Prokletí královské krve (18. kapitola)

Anotace: Příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi Péťovi, který vdechl život rytíři D'Shayovi.

D’Shay i jeho doprovod byli již na odchodu z hostince, když se u výčepu objevil cizí sluha a oznámil rytíři, že s ním chce mluvit lord Anlek.
„Takže můj otec je zde - a chce se mnou mluvit. No, proč ne, poštval jsem proti sobě krále, proč si neudělat dalšího nepřítele?“, pomyslel si trpce, ale sluhovi oznámil, že pozvání přijímá a že se ihned mohou vydat na cestu.
Sluha vedl D'Shay skoro přes celé město do malého nenápadného domku. Sluha vstoupil do dveří a odvedl rytíře do malé pracovny. Poté odešel a rytíř zůstal sám. V místnosti byly pouze nejnutnější věci - několik knih, dva obrazy a velký psací stůl. Nic víc.
„Můj otec si vždy potrpěl na přepych a okázalost, proč se asi tak změnil?“, přemýšlel D'Shay, ale to se již otevřely dveře a dovnitř vstoupil starý muž - lord Anlek, otec D'Shayův.
„Je starší než si ho pamatuji, ale jinak vypadá zdravě. Pro život na severu musí mít pevný kořínek. Nevypadá to, že by už meč nezvedl.“ Přemýšlel rytíř a pozoroval svého otce.
„Synu...“, pronesl lord Anlek a to slovo mezi oběma zůstalo viset ve vzduchu. Oba cítili, jak na ně dopadá dusivá atmosféra.
„Tvým synem nejsem už dlouho - vzpomínáš? Ale ta jizva není věkem skoro vidět, možná jsi zapomněl...“
„Buď zticha!“, vykřikl lord. „Nepřišel jsem sem, abych otevíral staré záležitosti, hlupáku! Buď mě vyslechni a nebo jdi.“
„Nezměnil jsi se. Dobře, co máš na srdci, otče - ale rychle, spěchám na své panství. Připravit se na boj.“
„Takže přeci jen dojde k boji. To se dalo čekat. Král je jako rozmazlené děcko! Ale to teď není důležité. Máš něco, co mi patří. Křižácký klíč. Dala ti ho tvá matka v naději, že se jednou vrátíš domů. Ale myslím, že se nevrátíš. Máš vlastní život. Ptáš se, proč chci ten klíč?“, řekl Anlek, když viděl, že se D'Shay nadechuje k otázce.
„Tvá matka pocházela ze starého rodu. Velmi starého. Já jsem tehdy neměl téměř nic. Ona byla bohatá. Zamilovali jsme se do sebe a ona si u svých rodičů vymohla, že si mě vezme. Musel jsem však podepsat smlouvu. O dědici mých pozemků bude rozhodovat ona - ten, komu dá klíč, jenž se v jejím rodě dědil již stovky let, ten má právo na dědictví, nikdo jiný. Ta smlouva je stará, ale stále platná. A klíč máš ty. Mám ještě jednoho syna - Richarda. Měl jsem ho tehdy s jinou ženou. Je jen o rok mladšího než jsi ty. Bohužel ses stal právoplatným dědicem ty – i přes mé vydědění. Ano, pokoušel jsem se ten klíč dostat různými cestami. Ty dva co jsi odhalil - Rodrig a ten správce - byli to pouze neschopní hlupáci, nic nedokázali. A proto ti nabízím obchod.“
„Bezvýznamní hlupáci? Málem zabili mě i mou ženu! Myslíš, že potom všem s tebou budu ještě handlovat? Zdalipak ti ode mě přišel dáreček?“
Anelk se usmál.
„Ano, tvůj dar mi přišel. Jako trofej to bylo trochu nevhodné. Ale překvapil jsi mě. Nečekal bych zrovna od tebe, že takto tvrdě někoho potrestáš a ještě s jeho hlavou naložíš takovýmto způsobem.
Rodrig byl blázen. Když jsem se dozvěděl, že se s tou ženou scházíš, poslal jsem ho na její hrad, aby přes ni zjistil něco o klíči. Jenže on se do ní zamiloval. Myslel si, že má vyhráno, když padl král Palm a hrad tvé ženy byl vypleněn. Těšil se, že bude odkázána na něho. Ale málem mu zemřela, když ji ranhojič nedokázal léčit. Poradil jsem mu, že znáš tajemnou moc bylin a pokud nebude příliš pozdě, že tu ženu zachráníš. Doufal jsem, že konečně zjistí, kde máš ten klíč. Tvá žena žila, ale on toužil už jen po tom, aby tě odstranil. Najal žoldáky a co bylo dál, víš sám. Co se správce týká - ten odhalil Rodrigovi úmysly. Na Chardonnay se spolu domluvili na plánu. On měl při útoku žoldáků zapálit sklady a jiné stavby a tím rozpoutat zmatek. Když plán selhal, začal jednat na vlastní pěst - jemu nešlo o ten tvůj klíč - chtěl tě zabít. Nenáviděl tě. Jeho otec byl jedním z popravených rádců na Catcastlu.
A moji nabídku neodmítej, dokud jsi si ji nevyslechl. Poštval jsi proti sobě krále. Jak jsem říkal, chová se jako rozmazlené děcko a je načase, aby ho někdo ponížil. Ty to můžeš dokázat. Tvůj hrad něco vydrží a já ti navíc nabízím armádu. Výměnou za klíč. Přitáhnu k Catcastlu s armádou a zezadu napadnu královské vojsko. Bude v pasti, bitva se otočí v tvůj prospěch. Jediné, co budeš muset udělat bude, udržet se než dorazíme. Měli bychom přijít při západu slunce čtvrtého dne. Až bude král poražen, dáš mi klíč a já odtáhnu. Co ty na to, můj synu?“
Rytíř rychle přemýšlel. Proti početnému královskému vojsku budou mít na Catcastlu jen malou naději na přežití. S pomocí otce získají velkou početní i strategickou výhodu. Ale neuzavře tak spojenectví s ďáblem? Kdo mu zaručí, že otec odtáhne, jakmile dostane, co chce? A pak si rytíř vzpomněl na Maxi a na jejich dítě.
„Ty dva musím ochránit, i kdybych měl život položit!“, rozhodl se.
„Dobře, otče. Čtvrtého dne ode dneška tě budu očekávat před hradbami Catcastlu. A spěchej, abys tam nenašel jen kouřící trosky. Pak by ses toho proklatého klíče nedočkal...“

