Prokletí královské krve (48. kapitola)

Anotace: Příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi Péťovi, který vdechl život rytíři D'Shayovi.

„Co Na chodbě vrazil do vojáka, který byl v té chvíli v chodbě na stráži.
se stalo, pane?“ zeptal se voják, když uviděl vyděšeného a křičícího rytíře.
„Má žena - krvácí, doktora. Zavolejte rychle doktora…!!!“ křičel D’Shay.
„Seženu ho, pane. Jděte za ní. Přijde co nejdříve,“ snažil se ho uklidnit voják a odběhl.
D’Shay se vrátil do ložnice. Jeho pohledu neunikla červený skvrna, která se od chvíle, kdy se vzbudil, o hodně zvětšila. Pohlédl na Maxi. Opět vykřikla, jak ji sevřela vlna bolesti. Pohlédla na D’Shaye. V očích se jí zračil strach a bolest.
„Nedovol, aby to dítě umřelo. Prosím. Já ho chci… udělám cokoliv… Dneska večer, cítila jsem, pohnulo se… prosím, zachraň ho……“
Přišla další vlna bolesti, která jí nedovolila mluvit. Skvrna se opět zvětšila. Maxi zoufale bojovala, aby zůstala při vědomí. Chtěla říci i doktorovi, že dítě je pro ni velmi důležité – více, než cokoliv jiného. Další vlna bolesti však byla příliš a její vědomí odplulo do černé tmy…
Do dveří vrazil doktor. Jediný pohled mu stačil, aby se ujistil, že vytušil správně, co se děje. Věděl, že je zle. Maxi předčasně rodila. Bylo třeba důležitého rozhodnutí. Pohlédl na vyděšeného D’Shaye.
„Pane, vaše žena rodí. Dítě samozřejmě nemá žádnou šanci na přežití. Vaše žena ano, když se podaří zastavit krvácení. Tušil jsem, co se děje a .. porodní bába by tu měla být každou chvíli. Je tu ale ještě jedna možnost a považuji za povinnost, abyste o ní věděl. Poslal jsem i pro bylinářku, která žije nedaleko. I ona by tu měla být každou chvíli. Mohla by zvládnout zastavit porod. Ještě je čas. Tato situace se ale může kdykoliv opakovat a vaše žena bude slabší a slabší. A samozřejmě bude mít čím dál menší šanci … Musela by zůstat na lůžku, než přijde správný čas….“ Zadíval se na bledého rytíře. V tom se rozletěly dveře a do ložnice vešel rázným krokem Anlek a o minutu později se za ním do místnosti protáhla také hraběnka Luisa v noční košilce, která ledacos odhalovala. Přes košilku měla ledabyle přehozený župánek.
„Co se tu děje?!“ zahřímal Anlek.
Doktor se poklonil a stručně vylíčil celou situaci. Zbývalo trochu času, než dorazí obě ženy, ale ne mnoho – červená skvrna se stále zvětšovala.
„K čemu se přikláníte vy, doktore?“ zeptal se stroze král a bylo znát, že on si již svůj názor vytvořil.
„Já … nechal bych věcem volný průběh… paní bude slabá, ale za pár dní v pořádku.“ Odpověděl opatrně doktor. Přítomnost krále se mu nelíbila.
„Pak tedy nevím, nad čím váháte.“ Osočil se Anlek na doktora a otočil se na D’Shaye.
„Synu, já vím, že je to těžké. Máš však dva možné dědice. Zachraň svoji Maxi. Ty ji potřebuješ k životu a já ji potřebuji za pár dní živou a zdravou na slavnosti. Nedovol nějaké bábě, aby experimentovala s jejím životem.“
„Výsosti, to není experiment. Ty byliny by to zastavily… Mohl bych se po dobu, kdy bude paní Maxi v očekávání, přestěhovat do vedlejšího pokoje a být kdykoliv při ruce.“ Pokusil se o mírný odpor doktor.
„Já říkám ne!“ obořil se na doktora král. Pohledy obou mužů spočinuly na D’Shayovi. Luisa mlčela. Byla ráda, že se jí nikdo neptá na její názor. Ozvalo se tiché zaklepání a do ložnice vešla porodní bába. V patách za ní spěchala bylinářka. Doktor oběma ženám vysvětlil, co se zde děje. Ani jedna z žen však nechtěla převzít odpovědnost za rozhodnutí o životě či smrti paní či jejího dítěte. Na D’Shayovi vyselo pět pohledů a všichni čekali na jeho rozhodnutí….
Ten těkal pohledem po místnosti. Všichni uhýbali jeho pohledu - do očí se mu nikdo nepodíval. Potom se podíval na postel, kde ležela v bezvědomí Maxi. Prosila ho, aby dítě zachránil, ale copak si mohl vzít na svědomí život své ženy? Copak by mohl žít bez ní? K čemu by pak bylo všechna práce na panství, když by na něm neměl s kým žít?
