Prokletí královské krve (11. kapitola)

Anotace: Romantický příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi D'Shayovi.

Maxi vyběhla ze sklepení v šoku z toho, co právě viděla. Usedla na schody, aby se vzpamatovala. Vojáci odešli do strážnice, podělit se s ostatními o strašný zážitek. Vyprávět všem, jaké krutosti je jejich paní schopna. Po chvíli se Maxi vrátila do sklepení pro meč, který předtím upustila a spěchala za D'Shayem, aby ho spravila o neúspěchu výslechu.
Rytíř vše vyslechl a dlouho přemýšlel, kdo by za tím vším mohl vězet. Uvědomil si, že člověk, který vše zosnoval, musí být velmi mocný, když jsou jeho vlastní lidé ze strachu z pomsty ochotni umřít takovou smrtí.
„Ty dva jsi tam, lásko, neměla nechávat. Ale už se stalo ….Teď to musíme trošku napravit. Maxi jdi do kasáren i do vesnice a svolej všechny na nádvoří. Zůstaň tam s nimi chvilku a promluv s nimi, jistě jim to vrátí trochu důvěry. Jdi - hned!“

Maxi váhala. Probralo ji, až když rytíř zvedl hlas. Stále se ještě třásla a její tvář se zdála téměř průsvitná, ale pomalu se uklidňovala. Pohlédla D’Shayovi do očí a uviděla v nich nesmlouvavý výraz. Beze slova se otočila a odešla splnit jeho příkaz.
O chvíli později již rytíř slyšel poplašný zvuk zvonu, to jak Maxi lid na nádvoří svolávala.
Pak křikl na muže za dveřmi a přikázal jim, aby mu přinesli plnou zbroj. Ti nad jeho rozkazem jen kroutili hlavami a dál nečinně postávali. I na ně musel D’Shay zvýšit hlas, aby poslechli.
„Všichni mě chtějí chránit a ošetřovat, ale teď na to není čas.“, pomyslel si trpce rytíř.
Potom muže poprosil, aby mu pomohli do zbroje a podali mu vyleštěný meč. S jejich pomocí pak došel k dveřím vedoucím na balkón.
„Teď už půjdu sám …“ nadechl se a s veškerou hrdostí vešel na balkón.

Na nádvoří vládl ruch. Lidé se divili, proč byli svoláni a někteří si již bázlivě šeptali historku ze sklepení. Pak si ale zvolna všimnuli rytíře stojícího na balkóně a celé nádvoří utichlo. D’Shay zachytil bolestný výrazu v očích milované Maxi, která snad jediná věděla, kolik sil ho stojí , aby se udržel na nohou. Rytíř se nadechl a zvučným hlasem promluvil k lidu:

