Prokletí královské krve (9. kapitola)

Anotace: Romantický příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi D'Shayovi.

Pomalu krok za krokem přesouvala se Maxi s muži blíž a blíž v zádech žoldáků. Najednou zazněl tmou ostrý výkřik - povel k útoku.
„To je D'Shay... Co dělá tady venku?“ Blesklo Maxi hlavou, ale to již tušila, že se ji vydal varovat a uvízl mezi dvěmi skupinami. Rychle dala pokyn polovině mužů, aby drželi stejný směr a vpadli do zad žoldákům. S druhou skupinkou se snažila rychle přemístit co nejblíže D'Shayovi a strhnout na sebe pozornost nepřátel.

„Do útoku!!!!“ zavelela co nejhlasitěji a pevněji sevřela svůj meč zdobený královským erbem. Pod hradbami hrádku začal boj... Maxi se podařilo probojovat až k D’Shayovi. Společně bok po boku se oháněli mečem, v srdci strach o toho druhého.

Náhle se otevřela hradní brána.
“Kdo to bude? Nepřátelé nebo posily…“, pomyslel si znavený rytíř. Naštěstí z brány Chardonnay vyjeli jezdci na koních a pustili se do zbytků nepřátel. Boj skončil. Padlo mnoho poddaných. Mnoho jich leželo na zemi raněných, i když se zranění se nezdála být vážná. Vše však mohlo dopadnout mnohem hůř, kdyby D’Shay zradu včas neodhalil. Rytíř se podíval na Maxi. Její bledá tvář odrážela svit měsíce, podle držení těla se zdála být velmi unavena, ale nevypadala, že by utrpěla vážnější zranění.
„Lásko, nestalo se ti nic...? Já...byla to léčka a potom jsem vás běžel varovat, ale už bylo pozdě a tak...“ Rytíř však větu nedopověděl. Padl na zem a z boku mu trčel zbytek šípu...