„Udělejte co je třeba. Maxi...musí...“… žít, chtěl doříct D'Shay, ale hlas ho zradil. Pokynul jen porodní bábě. Ta hned začala udílet příkazy a zároveň vyháněla D'Shaye na chodbu. „Rozhodl jsi správně, synu...,“ poklepal mu na rameno otec. Rytíř mlčel a jen hypnotizoval pohledem dveře, které zůstávaly zavřené. Otec tam s ním chvíli stál, ale nevěda co by řekl, otočil se a pomalu odešel. Za chvíli přišel lokaj s číší vína.
„Král vám posílá víno...je silné...prý, aby jste se trochu uklidnil.“ D‘Shay se s povděkem chopil číše, víno jedním douškem vypil a lokaje poslal mávnutím ruky pryč.
Po chvíli, která se mu zdála nekonečnou, se dveře od ložnice otevřely a vyšla porodní bába spolu s děvečkami, které odnášely zakrvácený uzlíček
„Pane, vaše paní je v pořádku. Můžete jít za ní,“ zašeptala porodní bába a ustoupila rytíři z cesty. Ten neváhal a vešel do místnosti.
Maxi ležela na čistě převlečené posteli a při pohledu na ni rytíře zabolelo u srdce - byla tak bledá, na čele se jí leskly krůpěje potu. Přešel k ní. Dýchala mělce a nepravidelně.
„Je vyčerpaná, ztratila mnoho krve. Ale uzdraví se, pane. Bylinářka slíbila, že přinese nějaké obklady na sražení horečky.“ Řekl doktor, který nejistě přešlapoval v nohách lůžka.
„Děkuji za všechno. A teď kdyby jste mohl...“, zašeptal rytíř a mával rukou ke dveřím.
„Jistě“, vyhrkl doktor a spěchal pryč. D'Shay si přitáhl k posteli křeslo, posadil se vedle své ženy a vzal ji opatrně za ruku.
Ztratil přehled o čase. Nevěděl, jak dlouho byla Maxi v bezvědomí, než slabě vzdechla a otevřela své oči.
„D'Shayi, co...co se stalo? Dítě?, ptala se v horečce Maxi. D'Shay jí přiložil prst na ústa.
„Nemluv lásko, dítě...ono...nepřežilo. Ale ty teď musíš být silná, nesmíš mě teď opustit“, zašeptal rytíř a po tvářích mu začaly stékat horké slzy...
„Né..“ zasténala Maxi.
„Proč? Proč nešlo zachránit?“ plakala. Tak kratičce o něm věděla a přesto cítila nesmírnou bolest nad jeho ztrátou. Podívala se na svého muže. Po tvářích mu tekly slzy… Vzal ji do náruče a společně plakali pro dítě, o které přišli ve chvíli, kdy se o něm dozvěděli.
„Měl by sis jít odpočinout.“ zašeptala po chvíli Maxi. D’Shay vypadal hrozně. Byl bledý s rudými kruhy kolem očí. A ona potřebovala být sama… Kdyby bývala byla trošku pozornější… měla přece poznat, co se děje. Nikdy by nejela na Camelot na koni. Byla to její vina….
Znovu si lehla a otočila se k D’Shayovi zády. Nesnesla pohled do jeho očí. Chtěla umřít.
D’Shay vytušil, že chce být sama. Pohladil ji po vlasech a vyšel na chodbu. Potřeboval ze sebe setřást tu tíhu rozhodnutí, které musel učinit. Co když se rozhodl nesprávně? Co kdyby vše dopadlo dobře…? Ve skrytu duše však věděl, že jeho rozhodnutí bylo správné. Pochyb se však už nikdy nezbaví. Věděl, že by to Maxi jen těžce pochopila a doufal, že se o tom nikdy nedozví. Vešel do své pracovny a nechal si přinést džbán toho silného vína. Zadíval se z okna a upíjel víno…
Ozvalo se zaklepání a do pracovny vešla hraběnka. Podíval se na ni – slušelo jí to jako vždycky.
„Omlouvám se, pane. Já… přinesla jsem vám trochu vína.“ Pak její zrak padl na téměř prázdný džbán. „Vidím však, že jsem přišla pozdě.“ Snažila se hrát rozpaky a svůdně sklopila oči.
„Ne, nevadí. Nechte ho tady. Dáte si … také sklenku?“ Víno bylo opravdu silné a rychle vypitý džbán mu začal stoupat do hlavy. Zavrávoral, jak se mu začala hlava trošku motat a špatně se mu mluvilo. Jeho pohled spočinul na hlubokém dekoltu hraběnky. Natáhl ruku, aby… ale nohy mu vypověděly službu a sesunul se do křesla. O chvíli později už spal hlubokým spánkem.
