Jillian II.

Anotace: omluvte chyby, a za komentáře předem moooc děkuji:-D Za jakékoli...

II. kapitola

1.část

Postávala u okna, zcela smířená s tím, co se chystala udělat. Své věci už měla sbalené v uzlu a schované pod postelí. Nastal čas je vytáhnout, ale stále se k tomu nedokázala odhodlat, něco v ní ji od jejího úmyslu zdržovalo. Bojovala sama se sebou, zda zůstat a být dobrou manželkou, nebo odejít…a žít…
„Co dělat? Poraď.“ Šeptavě se zadívala na noční oblohu, povzdechla si.
Nádvoří bylo zahaleno do mrazivé, sněhové přikrývky, a tahle skutečnost ji ještě více utvrzovala v tom, že má raději zůstat na panství. Na svoji cestu se může vydat až sníh roztaje.
Odmítavě zakroutila hlavou.
Na to nemá čas, do té doby může být dávno vdaná a to je přeci ten důvod kvůli kterému odchází. Kdyby se chtěla podvolit otcově vůli, zůstala by, jenže ona chtěla víc.
Odmítala přežívat po boku, byť i hodného manžela, chtěla daleko víc, chtěla žít, užívat si každý den po boku muže, kterého by opravdu milovala.
Proč může milovat každý, i ten největší chudák, a jí je ten prostý cit odepřen.
Proč se spokojit s něčím obyčejným, když ví, že existuje cit daleko krásnější a vznešenější.
Proč zaměňovat zvyk za lásku, když jsou si tak rozdílné.
Pokud chtěla být šťastná, musí nejdříve zrušit svoji svatbu. Bylo rozhodnuto, nic jí nezabrání v cestě za svým snoubencem. A nebo ano?
Pečlivě se zadívala přes celé nádvoří „Prosila jsem je!“ vykřikla, když si všimla svitu svící v jediném pokoji, do kterého byl vstup zakázán. Na její výslovné přání. Chtěla aby ten pokoj zůstal v tom stavu, kdy ho majitel opustil, než se zase vrátí. Avšak ten den stále nepřicházel, nikdo se nevracel…a ani nevrátí.

Na mysl ji připlula jedna stará vzpomínka.
Tehdy jí bylo pět let. Vyšplhala na nejvyšší strom v jejich zahradě a poté z něj nemohla dolů.
„Já se bojím!“ pištěl její dětský hlásek a celé tělíčko se jí chvělo strachem.
„Není čeho. Skoč! Chytím tě.“ Křičel na ni mladík stojící přímo pod ní.
Zachvěla se. Tolik mu důvěřovala, že skočila a padla mu do náruče. Pevně ji objal.
„Nikdy nedovolím aby se ti stalo něco zlého.“ Promluvil tiše.
„Co je pro tebe v životě nejdůležitější?“zeptala se, vždy se na to ptala. Byla to taková jejich hra.
„Ty.“ Odpověděl.
Zarděla se „Ne, ne. Já vím co.“ a pohladila ho neohrabaně po tváři.
Tázavě se na ni podíval.
„Láska.“ Křičela. „A co to je?“
„Na to jsi ještě moc malá, musíš pořádně vyrůst.“ Usmál se.
„Musím být velká jako ty?“ pištivě se rozesmála když ji začal lechtat.
„Možná…“
Byla příliš malá na to, aby chápala význam těch slov, až mnohem později si je konečně plně uvědomila.
A on? Byl o deset let starší a přesto si s ní hrával, skotačil, vyváděl lumpárny, kul pikle, hádal se, byl pro ni skoro jako bratr. Stal se tím nejlepším přítelem jakého si mohla přát, skvělým rádcem, bojovníkem, pomocníkem, ochranitelem, učitelem.
Byl úžasný člověk, možná příliš dokonalý pro jejich dobu.
A pak…přijel posel od krále a odvedl jej…prý do bezvýznamné bitvy.
Utíkala za nimi, prosila, plakala, křičela, nadávala, ale k ničemu to nebylo.
Její nejlepší přítel zemřel a s ním i část jí.
Prudce zatřásla hlavou, aby vypudila myšlenky na něj. Z tváře si setřela slzu a otevřela dveře, musí se podívat kdo je v jeho pokoji.

Ruce si položil na krbovou římsu a nechal teplo, aby prostoupilo celým jeho tělem. Pořád přemýšlel jestli ze ním přijde ona, nebo má jít on.
„Má vůbec tušení, že jsem zde?“ zeptal se sám sebe a jeho pohled směřoval do plamenů.
„Třeba mne nechce vidět.“
„Nebo…“ Pokračoval ve svých úvahách, avšak žádná z nich se mu nezamlouvala.
Ani jedna, přišlo mu líto, takhle smýšlet o jediné osobě, kterou měl nadevše rád.
To vzpomínka na ni a jejich přátelství ho celé ty dlouhé roky držela při životě.
Šance, že se s ní opět shledá mu dávala pocit síly.
Naděje…to bylo to slovo, které ho popohánělo, které mu nedovolilo zapomenout, podlehnout, ztratit cestu domů.
Povzdechl si.
Celých, dlouhých pět let ji nespatřil, nepromluvil s ní, netěšil se z její přítomnosti. Jen těch pár dopisů co mu poslala ho s ní spojovalo, jen dopisy a vzpomínky, nic víc.
Ano…těšil se na ni, jako dítě na svoji hračku.
Tak moc. Ale sám nevěděl na co. Na to až ji znovu spatří, až uslyší její hlas, její smích. Nebo na to až ho obejmou její teplé paže, její vlasy se mu těsně přitisknou k obličeji a on ucítí jejich vůni.
A teď konečně...se vrátil.
Znovu si povzdechl a složil hlavu do dlaní.