Prokletí královské krve (19. kapitola)

Prokletí královské krve (19. kapitola)

Anotace: Příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi Péťovi, který vdechl život rytíři D'Shayovi.

Slunce bylo již vysoko a pražilo na muže na hradbách Catcastlu. Rytíř stál nad hlavní branou zahleděn do dálky a očekával nepřítele. Maxi se celý den neukázala. Věděl, že mu slíbila, že zůstane v bezpečí, ale v hloubi srdce doufal, že se za ním přijde podívat alespoň dokud byl klid.
Potom ho však zaujalo pár rozmazaných teček na horizontu. Tečky se rychle blížily. Z teček se stali jezdci a čím byli blíž, tím jich bylo více. D’Shay vydal poslední rozkazy a muži se připravili na střet. Několik mužů v jeho blízkosti se začalo tiše modlit, jiní křečovitě svírali jílce svých mečů.
Vojsko se blížilo k hradbám a jeho počet stále rostl. Nespočetně oddílů pěších, na křídlech vojska jízda. Vzadu se pomalu šinuly katapulty a další obléhací stroje. Armáda se zastavila na dostřel od hradeb. Přední řady se rozestoupily a do popředí vyjelo několik jezdců s bílou vlajkou.
„Rytíři D'Shayi. Jménem krále vás vyzývám, aby jste otevřel brány hradu, přikázal vojsku složit zbraně a nechal se spolu s vaší ženou odvést na Camelot, kde budete souzeni za zradu krále. Případný boj vaši situaci jen zhorší!“ pronesl silným hlasem králův posel.
„Dejte mi čas na rozmyšlenou“, křikl z hradeb D'Shay. Teď hlavně potřeboval získat čas, aby stihl dorazit lord Anlek se svým vojskem.
Posla rytířova odpověď zaskočila.
„Dobrá, dám vám půl hodiny čas.“, otočil se a zařadil se zpět do vojska.
„Nebojte, nechci se vzdát - jen se snažím získat víc času“, zašeptal rytíř k velitelům, když viděl jejich zmatené pohledy.

Přesně o půl hodiny později vyjel posel znovu vpřed.
„Váš čas vypršel, jaká je tedy vaše odpověď?“ Rytíř mlčel.
„Vaše odpověď pane. Žádám vás, jménem vašeho krále...“
„Já již nemám krále! Zmiz, máš poslední možnost, aby jsi i z vojskem odtáhl od mých hradeb!“, křikl dolů rytíř a rukou dal povel lučištníkům na hradbách, kteří do davu pod hradbami seslali sprchu šípů. Vojsko se zavlnilo, muži ztuhli překvapením. Šípy neměli valný účinek, ale rychlý útok vojsko na chvíli zmátl.
Chvíli se nic nedělo, ale najednou se ozvalo troubení, které dalo povel ke šturmu. Rozpoutalo se peklo. Řady nepřátel se přeskupily a kupředu se vydaly velké balisty s háky. Catcastlovští lučištníci začali po obsluze strojů pálit, ale každý padlý byl ihned nahrazen jiným. Z nepřátelského tábora létaly sprchy šípů, které zakrývaly slunce. Muži na hradbách se semkli k sobě a chránili se štíty..Ti, kteří se kryli nedostatečně, padali z hradeb mrtví.
Kupředu se vydali muži nesoucí na svých ramenou široké štíty vyrobené z hrubé kůže, pod kterými ukrývali další muže s lopatami. Začali slézat do příkopu a kopat díry pro zasunutí silných trámů a zbudování provizorního mostu či lávky. Z hradeb na ně muži lili roztavenou smůlu a házeli kameny. Okolím se rázem linul sladký pach spáleniny a pod hradbami se ozývalo bolestné kvílení. A přesto pokaždé přicházeli noví a noví kopáči, nenechávaje se zastrašit osudem svých předchůdců.. V příkopu se pomalu vršila mrtvá těla.
„Pokud to takhle půjde dál“, napadlo D‘Shaye, „tak za chvíli nebudou potřebovat žádné trámy, postačí jim mrtvá těla.“ a rytíř se rozesmál podivným smíchem.