„Slyšte! Muž, kterého jste znali pod jménem Rodrig a také správce panství zradili mě a vaši paní! Usilovali o můj život a jí se chtěli zmocnit pro své plány. Rodriga jsem vlastnoručně zabil“, v davu to zašumělo, ale rytíř ho přehlušil.
„A správce byl dnes vyslýchán, abychom zjistili, kdo usiluje o naše životy. Ten zrádce si raději vybral velice nepříjemnou a bolestivou smrt, než aby cokoliv prozradil - byla to jeho volba a pamatujte, že takto se tu bude zacházet se všemi zrádci!
Vy všichni, jak tu stojíte, jste mě a vaši paní před nedávnem pomohli a za svou pomoc jste mnozí zaplatili strašlivou daň. Všichni ale víte, že věrní budou odměněni - copak jste každý nedostal půdu a dnes se vám nedostalo dobytka? A zrádce - ty čeká stejný osud jako Rodriga a správce. Všem vám já i paní děkujeme za věrnost, vím, že slova bolest neztlumí, ale alespoň mějte na paměti, že bolest a smrt nebyla zbytečná. Že všechny statečné obránce v paměti uchováme a zasloužené úcty se jim dostane.
Někteří z vás mě znají, mnoho dalších ne. Nuže vězte, že jsem znám jako rytíř D'Shay z Catcastlu a dalších hradů na sever odtud. Vládu nad těmito hrady jsem pro krásu vaší paní přenechal regentu“, D'Shay se v duchu usmál, protože díky záři loučí a ohňů viděl, jak se Maxi mírně začervenala.
„A rád bych tu spolu s ní zůstal - už jsme spolu přežili mnohé utrpení. A zde, na tomto místě...“, rytíř pomalu vytáhl z pochvy meč... „...před vámi i Bohem slibuji věrnost vaší paní Maxi i jejímu lidu. Zde před Bohem a před vámi, prosím, pannu Maxi o její ruku...“, dalších slov už rytíř nebyl schopen a jen se zábradlí balkónu křečovitě chytil, aby neupadl. Byl na pokraji svých sil. Muži, kteří stále za dveřmi balkónu čekali, rychle přiskočili a rytíři pomohli zpět na lože. Potom se jeden z nich vrátil na balkón a křikl do zmateného davu, že pán již nemá více sil.
D'Shay zatím ležel v plné zbroji na lůžku a přemýšlel o tom, co řekl. Snad lid přesvědčil ....a snad přesvědčil i Maxi.. Nikdy by nebyl šťastnější, kdyby z jejích úst slyšel to jedno krásné slovko „ano“.

Davem to zašumělo ... „pán .... raněný ....sil nemá....“ Pak dav pomalu utichl a ustoupil od zkoprnělé Maxi. Muži i ženy na ni hleděli a čekali, co řekne. Její pohled byl však upřen k balkónu, kde před chvílí stál její milovaný. Tolik si přála slyšet tato slova , ale za jiných okolností. Němý dav hleděl s otázkou v očích na svou paní a tam nahoře na lůžku ležel rytíř a na odpověď čekal snad ještě netrpělivěji než tento lid.
Maxi musela promluvit....
„Ano...“ zašeptala. Pak si uvědomila, že její odpověď nikdo nemohl slyšet.
„Ano!“ zakřičela směrem k balkónu. Pak se otočila k lidu:
„Přijímám rytířovu nabídku k sňatku. Věřím, že vám bude dobrým vládcem a mě mužem. Nechť vládne D'Shay celému panství - vám i mě. Buďte, prosím, i vy jemu dobrým lidem....“ hlas Maxi selhal, ráda by už byla v pokoji u D'Shaye,, ale svou povinnost vůči lidu musela splnit.
Davem to opět zašumělo a všichni jako na povel poklekli před svou paní. Jen jeden muž znovu vstal. Byl to jeden z těch, kteří byli dnes s Maxi ve městě.

„Paní, dovolte abychom vám blahopřáli. Slibuji za nás vesničany, že budeme vám oběma oddaně sloužit. Zrádci mezi námi nemají místo. Věřte, že budeme Chardonnay bránit do posledního muže, bude-li to třeba.“ Davem to opět souhlasně zašumělo.
„Utíkejte za ním, má paní...“ zašeptal muž zcela neformálně, usmál se a ukázal směrem k balkónu. Maxi se nenechala dvakrát pobízet.
„Děkuji vám všem“ křikla a spěchala za D'Shayem.
„Lásko, ty nemáš rozum... „ o chvíli později peskovala bledého rytíře, který bolestí křivil rty. Běžela k jeho lůžku a opatrně mu sundávala zbroj. Košile byla prosáklá krví, jak rána začala opět krvácet.
„Říkám, ano, miláčku...ráda.....“ Maxi dojetím až vyhrkly slzy, ale i přes to se na D’Shaye trošku zlobila, že se tak vysílil.
„Ma...Maxi...slyšel jsem dobře...slyšel jsem..ach...slyšel jsem...,ano,?“
„Lásko, prosím tě, mohla by jsi mi ještě pomoci? Potřeboval bych opět ránu mastí namazat - ale ne tou z rulíku, i když mám strach, že z tvých očích čtu, že bych si ji zasloužil...“, D’Shay se na chvíli odmlčel, ale pak zvolna pokračoval:
„Já...musel jsem...potřebovali jsme získat ty lidi...a já jsem potřeboval tebe...napsal jsem dnes listy na Catcastle. Sdělil jsem regentovi vše o dnešních událostech a vydal jasné příkazy - on se stane oficiálním regentem a mým zástupcem. Já mu jen občas budu radit nebo v některých chvílích...na Catcastle odjedu. Dokud mám žezlo, jsem vládcem já...a naše...děti - dočkáme-li se jich...ty zdědí celé mé panství a tvé Chardonnay.“ Poslední slova D’Shay už jen šeptal. Horečka se mu vrátila a rána opět bolela. Ale přesto dnes v noci dokázal mnohé. Věřil, že lid bude stát při nich. A Maxi se stane jeho ženou….. Jeho duši naplnil klid.

