Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anotace: 19. část: Příběh se odehrává v Anglii (Skotsku a Francii) 15. století... Při čtení pozor na liché a sudé kapitoly - ať v těch místech a datech nemáte zmatek. P.S: Díky za tipy a komentíky! A omlouvám se předem, že tu tak čtrnáct dní žádné dílko nepřibude.

Skotská vysočina, 1487

„ A tahle?“
Brenna lehce přejela prsty po Duncanově holé paži a krouživým pohybem obtáhla klikatou jizvu. Po vášnivě promilované noci, kdy ji manžel minimálně třikrát uspokojil byla definitivně zmožená, přesto však nad ránem sebrala dostatek sil na to, aby ještě Duncana „oďobávala“ a snažila se zjistit co nejvíce o muži, se kterým bude muset nejspíš strávit zbytek svého života. Vzrušovalo ji celé jeho tělo. Bylo drsné a vonělo mužským pižmem. Šlachovité pletence svalů se o sebe třely, kdykoliv se pohnul. Opálená pokožka plná šrámů a starých jizev vyprávěla různé příběhy a Brenně se ihned vybavily báje staré sestry Kláry. Nutila teď proto unaveného rytíře, aby jí každou historku náležitě objasnil.
Duncan se příliš nezlobil - zvědavost jeho manželky ho naopak pobavila. Věděl totiž, že odměnou za jeho trpělivost mu budou její sladké polibky a další milování. Ochotně přistoupil na její hru.
„ Ta je od Nathana“, zívl lhostejně ale nadutě se přitom usmíval.
Brenna úžasem rozšířila zorničky.
„ Od Nathana? Ale vždyť je to tvůj přítel!
Vypadala pobouřeně, ba přímo zděšeně. Vsadil by se, že kdyby se teď mladý MacArlain objevil ve dveřích, praštila by ho vší silou do hlavy a vykřičela na něj veškerou svou zlobu a nenávist.
„ V lásce a válce je dovoleno všechno“, snažil se ji uchlácholit. Opravdu by dost nerad přišel o jednoho ze svých nejlepších přátel hned po svatební noci.
„ V lásce a válce?“, opakovala zamyšleně. „ A která z těch dvou variant je ta správná?“
„ Při bojích v Irsku mě Nathan omylem zasáhl. Nějak neodhadl vzdálenost nepřítele a zasekl svou zbraň do mé paže. Ještě dnes si to vyčítá.“
„ Chudáček.“
Zdálo se, že Brenna má nyní větší pochopení pro pošramocené city mladého Arlaina než pro pohmožděné tělo svého muže.
„ Takže z války“, mumlala si pro sebe. „ A z lásky? To máš taky nějaký šrám?“
Tiše přikývl.
„ Tady“, broukl a popaměti nahmatal bouli na hlavě. „ Je už dost stará. Tehdy jsme se poprali pro hezké oči mladé šenkýřky.“
„ A jak to dopadlo?“, zajímala se Brenna.
„ Samozřejmě jsem vyhrál. Alespoň zápas. Její srdce bohužel získal Nathan.“
„ Bohužel?“
„ Bohudík“, kývl Duncan. „ Jinak bych nepoznal tebe.“
Brenna se zavrtěla v jeho náručí.
„ Jak se jmenovala?“
Dlouho neodpovídal.
„ Duncane?“
„ Abigail“, zašeptal po chvíli.
Nechápala, proč to řekl tak smutným tónem. Vždyť se jí právě přiznal, že ji ani pořádně nemiloval. Navíc zůstala s Nathanem, a to je jeho dobrý přítel… Později se ho na Abigail znovu vyptá, teď však nebude rušit kouzlo okamžiku.
„ A ještě někde máš pozůstatek své lásky?“, snažila se zlehčit situaci.
„ Tady“, zamumlal a položil si její dlaň do míst, kde tlouklo jeho srdce. Poděšeně ucukla.
„ Ale už je to v pořádku. Díky tobě“, dodal s úsměvem.
Povzdechla si. Chtělo se jí tak spát…
„ A dál?“, vyzvídala už v polospánku.
„ A tady…“
Tentokrát to nebyl jeho hlas, který ji vytrhl ze snění, ale její dlaň, kterou si nyní posunul o kousek níž, až na malý hrbolek, který se vteřinu po vteřině nápadně zvětšoval. Ztopořený úd jasně naznačoval, co si jeho pán žádá.
„ Už nemohu“, vzdychla ještě, než se ponořila do víru další milostné rozkoše.