To však již do bitvy promluvily katapulty. Začaly vystřelovat jeden balvan za druhým, muži neúnavně naplňovali jejich koše. Některé kameny nedoletěly a napáchaly paseku ve vlastních řadách, mnoho dalších přelétlo hradby a dopadlo uvnitř hradu. Některé však zasáhly hradby, muže smetly na zem a mnohdy se v místě dopadu objevily praskliny.
Rytíř také vydal povel katapultům. Včera je zkoušeli a dlouho hledali vhodnou pozici pro katapulty tak, aby střely dopadaly za hradby, ale dost blízko na to, aby zasáhly nepřítele. Avšak nerozkázal házet kameny, ale hliněné nádoby plné horké smůly a hořící kusy dřeva, aby smůlu po dopadu zapálily. Catcastlovské střely měly děsivý účinek, ale stejně se nezdálo, že by řady nepřátel prořídly.
Útok střídal útok, krev tekla proudem. Rytíř ztratil přehled o čase, ale věděl jedno. Muže opouštěla síla. Nepřátelské řady sice prořídly, ale do bitvy byli vysíláni stále noví a noví muži. Také hradby přestávaly odolávat náporu a místy se vytvořily veliké praskliny. Příkop okolo hradeb se v některých místech skutečně naplnil mrtvolami a dopředu se pomalu posouvala obrovská beranidla.
A najednou došlo k průlomu hradeb. Malý, asi pět metrů široký kus hradeb s prachem a rámusem spadl a zavalil útočníky, kteří stáli pod hradbami. Avšak výsledek byl jasný. Z tábora nepřátel dolehl k Catcastlu vítězný pokřik.
„Ještě ne, vy parchanti!“, vykřikl vztekle D'Shay a spolu s muži se přesunul k průlomu. Potom se s mečem v ruce postavil do první řady a očekával první odvážlivce.

Kryt, úkrok, zvednout meč, úkrok…a před rytířem na zem s probodnutým hrdlem padl další z nepřátel. D'Shay už dávno přestal počítat mrtvé. Soustředil se jen na boj. Svaly ho bolely, meč mu stále více a více těžkl v ruce a na hrudi ho pálilo jak mu docházel dech. Věděl, že brzy bude konec. A pak si vzpomněl na Maxi. Na její krásné oči a smyslné rty. Na jejich společně probdělé noci a na chvíli se mu do těla vlila nová síla. Postupně však začínal být více a více otupělý. Jako stroj sekal kolem sebe a své okolí takřka nevnímal. Tak tak se stihl vyhnout jedné čepeli a už ho do ruky trefila jiná. V podvědomí věděl, že to není nijak vážná rána, avšak na chvíli ztratil koncentraci, zastavil se a to už se mu další meč snášel na hlavu. Jako ve snu pozoroval klesající čepel meče, ale potom uslyšel výkřik a útočník padl na zem, proboden zezadu. Jeho meč dopadl mimo D’Shaye.
Náhle vzduch pročíslo několikeré troubení marše. Otec, napadlo ho. Anlekovo vojsko, se objevilo zdánlivě odnikud a zezadu napadlo královu armádu. Nepříteli dlouho bojová morálka nevydržela a jeho oddíly se začaly postupně rozpadat. Královské vojsko se dalo na úprk směrem k Camelotu. Rytíř schoval zakrvácený meč do pochvy a rozhlédl se po přeživších vojácích. Potom spatřil jednoho ze svých velitelů a posunkem ho k sobě zavolal.
„To vojsko, to jsou...muži lorda Anleka, mého otce. Jděte vyhledat lorda a řekněte mu, že slib splním. Já teď musím najít svou ženu.“ D’Shay krvácel z desítek ran a škrábanců, ale bolest zatím necítil. Doufal, že je Maxi v pořádku.