Druhého dne se Maxi probudila s prvními paprsky, které se draly oknem do pokoje. Večer usnula brzy a tvrdě. Muž vedle ní klidně oddechoval, obvaz na jeho ráně zůstal čistý - snad tedy mastička zabrala. Zůstala ležet a dotek těla milovaného muže vychutnávala. V hlavě se jí začaly honit myšlenky - tolik se toho včera stalo....

Hrůzný zážitek z kopky hrádku byl vytěsněn opojným pocitem že stane se D’Shayovou ženou. Tolik si přála, aby ji D'Shay o ruku požádal, tisíckrát si představovala tento okamžik, ale žádná z představ nebyla podobná včerejšku. Až nyní si Maxi uvědomila, jaké má štěstí. Stane se ženou muže, kterého velmi miluje a Chardonnay se dostane pod ochranu D'Shayova panství. Maxi doufala, že výhrůžky, které včera správce v agonii křičel, byly plané. Pod ochranou Kocourkova nebude Chardonnay již tak bezbranné, ale nerada by zbytečnému nebezpečí D'Shaye a jeho lid vystavovala nebezpečí.
Tiše, aby raněného rytíře nevzbudila, vstala a rychle si oblékla prosté pracovní šaty. Chvátala do chléva... krav trošku bála, ale čerstvé mléko k snídani by D'Shaye určitě posílilo. Sedla s vědrem ke krávě a po chvíli si již s kravkou rozuměla a vědro se plnilo mlékem. Pak sesbírala ještě pár vajec v kurníku a celá od slámy spěchala do kuchyně. Tam vše s úsměvem ve tváři předala překvapené chůvě, aby snídani zhotovila.

„Paní, nehodí se, abyste dojila krávu….“ Namítla tiše chůva.
„Kdepak chůvo. S plameny, které zachvátily můj hrad shořelo také všechno, co se hodí či nehodí.“ povzdechla si Maxi. Chůva jen pokrčila rameny a doufala, že návrat do společnosti po boku D’Shaye Maxi opět změní.
Ta zamířila k Rodrigově pokoji. Chvíli postávala před zamčenými dveřmi. Nakonec pomocí dýky vylomila zámek a vešla do pokoje. Pokoj byl temný a zatuchlý. V rohu lůžko, komody, krb a stůl. Nic nenasvědčovalo tomu, že zde pobýval lotr.
Maxi začala prohlížet obsah komod i truhly. Našla pár listin, které s sebou vezme D'Shayovi k přečtení. Jinak nic. A přece zde cítila něco divného, tajemného. Rozhlédla se ještě jednou kolem sebe. Ačkoliv služebná tento pokoj neuklízela, panoval zde úzkostlivý pořádek. Jen obraz na stěně visel nakřivo.Maxi obraz narovnala a tu se stěna za obrazem pohnula. Objevily se dveře skryté za obrazem a odhalili chodbu do podzemí. Maxi zapálila louč u vchodu do chodby a po schodech sestoupila do místnosti, která vypadala jako jeskyně ve skále.

