Prokletí královské krve (43. kapitola)

Anotace: Omlouvám se všem, kteří netrpělivě čekali na pokračování. Snad už budu zase pokračovat pravidelněji...

Lord Anlek seděl za stolem ve své pracovně a přemýšlel. Litoval svého rozhodnutí - nikdy neměl svého syna a jeho ženu zvát na Camelot a tlačit na ně, aby mu pomohli. Teď, když z jeho těla vymizel jed, se cítil mnohem silnějším a stejně tak se zlepšil jeho duševní stav. Už se nezaobíral smrtí, hříchy minulosti - teď před sebou viděl budoucnost, která se mu líbila. Věděl, že se svým synem po boku bude vládnout ještě několik dlouhých let a potom předá vládu do dobrých rukou.
Král vstal a přešel k oknu. Nabídl se mu podobný výhled, který tak okouzlil Maxi. Jeho pohled mimoděk (či snad to bylo tušení?) zabloudil na nádvoří a tam spatřil dva muže. Byli zabaleni ve svých pláštích, přestože bylo teplo, jeden z nich se stále nervózně rozhlížel. Pak si předali kousek papíru a malý váček s penězi… Byl to jen mžik, jen malý pohyb, který by nezpozoroval, kdyby se jeho zrak právě nezaměřil přímo na tyto muže.
„Nebo se mi to jen zdálo?“ zaváhal král. Byl sice starý, ale zrak měl stále a za léta bojů se naučil věřit tomu, co mu říkaly instinkty. Ten člověk nesl nějaký vzkaz a podle toho, jak se rozhlížel, šlo o něco důležitého. Králi okamžitě přišel na mysl jeho syn a výprava do podzemí...
D'Shay zvážil své šance. Nebyly vysoké, ale možná by to jeden nebo dva muži z jeho doprovodu přežili. Nejraději by se na ně vrhnul, kdyby tu nebyla Maxi. Jenže ona tu byla...
„Dobře, jen klid. Odložte zbraně!“ rozkázal rytíř a jeho meč dopadl na zem. Rytíři, kteří D’Shaye a Maxi doprovázeli, s zoufalým výrazem ve tváři odevzdali své zbraně. Jeden z maskovaných mužů je odnesl kamsi do tmavého kouta.
„Svažte je!“ přikázal muž v masce, který stále držel hrot svého meče na v místech, kde stále ještě tlouklo D’Shayovo srdce. Za chvíli už členové rady leželi na zemi svázáni do kozelce. Veškerá pozornost se teď soustředila na D'Shaye a Maxi.
„Co po nás chcete? A kdo jste, proboha?!“ neudržel se už rytíř
„Kdo jsem? To není důležité. Co chci? Chci tuhle zemi a moc nad ní. Můj pán mě jistě odmění za mé služby, až mu ji položím k nohám.“ odpověděl muž a z jeho hlasu čišel fanatismus, snad i náznaky šílenství.
„Vašemu pánovi? A kdo to je? Je vaším pánem snad samotný Satan? Vždyť jsou to jen babské povídačky?!“
„Mlč!!“ zařval muž v masce a udeřil rytíře přes tvář. Překvapený rytíř zavrávoral, ale udržel se na nohou.
„Nezasvěcený takto nesmí mluvit! To je rouhání! Náš věčný pán Torquemado se jednou vrátí na tento svět! Vrátí se a jeho věrní se stanou bohatšími a mocnějšími než jakýkoliv lidský král, který kdy chodil po tomto světě. A nás odmění nejvíce, protože mu jako dar přinášíme pravidelně oběti! Uvidíte! Jednou nebe zčerná a slunce ve dne zmizí z oblohy. Zem začne pukat a z puklin bude vystupovat síra. Sopky ožijí, potoky se naplní krví nevinných...!“ křičel muž zaslepeně. Rytíř ho přestal poslouchat. Byl to blázen a měl jejich životy ve svých rukách. Důležité nyní bylo, aby se odtud dostali nebo aby alespoň přežili tak dlouho, než se je vydé hledat Anlek.
„Tak co tedy chcete? Chcete zemi mého otce - ale k čemu jsem vám já, má žena...členové rady?“
„Tady čtěte - tohle podepište a jste volní - všichni!“
Muž strčil D'Shayovi před oči listinu. V místnosti nebo spíš v kobce bylo šero a dopis byl napsán skoro nečitelným písmem, ale rytíř přeci jen něčemu porozuměl...