„Nééééé!!!!“ zakřičela Maxi a meč i zbroj zahodila.
„Lásko, prober se, prosím....“ křičela zoufale. „Prosím…“ slzy jí tekly po zašpiněných tvářích a nevnímala vlastní drobná zranění. To už k ní spěchali dva muži, kteří DShaye uložili na provizorní nosítka a odnesli do hrádku. Maxi na pokraji sil a se strachem v srdci o D’Shaye vydala rozkazy. Ženy, které byly až do této chvíle schované v bezpečí hradeb, začaly ošetřovat raněné. Zbylí vojáci byli posláni na stráž na hradby s vědomím, že každý pohyb v okolí mají Maxi nahlásit.
Ta spěchala do pokojíku, kam muži uložili zraněného D’Shaye.
„Miláčku, prosím..... prober se.“ snažila se zadržet pláč. Co má dělat? Šíp se vytáhnout bála, aby D‘Shay nevykrvácel a ranhojiče se dnes určitě nedočká. Zoufale pozorovala, jak se z D‘Shayovy tváře vytrácí barva. Kde jsou všichni? Maxi se nutila do klidu, ale zvolna propadala panice.
„Vydrž lásko, hned jsem tady.“ To si Maxi vzpomněla na bylinky, kterými ji léčil. A na zbytek léčivého odvaru, který do komody schovala. Ještě čistá plátna.... a běžela zpět. Ve dveřích pokojíku se srazila se svou starou chůvou.
Obě ženy pak velmi pomalu vyndaly šíp. Tak pomalu, jak jen to šlo. Maxi se plně soustředila, aby vytahovaný šíp nenapáchal více škody, chůva držela D‘Shaye, aby sebou netrhl... kdyby se probral z bezvědomí. Díky bylinkám rána téměř nekrvácela. Maxi vymyla hlubokou ránu a obvázala ji.
D‘Shay stále žil. Dýchal mělce, ale pravidelně. Chůva odešla, aby plátna od krve zahodila a na ošetření ostatních dohlédla. Maxi zatím zůstala u lůžka D‘Shaye a k Bohu se za jeho život modlila. Pak vzala jeho chladnou ruku do svých a k tvářím zmáčeným slzami ji tiskla.
D'Shay pomalu otevřel oči a uviděl krásnou uplakanou Maxi.
„Lásko“, pronesl chraplavým hlasem.
„Odpusť mi mou chybu...měl jsem na svém místě zůstat...ta rána...myslím, že je dost hluboká...bude muset...vy...vypálit...aby se...infekce...“, šeptal rytíř ztěžka.
„Vypálit?.... Jak? Prosím vydrž….“ Teď už Maxi zoufale plakala.
V tom se ozvalo rázné zaklepání na dveře a do místnosti vešel jeden z dvojice mužů, kteří sem D‘Shaye přinesli.
„Má paní.... přivezl jsem z blízkého města ranhojiče.“ Maxi s úlevou sledovala dalšího muže, který vešel do místnosti.
„Podařilo se mi šíp vyjmout, rána nekrvácí, ale asi …. ji bude třeba...“
„Ano, bude ji třeba vypálit....“ kývl hlavou ranhojič a začal si připravovat nástroje.
Maxi se z toho všeho zatočila hlava a ..... probrala se, když ranhojič ránu znovu vázal do obvazů.
„Hotovo. Už je vám lépe, paní?“
„Mě nic není.“ styděla se Maxi za svoji slabost. „Jak je na tom? Bude v pořádku?“
“Má paní, ztratil mnoho krve, rána je ošklivá a hluboká. Musím ještě jít ošetřit jiné muže, tady již nejsem nic platný. Měňte pravidelně obvazy, zastavujte případná krvácení... a modlete se. Snad Bůh vaše modlitby vyslyší. Dovolte ještě, abych i vám ta zranění ošetřil…“
„Ne, pane. Děkuji. Jsou to jen oděrky. Řeknu chůvě. Raději spěchejte za raněnými muži…“ Ranhojič s drobnou úklonou odešel. Maxi opět usedla na lůžko a držíc D‘Shaye za ruku prosila Boha, aby k nim byl milostiv.
„Prosím, vezmi si cokoliv, ale neber mi jeho..... nedokáži bez něho žít.....“ plakala Maxi.
Nevnímala čas ani vlastní únavu. Hleděla rytířovy bledé tváře, aby zachytila jakýkoliv náznak toho, že ji slyší.
„Lásko, zůstaň se mnou. Potřebuji tě. Tolik tě miluji....“ Horké slzy stékaly Maxi po tvářích, pravidelně měnila obvazy a otírala D‘Shayovo čelo. Za oknem se objevily první známky svítání... Vyčerpaná Maxi se bránila spánku. Strach, že by se D‘Shay probral a ona to zaspala, jí odpočinek nedovolil. A tu se rytíř se zase na chvíli probral.
„Maxi, má drahá Maxi.....?“, zašeptal a otočil hlavu k své milované. Snažil se jí stisknout ruku, ale k tomu již neměl dost sil.
„Odpusť, prosím … co jsem Rodrigovi dnes udělal...ale...zrádce...", poslední slova se vytratila a rytíř na okamžik opět upadl do mdlob. Když se znovu probral, chtěl opět něco říct, ale Maxi mu položila prst na ústa..
„Tiše lásko, nemluv. Netrap se ničím. Jen klidně lež a odpočívej. Miluji tě, já potřebuji, aby ses mi uzdravil. Život bez tebe ztrácí smysl.“
„Já tebe taky moje drahá Maxi...“, rytíř zavřel oči, ale potom se ještě nakrátko probral.
„Rodrig...platil zlatem veliteli...to zlato musí mít...u sebe...můžeme koupit...víno a dobytek...“, rytíře znovu přepadla únava.
Maxi opět vyměnila obvazy a přemýšlela o poslední větě. Nemůže po mužích chtít, aby šli hledat velitele žoldáků. Třeba se zachránil a i se zlatem utekl. A ona sama se nemínila od D’Shaye vzdálit ani na krok - zlato bylo v tu chvíli nedůležité. Konečně D‘Shay usnul klidnějším spánkem a zůstal při vědomí. Maxi mu nepřestávala hladit ruku a šeptat slova lásky.

Paprsky ranního sluníčka se draly oknem do pokojíku. D'Shay nyní klidně oddechoval. Noc přežil. Maxi ztuhlá dlouhým sezením šla k oknu. Výhled na louku pod hradbami nebyl pěkný. Mrtvoly žoldáků ještě nebyly odklizeny. A najednou uprostřed bojiště uviděla Maxi žoldáka, který by podle oblečení mohl být velitelem.
V tom se ozvalo zaklepání a ve dveřích se objevil správce. Byl jedním z mála lidí, kteří pobývali na hrádku ještě před příchodem Maxi a D'Shaye.
„Paní, přinesl jsem mast na pánovu ránu. Je z bylin a je velmi účinná. Je třeba ránu řádně promazat, aby se mast dostala co nejhlouběji.... pak se rána během několika hodin úplně zatáhne.“ Správce se poklonil a měl se k odchodu.
„Děkuji, děkuji za tvou starost, hned jak se pán vzbudí, ránu mu namažu.“ Správce jen kývl a spěchal pryč. Maxi položila mast na stůl a vrátila se k oknu. Ano, ten muž uprostřed je určitě velitel. D'Shay nyní klidně oddechoval. Strážci u dveří ložnice, kterého sem včera Maxi nechala postavit, dala příkaz, aby nikoho k D'Shayovi nepouštěl a spěchala ven na bojiště.