V jeskyni bylo chladno, ozvěnou se nesl se každý krok i Maxin zrychlený dech.Snažila se oči přivyknout tmě. Ve svitu plamenu z louče našla na stěně jeskyně držáky s dalšími loučemi, které zapálila a rozhlédla se po sluji. Těsně nad její hlavou se cosi zahýbalo. To kolonii netopýrů vyrušilo světlo z jejich spánku. Maxi pohlédla nad sebe a žaludek jí sevřel pocit nevolnosti. Pomalu, aby ošklivá zvířátka nevyplašila, couvala co nejdál od nich až narazila do velké truhly za sebou.
Truhla byla zamčená na petlici. Maxi se pustila dál a dál jeskyní.V zadním koutu jeskyně našla další truhlice. Ty však zamčené nebyly. Maxi je pomalu otevřela. První nejmenší truhlice byla plná papírů. Některé z listin byly označeny pečetěmi, jiné se zdály být obyčejnými dokumenty. S podrobnější prohlídkou ve sporém světle se Maxi nezdržovala. V dalších dvou truhlách byly uloženy zbraně. Vzala jeden z mečů a vrátila se zpět k první velké truhlici. Chvíli se zámkem a petlicí zápolila. Nakonec se jí podařilo petlici vylomit a truhlici otevřít. Úžasem upustila meč na zem. Zvuk kovu dopadnuvšího na kamennou zemi se rozlehl po jeskyni a opět probudil netopýry, kteří zmateně poletovali po jeskyni. Maxi potlačila výkřik, který se jí dral z hrdla a krčila se u truhly plné zlata a klenotů.
Netopýři se pomalu zklidnili a Maxi truhlici zavřela. Pak vzala malou truhličku s listinami a spěchala zpět po schodech do Rodrigova pokoje.

Mezitím se rytíř probudil do krásného dne. Chůva už na něho čekala s teplou snídaní. Vyprávěla mu o tom, jak Maxi sama mléko nadojila a vajíčka přinesla. D'Shayovi vyprávění vykouzlilo úsměv na rtech.
Bylo mu opět o něco lépe. Včera ze sebe dostal všechny starosti a už jenom vědomí, že Maxi přijala jeho nabídku k sňatku, ho samo uzdravovalo. Právě dojídal snídani, když se ozvalo zaklepání na dveře a jeden ze strážných vpustil dovnitř posla z Catcastlu. Ten dopis předal svému pánu dopis a nečekaje na odpověď se otočil a odešel. Rytíř se ihned pustil do čtení:

"Vašemu panství, pane...", psal regent..."se daří dobře.
Brzy, další hrad zbudujeme a potom moc a vliv v okolí upevníme. Krajem občas zvláštní lidé procházejí, ale my si jich všímáme stejně tak málo, jako oni nás. Někteří se na vládce panství ptali. Nevěděl jsem co odpovědět a tak jako vládce jsem se představil já. V lese blízko Dundoffu se usadilo několik tlup zbojníků, ale o ty jsme se postarali.

Před nedávnem však zvláštní dopis přišel. Zval vás jakýsi mě neznámý šlechtic k sobě na návštěvu a prý sousedský sněm. A také o paní Maxi se zmínil - měl jsem z toho dopisu zvláštní pocit. Odpověděl jsem, že jste odjel a ten šlechtic se víckrát již neozval...", ještě mnoho toho regent psal, ale D'Shayovu pozornost upoutaly věty o neznámém šlechtici.

