Prokletí královské krve (13. kapitola)

Anotace: Příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi Péťovi, který vdechl život rytíři D'Shayovi.

Ráno vzbudil Maxi zlý sen. Sen, který ji v minulosti děsil každou noc. Nyní se jí už dlouho
nezdál - až dnes. Snad vzpomínky oživilo D'Shayovo doznání, jak krutě umí a bude zacházet se zrádci.
V tom snu vždy kráčela ještě jako malá holčička ulicí k náměstí. Po stranách ulice nebyly domy, ale šibenice na nichž pohupovali ve vánku větru oběšenci. Okolní ticho rušilo jen občasné zavrzání některé z šibenic. Maxi přišla na náměstí právě v okamžiku, kdy byla komusi sťata hlava. Ta se kutálela k jejím nohám ... a přímo u ní se začala smát. Nakonec do tichého náměstí pronesla zrůdnou větu: "Co koukáš, skončíš stejně jako já!!!! " V této chvíli se Maxi vždy probudila.

Snad tento sen zapříčinily popravy, kterým musela přihlížet, když se vlády nad jejich panstvím ujal její otčím. Popravy zde byly na každodenním pořádku, neboť tyran si neuměl získat respekt poddaných jinak. Maxi při těchto vzpomínkách dodnes cítila pach těl hořících na hranicích, slyšela křik odsouzenců lámaných v kole, dodnes ji děsila vidina hlav naražených na kůlech.
Nikdy o tom D'Shayovi nevyprávěla. Věděla, že tohle je jiná situace a popravy, které proběhly na Catcastlu byly nutné.

Dny pomalu plynuly....
D'Shay se pozvolna uzdravoval a nabíral síly. Datum svatby bylo stanoveno, a tak Maxi trávila většinu času psaním oznámení a pozvánek. Poslové v těchto dnech byli neustále na cestách.
Také na Catcastlu byly přípravy v plném proudu. Bohaté rodiny, které doufaly, že jejich dcery se zaslíbí pánovi z Catcastlu, tiše zuřily. Prostý lid naopak svému pánovi sňatek přál, neboť bylo známo, že na Maxinně panství se lidu vedlo dobře. Regent poslal z Catcastlu na Chardonnay řemeslníky. Práce na opravě hradu rychle pokračovaly a byla započata také stavba kaple. Lid byl dočasně zproštěn roboty a vesnice pod hradem tak rostla přímo před očima. Vinice na jižních svazích se zelenaly a slibovaly bohatou úrodu do příštích let...
Maxi s D'Shayem konečně prožívali klidné dny plné lásky.
Jak se blížil se den sňatku, začaly přicházet gratulace a potvrzená pozvání na svatbu. Přišel i list s královskou pečetí….

Ten den na Chardonnay dorazilo mnoho poslů s blahopřáními. Několik málo hostů se omluvilo, ale zdálo se, že na panství se brzy sjedou všichni mocní s celého širokého okolí. Rytíře dopis od samotného krále velmi mile překvapil. Nevěděl, jak mocného má nepřítele, ale teď měl jistotu, že má zřejmě ještě mocnějšího spojence. Společně s Maxi otevřeli nedočkavě list a pustili se do čtení.
List byl psán úhledným písmem a byl plný milých slov. Sám král jim blahopřál a sňatek jejich požehnal. D'Shay se z dopisu radoval - pokud jim sám král žehná...kdo by měl odvahu vytáhnout proti nim do války? V tom si však rytíř všimnul poslední věty.

… Doufám však, že paní Maxi nezapomněla a svému slibu ohledně nástupnictví dostojí. Dostaly se k nám jisté zprávy ... prý potají s rytířem D'Shayem plánujete, že svého případného potomka na trůn dosadíte...

„Takže jsem se radoval předčasně, že je konec intrikám. Jen se přesunuly z mého panství na dvůr králův.“ Pomyslel si rytíř smutně. Nevěděl, jak se teď zachovat. Bylo třeba napsat králi odpověď, ale co do ní napsat? Ubezpečit krále, že se nic takového nechystá a popsat boje na Chardonnay? Nebo o zradě a neznámém nepříteli pomlčet? D'Shay pohlédl s otázkou v očích na Maxi. Ta jen kroutila hlavou.