Ta, když se ráno vzbudila D’Shayovým polibkem, nedala najevo, že je vzhůru. Neměla sílu k loučení, nechtěla, aby D'Shay viděl její slzy. Po jeho odchodu si rychle oblékla prostou halenu a sukni. Kdyby ji nepřítel hledal, bude od ostatních žen k nerozeznání. Dnes ji nikdo neotravoval s účesem a etiketou. Dámy, které mohly odjet, tak učinily. Hrad byl plný mužů a žen s dětmi z podhradí. Pět vojáků přešlapovalo nejistě před dveřmi ložnice. Maxi chvíli přemýšlela.
„Pánové, vím, že mne máte hlídat a bránit. Zatím není proti čemu. Jděte pomoci ostatním a .... kdyby se nepřítel dostal za hradby, pak teprve přijďte.“
„Má paní, nemáme se od vás hnout ...Pán tak přikázal“ namítl voják.
„Pán tady teď není, velím já. Navíc, kdyby hrozilo nebezpečí, tak tu jistě budete.“ Vojáci se mírně uklonili a odešli.
Maxi svolala všechny ženy a děti. Ženám dala pokyny k případnému hašení požárů. Dětem pak rozdala pamlsky a ty malé nabádala, aby poslouchaly větší. Těm větším pak ukázala, kam je třeba se schovat, kdyby se nepřátelé dostali do hradu. Kvůli dětem se snažila Maxi zachovat klid. Konečně se zdálo, že všichni vědí, co mají dělat. Čas mezitím pokročil. Tu si Maxi vzpomněla, že si chtěla vzít pro jistotu svůj meč. Spěchala do své komnaty. Odtud pak oknem viděla obrovské vojsko, které se rychle blížilo.
„Bůh s námi...“ zašeptala Maxi. Viděla již hodně bitev, ale tohle vypadalo, jako by proti nim šla celá země. Spěchala k ženám a dětem.
„Jsou tady. Ale nemusíte se bát, muži to zvládnou...“ povzbudila roztřesené ženy.
„Pokud se nepřátelé dostanou za hradby, nezapomeňte se schovat do podzemí.“

O chvíli později se ozval ryk z nádvoří. To lhůta, kterou dostal D'Shay, vypršela. Boj začal. Maxi pozorovala nádvoří i hradby oknem. D'Shaye však nikde neviděla. V tu chvíli se hrad mírně otřásl - první střely z katapultů dopadly za hradby. Jedna z žen začala hystericky křičet:
„Syn, ztratil se mi syn!!!! Je maličký.“ A chtěla vyběhnout ven.
„Ne, nikam. Neznáte to tady, venku vás zabijí. Najdu vám syna.“ Maxi se snažila ženu uklidnit.
„Je tak maličký, jsou mu teprve tři roky....“ plakala žena.
„Vezměte děti do podzemí a schovejte se. Přijdu za vámi i s vaším synkem... Tak už běžte!!!“ křikla Maxi. Vyběhla na nádvoří právě ve chvíli, kdy část hradeb pod nátlakem katapultů praskla. Opatrně se rozhlédla a uviděla D'Shaye, jak bojuje v první řadě u prasklé zdi. A tam - kousek stranou, uprostřed bojové vřavy, stálo malé dítě. Maxi sevřela pevně svůj meč a běžela. Soustředila se jen a jen na dítě plačící uprostřed boje. Zvedla chlapce ze země a přitiskla jej k sobě. Rozhlédla se okolo a doufala, že ji D'Shay nezahlédl. Sebrala síly k běhu zpět. Ženy s malým děckem v náručí si naštěstí nikdo nevšímal.
Ještě se ohlédla, zda neuvidí D'Shaye. V tu chvíli zasvištěl vzduchem kámen - přímo k místům, kde stála. Na poslední chvíli uskočila a děcko v náruči kryla svým tělem. Kámen se jí naštěstí jen otřel o rameno a dopadl těsně vedle ní. Roztržené šaty na rameni se ihned zbarvily krví, ale to Maxi nevnímala. Slyšela zvuk trubek, které troubily k útoku. Běžela na hradby, aby zjistila, co se děje a v dáli uviděla vojsko lorda Anleka…. Královská armáda se dala na ústup. A k hradu zamířil muž na koni - zřejmě lord Anlek.

Maxi hledala očima D'Shaye. Uviděla ho na nádvoří. Stále držíc děcko seběhla z hradeb dolů. Nechtěla svému muži vysvětlovat, co dělala nahoře. Doběhla D'Shaye u vstupu do hradu, postavila dítě na zem a padla mu do náruče. Ani jeden z nich nenacházel slova.