Rytíř se otočil a beze slova odešel. Vrátil se do krčmy a své muže hnal ihned do sedel. Jen čtyři z nich nechal na Camelotu se zvláštním úkolem. Rychle jim vypověděl, jak se král po Maxi sápal a jakou odměnu si za to vysloužil.
„Chci, aby jste tuto historku vypravovali po všech místních hospodách, každému napotkání. Zvláště to o tom políčku od obyčejné ženy barvitě vyličte. Alespoň král utrží trochu ostudy. Za dva dny se vraťte na Catcastle. Budeme potřebovat každého muže.

Maxi se, vysílena po dlouhé cestě, se probudila až druhého dne odpoledne. Dle všech regulí si nechala pomoci s oblékáním i účesem, ale jakmile měla volnou chvilku, spěchala, aby vyhledala regenta.
„Máte už nějaké zprávy?“
„Má paní, špeh před chvílí dorazil.“ Regent chvíli váhal, co vše může prozradit. To zaváhání si však Maxi vysvětlila špatně.
„Co je s mým mužem, tak řekněte!!!“
„D'Shay je v pořádku.. Tedy po schůzce s králem byl v pořádku. Špehovi se nepodařilo zjistit, co se u krále událo, ale král po schůzce s D'Shayem přikázal všem mužům jít do zbraně. Má paní, Camelot zbrojí a chystá se na válku. Obranu nebudují, půjdou do útoku. Nevíme však, který z hradů bude předmětem útoku....“
„A D'Shay? Proč se ještě nevrátil?“
„Nemáme o něm další zprávy. Špehovi se ztratil kdesi v křivolakých uličkách Camelotu, když následoval neznámého muže...“

Tak tedy král zbrojí. Neodpustil jí její odmítnutí. Maxi by se nejraději ihned rozjela na Camelot a krále odprosila. Nemohla snést pomyšlení, že bude odpovědna za tolik lidských životů. Seděla u okna ve své komnatě. A najednou na cestě k hradu uviděla několik jezdců oděných v D'Shayových barvách. Počkala, až se jezdci přiblíží. Už si byla jista - jezdec vpředu byl D'Shay. Spěchala po schodech dolů na nádvoří, kde rytíř právě seskočil z koně.