„Ať jde král k čertu... jen to zkouší, dobře ví, že tomu tak není.!!!“ Zlostně list papíru zahodila. Ve skrytu duše však věděla, že intriky z této strany by mohly znamenat pohromu.
“Napíši mu zítra dopis... zapomeň na to. Je to určitě velké nedorozumění. Ta věta snad může znamenat varování - možná někdo něco naznačil.“
„Snad máš pravdu. Třeba je to jen nenápadné upozornění. Nejsem si jist, jestli by se hodilo popisovat události na Chardonnay." Řekl zamyšlený rytíř a zlehka Maxi políbil.
„Na Catcastlu bude již brzy vše přichystáno. Měli bychom odjet za několik málo dnů. Už máš šaty? Ani jsi mi to neřekla….“
„Šaty jsou již hotové. A dobře ukryté před zvědavými ženichy....“ škádlila Maxi D'Shaye. Již včera je poslala na Catcastle po spolehlivém poslu.

Rytíř vzal Maxi za ruku a odvedl ji s úsměvem z hradu. Vedl ji k jezírku s divokými růžemi, kde již jednou byli. Jenže rytíř poslal několik šikovných poddaných, aby to místo trochu upravili. Růžové keře sestříhali, trávu pokosili. Oba se usadili na malou lavičku, kterou nechal umístit pod šípkové keře. Maxi byla unesena nádherou kolem sebe. D’Shay ji vzal kolem ramen a k sobě ji přivinul. Pak ji dlouze a žádostivě políbil na rty. Oplatila mu polibek a jemně ho pohladila. Pak oba v objetí spadli z lavičky do trávy. Starosti byly zapomenuty, v této chvíli existovali jen ona a on.Vášeň ovládla jejich mysl. D'Shay rozepnul jemně Maxinny šaty.
„Neměl bys počkat až na svatební noc?“ provokovala dál rozpustile Maxi svého milého. A pak již neschopna slova se vášni jež ji vynesla do nebes oddala…..

Maxi šaty si upravovala.
„Pane, vaše chování se neslučuje s dvorní etiketou.“ dál a dál si tropila z rytíře žerty. Její srdce přetékalo štěstím. Ještě pár dnů...
„Mé chování, paní, že se s etiketou neslučuje? A co by etiketa řekla na to, že vládkyně mocného panství dojí krávy a slepicím kurníky vybírá?“ smál se šťastný D'Shay.
„Nu myslím, pane, že tedy o našich hříchách nebudeme nikomu povídat. Mimochodem víte, co se mezi kravami povídá?“ žertovala dá a dál Maxi. Mezitím se pomalu vydávali na cestu zpět do hradu.
„Prý je ještě tak jemná ruka nedojila a slepice jsou celé nadšené, když do kurníku vcházím a předhánějí se o to, která snesla větší vajíčko. Možná měl byste to, pane, také zkusit.....“ to už se Maxi smála, až jí tekly slzy.
„Teď mne napadá - možná bych o tom mohla napsat králi, myslím, že by ohrnul svůj ušlechtilý nos a přestal by se o nás starat. Zpráva o tom, že si pán Catcastlu a přilehlých panství bere dojičku krav....“
Oba již vešli do hradu.Také rytíř se otřásal smíchem. A najednou popadl Maxi do náruče a odnesl ji do společné ložnice.
„Tak ty si ze mě budeš dělat legaci...no počkej...“, vyhrožoval v žertu. Ale to již Maxi položil na lože a jejich těla opět splynula v jedno. Znaveni usnuli v náručí a v jejich duších vládl klid a láska. Oba věděli, že je od sebe nikdo nedokáže oddělit a že jejich láska překoná všechny intriky a lsti.

Dalšího dne z rána se Maxi dala do psaní dopisu králi.
V oficiální části dopisu poděkovala za králova milá slova a za požehnání jejich sňatku. Po chvíli přemýšlení připojila ještě jeden list - neoficiální a pouze do rukou králových.

Pane,
vybírejte pečlivě koho slovům věříte. Z důvěrných pramenů je mi známo, že kruzích nejvyšších pohybuje se osoba či osoby, které chtějí vládu na některých panstvích rozvrátit a k moci se tak dostat. Je možné, že zrádce zkusí svůj vliv i na královském dvoře.
Úmysly moje a mého budoucího chotě jsou čisté. Důkazem toho může být snad to, že kdybych chtěla po koruně sáhnout, učinila bych tak bývala cestou přímou a oficiální. Podlost jednání, o kterém se zmiňujete ve svém dopise, je nám cizí.
Svůj slib samozřejmě dodržím. Se svým chotěm přísahali jsme věrnost králi a tato přísaha je nám svatá. Chcete-li si však o této věci osobně promluvit, rádi Vás na Catcastlu uvítáme.