O pár chvil později vjel na nádvoří lord Anlek.
„Otec....“ zašeptal D'Shay. Muž seskočil z koně a D'Shay s Maxi držíc se za ruce mu kráčeli vstříc.
Maxi se pokorně poklonila. Po chvíli zvedla oči, aby si prohlédla svého tchána. Jeho rysy byly velmi podobné D'Shayovým, jeho oči se však zdály chladné a kruté. Jizva po D'Shayově útoku byla stále patrná, zjevně každý pohled do zrcadla připomínal tomuto muži den, kdy proti němu syn zvedl zbraň.
Maxi necítila vděk, že přišel, že je nezradil. Věděla, že ho k tomu vedl vlastní prospěch. Z toho muže šel strach. Snažila se na něho dívat jako na otce svého muže, viděla však pouze člověka, který ji chtěl darovat králi jako odměnu za pomoc v boji proti vlastnímu synovi.

„Vítejte pane.“ zašeptala. „Děkujeme...“ Nejraději by dala lordu klíč, aby ihned hrad opustil, aby ho již nikdy nemusela vidět. Ten si dvojici pozorně prohlížel. Pak jeho pohled spočinul na Maxi. Byl na ni žalostný pohled - roztrhané šaty, samá krev a špína...
„Hmm... Tak tohle je žena, kterou se rozhodl získat král? Myslím, že bude dnes velmi zklamán...a nevěřím, že se svého úmyslu vzdá. Zuří o to víc, že si celý Camelot vypráví o ženě, která udeřila krále a o muži, jenž si dovolil odepřít mu poslušnost. Myslím, že po dnešku bude na vaše hlavy vypsána dost velká odměna.“
V tu chvíli napadla Maxi zoufalá myšlenka - co bude tento muž požadovat za svou pomoc příště?
D'Shay se jen usmál. Věděl, že se celá věc bez poznámek a pohrdání neobejde.
„Král si může klidně zuřit, ale snad se všem na dvoře oči otevřou - snad i král někdy musí vysvětlovat, proč se hnal do války a při útoku poslal na smrt tolik mužů. A k té odměna - uvidíme, nakolik si nás král cení. Nezapomínej ještě na jednu věc - ode dneška budeš mezi psance patřit i ty. A věřím, že nejsi tak naivní, aby jsi si myslel, že se vykoupíš tím, že mě a mou ženu před krále přivedeš.
Mám něco, po čem toužíš. Máš strach, aby si tvé panství jednoho dne nenárokoval vyděděný syn, kterého nesnášíš, nebo se ho snad v hlouby srdce bojíš? Svoji část dohody jsi splnil. Klíč je na bezpečném místě a jakmile zařídím nejnutnější věci, odevzdám ti ho a pak můžeš zase zmizet na sever a dát nám pokoj. A mezitím bys mohl alespoň část mužů poslat domů...“ D'Shayovi bylo lehko u srdce. Obstál ve zkoušce. Mnohonásobně větší královo vojsko bylo rozprášené po okolí. Věděl, že si v očích otce zasloužil alespoň trochu respektu. Objal kolem pasu Maxi přivinul ji k sobě.
„Vypadáš strašně lásko.“, usmál se poprvé po dlouhé době a políbil ji.
„Věděl jsem, že ti to nedá a nezůstaneš zavřená doma ...“
„Nemysli si, že vypadáš lépe...!“ usmála se Maxi a po očku sledovala lorda.
„Já... nechtěla porušit slib... jenže pak to dítě... uteklo.... Tam uprostřed boje by zemřelo.“ Tvář se jí stáhla bolestí. Rána na rameni pomalu přicházela k sobě a začala bolet.
„Lásko, prosím, dej mu ten klíč. Ať jde pryč.... Mám z něho strach. Tolik jeho mužů uvnitř hradu... Já, omlouvám se, že mu nevěřím, ale... opravdu se bojím...“ šeptala Maxi.
Lord je stále sledoval s pohrdavým úsměvem.
„Paní, jste tak nedůvěřivá ke všem mužům? Ty legendy o statečné Maxi, jak bránila svůj hrad... a teď se schováváte přej jedním starým mužem? Pročpak ta nedůvěra?!!!“ v hlase lorda bylo slyšet pohrdání. Maxi sebrala odvahu.
