Dopis z Angouleme

Anotace: 5. část: Příběh z doby Ludvíka XV., ve kterém nebude nouze o zlotřilé intriky, spalující vášně a samozřejmě... zakázanou LÁSKU. P.S: Díky za trpělivost :-)

Bělostná ramena drobné postavičky, rozplývající se v šedavém oblaku nadýchaného mušelínu, se nevědomky roztřásla pod chladnými dotyky začínající červnové noci. V tanečním sále osvětleném tisícem mihotavých svic zlatavých lustrů mezitím kroužily rozrušené páry za doprovodu líbivých tónů různých smyčců, pouze občasně obohacené o něžný dozvuk zobcové flétny. Belle veškerá ta nádhera v prvním okamžiku neskutečně učarovala, přesto se po pár minutách neubránila lehké nevolnosti, způsobené zejména pachem pálícího se vosku v děsivé kombinaci s navoněným hyacintovým pudrem a odérem květinových parfémů. Přesunula se tedy nenápadně k pootevřeným balkónovým dveřím, kde naštěstí nehrozila kolize s hromadou natěšených dam v krajkách, a zhluboka se nadechla. Stále totiž odmítala používání vějíře, což madame de Bouvilles dovádělo téměř k nepříčetnosti. Dívka nyní zalitovala, že odmítla i teploučký plášť, který byl původně součástí její večerní róby. Mrazivý vzduch ji krom ramen štípal na odhaleném dekoltu a pažích, přesto nehodlala opustit své nově vydobyté místo ve prospěch přehřátého tanečního sálu. Navíc jí zcela vyhovovalo postávat opodál pompně se bavící společnosti, alespoň si tak mohla konečně nerušeně prohlédnout onu vyhlášenou charenteskou šlechtu.
Annabelle koutkem oka zahlédla nedaleko pobíhající Marii, dmoucí se důležitostí tak, že připomínala přinejmenším dobře nabubřelého holuba, a proto se raději ještě více vtiskla do výklenku nedaleko terasy. Limouxská hraběnka ji totiž od včerejší večeře neopomněla každou volnou chvilku informovat o tom, jaká je to vlastně čest být pozvána na samotným vévodou z Charentes a od brzkého rána tahala rozespalou Bellu za paraván. Služebné měly plné ruce práce s úpravou plesových šatů, které madame dívce sama vybrala. Ta se krom zívání vzrušenými přípravami naprosto nezabývala, a připomínajíc spíš jakýsi věšák, poslušně snášela přišpendlování nažehlených stuh a krajek na světlounké rukávy. Róba původně patřila hraběnčině starší dceři Marie-Sophii, která se nedávno provdala za jednoho z králových dvořanů. Sukně byla sice trošičku vyšlá z módy, ale jak madame poznamenala, „ dívka, která teprve před několika týdny opustila klášterní bránu, si bohužel v dnešní době nemůže příliš vybírat.“
„ Vidíte sama, drahoušku“, pokyvovala vážně hraběnka. „ Kdyby ti svatouškové od svátosti oltářní nechali té své přetvářky a místo toho zavedli v církvi lyonské hedvábí, hned bychom měli o starost méně.“
Bella se pobaveně uculila, vzápětí jí však došlo, jak moc se Marie rouhá. Bez jediného mrknutí snášela po zbytek dne řasení brokátových záhybů, utahování modravých stužek i svíravý pocit krunýřovitého korzetu, jehož živůtek zdobily stříbřité květy. Při prudkých tazích hřebene proklínala necitelného kadeřníka a když se jí zpod přivřených víček vydrala první lesklá slzička, opakovala si, že to všechno vlastně dělá pro Charlese.
„ Bavíte se dobře, madame?“
Lehce zastřený hlas ji vytrhl ze zádumčivých myšlenek. Byla natolik zahloubána ve svém nitru, že ani nepostřehla, kdy se k ní muž v šafránově žlutém obleku připojil. Tvář mu zakrývala saténová škraboška a proto se Bellinu pátravému zraku naskytl pouze jakýsi neúplný profil neznámého. Chtěla něco odpovědět, ale nebyla si jistá, zda ji ještě vnímá – pohledem právě hypnotizoval okolo proplouvající pár.
„ Ne, jistěže se nebavíte“, dokončil svou nedávno započatou úvahu. „ Skrýváte se před zvědavými zraky starých nenechavých klepen a žoviálně se tvářících kavalírů. Máte ráda svůj klid a neustále se sama sebe ptáte, jak jste sem vlastně zabloudila? Nic neříkejte. Nejspíš jste chtěla okusit tohle pozlátko vyššího světa, zjistit, jaké to je být obdivována a všemi žádána, ale náhle jste se zalekla oné podmanivé moci čarodějek něžného pohlaví. Ale proč má krásko?“, zašeptal tak, že ji jeho hřejivý dech celou rozklepal. „ Proč se tak bojíte? Ukažte těm náfukům v parukách, jak dokážete žít…“
Nepřítomně ho následovala na taneční parket, plně fascinována žárem tmavých očí, které se na ni po dobu proslovu tak žádostivě upíraly. Cítila, jak jí projíždějí mohutné přívaly horka a zároveň prudké záchvěvy zimnice – pokaždé, když se jejich ruce alespoň na pár okamžiků propletly, zapomínala dýchat. Spaloval ji.
Menuet skončil, cizinec se Belle krátce uklonil, ale ona se dál vznášela v jeho mužném náručí. Teprve hlasité odkašlání madame de Limoux ji vrátilo do reality. Zmateně se rozhlížela po svém tajuplném tanečníkovi, ale nikde ho neviděla. Zklamaně protáhla obličej.
„ Jste v pořádku, drahá?“, zajímala se paní hraběnka živě. Dívka jen cosi zamumlala.
„ Ach, hledám vás, abych vám někoho představila“, rozvzpomněla si Marie pohotově. Bella si tiše povzdechla.
Vedle madame de Bouville se objevil pohledný mladík v plavé paruce, oděný do přepychového saténového obleku zdobeného zlatem. Na rtech mu pohrával pobavený úsměv.
„ Annabelle, dovolte abych vám představila našeho hostitele, pana vévodu de Charentes.“
Když jí taktně políbil konečky prstů, nic necítila. Vůbec nic.