„Dobře to regent zařídil, ale...možná by stálo za zjištění, kdo je ten neznámý.Ale jak se s ním opět spojit? Nevypadalo to, že by jméno svého hradu v pozvání zmínil...“, přemýšlel rytíř, ale v tom do pokoje vtrhla Maxi celá udýchaná.
„Dobré ráno, lásko, vidím, že spánek ti síly dodal.... To je moc dobře." Maxi položila na stolek truhličku a listiny z Rodrigova pokoje. „Vypadáš lépe. Snad tě příliš nerozruší to, co chci ti říct.“
Pak Maxi vyprávěla o svém objevu: „ ... už nemusíme mít ze zimy strach. Jen by mne zajímalo, odkud to všechno pochází. Když budeš mít sílu a bude se ti chtít, mohl by ses těmi listinami probrat... snad tam nalezneme odpověď."
Pak si všimla dopisu v jeho rukou.
„Copak to čteš? Nějaké milostné psaní?“ škádlila milovaného muže
„Ano, jedna krásná z Catcastlu mi píše a žádá si mého srdce, ale bohužel jí budu muset odpovědět, že jiná už ji předběhla.“, usmál se rytíř, ale dopis schoval a rychle se truhličky chopil. Jejím obsahem se začal ihned prohrabovat. Namátkou jeden dopis vybral a začal ho číst.
„Zdá lse lásko, že jsem velmi dobře udělal, když jsem tehdy své rádce pověsil.“, pronesl po chvíli D'Shay.
"Vypadá to, že mí rádcové nebyly tak loajální, jak se tvářili...mám-li věřit tomuto dopisu, tak v lidu proti mě měli vzbudit nedůvěru a poté mě sesadit. Za to vše měl být každý z nich štědře odměněn. Bohužel jsem je oběsil dříve, než si bohatství mohli užít a tak si náš milý Rodrig, který jim měl odměnu předat, nechal vše pro sebe. Bohužel zde není jméno toho, kdo v pozadí všeho stojí ...ale nezatěžujme se s tím teď. Nyní už jsi opět bohatou paní ze Chardonnay. Budeš o mě vůbec ještě stát? Jistě bys našla lepší partii“, škádlil dál rytíř Maxi.