„Pane, moji důvěru jste si zatím ničím nezasloužil. Co si mohu myslet o muži, který mne chtěl darovat jako odměnu za služby?!“
Lord se pobaveně usmál.
„Nedivím se králi. Váš temperament je obdivuhodný. Měla byste se však naučit jej krotit. Někdy může být opravdu na škodu...“
„Myslím otče, že trochu taktu by bylo na místě... “, vložil se D'Shay silným hlasem do rozmíšky. Pak se otočil k Maxi.
„Lásko, běž najít někoho, kdo ti tu ránu ošetří. Nemůžeme teď nic riskovat. A ty –„, otočil se zpět na otce... „pojď prosím se mnou. Klíč dostaneš a pak odjedeš - tak zněla dohoda.“, rytíř vzal otce za paži a jasně naznačil, že končí veškeré debaty.
„Klíč si samozřejmě vezmu. Teď mi patří. Pak odjedu... „ lord se s úšklebkem obrátil na Maxi.
„Copak nemůžete riskovat?“ A prohlížel si ji zkoumavým pohledem.
„Že bych byl dědem? Pak se ale rád přijedu na své vnouče podívat.... Paní, váš temperament a naše severská krev - to může být opravdu dobré spojení.“ Jízlivě se usmál.
„Synu, stane se ze mne děd?!!! Přece bys mi neupřel právo vidět svého vnuka?“
Maxi zaskočena odhalením se pomalu vzpamatovala. Ne, tomuto muži nikdy své dítě neukáže.
„Pane, myslím, že se mýlíte. Ne, žádné vnouče nebude... Nemohu mít děti. Jsem nemocná. Jdu najít doktora, aby se na rány podíval. Jistě mne omluvíte, pane.“
„Lásko, prosím, vyřiď obchod s tímto pánem rychle. Je třeba, aby i tvé rány někdo ošetřil.“
Lordovi věnovala ještě letmý úsměv a hrdě oba muže opustila.
Ti vešli rázným krokem do hradu a rytíř s úlevou zjistil, že uvnitř je jen málo škod - nic závažného, co by nešlo opravit. Lord svého syna pozoroval s podivným úsměvem na rtech. D'Shay ho zavedl do své pracovny a po chvíli hledání položil na stůl malý váček s klíčem. Anlek po něm lačně sáhl, z váčku klíč vyndal a pozorně jej prohlédl. Když se přesvědčil o pravosti starodávného klíče, zase ho uschoval a chystal se k odchodu. V půli cesty se však zarazil.
„Králova pozice teď bude slabá. Kdyby ses teď spolu se mnou vydal ke Camelotu a naše armády by rozbily kousek od hlavního města říše tábor, král by to pravděpodobně neustál. A kdo by se měl stát králem než ten, za kým stojí největší armáda? Pomohu ti na trůn výměnou za to, že ses vzdáš královského nároku na některá severní panství a předáš je mně...“. Otec se usmíval stále tím záhadným úsměvem, který říkal, jak moc lační po pozemcích a hlavně po svobodné půdě.“
„Na Camelot se možná vydám, ale ne proto, abych rebelie pořádal - pokud pojedu, bude to s vlajkou míru a na královském dvoře se celou situaci pokusím vyřešit. Tvá nabídka mě ani nepřekvapuje, vždycky jsi chtěl více a více půdy - zvlášť té, která nikdy nebyla tvoje. Už mezi námi nic není, dohoda je splněna - teď odjeď a...pozdravuj mého bratra...“
„Myslel jsem, žes zmoudřel, ale vidím, že jsi stále stejný. Potom si to na královském dvoře užij. Král bude jistě nadšen tvým úmyslem vše urovnat…. Ale přemýšlej o mých slovech, času však není mnoho…..“.

Za několik hodinu již na Catcastlu nebylo jediného Anlekova vojáka. Hrad se zahalil do tmy a muži odpočívali po strašlivém dni. Stejně tak D'Shay s Maxi se společně uložili k spánku, šťastni, že bitvu oba ve zdraví přežili.
Autor Maxi I., 31.10.2008
Přečteno 232x
Tipy 7 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Sára555, Lavinie, Alasea, Tezia Raven
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter