Prokletí královské krve (10. kapitola)

Anotace: Romantický příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi D'Shayovi.

"Nééé...!!!!" vykřikla Maxi a vrhla se k D'Shayovi, když viděla, že si potírá mastí ránu. Myslela si, že D'Shay drží v rukou mast od správce. Ale hrneček byl jiný. Maxi si uvědomila, že původní mast zamkla do skříňky a klíček si pověsila na krk. Těžce oddechovala a snažila se vzpamatovat z úleku.
„Maxi....co se děje?“ zeptal se D’Shay starostlivě, když viděl její bledou tvář. Ale ta jen zavrtěla hlavou.
„Bál jsem se o tebe. Už.je mi trochu lépe, ale bojím se toho, co se tady děje. Ten flek co máš na ruce", ukázal na rudou skvrnu. „To způsobila mast z rulíku. Ten tu nikde poblíž neroste, jak jsi k tomu přišla? Je to silný jed, ale chůva ti to potřela léčivou mastičkou, když jsi spala.“, usmál se rytíř, ale strach ho neopouštěl. Na svých procházkách po okolí nikde růst rulík neviděl a věděl, že Maxi by z něj mast jistě nedokázala udělat.
„Maxi, chtěl bych vědět, co se tu děje. A chtěl bych vědět pravdu, prosím…“. Přitlačil, když viděl její nerozhodnost.
Maxi se posadila na lůžko k D'Shayovi a přemýšlela, zda je na tom rytíř natolik dobře, aby mu řekla pravdu o původu masti.

„Jen bych mu přidělávala starosti. Musí se teď rychle uzdravit. Snad nebude malá lež na škodu, později mu vše vysvětlím.... až na tom bude lépe...“ pomyslela si. Styděla se za to, že mu bude lhát, ale v tuto chvíli jí malá lež připadala jako vysvobození.
„Za mastičku děkuji. Kéž bych se i já dokázala vyznat v bylinkách a mastech. No…já….našla jsem bylinky... a chtěla jsem je vyzkoušet...asi jsem je popletla.“ Maxi lehce zrudla. Bylo těžké lhát.
„.... asi to byl hloupý nápad. Promiň mi, prosím, moji hloupost.“ Raději sklopila oči, aby v nich D'Shay nemohl číst.
„Ale kde ty jsi sebral mastičku? Lekla jsem se, že je to ta špatná, promiň tu paniku. Jakpak se cítíš? Již vypadáš lépe... trošku... Mohu Ti přinést trošku vývaru? Potřebuješ nabrat sílu...“
„To bys jsi byla, lásko, moc hodná. Děkuji.“ usmál se D'Shay. Maxi odběhla pro misku s vývarem a podala ji rytíři.
„Tu mastičku udělala tvoje chůva podle mých rad. Je to učiněný poklad. Takovou mast žádný ranhojič nemá...za pár dní budu moct zase sednout na koně. A co Rodrigovi pokoje? Nechala jsi je prohledat?“
„Rodrigovy pokoje... Promiň, úplně jsem na ně zapomněla. Hledala jsem nějaké knihy o … bylinkách, abych se v nich také vyznala.“
Maxi na tak důležitou věc nezapomněla, jen v sobě nenašla sílu, aby toto učinila. Ještě stále si nezvykla na myšlenku, že celou dobu věřila vrahovi.
„O bylinkách ti budu vyprávět já. Má matka mě zasvětila do mnoha tajů a hodně z jejích vědomostí v žádném herbáři nenajdeš. A až budu moci chodit, ukážeš mi, kde jsi ten rulík našla...je nebezpečný a musíme ho z okolí hrádku vymítit….“

Dalšího dne vstala Maxi za ranního rozbřesku. Klidného spánku se nedočkala, budila se při sebemenším zvuku, její smysly byly v pohotovosti. Večer si ustlala provizorní lůžko vedla D’Shayova. Ten nyní klidně oddechoval. Maxi rychle napsala dopis:

Lásko, nerada Tě opouštím, ale nákup ve městě je nutný. Nevstávej, lež. U postele máš pro jistotu svou dýku i meč, před dveřmi nechám stráže. Jez jen to, co uvaří chůva.