Ta se jen smála a pohladila D'Shaye po ruce.
„Bohatou paní ze Chardonnay jsem už dávno.... mám přece tebe. Co týká se zlata.... nedohodli jsme se nedávno, že nebudeme dělit věci na moje a tvoje? Navíc bude stačit tak akorát na osázení vinic a zabezpečení živobytí pro lidi z vesnice. Žádné lenošení v přepychu se konat nebude.“ Objev pokladu v tajné chodbě dodal Maxi dobrou náladu. Pak ale zvážněla.
„Nedávno jsi mluvil o erbech. Přála bych si, aby Chardonnay používalo erb tvého rodu.... abys byl majitelem a pánem tohoto panství.“ Maxi se snažila najít v očích D'Shaye odpověď dříve než bude vyřčena. Tomu vyskočily na čele drobné vrásky.
„Maxi, víš jistě co po mě chceš? Pokud bude Chardonnay připojeno k Catcastlu, tak se budu muset znovu ujmout vlády. Samozřejmě to bude mít své výhody. Chardonnay se ukryje do stínu Catcastlu, Dundoffu a jejich armád. A také se nám dostane většího dílu pomoci z těchto hradů. Musím uznat, že spojení sebou přinese více výhod než nevýhod a jsem ochoten to, co žádáš učinit, ale mám několik podmínek.
Oba zůstaneme zde na Chardonnay. Zalíbilo se mi zde a už jsme tu toho společně mnoho prožili. Přeji si, aby do mého erbu byla vnesena část i tvého erbu na počest naší svatby a rád bych, aby jsi se vlády spolu semnou ujala, myslím, že už není důvod, aby jsi se dále skrývala.
Je zřejmé, že někdo nepřeje mě ani tobě a učinil již mnoho věcí, aby mezi nás vrazil klín. A myslím, že nejlepší odpověď na všechny jeho lsti a úskoky bude, když se celý svět dozví o naší svatbě. Naše děti získají nárok na moje panství a právo vlády zůstane tvé Rozárky, která tak získá dalšího ochránce a její nárok bude podpořen několika silnými hrady.
Souhlasíš?“
Maxi chvíli mlčela. Zdálo se, že s návrhem měla počkat. Po sňatku by bylo stejně nutné práva D'Shayova na Chardonnay zpečetit. Přála si však, aby věděl, že chce, aby se vlády na Chardonnay ujal ne na základě sňatku s ní, ale proto, že si to ona přeje. Dále zvažovala, co jí přinese návrat do společnosti. Té chvíle se bála. Vždyť polovina země je přesvědčena, že tenkrát v plamenech svého hradu zemřela. Má-li to však být podmínka, pro to aby se D'Shay zpět ujal vlády - přijme ji.
„Ano, souhlasím. Máš pravdu, že je na čase, přestat se skrývat. Můžeš nechat rozhlásit oznámení o našem zasnoubení. Pro naše nepřátele to bude tvrdá a snad smrtící rána. Budu ráda, když zůstaneme na Chardonnay. Na Catcastle pak budeme dojíždět za svými povinnostmi. Jen nevím, lásko, bude-li se tvým rádcům líbit, že si bereš holku, co krávy dojí a v kurníku se s slepicemi popelí....“ snažila se Maxi odlehčit tuto rozpravu a s úsměvem vzpomněla na dnešní dobrodružství pod kravským břichem.
„Ale pověz, jak se cítíš? Budeš mít dnes dostatek sil přestěhovat se do pohodlí naší ložnice, když ti stráže pomohou? Když ses s horečkami potýkal, zřídila jsem naše pracovny v pokojích , co s ložnicí sousedí. Všechny pokoje jsou tam propojeny dveřmi. Budu tak moci pracovat a být ti stále nablízku. Vedení účtů jsem v posledních dnech zanedbala a musím vše dát do pořádku.“
„Myslím, že do našich nových pokojů dnes dojdu. Ale nejprve bych si chtěl na chvíli odpočinout a některé věci si srovnat - a také hned list na Catcastle napíši. Je tolik věcí, které se musí zařídit...“, rytíř nechtěl Maxi vyhánět, ale chtěl být u psaní posledního listu na Catcastle sám.
„Půjdu tedy rozestlat a nechám ti přinést psací potřeby.“ Pokrčila Maxi rameny a odešla.

D’Shay se pustil do psaní listu pro regenta. Oznámil v něm plánovaný sňatek a vydal instrukce k přípravě svatby. Na konec dopisu ještě připojil dovětek, ve kterém žádal regenta, pokud se objeví poslové toho neznámého souseda, aby je hostil a poslal mu okamžitě dopis po věrném poslovi. Rytíř list zapečetil a vyslal rychlého posla na Catcastle.

Maxi mrzelo, že před ní D'Shay něco tají. Ani na chvilku neuvěřila tomu, že si potřebuje odpočinout, to by jí nikdy nevyháněl.
„Ale, vždyť já mu dělala to samé .... „ dumala. „Ano, ale jen proto, že byl raněný a slabý. Třeba chce připravit nějaké překvapení a já ho podezírám, bůh ví z čeho...“ snažila se zaplašit trudné myšlenky. To už ji však D’Shay volal k sobě.
„Maxi,vím, že už jsi mi jednou vysvětlovala celý příběh o tvé dceři Rozárce, ale já si z něj mnoho nepamatuji. Mezitím se událo příliš věcí.“, dodal na svou obranu.
„Myslím, že i otázka tvé dcery by se měla jednou pro vždy vyřešit. Napadlo mě, zda by nebylo pro ni i pro nás lepší a bezpečnější, kdyby vyrůstala na jednom z mých hradů? Pokud se s ní nesmíš vidět, tak by s ní na Dundoffu mohl žít i její opatrovník..“
Maxi chvíli přemýšlela.
„Jsi hodný...“ zašeptala. Její srdce opět svírala bolest, o které si myslela, že ji v sobě potlačila.
„Není způsob, jak se k Rozárce dostat. Od plínek vyrůstala u příbuzných mého manžela, neboť v našich panstvích nebylo bezpečno. Nedávno nastoupila do škol, aby se na svůj budoucí život připravovala... Nepředpokládám, že by se její strýc, který je jejím poručníkem, chtěl stěhovat na Dundoff. On sám vládne obrovskému panství. A já jsem pro ně byla jen cestou, jak svoji říši rozšířit, když sami nemohli mít potomky. Ona žije v domnění, že je jejich dcerou. A já s dírou v srdci, která se snad jednoho dne maličko zhojí.“

