a zuřivě si měřila Duncana, který stál na straně druhé. Nemohla tomu uvěřit. Nemohla a ani nechtěla. Být ženou takového barbara? To se dá raději ke karmelitánkám! Nikdy!!!
„ Nikdy!“
„ Nebudu se tě ptát“, prsknul Duncan. „ Řekl jsem a tak to taky bude.“
Brenna si odfrkla.
„ Zapomínáš, že jsem svobodná. Jediný, komu jsem poslušná je Bůh… a anglický král“, dodala v zápětí. „ A tebe si nikdy nevezmu. A…“
„ Ale ano“, kývl Duncan a v koutku úst mu pohrával ironický úsměv. „ Ty si mě dokonce musíš vzít.“
„ Musím?“, Brenna se zapýřila. „ Tak to by mě tedy zajímalo proč.“
„ Vybral jsem si tě“, řekl Duncan prostě.
„ A co?“
„ V očích mých lidí jsi cizinka. Jediný způsob jak tady přežít je svatba. Naše svatba“, opravil se.
„ Snadné řešení - vrátím se zpátky do Anglie“, prohlásila Brenna rozhodně.
Duncan pokrčil rameny.
„ Pokud chceš riskovat, že tě někdo přepadne, unese nebo…“
Zarazil se. Asi by nepochopila, kdyby jí vyhrožoval i znásilněním.
„ Já si tě ale nevezmu.“
„ To je tak strašná představa? To se ti ani trošičku nelíbím? Jsem ti odporný?“
Brenna zavrtěla hlavou a sklopila oči.
„ Přece se vůbec neznáme“, špitla.
Duncan k ní opatrně přistoupil. Lekla se, když zjistila, že stojí jen dva kroky od ní.
„ Ale můžeme se přece seznámit“, navrhl a spiklenecky na ni mrkl.
Brenna se pomalu usmála. Náhle se však vzpamatovala a zatvrzele prohlásila: „ Nevezmu si tě.“
„ Co ti zase vadí?“, zahromoval Duncan. Pomalu začínal ztrácet trpělivost.
„ Není tu matka Ilein. A ani Fiona, Clara a… A budeme mít katolickou svatbu? Máte tady vůbec kněze, ha?“
Brenna hledala poslední stébélko naděje, jak se vyvléknout z plánu tvrdohlavého Skota. Musí přece pochopit, že si ho nemůže vzít. Jak by pak zjistila pravdu o svých rodičích? Stejně musí do Londýna za králem. Dost na tom, že si udělala takovou velkou zajížďku až na Vysočinu!
Duncanův hlas ji vrátil zpátky do reality.
„ Jistě, že tady máme kněze. I taková vymoženost k nám už dorazila. Takže…“
„ A matka Ilein?“
„ Té můžeš napsat o své svatbě později.“
„ Ne!“
Brenna se naprosto zatvrdila.
Co se s ní o tom vůbec vybavuje?
„ Dost řečí“, rozhodl a než se Brenna vzpamatovala, hodil ji na postel jako balík slámy.
Roztřásla se. Co chce dělat???
Duncan nemilosrdně strhl závěs, který sloužil jako nebesa a mlčky ho přehodil přes Brennu. Ta se začala bránit, kousat a škrábat, až se do látky zcela zamotala. Než si stačila uvědomit co se děje, přehodil si ji přes rameno a vykročil z místnosti. Chystala se k tomu, že pořádně zaječí, ale Duncan ji umlčel.
„ Chceš snad znovu sehrát scénu před mými lidmi, ženo? Tentokrát by mysleli, že jsi opravdu blázen.“
Brenna zmlkla. Tolik pohrdavých a výsměšných pohledů by už neunesla. Raději se kousla do jazyka.
Duncan si pobrukoval.
Teď už mu neuteče. Nikdy.