“…spolu se svou ženou se vzdávám nároků na trůn a následovnictví...mé děti budou svěřeny opatrovníku...opustím království...nikdy se nevrátím z exilu...“

To rytíři stačilo, aby pochopil. Měl by těmto – lidem - svěřit své děti, zemi a lid … Měl spolu s Maxi navždy odejít….
„Vy si myslíte, že tohle podepíšu? Jste větší blázen, než jsem si myslel...pane“ řekl chladně rytíř, zmačkal papír a hodil ho pryč. Muž v masce se zatřásl hněvem. Už jich měl dost. Nikdy mu nikdo takto nevzdoroval a je mu se nová role nelíbila.
„Zabiji členy rady!“ křiknul rytíři do tváře.
„Poslužte si. Stejně je nahoře čeká trest za zradu a za zamlčení travičství.“ odpověděl D'Shay a z hloučku svázaných radní se ozvaly projevy nesouhlasu.
„Tak když ne radu - chopte se jich!“ přikázal "B" a D'Shaye i Maxi okamžitě sevřely silné paže. Oba se začali vzpouzet, ale nebylo jim to nic platné.
„Připoutejte ji na oltář!" ukázal muž v masce na Maxi.
„Ne!“ vykřikla hrůzou Maxi. Vzpomněla si na ženu, kterou zde viděla připoutanou, představila si co ji asi čeká. Začala se bránit, ale neměla dostatek sil. Za chvíli již ležela připoutaná ke kamennému stolu v blízkosti oltáře a rytíř stál v sevření několika mužů kousek od ní.
„Pokud ji ublížíte, podepíši vám leda tak rozsudek smrti! Nikdy jsem se nenechal a nenechám se vydírat. Ani když jde o moji ženu! Dohodli jsme se spolu na tom už dávno!“ snažil se získat čas D'Shay.
Moc dobře věděl, že kdyby hrozilo Maxi nebezpečí, podlehne a udělá cokoliv.
„Uvidíme...“ usmál se muž v masce a vytáhnul dlouhou zakroucenou dýku.
„Náš pán rád přijme její krev…“ přistoupil k Maxi a začal šeptat slova, kterým rytíř nerozuměl...
„Ave Nosfeatu...viva dragonis...!", zakončil temnou modlitbu, zvedl dýku nad hlavu a pomalu se s ní začal přibližovat k Maxi, aby jí probodl srdce. Rytíř to již nemohl vydržet...
„Dost! Podepíšu, udělám co chcete!! Přestaňte...!! Nechte ji být!!!“, rozkřikl se zoufale a sledoval, jak dýka stále pomalu klesá...
„Už je pozdě, rytíři… Svou šanci jste promarnil... Zemi si vezmu tak jako tak. A Pán mě jistě odmění za takovou oběť....“, muž si plnými doušky užíval tuto chvíli. Ještě neměl šanci dát svému Pánu oběť královské krve, ale to se již brzy stane. Dýka stále zvolna klesala a od maxinna srdce ji dělilo již jen pár centimetrů. Ještě chvíli… Maxi nemohla hrůzou ani dýchat. Zavřela oči, aby D’Shay neviděl slzy, které se jí draly ven a stiskla pevně rty, aby jí neunikl jediný sten.
D’Shay nevěděl, co má dělat. Sevření mužů bylo příliš pevné. Z hrdla se mu vydral výkřik, který se podobal řevu zraněného zvířete. Nemohl vydržet ten pohled. Zavřel oči a tiše prosil Maxi i Boha o odpuštění. Náhle ticho v místnosti prořízl ostrý skřek plný bolesti. Rytíř se neubránil a otevřel oči. Maxi ležela stále na stole, bledá a odevzdaná osudu.
Muž v masce ležel na zemi vedle oltáře a nevěřícně zíral na krátký šíp, který mu vězel v boku. V šoku otevíral a zavíral naprázdno ústa, z kterých mu po chvíli vytekl malý pramínek krve. Jeho oči vyhasly a tělo znehybnělo. Do místnosti se hrnuli vojáci královské gardy s králem Anlekem v čele...
Jeden z mužů, kteří drželi D'Shaye, srazil rytíře jediným úderem k zemi. Muži tasili meče a začali se bránit přesile královské gardy. Bitka netrvala dlouho a muži v černých pláštích byli zneškodněni. D'Shay se mezitím probral k vědomí a pokusil se vstát.
„Maxi...“ šeptal zoufale.
„Jsi v pořádku synu?“ přispěchal D’Shayovi na pomoc Anlek a pomohl mu na nohy. Ten se jediným pohledem ujistil, že muž s pláštěm nestihl dokonat to, co měl v úmyslu. Ulevilo se mu, když viděl, že Maxi krvácí pouze ze rtu.
„Ano, otče. Děkujeme. Přišel‘s na poslední chvíli.“
Oba muži spěchali k oltáři a odvázali společně Maxi..
D'Shay s Maxi si padli do náruče.
„Myslel jsem... že....“ D'Shay nedokázal vyjádřit pocit, který prožíval pár okamžiků před vpádem gardy. Aby zakryl rozpaky, setřel Maxi kapku krve ze rtu. Ta se usmála. Nesmírně se jí ulevilo. Když viděla k čemu se muž chystá, bála se... ale nebylo to tak strašné, jako když musela volit mezi poháry. Sáhla si na ret, který ji pálil.
„To nic... kousla jsem se když .... nechtěla jsem mu dopřát potěšení z toho, že bych křičela...“