Nathan neklidně přešlapoval v polostínu mohutných vrb. Větve stromu milosrdně skrývaly jeho postavu před nechtěnými zraky. A on skutečně nestál o to, aby ho někdo jen koutkem oka zahlédl. Ne kvůli sobě, ale kvůli NÍ…
Hned po obřadu se k němu zcela nečekaně přitočila a téměř neslyšně šeptla do ucha, aby na ni po hostině počkal dole u jezera. Netušil, co se děje, ale hlas měla naléhavý tak, že nedokázal odmítnout.
Cora…
Přemítal, co mu asi může chtít. Neviděl ji od chvíle, kdy se vrátil z Francie. Musel však uznat, že Duncanova sestřenice je rok od roku krásnější. Choval k ní jisté sympatie od doby, kdy jej vyléčila ze smrtelné horečky a svěřila mu do péče malou Alyx. Jakmile ji ale spatřil dnes, při obřadu, zdálo se mu, že její havraní vlasy jsou lesklejší, její ústa plnější a pohled mnohem svůdnější, než kdykoli předtím. Nebyl si jistý, jestli v její přítomnosti dokáže udržet své city na uzdě. Nerad by se na ni vrhl jako nějaký dravec.
Zachmuřeně se otočil, když uslyšel praskání větviček, ale vzápětí se jeho rysy uvolnily. Stála před ním, zahalená v černočerné tmě. Sice ji neviděl, zato však cítil její dráždivou přítomnost.
Dlouho mlčeli, než ticho konečně pročísla otázka.
„ Nathane, jsi tu?“
Tápala, ale zachytil ji dřív, než stačila udělat špatný krok. Nyní se opírala svými plnými ňadry o jeho pevnou hruď. Přes tenounkou látku tuniky ucítil její zkrácený dech. Třásla se po celém těle. Ksakru!
Neměl daleko k tomu, aby ji ihned položil na zem a pomiloval. Nebylo by to zas až tak těžké. Nathan vystřídal ve svém životě mnoho žen a nedělalo by mu žádný velký problém rozšířit svou sbírku o další klenot, tentokrát i dosti půvabný. Byla to však Duncanova příbuzná a on nehodlal zneuctít sestřenici svého přítele. Proto Coru pomalu, ač nerad, odstrčil.
„ Ty nechceš?“, šeptla zklamaně do ticha.
Nathan neodpověděl. Její rty byly blízko a tělo svádělo k hříchu.
„ Nu?“
„ Kvůli tomu jsi tedy přišla? Řekni…“
Zajíkla se.
„ A ty? Proč jsi přišel ty?“
Další ticho. Ach…
„ Coro, jsi sestřenice mého nejlepšího přítele, žena, kterou znám od dětství. Nemůžu přece… přece nejde, abys jenom tak přišla a chtěla po mně něco tak… tak…“
„ Jen to řekni“, štěkla zuřivě. Proměna v jejím chování byla nenadálá.
„ Pověz, že ti nestojím ani za tu námahu. Já se tak stydím!“
Vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče. Trhavé vzlyky pomalu přecházely v třas a hrozily tím, že se v nejbližším okamžiku promění v hysterický záchvat.
„ To jsem tak ošklivá? Mám malá ňadra, široké boky, velké břicho? Dlouhý nos, malá ústa?“
Už na nic nečekal a hluboce ji políbil. V tu chvíli mu to přišla jako jediná záchrana - políbit ji a zároveň umlčet.
Trvalo to dlouho. Ochromená Cora zaryla ruce do Nathanových světlých vlasů a přitáhla ho k sobě. Tichým zasténáním se dožadovala pokračování.
„ Coro, tohle ne!“
V mžiku přestala a ustoupila o pár kroků. Zachvěla se. Pomalu se otočila a jako náměsíčná pokračovala dolů směrem k jezeru. Jezero… Pouze chladivé vlny dokáží porozumět jejímu žalu. Ještě kousek a rozčísne jinak poklidnou hladinu svou bezvýznamnou přítomností. Bezvýznamnou… A voda se potom s klidem opět uzavře. Klid…
Nathanovi nejdřív nedošlo, co Cora chystá. Tichounké šplouchnutí ho však probudilo z nečinnosti.
Když o něco později leželi v obětí na břehu mezi rákosím a on jí nejméně po sté políbil na zavřená víčka, unaveně zašeptala:
„ Proč si mě nenechal v klidu spát?“
Málem se zalekl své odpovědi, ale tušil, že její raněné srdce potřebuje právě tu něhu a útěchu, kterou jí může poskytnout pouze on.
„ Protože pak bych přišel o všechno. A ani mne by potom nebavilo dál žít.“
Černé řasy se zachvěly.
„ Ty mě máš tedy rád? Doopravdy rád?“
Místo odpovědi ji pohladil po tváři, která byla nyní zmáčená slzami, a přitiskl ji blíž k sobě.
Vzdychla.
Přece jen na ní někomu záleží.