Maxi se smutně usmála. Někdy ji ztráta dcerky bolela, ale v hloubi duše byla přesvědčena, že Rozárce je takto lépe.
„Nu, myslím, že je na čase, abych si tě přestěhovala. Pojď pomohu ti.“ Podepřela rytíře a pomalu došli do ložnice. Tam už v krbu hořela polena. Lůžko bylo odestláno a Maxi na něj jemně rytíři pomohla. Na stolku u lůžka hořela svíčka a bylo prostřeno pro dva. Na podnosu pak přinesla Maxi rytíři večeři - malou pečínku, zeleninu a číši vína.
„Ještě jsme své zasnoubení neoslavili.“ usmála se Maxi a pozvedla číši.
Snažila se svého rytíře rozveselit, ale viděla, že D'Shay je myšlenkami někde pryč. „Až usne, podívám se do listin, které byly uloženy v truhlici, kterou jsem našla“ – pomyslela si a zadoufala, že se z listin něco víc dozví.

Konečně se také D’Shay usmál.
„Maxi, děkuji ti mnohokrát za pomoc i výbornou večeři. Již se našeho slavného dne nemohu dočkat. Můj sen, který se mi v noci ukazoval od prvního dne, kdy jsem tě prvně spatřil, se naplňuje. Nic nás neodloučí - ani lsti a úskoky našeho neznámého!
Na šťastný společný život!“, rytíř se napil vína a potom Maxi jemně políbil.
„Rád bych, aby svatba byla hned, jakmile se uzdravím a jakmile bude vše potřebné vyřízeno. Když jsi se mi zaslíbila musím spěchat, aby jsi mi ještě za někým jiným neutekla.“, škádlil ji.
„A v ten den by jsi se mohla ozdobit šperky, které jsem po svých předcích zdědil a kterých mi bylo líto se zbavit. Není to mnoho, ale ty šperky jsou velmi staré - a krásné, zvláště jedna brož ti jistě bude náramně slušet.“ D'Shay položil prázdnou číši a podíval se omluvně na Maxi.
„Lásko, omlouvám se, ale jsem velmi unaven. Nehněváš se na mne?“
„Ne, můj milý. Sama jsem ti chtěla navrhnout, aby ses k spánku uložil. Já ještě chvíli nad účty se posadím... vedle v pracovně. Nebudeš se jistě zlobit, že s tebou tak brzy spát nepůjdu. Tak práce je třeba udělat a já nejsem ještě unavena. Zítra ráno mne nehledej. Zajedu do města a nechám si vzít míry na šaty.“

Maxi se sklonila nad účty. Však jen do té doby, než slyšela z ložnice pravidelné oddechování spícího rytíře. V tu chvíli ji listiny s čísly přestaly zajímat a potichu si přinesla malou truhličku. Byla si téměř jista, že D'Shay ví více, než jí řekl. Dopis psaný bez její přítomnosti a posel ještě večer opouštějící Chardonnay... Co má D'Shay v plánu? Proč před ní tyto věci skrývá?
Některé listiny byly psány latinou a tak jejich čtení trvalo delší dobu. Pro Maxi zdály se být ale bezcenné, neboť obsahovaly informace o obchodních jednáních. Nezáživný text ji pomalu uspával...