Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anotace: 24. část: Příběh se odehrává v Anglii (Skotsku a Francii) 15. století... Při čtení pozor na liché a sudé kapitoly - ať v těch místech a datech nemáte zmatek. P.S: Je to trošku kratší, příští týden napravím - teď jedu na dovču - a jako obvykle nestíhám!

Skotská vysočina, 1482

Husí brk s nepříjemným skřípěním klouzal po papíře a vytvářel na něm podivuhodné kličky roztodivných tvarů. V sotva znatelném světle svíčky, která nepatrně ozařovala nízký psací stůl, se ruka starce lehce třásla. Nervózně šlehl pohledem po plameni, který zásluhou náhlého průvanu zuřivě zaprskal. Možná to způsobil záblesk ledových očí, ale v tutéž chvíli knot slabě začudil a místnost se ponořila do laskavé náruče černočerné tmy. Stařík cosi zabrumlal a kolébavým krokem se se svíčkou došoural k vyhasínajícímu krbu. Když se mu konečně podařilo vychladlý vosk znovu zahřát, byla jeho chuť rozepisovat další pokyny pohraničním hlídkám tatam.
Tuhle práci mu byl čert dlužen! Duncan se potuluje po anglických državách a Sean místo toho, aby využil bratrovy nepřítomnosti, teď křepčí jako nějaký blázen v podhradí a nadzvedává každou volnou sukni. To si ksakru nemůže zajít za Corou?
Roderick pěnil zlostí, jeho plán dostával trhliny. Po Seanově návratu z londýnských studií si ke své nelibosti povšiml, že jeho chráněnec získal za ta léta na Eduardově dvoře jisté manýry, které se neslučovaly s jeho vlastními představami. Aby synovci trošku pomohl v rozvzpomínání se na staré časy, dobromyslně přivíral oči nad jeho eskapádami se svojí půvabnou dcerou. Sean mu přece tolik dlužil… a Roderick na oplátku dlužil jemu. Dokonalé spojenectví!
Ve svých vzpomínkách se zatoulal až k onomu okamžiku, kdy poprvé spatřil JI. Krásná Diana z Huntingdonu, upnutá ve fialkové róbě se svou záplavou zlatých vlasů, spadající na její bělostná ramena a tvořící kolem ní jakousi nadpozemskou aureolu, se bezkonkurenčně stala královnou jeho srdce. Vyznal se jí ze své lásky jako nějaký naivní trubadúr, doufajíc v její blahosklonné ano. Její sladká ústa se mu však krutě vysmála. Jejím vyvoleným se stal muž, který představoval pro Rodericka mnohem méně než ten nejodpornější hmyz. Francouz – jaká potupa! A právě tehdy se zrodila jeho smrtící nenávist k Bastienovi de Lamballe. Přísahal si, že se mu jednoho dne za tuto urážku stonásobně pomstí. A osud byl k jeho pošramocené cti více než milosrdný…
Nebylo příliš těžké všechny okolo sebe přesvědčit, že za Warwickovou smrtí stojí proradný bretaňský hrabě. Bylo všeobecně známo, že rodina de Lamballe je spřízněna s Tudorovci, kteří otevřeně zbrojili proti vítězným Yorkům. Stačilo pár zlatých mincí a hladoví žoldnéři poměrně rádi vyplnili rozkaz, kterým definitivně sečetli dny lairda z MacPhersonů. Warwick byl mrtev a potencionální vina skolila vaz tolikrát proklínanému sokovi z francouzského pobřeží.
Překvapilo ho, s jakým zápalem se dříve mírumilovný Duncan vrhl do boje proti Bastienovi. Proto také financoval jeho cestu do St. Malo. Jaké bylo jeho rozčarování, když se synovec po několika týdnech vrátil s tím, že to prostě nedokázal. Roderick tehdy svolával na pomoc všechny zplozence pekla, byl ochoten zaprodat duši samotnému ďáblu, jen aby se zbavil de Lamballa jednou provždy – a uspěl. Nečekal podporu zrovna z této strany, ale jen blázen by odmítl takovou nabídku. Po nocích se opájel vidinami utrpení a zoufalství nešťastného hraběte.
„ Strýčku!“
Dveře se s klapnutím rozskočily a tvář plavovlasého mladíka v nich sálala rozrušením.
„ Duncan je zpátky.“
Roderick pohnul rty v tichém zaklení.
„ Vrátil se brzy“, zamumlal si pro sebe a poněkud hlasitěji dodal:
„ Měli bychom jít ho přivítat.“
Oči obou se nebezpečně zaleskly. Dva muži. Roderick a jeho synovec Sean…