Když zahlédl Maxi a rozběhl se k ní. Popadl ji do náruče a přivinul ji k sobě.
„Lásko, jsem tak rád, že tě opět vidím. Ale neměla jsi sem jezdit. Za tři dny sem přitáhne král se svým vojskem. Běž do mé pracovny, hned přijdu za tebou a vše ti vypovím. Musím jen vydat několik rozkazů.“
Pak se otočil k regentovi.
„Všechny vojáky volejte do zbraně. Stáhněte všechny posádky z ostatních hradů a sousedy obešlete s prosbou o pomoc - bude válka!“, pak už nechal stát ohromeného regenta na nádvoří a běžel za Maxi. Ta o jeho slovech chvíli přemýšlela. Jednání krále ji nepřekvapilo, ale z nabídky jeho otce měla strach. Také se jí nelíbilo, že bude muset žít s pocitem, že kvůli ní vypukla válka.
„Tvůj lid mne prokleje. Co asi řeknou ženy mužů, kteří padnou kvůli mé hrdosti? Co řeknou děti na vladaře, který dovolí, aby jejich otcové zemřeli pro malý spor? Neznám tvého otce, ale jak moc mu důvěřuješ? Spolehneme se na jeho slib pomoci? Co když hraje na obě strany? Neříkal snad král, že mu sliboval nemalou odměnu za útok na Catcastle?“
Maxi by ráda věřila, že plán s podporou vojsk lorda Anleka vyjde. Na klíči jí nezáleželo. Stále jí však vrtalo hlavou, zda se opravdu lord Anlek postaví proti králi. Vždyť stačilo by mu D'Shaye zabít - pak by dědictví pro svého dalšího syna získal.
„Měla bych zajet na Camelot a pokusit se poprosit krále o milost. Noc s ním strávit nemíním. Ale u královské rady mám snad ještě nějaký vliv. Jistě by krále přesvědčili o špatnosti jeho jednání.“
„Ne! Nedovolím, aby ses před ním plazila a škemrala o smír. Svým chováním urazil tebe a mě také. Copak bych mu mohl slíbit věčnou oddanost za takových podmínek? Vždyť by to znamenalo, že se vzdávám svých pozemků a cti ve prospěch toho...krále. Vždyť před nedávnem jsi mi sama vyprávěla o otcovské lásce. To ty jsi mu dopis psala, tak proč mu nyní nedůvěřuješ?! Já vím, že nám usiloval o život, ale...je to můj otec...když jsem ho spatřil poprvé po tolika letech, cítil jsem...cítil jsem, že by mě nezradil...a podepíšu smlouvu třeba i s ďáblem - jen abych tě ochránil, lásko.
Navíc, pokud královské vojsko skutečně napadne, tak se jeho vlastní armáda oslabí a pak, kdyby se náhodou otočil proti hradbám Catcastlu, měli bychom větší naději než proti králi...“

Maxi byla D'Shayovými slovy zaskočena. Bylo to poprvé, co v jeho očích viděla hněv otočený proti ní. Ano, vyprávěla o otcovské lásce, psala dopis, na který lord Anlek neodpověděl. Neměla jediný důvod, proč by měla tomu člověku věřit. Zadívala se do rozzlobených očí svého muže. Měla dvě možnosti. Omluvit se za svá podezření vůči jeho otci a doufat, že se D'Shay nemýlí. Nebo trvat na svém názoru, naléhat na D'Shaye, aby nespoléhal plně na "smlouvu s ďáblem". Cosi v jeho očích jí říkalo, že by dnes měla mlčet, že toho bylo na D'Shaye moc. Ale hlásek rebelky uvnitř jejího srdce ji nabádal k tomu, aby dala najevo, že si za svým názorem stojí.
„Řekla jsem ti jen svůj názor. Stojím si za tím, že bys neměl na podporu svého otce plně spoléhat. Chápu, že je to tvůj otec a nezbývá mi, než se spolehnout na tvůj úsudek. Vím, že to cos udělal, děláš kvůli mě a dítěti a věř, že právě proto je všechno pro mě horší!!“
Také ona se zlobila. Nedávný útok na Chardonnay jí vrtal hlavou – kdo zaútočil? Vojáci Alekovi nebo královi? Škoda, že nenašli v okolí Chardonnay kus zbroje nočních návštěvníků.
„Mrzí mě, že má nedůvěra k tvému otci. Zatím však neudělal nic, čím by si moji důvěru získal.“ Zašeptala se sklopenýma očima. Pak se otočila a raději odešla pryč.