S veškerou úctou
Maxi, paní ze Chardonnay

List předala rychlému poslu s tím, že případnou odpověď má doručit již na Catcastle. Poté se pustila do přípravy věcí na odjezd. Vůz pošlou dnes odpoledne a zítra pak, s D'Shayem a družinou, pojedou rychleji na koních. Maxi se usmála při vzpomínce, jak tajně jezdila na Catcastle. Zítra se jeho brány otevřou i pro ni.
Vše bylo připraveno k odjezdu. Vůz s doprovodem již opustil Chardonnay. Maxi ještě vybrala vhodné šatyn a cestu. Dnes se cítila podivně. Chvíli se nemohla dočkat okamžiku, kdy se postaví u oltáře vedle D'Shaye a jejich životy budou slibem oddanosti před Bohem svázány. . Chvíli jí srdce zaplavoval tísnivý pocit z toho, že další kapitola jejího života končí. Snad to vše způsobovalo lehkou nevolnost, která ji chvíli co chvíli trápila
„Snad jen nervy pracují, snad nebudu nemocná....“ doufala Maxi. Den svatební by byl opravdu nevhodnou dobou pro nemoc.
Dnes čekal D’Shaye s Maxi poslední poklidný večer ve dvou. Již od zítřka budou muset do svatby obývat oddělené pokoje a klidu jistě také mnoho neužijí. Maxi proto poprosila chůvu, aby přichystala večeři jen pro ně dva - se svíčkami a dobrým vínem. Pak pomalu procházela hradem.
Tak ráda by věděla, co nyní cítí rytíř. Zda se také maličko bojí, co je ve společném životě čeká nebo zda celou věc bere jen jako další nutný životní krok k zachování rodu. Byla také zvědavá, zda uvidí na Catcastlu někoho z D'Shayových předků. Bylo zajímavé, že D’Shay nikdy o svých předcích nevyprávěl. Vyhlédla z okna a tu na cestě u jižní brány uviděla D'Shaye. Rychle běžela dolů....

... doběhla ho až kus za branou. Žaludek se jí z běhu už zase bouřil.

„Lásko,...“ Maxi nemohla popadnout dech, „myslím, že je vše připraveno. Zítra ráno můžeme vyrazit.“ Pak šli spolu cestičkou k jezírku s šípkovými keři, ruku v ruce - oba ponořeni do svých myšlenek. Ticho prolomila až Maxi, která už dál svou zvědavost nevydržela.
„Nikdy nemluvíš o svých předcích. Ty víš o mě téměř všechno a já vím jen to, že si beru nejlepšího muže v širokém dalekém okolí. Nikdy jsi nevyprávěl nic ze své minulosti.Bude zítra na Catcastlu někdo z tvé rodiny? Já, že bych se začala bát ještě o trošku víc." usmála se Maxi.
Rytíř tato otázka zaskočila. Příbuzní. Nikdy o nich nemluvil. Nechtěl mluvit, ale teď snad byla ta správná doba.
„Víš lásko...o předcích se mi špatně mluví. Ne, na svatbě nebudou, protože mě...vydědili. Žili jsme na severu v chladných krajích, kde se obilí nedařilo. Krutá příroda nechala stopu i v jejich duších.
V celém kraji jsme měli největší panství, nejsilnější armády. Okolní sousedé nám platili krvavé peníze za jejich ochranu. Mezi nimi byl i jeden šlechtic, který měl krásnou dceru - Magdalenu. Už nevím, kde jsme se viděli prvně, ale tehdy...tehdy jsem se poprvé zamiloval. Scházeli jsme se stále častěji a častěji. A pak jednoho dne se můj otec dozvěděl, že naši sousedé nám už dále nechtějí platit a jsou připraveni se sjednotit a vytáhnout proti nám do války. Celou tuto věc zorganizoval právě otec té dívky.
Můj otec podplatil několik stráží na jejich hradě, aby jim v noci otevřeli hlavní bránu. A tak jedné noci zaplanul hrad Magdaleny a jejího otce ohněm...nikdo...nepřežil...“, rytíř poodešel do stínu, aby Maxi neviděla bolest, kterou v něm vzpomínky vyvolaly.
„Když jsem to zjistil, proklel jsem otce i celý rod. Vydědil mě a aby se mě zbavil. Koupil zde malý hrádek - Catcastle - ve kterém, jsem měl první zimu umřít hladem. Jenomže se tak nestalo...a já poznal tebe Maxi...teď...teď víš, proč jsem musel zabít Rodriga a proč jsem ti poradil to mučení správce...zrada je...“, víc už D'Shay nebyl schopen říci. Hrdlo se mu stáhlo a po tvářích mu steklo několik slz.
Maxi byla zděšena tím co způsobila. D'Shaye ještě plakat neviděla. Srdce se jí se svíralo nad zjištěním, jaký smutek v sobě její rytíř nosí. Při jeho vyprávění o krásné Magdaleně se sice objevil malý trn žárlivosti, ale konec příběhu jí naprosto vyrazil dech. Opět oheň ... Maxi si uvědomila, jak blízko blizoučko bylo, aby se D'Shayovi prožitá tragédie znovu opakovala.
Setřela slzy z tváří svého rytíře.
„Prosím, omluv mou zvědavost... nechtěla jsem .... já...“ ale cítila, že bude jen dobré když D'Shay dostane svou bolest ze srdce. Odtud tedy pramenila ta občasná tvrdost a krutost v jeho očích.
D'Shay se cítil hloupě, že tu pláče před svou nastávající. Doufal, že vzpomínky už dávno překryl čas a všechno to, co prožil s Maxi. Ale teď se vše opět vynořilo a on viděl obrazy jako živé. Kouřící spáleniště, rozbořené hradby, zmrzačené a popálené mrtvoly...
Vzal Maxi do náruče a přitiskl ji k sobě.
„Tehdy, když sem se vše dozvěděl, rozjel jsem se za Magdalenou. Ale...jistě tušíš, jak to tam vypadalo. Vrátil jsem se domů a propadl jsem vzteku a zuřivosti. Vytáhl jsem na otce dýku. Chtěl jsem ho zabít. Jeho a snad i sebe. Pouze díky věrným strážím tehdy přežil, ale zůstala mu památka. Tehdy jsem ho sekl přes tvář - jistě mu jizva zůstala. Tenkrát jsme si navzájem slíbili pomstu a...“, D'Shay se zarazil. Pamatoval si ten večer moc dobře...