„Dám, ale jindy lásko…“ zašeptala hraběnka a pohladila ho po tváři. Líbil se jí, chtěla ho od chvíle, kdy přijela na Chardonnay. Věděla, že ani ona mu není lhostejná. Jedinou překážkou byla Maxi. Už se zdálo, že se jí odcizuje. Od té scény s králem Arturem si začal Luisy všímat daleko více. Ale včera vše zhatila Maxi se svou zprávou o dítěti. Luisa měla pocit, že jí to udělala naschvál. Připoutala by si ho znovu k sobě přes dítě… Ale teď?! Luisa měla téměř radost, že to vše takto dopadlo. D’Shay bude potřebovat utěšit a Maxi mu jistě dlouho nebude mít co nabídnout jako žena. Když tomu malinko pomůže… jistě si ho získá. Políbila ho jemně na čelo a vytratila se z pracovny.
Na chodbě potkala služebnou, která nesla Maxi misku vývaru.
„Copak, paní má už hlad?“ zeptala se jí na oko starostlivě Luisa.
„Ne, ale král poručil, že se musí paní posilnit. Za týden mají s rytířem zahajovat ples a….“ Luisa ji nenechala domluvit. Ples… kdepak Maxi, to ona bude zahajovat ten ples a … tančit s D’Shayem. Usmála se na služku.
„Ukaž vezmu to paní sama a dohlédnu na ni.“ Služka předala Luise misku a odspěchala po svých povinnostech.
Luisa zaklepala na dveře Maxinny ložnice. Nečekala, že by ji někdo zval dál a tak ihned vešla dovnitř. Misku odložila na stolek u dveří a popošla k lůžku, kde ležela Maxi. Pohlédla na ni a zalitovala, že ji teď nevidí D’Shay. Byla bledá jako mrtvola. Celý obličej měla napuchlý od pláče.
„Přišla jsem se zeptat, zda něco nepotřebujete, paní…“ začala Luisa zvolna.

„Jste hodná hraběnko. Děkuji. Ne, nepotřebuji nic. Postarejte se o děti a nic jim neříkejte. Nemusí se dozvědět, co se v noci stalo. Jen ještě… Nevíte, kde je rytíř?“ zeptala se tiše Maxi. Bála se, zda se na ni D’Shay nezlobí. Stále si kladla za vinu, že dítěti ublížila, ale pomalu se začínala se vším vyrovnávat. Musela být silná a neubližovat lidem kolem sebe.
„On .. spí. Vypil trochu více vína a usnul v pracovně… Nesmíte se tomu divit. To rozhodnutí pro něho bylo příliš těžké….“
„Jaké rozhodnutí?“ zajímala se Maxi. Až nyní si Luisa uvědomila, že nejspíš nic netuší o tom, co se v noci událo. Přemýšlela, jak z toho vytěžit co nejvíce pro sebe.
„No, jestli mají dítě zachránit…“ soukala ze sebe hraběnka.
„Oni … on …. ho mohl zachránit? Ale já D’Shaye prosila, aby udělal cokoliv, aby žilo….“ Maxi na ni nevěřícně zírala a Luisa konečně dostala nápad.
„Ano, mohli dítě zachránit, ale …. král na rytíře tlačil, abyste byla brzo zdravá….chtěl po něm, abyste šla na tu slavnost a … doktor mu řekl, že budete muset stále ležet…. Tak váš muž…Mě se to těžce říká, musí to pro vás být strašně těžké….“ Luisa věděla, že tohle rozhodnutí Maxi D’Shayovi neodpustí. Schválně to celé maličko upravila, aby Maxi měla dojem, že rytíři na dítěti nezáleželo.
Maxi byla zděšená. Ne, tomu nevěřila. Vždyť D’Shay věděl, jak po tom dítěti touží… celé ty roky a teď…. Proč nevyslyšel její prosby?
„Chci být sama….“ Zašeptala Maxi. Ó jak byla bláhová, když si vyčítala, že dítě zabila ona. Mohlo žít, ale oni rozhodli jinak… Klesla na polštář a hořce plakala. Hraběnka vzala misku s vývarem a tiše se vytratila. Polévku při první příležitosti vylila a služce řekla, že Maxi ji všechnu snědla…
Následující dny odmítala Maxi s kýmkoliv mluvit, nechtěla jíst… Uzavřela se ve svém smutku a pocitu, že ji D’Shay zradil. Ten nevěděl nic o tom, co se od Luisy dozvěděla. Domníval se, že stále truchlí pouze nad ztrátou dítěte a chtěl jí dopřát čas. Král Anlek však zuřil. Ples se blížil a nedal se již odvolat. Bylo zřejmé, že se Maxi do tří dnů, které zbývaly, nedá dohromady.
Nechal si zavolat D’Shaye i hraběnku do pracovny a sdělil jim, že si přeje, aby zahájili ples spolu. Maxi na slavnost zřejmě ani nepůjde a on se již na tanec necítil…. Luise poskočilo srdce radostí. Snažila se nedat na sobě nic znát a tázavě pohlédla na D’Shaye.