D'Shay jen nevěřícně hleděl do dveří, za kterými zmizela. Teprve teď si uvědomil následky svých slov. Vysílen složil hlavu do dlaní.Vždyť chce jen, aby byla ona i dítě v bezpečí. Kdo jim proti králi pomůže? Kdo?! Sousedé se k němu otočili zády jakmile se dozvěděli, že upadl v královu nemilost. Nikdo krále nezastaví a on nedá pokoj, dokud nedostane to, co chce. Proč mu jen Maxi nevěří? D'Shay udeřil vzteky pěstí do stolu až pocítil ostrou bolest. Nakonec se rozhodl. Teď musel hlavně najít svou ženu. Vyšel na chodbu, vyběhl z hradu, ale Maxi nikde neviděl. Nakonec ji našel v besídce na lavičce. Slzy se jí řinuly po tvářích. Pocítil náhlou vlnu něhy. Klekl jí ke kolenům.
„Lásko, odpusť mi. Chovám se jako hlupák. Já, nevím co dělat...bojím se...bojím se toho, co za několik dní přijde.“ Pak setřel Maxi slzy z tváří a políbil ji na její dlouhé řasy.
Avšak také Maxi si uvědomila, jak hloupě a dětinsky se zachovala. Pokud D'Shay nyní něco potřebuje (nepočítá-li potřebu podpory tisícových vojsk..), pak je to její podpora a důvěra. Teď mu ji měla dát a selhala.
„Ne, ty mi promiň, prosím, má slova. Byla hloupá a pramenila jen a jen ze strachu. Také se bojím, co bude. Nechci, aby kvůli mě umírali lidé... Máš pravdu. Proti královu vojsku nemáme šanci. Snad odoláme prvnímu či druhému útoku, ale jeho vojsko je několikrát větší. Jedinou šancí je tvůj otec. Je to jediná cesta k vítězství. Pokud by nás zradil, pak se osud Catcastlu nebude příliš lišit od toho, co by nás čekalo od královských vojsk. Ale jsi jistě po dlouhé cestě unaven. V našich komnatách je již rozestláno.“
„Ne, máš právo na svůj názor. Dobře víš, že ti vždy naslouchám. Mé rozhodnutí se týká nás obou...i našeho dítěte. Nevím, jestli to byla volba dobrá nebo špatná, ale vím jedno - chci být s tebou...zestárnout po tvém boku a pak být pohřben vedle tebe v kapli. Miluji tě a pokud si myslíš, že je mé rozhodnutí špatné, tak mi to řekni. třeba spolu nalezneme lepší řešení...“

Ano, jiné řešení. Kéž by ho Maxi měla. Kdyby ho našla, naléhala by dál na D'Shaye, aby na pomoc Anlekovu nespoléhal. Pokud pomoc přijde - pak bude první, která lordu poděkuje.
„Řekla jsem ti o svých pochybách a vážím si toho, že je posloucháš. Málokteré ženě je dopřáno, aby mohla svému muži do rozhodnutí mluvit. Bohužel, neznám jiné řešení... spolehněme se tedy na lorda Anleka. Pozítří zjistíme, zda drží své slovo, nebo zda hraje na dvě strany.“
D'Shay pohlédl vděčně na svou ženu. Políbil ji a potom spolu ruku v ruce odešli do ložnice. Ulehli vedle sebe a náhle se obou zmocnila touha o to větší, že od sebe byli odloučeni...

Na Catcastlu začaly probíhat velké přípravy k nadcházející válce. Maxi a D’Shay společně posnídali, ale rytíř byl již myšlenkami úplně jinde. Maxi hleděla přes stůl na svého muže. Žasla nad tím, jak ho očekávaný boj změnil. Rysy v tváři mu ztvrdly a v očích se objevil onen chlad smíšený s krutostí. Rozkazy, které vydával vojákům, byly jasné a strohé, bez možnosti jakékoliv diskuse. Sledovala ho a najednou jí připadlo, že sedí u stolu s někým cizím. Trpěla při pohledu na tu proměnu, ale nedokázala ji vrátit zpět.
Po snídani se raději stáhla do svých komnat. Nechtěla přípravy rušit svou přítomností. Najednou si připadala zbytečná. Ještě nedávno by se rvala o to, aby se mohla postavit po boku mužů na obranu hradu. Nyní směla jen přihlížet. Pocit odhodlání a klidu, který zažívala před bojem, se tak nedostavoval. Ba naopak. Maxi trápil neskutečný strach, co jim přinese zítřek.
Dívala se z okna, jak se lidé z okolí hradu stěhují za hradby a přemýšlela o královi a jeho pomstě. On jistě do boje nepůjde. Bude v bezpečí vše sledovat, nechá za sebe umírat jiné. A D'Shay? Ten se naopak postaví do čela svých mužů a svůj život bude riskovat... Jak daleko chce král zajít? Jak velká pomsta pro něho bude dostačující? Škody na hradu mu stačit nebudou. Bude chtít jejich smrt nebo je nechá žít, aby se mohl mstít dál? Dobře věděla, jaký trest je za odepření poslušnosti králi. Dělalo se jí špatně při představě života ve smrduté kopce, veřejného soudu a čekání na .... Jakou smrt by asi pro ni a D'Shaye král zvolil? Co když D'Shay padne? Takovou možnost rychle zaplašila - pokud se tak stane, nechtěla by padnout do rukou krále živá. Ale dokáže zabít sebe s vědomím, že zabíjí i své dítě? Po tvářích jí stékaly horké slzy, nedokázala se pláči bránit. Ani chvíli nevěřila, že by se dokázali královské gardě ubránit. Nevěřila ani v pomoc lorda Anleka. Proč jen svou prchlivost neovládla, proč ho vyprovokovala k pomstě?
Nikdo z okolních sousedů pomoc nepřislíbil, nikdo nechtěl jít do sporu s králem, který se jich netýkal. Kde zůstali všichni rytíři, se kterými si přísahali bratrství v životě i smrti? Stali se vyděděnci mezi vlastní krví. Byli v tom sami. Sami odkázáni na pomoc od lorda Anleka.

K lepší náladě Maxi nepřispělo ani to, že jí dnes bylo oproti minulým dnům dobře. Doktor, když ji prohlížel po pádu ze schodů, zakázal jí stahovat si v době očekávání pas. Šaty s chůvou upravily. Dnes poprvé se odvážila pas si nestáhnout - dítě rostlo rychle a bez stažení pasu bylo vidět křivky zaobleného bříška, které se rýsovalo pod šaty. Maxi si připadala hloupě, ale věděla, že si pro další měsíce bude muset zvyknout.
Rozmrzelá se vydala ke knihovně, aby našla staré knihy o bylinkách. Na chodbě potkala regentovu ženu, která na ni zůstala nevěřícně zírat.
„Paní, já nevěděla jsem, že... Nikdo mi nic neřekl. V tomto stavu byste ale měla být ve svých komnatách. Nemůžete se před muži takto ukazovat!!!!“ plísnila Maxi.
„Mám být zavřená několik dalších měsíců?!!! Nejsem malomocná, abych se schovávala. To není nemoc, nemohu nikoho nakazit!!! Budu si chodit kam chci. Už si to zapamatujte. Jediný, kdo mi může říkat, co mám dělat, je můj manžel. Nikdo jiný mi rozkazovat nebude“ zuřila podrážděná Maxi.
Regentova žena pokrčila rameny a odešla, aby všem sdělila, že paní už má zase své "nálady" a že už ví, co Maxi a D'Shay skrývají....

Zbytek dne strávila Maxi četbou o bylinkách a pozorováním shonu na nádvoří. Se smutkem vzpomínala na dobu, kdy na Camelotu vládl král Palm. Dlouho si na něho nevzpomněla. Za jeho vlády by k ničemu takovému nedošlo.
Večer zašla do hradní kaple. Modlila se za to, aby nedošlo k boji, aby Bůh ušetřil životy nevinných lidí. Nebála se smrti, měla hrůzu z toho, co by ji nebo D'Shaye čekalo, kdyby do králových rukou padli živí. Stále ještě nedokázala pochopit zášť v srdci králově. Poprvé plakala pro Palmův náhlý odchod, poprvé litovala, že dovolila, aby se vlády ujal muž, který nedokáže oddělit soukromé pocity od vládních. Plakala pro dítě, kterému možná nebude dovoleno, aby vyrůstalo obklopeno láskou rodičů. Věděla, že kdyby padla do rukou krále a byla odsouzena - rozsudek nemůže být vykonán dříve než se dítě narodí. Věděla i to, že pokud se rozhodne zemřít - zabije také jejich dítě. Plakala zoufale a sama na tvrdé zemi hradní kaple. Byla by Bohu či královi slíbila cokoliv, aby je války ušetřil. Byla ochotna ve své pokoře zajít kamkoliv, aby D'Shaye a jeho lid neohrozila. Bylo však pozdě. Plakala, až vyčerpáním na tvrdé zemi usnula. D’Shay s veliteli jednotlivých oddílů zatím probíral plán zítřejší obrany ve snaze ubránit Catcastle královu hněvu.

Také D'Shay cítil, že ho poslední události změnili. Ráno, když vstal z lože své milované, cítil v sobě pouze chladnou rozvahu - teď nebylo v jeho tělo místo pro city. Rychle se oblékl a vyšel na nádvoří vyšel.
V očích poddaných viděl zmatek a strach. Dříve než k rytíři se jim donesla zpráva, že sousedé se otočili k Catcastlu zády. Všichni se báli krále a jeho pověstné armády. Rytíř také - bál se o sebe, o poddané, o Maxi a jejich dítě. Už jednou krvavou válkou prošel a moc dobře si pamatoval, jak tehdy plakal pro promarněné životy. Ale tentokrát jde o čest a o svobodu - o věci, kterých si vždy nadevše vážil a o věci, pro které vždy bojoval. Jeho otec ho vychovával k tvrdosti a rytíř si až teď uvědomil, že část jeho výchovy má v sobě stále hluboko ukrytou. Cítil, že to je ten důvod, proč se nepodvolí...
„Nikdy se nevzdávej, raději padni v bitvě, která má smysl, než aby ses dožil dlouhého života bez páteře...“, tak ho to otec jako mladého panoše učil.
Spolu s vojenskými veliteli strávili nad plány několik hodin. Na Catcastle se začaly stahovat oddíly z ostatních hradů. Všichni byli v neustálé vojenské pohotovosti. Na hradby nechal přinést velké kotle na smůlu - útočníkům slézání hradeb alespoň ztíží. Král bude mít jistě obléhací stroje a nebude otálet s používáním smolných věnců a tak nechal naplnit sudy s vodou a rozmístit je po celém hradě, aby se případný oheň hned z počátku zmírnil.
Lidé z vesnice se už téměř všichni stáhli do hradu. Jejich domovy pod hradbami zůstaly opuštěné.
„Nepřítel je jistě zničí, ale domy se vždy dají postavit znovu - zato život se již nevrátí“, napadlo rytíře a o smyslu toho všeho přemýšlel. Náhle si vzpomněl na Maxi.
Spěchal do jejích komnat, ale nenašel ji tam. Jeho srdce opět ovládl strach. Běhal po hradu a volal ji jménem. Nakonec mu jedna ze služek prozradila, že paní viděla vcházet do kaple. D‘Shay se tam rozběhl a našel Maxi ležet na studené zemi. Patrně ji vzal do náruče a odnesl do ložnice.
Ta probuzena náhlým pohybem i teplem.otevřela oči. Nad sebou viděla D'Shaye - svého muže, avšak jiného než ho znala. Tak ráda by ho poprosila, aby vše zastavil, aby ji pustil králi se omluvit. Chvíli bojovala sama se sebou. Pak se posadila na lůžku, aby si mohla s ním mohla promluvit.
„Máš pro mne na zítra nějaké úkoly? Mohu v boji nějak pomoci?“ stále se bránila slzám a snažila se dát najevo své odhodlání bojovat za svobodu po boku svého muže.
Rytíř tušil, co Maxi cítí a náhle ho veškerá hraná tvrdost opustila. Stal se opět mužem, jemuž srdce uloupila krásná žena.
„Lásko. Kvůli dítěti nechci, aby jsi na hradbách stála. Ale vím, že nečině sedět nedokážeš. Někdo se bude muset postarat o ženy a děti, popohánět je při hašení a vhánět jim naději do srdcí. Myslím, že to dokážeš lépe, než kterýkoliv voják. Ale o jedno tě prosím - buď opatrná - slib mi to! Dnes, když jsem tě nemohl najít, dostal jsem strach a všechna má síla byla pryč. To ty mi dáváš sílu a bez tebe bych nebyl nic, lásko. A prosím, to, k čemu zítra dojde, to si nijak nevyčítej. Možná je větším problémem má hrdost než tvé odmítnutí krále...“
„Ne. Zítřek je problém králův. To on se nedokázal srovnat s životem. Budu opatrná, slibuji. Jsem ale unavená... musím se vyspat.“ Maxi už nedokázala bojovat s únavou a hned usnula.
D’Shay zůstal sedět na lůžku a pozoroval svou milovanou. Najednou cítil potřebu vyběhnout ven a začít křičet. Vyběhl z komnaty a hnal se štván neznámou silou až na nejvyšší věž. Studený vítr ho bičoval do tváří a D'Shay se pomalu uklidnil. Toužil po klidu a míru. Toužil po Chardonnay a toužil spatřit své dítě, až se narodí. Prosil Boha, aby mu dovolil své dítě vychovávat, aby mu zítra život nebral.