Brzy se vrátím, miluji Tě.
Navždy Tvá Maxi

Oblékla si mužské šaty - budou pohodlnější a ve městě bude lepší vystupovat jako muž. Zlato od žoldáka dobře uschovala a jemně políbila milovaného muže na čelo. Na hlavu si narazila klobouk, aby skryl vlasy a hned byla od chasníků ze vsi k nepoznání. Pak rychle spěchala ze dveří. Ještě přikázala stážím, aby nikoho k D'Shayovi nepouštěly a byly mu k ruce.
O chvíli později již zamířila se dvěma vozy a několika muži k městu.
Cesta probíhala klidně. Všichni byli zabráni do vlastních myšlenek. V dáli se rýsovaly hradby města. Na trhu bylo plno. První zastávka se vydařila. Zlatník ocenil kvalitu zlata velmi vysoko a vyplatil za něj slušnou částku. Pomocí mužů ze vsi vybrala Maxi vše co do svého hospodářství s D'Shayem potřebovali. Nejtěžší smlouvání bylo s koňskými handlíři a s bohatými sedláky.
„Ještě před několika týdny by se plazili a žadonili o moji přízeň. Teď se mne snaží balamutit...“ myslela si Maxi. Vozy byly již plně naloženy a větší zvířata byla uvázána k vozům. Malá skupina se pomalu vydala na cestu zpět.

Když se D’Shay vzbudil a svou lásku u sebe nenašel, lekl se. Pak si vzpomněl, že Maxi mluvila o trhu a nakonec našel i dopis. Stále se mu v hlavě vracela myšlenka na rulíkovou mast, kterou si Maxi údajně namíchala. Ale jak a kde vzala byliny – to mu nevysvětlila.
Zavolal k sobě její chůvu a poprosil ji, aby se vydala do okolí a podívala se po rulíku. Byl si jist, že by pro něj Maxi nešla nikam daleko. Ani chůva však rulík nenašla.
„Takže přede mnou Maxi něco tají...“, dumal smutně rytíř.

Blížilo se poledne, slunko pražilo a malá skupina s velkým nákladem vjela do vsi. Jeden vůz a polovinu dobytka zde Maxi nechala. Mužům poděkovala za doprovod a požádala je, aby věci poctivě rozdělili - hlavně vdovám, aby přilepšili. S druhým vozem a zbylým dobytkem o něco později vjela na nádvoří Chardonnay.
Ulepená a upocená běžela nahoru, aby zjistila, zda je D'Shay v pořádku. Stráže byly na svém místě. Rytíř ležel na lůžku a usmíval se.
„Vypadáš dobře...“ usmála se Maxi místo pozdravu.
„Maxi, chci s tebou mluvit a chci, abys mi řekla pravdu.“ obořil se na ni rytíř přísným hlasem.
„Rulík tu nikde v okolí neroste. Vím to, protože jsem okolí prohledával, když jsem tenkrát hledal byliny na mast pro tebe. Tu skvrnu ti musela způsobit šťáva nebo mast. Připravit mast není tak jednoduché. Můžeš mi to vysvětlit?“
Maxi se zastyděla. Osadila se k D’Shayovi na lůžko a pomalu mu vyprávěla o správci a jeho masti. Rytíře sevřel vzteky ruce v pěst. Tak zrádců bylo více…
„Lásko, musíme z něj dostat vše co ví... Říkala jsi, že tu mast ještě stále máš - to je dobře. Vezmi si na pomoc několik mužů, připoutejte ho někam, aby se nemohl ani pohnout. Potom vezmi dýku a rozřízni mu kůži v blízkosti srdce - ale jen ho škrábni, aby se objevilo jen několik kapek krve. Pak mu vetři tu mast do rány. Od té chvíle bude mít asi tři hodiny, aby řekl popravdě vše co ví - nezapomeň ho ujistit, že máme protijed.“
Rytíř byl sám překvapen svou krutostí, ale ten muž ho chtěl zabít a unést Maxi - se zrádci se musí zacházet tvrdě! Litoval jen, že není sám schopen výslechu toho lotra a že tuto krutost požaduje po své lásce.
„Potom budeš muset prohlédnout jejich pokoje. Kdo ví, co v nich ještě najdeme!“