Přehraboval se nepřeberným množstvím kabátců, květovaných vest a hedvábných košil již několik hodin, přesto však nedokázal zcela ukojit svou touhu vyvolanou představou dokonale padnoucího obleku. Nikdo z těch nafintěných panáků, zametajících pestrobarevnými péry svých klobouků schody vévody de Charentes, nesmí mít ani stín podezření. Teď už mezi ně zkrátka nepatří…
„ Myslíš to vážně, Oli? Co když tě poznají?“
Postarší muž s prošedivělým plnovousem si s obavami prohlížel ušlechtilou tvář svého nerozvážného přítele, pro tuto chvíli rafinovaně okrášlenou hnědým knírkem. Měl strach.
„ Ti už mě dávno odepsali“, zavrčel trochu nabručeně Olivier. „ V téhle zemi se nežije minulostí, Didi.“
„ A co on?“
Mladíkovo čelo se zakabonilo.
„ Právě proto tam jdu“, hlesl odhodlaně.
Didier si zamyšleně promnul zarostlou bradu.
„ A jsi si jistý, že tu hloupost nepodnikáš spíš kvůli ní?“
Olivierovy oči ztmavly.
„ Je to šlechtična, Oli“, pokračoval rozrušeně. „ A ty jsi psanec. Nezapomínej na to, prosím tě.“
Vybral ze skrýše šafránově žlutý oblek a bohatě vyšívanou vestu.
„ Já vím“, kývl jenom.
„ V tom případě si pak vezmi tohle, chlapče.“
A Didier odněkud vytáhl rudou saténovou škrabošku. Oli se přitom neznatelně ušklíbl.
„ Díky“, zamumlal vděčně.