Později odpočati a převlečeni, seděli u krále Anleka v pracovně.
„Otče, nevím, jak ti poděkovat... Jak to, že jsi dorazil tak brzy?“ I když pro Maxi to bylo málem pozdě - pomyslel si D'Shay.
Anlek jim vyprávěl o tom, co zahlédl z okna. Pověděl jim, jak se ho poté zmocnila zlá předtucha. Zalarmoval zbytek královské gardy a rytíře. Dokud byla cesta značena provázkem, postupovali velmi rychle. Náhle provázek končil... a oni se museli rozdělit na několik skupin. Báli se, že přijdou pozdě - zvlášť když slyšeli D'Shayův výkřik. Avšak ten možná zachránil Maxi život, neboť Anlekovi ukázal cestu u poslední odbočky....
„Věděl jsem otče, že se na tebe můžeme spolehnout. Ještě jednou děkuji.“
„Ne synu, to já děkuji. Vám oběma.“ pohlédl na Maxi.
„Bez vás bych tady již nebyl. Pokud je to možné, byl bych rád, kdyby rodiny členů rady mohly pro jistotu zůstat ještě nějaký čas na Catcastlu. Myslím, že za vším stál bývalý člen rady - rytíř Brumus. Bohužel nám své jednání již nevysvětlí. Je mi to líto, ale nemohl jsem riskovat, že své dílo dokoná.“ znovu pohlédl na Maxi. Ta se usmála. Byla za to Anlekovi vděčná.
„Snad již bude na Camelotu klid. Budu rád, když zůstanete...“
D'Shay zavrtěl hlavou.
„Ne otče, rádi bychom alespoň na krátký čas odjeli na Chardonnay.“ D'Shay pohlédl na Maxi a ta přikývla.
„Dobrá tedy,“ řekl po chvíli přemýšlení Anlek.
„Nemohu vás tady držet, ale... máte své povinnosti. Odpočiňte si přes léto na Chardonnay a v zimě se ujmete svých povinností tady...“
„To by jistě šlo,“ usmála se Maxi, která se až do té chvíle nepletla mužům do řeči. Chtěla však, aby D'Shay věděl, že odjezd na Chardonnay podporuje.
„Zítra vyjedeme. Už se těším na děti. A vás, pane, rádi na Chardonnay uvidíme. Pro Chardonnay bude ctí, když jej navštíví král. Lesy jsou plné zvěře, děti vás rády uvidí....“
„Byl bych rád, kdybyste ještě zítra zůstali. Chtěl bych se s tebou synu... s vámi oběma, poradit o sestavení nové královské rady. Chci tam jmenovat rytíře, kteří se nenechají jen tak zastrašit. Nechci trestat bývalé radní, ale svůj post si nezaslouží. Byl bych rád, kdyby složili svou přísahu i vám. Vyhneme se tak zbytečným problémům v budoucnu. Pak vás samozřejmě pustím a rád zajedu na Chardonnay....“ dokončil král Anlek své myšlenky.