Muž se zdál být mrtvý a u pasu měl dva váčky s penězi. Maxi poklekla k jeho boku, aby váčky odřízla. Náhle se však ruka žoldákova zvedla, chytla ji za vlasy a táhla ji k zemi. Maxi zachvátila obrovská bolest a děs. Cítila žoldákův krvavý dech.
„Jdeš okrádat mrtvoly, děvče?“ Žoldák přitáhl Maxi tak, aby ji viděl do tváře.
„Ale, ale pěkného ... ptáčka jsem chytil.“ Vyplivl krev a dál si Maxi prohlížel.
„Odměna bude... Rodrig zaplatí víc.“ Jeho držení zvolna sláblo.
„Rodrig je mrtvý. Chci vědět, kdo vás varoval, že o chystaném útoku víme. Tak mluv....!!!! Kdo ještě dostal zaplaceno?!!!!“ snažila se vykroutit z žoldákova sevření.
„Rodrig... mrtvý? Nezachrání nás? Dlouhé umírání....“ sevření povolilo a žoldák opět vyplivl krev. Jeho chování se náhle změnilo.
„Zabij mě, víš jak dlouho tu budu ještě umírat?!!!“ zaprosil.
„Pomohu ti, ale řekni, kdo vás varoval....“ Maxi vytáhla z botky dýku, kterou u sebe měla ještě od boje.
„Správ...ce, řekl o plánu. To my jsme měli vám ....... do zad jít....“

Maxi vrazila dýku do mužova srdce, aby splnila svůj slib. Rychle odřízla váčky s penězi a spěchala zpět k D'Shayovi. Ten naštěstí stále klidně spal.

„Správce...“ dumala Maxi.
„Ale žoldák mohl lhát, vždyť správce mi přinesl léčivou mast.“ Vzala hrnek s mastí do rukou a prohlížela ho. Mast ošklivě páchla... Rozhodla se její zázračný účinek vyzkoušet na jednom ze svých škrábanců. Potřela si ruku mastí … ta v ráně pálila a během chvíle celé místo ošklivě zrudlo. Maxi se lekla. Raději mast rychle omyla z ruky a škrábanec zabalila do čistého chladivého plátna. Kdo ví, co správce v hrníčku přinesl.
Strážci u dveří pak dala rozkazy, aby správce vyhledal a zatím jej zavřel do jediné kopky ve sklepení hrádku. U jeho lůžka seděla po zbytek dne i celou noc. Ráno konečně otevřel oči.
„Maxi, moje drahá Maxi…“ zašeptal. „Musíš … to zlato…“ zašeptal.
Maxi se poprvé od bitvy usmála.
„Vítám tě zpátky. Nemluv, prosím, nesmíš se vyčerpávat... Mlč a já budu povídat, co se všechno událo.....“ naklonila se ke své lásce a políbila mu čelo zmáčené potem.
Poté jej otřela a začala vyprávět, co stalo se od okamžiku, kdy se D'Shay postavil sám s mečem v ruce proti armádě žoldáků. Mnohé skutečnosti zamlčela, mnohé upravila tak, aby příběh zněl jako pohádka s dobrým koncem, ve který stále doufala.
Věděla, že musí být více než opatrná. Měla pocit, že lidem okolo sebe poslední dobou přináší jen smůlu. Dnes v noci padlo tolik mužů ... A pokud by D'Shay zemřel - nedokázala by Maxi žít dál. Ruka od masti ji stále pálila a rudla - ještě, že ji rytíři nenamazala do rány. Určitě by ho tím zabila.
D'Shay opět usnul. Maxi se potichu vytratila z pokojíku a stráž u dveří ještě posílila. Pak spěchala do kuchyně, aby připravila silný vývar z masa. D'Shay bude potřebovat jíst a ona již nikomu ze svého okolí nevěřila. Nikomu kromě chůvy, ale ta stále běhala okolo ostatních raněných mužů. S polévkou spěchala zpět a doufala, že se rytíř zatím nevzbudil. Stráže bedlivě střežily dveře. Maxi usedla do křesla u lůžka. Oči jí padaly únavou, již se nedokázala bránit spánku.
„Jen chvilku....maličkou chvilku...“ pomyslela si a tvrdě usnula.

Když se rytíř probudil, cítil se o něco lépe. Viděl Maxi spící v křesle a všiml si také skvrny na její ruce. Moc dobře znal rostlinu, která mohla toto zarudnutí způsobit, ale netušil, jak se šťáva právě téhle vzácné byliny dostala jeho lásce na ruku. Zavolal na stráže a nechal Maxi přenést na lůžko ve vedlejším pokoji. Poté nechal zavolat chůvu.
Ta přispěchala téměř okamžitě. Vnutila D’Shayovi trochu vývaru a on jí pověděl o správných bylinách - pro Maxi i pro něho.
Když Maxi procitla ze spánku, s úlekem se posadila na lůžku.
„Kde to jsem?! Kde je D'Shay? Jak jen jsem mohla usnout?“ strachovala se. Pak poznala jeden z pokojíků na Chardonnay. Srdce jí tlouklo na poplach když spěchala k D’Shayovi. Stráže našla na svém místě. Maxi se uklidnila. S údivem zjistila, že flek na ruce ji již nepálí a pozvolna se zmenšuje.... také bolest hlavy a nevolnost zvolna mizela.

D'Shay stále spal. Jeho spánek zdál se být klidný, horečka pomalu ustupovala. Maxi opět jemně vyměnila obvazy.
V očích ji pálily slzy - tak zbědovaného svého milého ještě neviděla. Ve tváři byl téměř bílý, na čele krůpěje potu. Pak poklekla k malému oltáři v rohu místnosti a tiše se modlila k Bohu za život D'Shayův, za životy raněných poddaných, duše zemřelých a prosila ho, aby jí dal sílu postavit se všem úkolům i strastem. Dnes ji čekal nelehký úkol – bylo třeba sejít dolů do vsi a k poddaným promluvit. Zatím jim nepoděkovala za obranu Chardonnay. Měla by se také zastavit v kopce a správce vyslechnout. K tomu však Maxi zatím nenašla sílu - vlastnoručně by ho musela do kola vplést... tak velkou nenávist v sobě dosud necítila. Zatím ať si tedy v kopce hnije a přemýšlí o svém osudu.
Slunko se pomalu sklánělo k obzoru. D'Shay stále ještě spal. Horečka zdála se být opět o něco málo nižší. Maxi ho nerada opouštěla, ale zajít do vsi musela. Oblékla si čisté šaty, vždyť od bitvy se samou starostí o D’Shaye, ještě nepřevlékla. Dýku i meč vzala raději s sebou, kdyby cestou narazila na zbloudilé žoldáky. Stráže u dveří nechala s rozkazem, že D'Shay nesmí vstávat a kromě chůvy k němu nikdo nesmí vstoupit.
Poddaní zatím zřídili provizorní kapli a ve vsi právě probíhala mše za zemřelé a raněné. Maxi poté na malé návsi promluvila k lidu a poděkovala mu za oddanost, kterou projevil. Vdovám po zemřelých slíbila práci na hrádku a zajištění živobytí. Ještě vybrala dva muže, aby ji zítra doprovodili na trh do města a dobytek s ní nakoupili.
Na hrádek se vracela pomalu. Vyčerpání se začínalo projevovat. Nohy se jí podlamovaly, hlava ji opět bolela a nevolnost se vrátila. Avšak oddanost poddaných ji mile potěšila a dodala sílu jít dál. Jejich starost o D‘Shayovo zdraví ji dojala. Jen si nebyla jista, zda nenaslibovala poddaným více, než bude schopna dát... snad se nebude D'Shay zlobit.

Pomalu padala tma.
„Už abych byla doma...“ pomyslela si Maxi a snažila se přidat do kroku. Však hradby Chardonnay byly již na dohled. A najednou viděla, že naproti ní běží strážný a mává na ni.
„Paní, omluvte...rytíř mě za vámi poslal. Chtěl vás vidět a když zjistil, že jste pryč chtěl...no víte. Musel jsem mu slíbit, že se za vámi vydám.“, vyhrkl udýchaný voják a doprovodil ji zpět na hrádek. Maxi spěchala za D’Shayem. Otevřela dveře a uviděla svou lásku, jak si potírá ránu mastí….