...Ve velké místnosti plné trofejí hořel krb...uprostřed sálu stál mladý rytíř v jezdeckém obleku a z každé strany ho jeden strážný držel. Jeho otec stál před ním s pohledem plným zloby a nepochopení...z levé tváře mu pomalu kapala krev...

Rytíře napadla děsivá myšlenka:
„Lásko, napadla mě - ten neznámý. To by mohl být můj otec. Dávalo by to smysl. Podplácení, zrádci, intriky. Proto jsem měl tehdy zemřít jen já - tebe zřejmě chtěl jako - trofej.“
„Má tvůj otec vliv i na královském dvoře?“ zeptala se tiše Maxi. Ano, vše do sebe až moc přesně zapadalo. „Je mi jedno, jestli za tím je tvůj otec. Ukažme mu, že se ho nebojíme! Já mu ukážu trofej!!!!“ u Maxi se opět začala projevovat její prchlivost.
„Myslím miláčku, že jsem mu místo tebe poslal už lepší trofej.“, usmál se rytíř, když si představil reakci svého otce při rozbalení koše. „Vliv na dvoře...nevím. Jistě majetek už tak velký rozmnožil a tak si penězi mohl koupit i vliv na dvoře. To by se mu podobalo. Ale dost už o tom… Vždyť toto je naše poslední noc, kterou můžeme prožít jako milenci. Co takhle vrátit se na Chardonnay a něco málo pojíst a vína popít?“

Společně vešli do hradu, do jídelny. Chůva si dala záležet. Na stole bylo krásně prostřeno, víno v číších a svíčky na stole... poslední večer jako milenci. Zítra chaos a pozítří jako muž a žena.... To již chůva pokládala večeři na stůl. Maxi se při pohledu na jídlo opět sevřel žaludek.
„Copak, lásko? Vypadáš trochu bledě...“
„Já … to asi pracují nervy. Nic to nebude. Trošku se bojím, že nesplním to, co očekáváš od své ženy.“

Po chutné večeři spolu ulehli naposledy jako milenci ulehli. Maxi již pravidelně oddechovala, avšak rytíř nemohl usnout. Zlá předtucha se mu usadila v hlavě a nešla vypudit. Teď vše dávalo smysl. D'Shay přemýšlel, jestli vůbec dokáže bojovat proti vlastní krvi, ale potom se mu v hlavě opět objevily obrazy spálených mrtvol a také si vzpomněl na přísahu, že Maxi ochrání a došel k poznání – že pokud to bude nutné, bude bojovat. A bude bojovat s lehkým srdcem, protože toto už není jeho otec...jeho krev, ale nepřítel, který chtěl ublížit jemu i Maxi.