Maxi byla zaskočena. Příkaz byl jasný. Sebrala hrnek s mastí a hnána nenávistí zamířila do kopky, kde seděl správce na zatuchlé slámě. Až zde, na tomto hrozném místě, jí pomalu došlo, co po ní D'Shay žádá. Viděla již hodně krutosti. Zabít nepřítele v boji na život a na smrt jí problém nedělalo. Včera dokázala zabít raněného, když věděla, že by krutou smrtí umíral. Tohle však bylo něco jiného. Teď má svýma rukama poslat na krutou smrt či do velkých bolestí chudáka, který seděl u jejích nohou.Věděla, že vězeň nesmí zahlédnout v jejích očích ani náznak lítosti či nerozhodnosti. Vzpomínka na šířící se bolavý flek na ruce obrátila tok Maxinných myšlenek jiným směrem. Vybavila si, jaký osud by čekal D'Shaye, kdyby mu vetřela mast do rány, v jakých strašných bolestech by umíral....
Nenávist opět zatemnila její mysl a dvěma otrlým vojákům dala pokyn, aby správce vyvedli a do okovů na stěně vedle kopky připoutali. Tuhle místnost, která sloužila zřejmě dříve jako mučírna, objevila Maxi nedávno čistě náhodou. Chtěla ji předělat na sklep, ale nyní poslouží jejímu cíli více než dobře. Křik zrádcův nikdo neuslyší.
Správce, překvapen návštěvou v kopce, ani nekladl odpor. Z jeho očí čišela nenávist, když stál připoután v okovech u zdi staré mučírny. Oba vojáci vyčkávali, co Maxi udělá. Ta s ledovým klidem položila správci první otázky:

“Co všechno jsi věděl o spiknutí, které chystal Rodrig? Jednal sám za sebe, nebo na něčí rozkaz?“ Ale správce mlčel.
„Mluv .... vím, žes žoldáky varoval a společně jste pak nalíčili past!!!!!“
“Já? Pletete se. Nic mi nemůžete dokázat. Jsem nevinný.“
“Nevinný?!!!!“ křičela Maxi. Pak vzala do ruky svůj meč a jediným švihem roztrhla správci košili na hrudi. Na těle v blízkosti srdce se objevil pramínek krve, to jak v tomto místě zajel meč o něco hlouběji. Maxi meč odhodila a přistoupila těsně ke správci.
„Nevinný, říkáš? Pak mi jistě vysvětlíš co je tohle?“ a ukázala správci hrnek s mastí.
„Eh... ééé léčivá mast? Pánovi snad nepomohla? Proto tady tak vyvádíte? Možná jste ránu špatně namazala, třeba tam infekce zůstala.... ta mast není všemocná....“ ušklíbl se správce.
„Léčivá mast...“ tupě opakovala Maxi. „Tedy ošetřím ti s ní ty škrábance po mém meči.“

V očích správcových se poprvé objevil strach. Došlo mu, že Maxi ví, co mast dokáže.
„Ne, to neuděláte! Nesmíte mi ublížit. Mám právo na řádný soud...“
„Tak mi tedy řekni vše od začátku. Kdo všechno stál za spiknutím, které Rodrig organizoval? Jednal za sebe nebo přijímal něčí rozkazy? Proč měl D'Shay zemřít?!!! Co jste měli udělat se mnou?!!! Mluv a dostaneš se před řádný soud, kde budeš souzen za zradu a pokus o vraždu majitele panství.“
Správcova tvář se zkroutila v nenávistné grimase.
„Nikdy se to od mne nedovíte!!! To neuděláte!!! Pokud mne zabijete, nebudete už moci nikdy klidně spát. Vy ani on. Najdou si vás.“
Maxi nabrala mast na hadřík a vetřela ji zrádci do rány těsně vedle srdce.
„Nééé!!! Proklínám tě!!!“ zařval správce a cloumal okovy.
„Kdo si nás najde? Mluv, mám s sebou protijed. Řekni co víš a dostaneš se před řádný soud, slibuji!!!!“ křičela Maxi.
„Najdou si vás. On se bude dívat, jak si tě podají a pak zemřete stejně strašně, jako já teď!!!!“

Divoký výraz v očích zajatce Maxi vyděsil. Vojáci ohromeně zírali na výjev před nimi. Maxi nevnímala čas. Vnímala jen křik muže, kterému se po těle rozlévala červená skvrna. Šířila se rychle... Maxi ustoupila stranou, ohromena rychlostí reakce na jed.
„Mluv!!!! Zachraň se!!!! Nikdo ti nestojí za takový způsob smrti!!!“ křičela. V duchu ale tušila, že pro tohoto muže je již pozdě...
„Néééé!!!! Rulík...... alergie..... smrt..... proklínám vás oba!!!!“
Oči muže okovech vylézaly z důlků, škubal sebou , až se mu ruce rozdíraly o okovy do krve a od úst mu tekla pěna. Škrábanec na jeho hrudi se otevřel v ošklivou ránu.
„Aááááá....!!!!“ řval muž a pěna se zbarvila do ruda. To jak si v agonii překousl jazyk. Pak mu tělem projela poslední křeč a muž zůstal viset v okovech mrtvý.