Po bezesné noci se D'Shay probudil již za úsvitu. Otevřeným oknem do ložnice vál studený větřík a doléhal sem zvuk z nádvoří, kde již se horečnatě pracovalo. Kováři brousili poslední zbraně, platnéři ve spěchu opravovali zbroje, vojáci drželi hlídky. D'Shay zašel do pracovny, kde na něho čekala těžká zbroj. Lesklý hrudní pancíř se znakem Catcastlu odrážel světlo ze svící, které místnost osvětlovaly. Helma s rudým chocholem ležela hned vedle, stejně jako zbytek zbroje. Nakonec si D'Shay připnul také rudý plášť a mečem se opásal.
„Moji muži mě uvidí z velké dálky, snad jim to vlije trochu naděje a víry do srdce.“ pomyslel si a o tom, že stejně tak ho spatří i nepřítel raději neuvažoval.
Na stole již byla připravena snídaně, ale on neměl hlad. Bezmyšlenkovitě pojedl jen několik soust a chystal se vyjít na nádvoří. Pak si ale vzpomněl, že se s Maxi nerozloučil.
Rychle sedl ke stolu a napsal krátký vzkaz:

“Lásko, čas bitvy nadešel. Dnes se ocitáme na konci starých časů, jaké jsme je doposud znali. Co přinese dnešek nevím, ale mou lásku k tobě nic nezlomí.
Včera jsem ti řekl, co máš dělat. Věřím, že slibu dostojíš a na sebe budeš opatrná - zabilo by mne, kdyby se ti mělo něco stát. Na ochranu jsem ti přidělil pět zkušených vojáků, snad tě v nejhorším dokáží ochránit..., "nebo zdržet útočník", napadlo rytíře, ale do dopisu to raději nenapsal.

...neposílej je prosím pryč.

Buď opatrná, Tvůj milující D'Shay“

Dopis odnesl do ložnice, letmo políbil Maxi na rty a rychle odešel na nádvoří, kde svolal své muže a vydal poslední rozkazy.