Prokletí královské krve (49. kapitola)

Anotace: Příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi Péťovi, který vdechl život rytíři D'Shayovi.

Rytíř se podíval nechápavě na otce. Nemohl uvěřit, že by měl ples zahajovat s někým jiným než se svou ženou. To bylo naprosto absurdní! Pohlédl na Luisu. Ta se jen usmívala a klopila oči k zemi.
„To nemůžeš myslet vážně otče! To je úplný nesmysl. Ples zahájím se svou ženou, nebo vůbec!“, řekl rozhodně D'Shay. Kdyby se v tu chvíli podíval na hraběnku, zahlédl by změnu v jejím obličeji a ledacos by mu došlo. On ale věnoval pozornost pouze otci.
„Ples začne - a zahájíš ho ty! A pokud se ti hraběnka nelíbí, může ti stát po boku pro mě za mě třeba první služka, kterou uvidím. Ale na ten ples půjdeš!“, praštil rukou do stolu král. Rytíř chvíli měřil svůj pohled s otcovým, potom se otočil a s prásknutím dveří odešel z pracovny...

O chvíli později už stál před dveřmi do ložnice, kde se Maxi zavírala. Rytíř se jí doposud neodvážil vyrušovat a nechával ji jejím myšlenkám, ale nyní měl všeho dost. Bylo na čase, aby si s ní promluvil.
Vzal za kliku - zamčeno.
„Maxi“, křikl rytíř. Žádná odpověď.
„Maxi!“ zvedl rytíř ještě více hlas. Nic.
„Odemkni!“ křikl rytíř a uhodil pěstí do dveří, až ho zabolely klouby. Dveře se otřásly, rána se rozlehla chodbou, ale žádný jiný efekt se nedostavil.
„Maxi, odemkni prosím...musíme si promluvit...“, zkusil to ještě jednou, ale na druhé straně se stále nic nedělo. Jen se rytíři zdálo, že slyší tlumené vzlyky.
„Tak dobře“, pomyslel si D‘Shay a kvapným krokem odešel za správcem hradu...
„Chci klíč od pokoje, kde leží má žena!“, obořil se na správce.
„Pane, jediný klíč k tomu pokoji má vaše žena. Paní bude muset sama otevřít...“
Posledním slovům správce už ale rytíř nenaslouchal. a spěchal zpět ke dveřím ložnice.

Ty byly stále zamčené.
„Maxi! Naposledy tě žádám - otevři ty dveře! Nebo si je budu muset otevřít sám!“
D’Shay chvíli naslouchal...byl si skoro jistý, že slyší tiché vzlykání.
„Jdi pryč!“, ozvalo se po chvíli z ložnice.
„Ale proč?! Co jsem udělal?“ zeptal se zoufale, ale odpovědi se nedočkal. Ještě chvíli přešlapoval u dveří a pak mu došla trpělivost.

Když přišel potřetí ke dveřím ložnice, držel v ruce těžkou palici. Cestou potkal několik sluhů a zachytil jejich pohledy.
„Teď už mě budou mít dočista za blázna. Ke své vlastní ženě se budu dobývat palicí...“, pomyslil si rytíř, ale místo dalšího uvažování se raději rozmáchl palicí. Rána se rozlehla chodbou, dveře se otřásly, ale zámek stále držel.
„Jdi pryč!!“, zavřeštěla Maxi z pokoje, ale rytíř už neodpovídal - jen se rozmáchl podruhé. Konečně dveře s praskáním povolily, dřevo okolo zámku popraskalo a zámek se vylomil.
Rytíř odhodil palici a vešel do místnosti. Maxi ležela schoulená v posteli a pozorovala rytíře, který stál ve vylomených dveřích, vyděšenýma očima.
„Maxi“, prolomil ticho rytíř.
„Maxi, lásko - proč se tu zavíráš? Já...chybíš mi...“, rytíř přešel k Maxi, sedl si na její postel, ale ona se okamžitě odtáhla. D'Shay se divil, jaks e za těch pár posledních dní změnila. Pohubla, vystouply jí lícní kosti, pod očima se jí objevily rudé kruhy.
Maxi mlčela a v očích se jí zračil strach - strach se svého muže. Rytíř začal litovat, že sáhl k násilí.
„Lásko...proč mi tohle děláš...? Já...nemůžu sledovat, jak se tu zamykáš...potřebuji tě vedle sebe...“, rytíř ji chtěl vzít za ruku, ale ta ji rychle odtáhla...
„Maxi, co jsem ti udělal, prosím, mluv se mnou… Ty se mě bojíš? Proč?“
Už se jí nesnažil dotknout. Jen s nesmírným smutkem hleděl na trosku před sebou. Tenhle žal už u ní zažil, když ztratila Rozárku, ale tohle bylo v něčem hrozivější. Vždyť o tom dítěti skoro nevěděla a na něho se dívá, jako by ho z něčeho vinila…. Nerozuměl tomu.
Náhle se nadechla jako by chtěla promluvit. Zpozorněl a zaslechl v chodbě kroky.
„Co přesně se stalo… proč ses ho nepokusil…“ šeptala téměř slyšitelně Maxi, ale svou otázku nedopověděla. Ve dveřích se objevil král.
„Co se to tady zase děje?!!!“ hřímal. „Tohle už je opravdu moc! Máš v úmyslu kvůli své ženě zničit celý Camelot! Takové divadlo! Za pět minut vás chci mít oba v pracovně.“ Slovo oba zdůraznil a pohlédl na Maxi. Zhrozil se toho, co viděl. Na ples ji v žádném případě nepustí. Musí najít náhradní řešení. D’Shay ho zahájí s Luisou. Zdálo se, že ta proti tomu nic nemá a jeho syn to dluží minimálně svým dětem. Nesmí v žádném případě dojít ke skandálu.
„Za čtvrt hodiny….“ Opravil se. „A vy, Maxmiliano, budete převlečená, umytá a učesaná…!“
Do ložnice nahlédla také Luisa. Nadzvedla obočí, když viděla výjev před sebou.
„Já Maxi pomohu… budeme přesně za patnáct minut u vás, výsosti.“ Zašvitořila.
Anlek pokýval hlavou a chytil D’Shaye za paži. Jemně ale vytrvale ho tlačil z místnosti. Šli pomalu chodbou. Oba mlčeli. Náhle se Anlek zastavil a pohlédl na rytíře.
„Mám pro tebe návrh. Ona nebude schopna na ten ples jít. Viděl‘s, jak vypadá?! Ples už nejde odložit a pro tvé děti je důležitý. Musíš tam jít alespoň ty. Vypadalo by nevhodně, kdyby nebyl slavnostně zahájen. Proto tě žádám, pozvi Luisu – bude vám to spolu slušet a ty se alespoň trochu rozptýlíš. Po plese vezmi Maxi a odjeďte spolu na Chardonnay. Vrátíte se, až se dá do pořádku. Děti tu zůstanou s Luisou, abyste měli klid.“
„Otče, ona se mě bojí. Proč? Co jsem udělal? Vždyť jsem se tak musel rozhodnout a navíc o tom, co se stalo, neví…!“ stále nechápal D’Shay, co se děje.
„Musíš to zarazit. Udělal jsi správnou věc. Ona se musí vzpamatovat. Nezapomeň za patnáct minut u mne.“ Pak každý zamířil do své pracovny.

Luisa zatím vybrala šaty pro Maxi. Ta se nátlaku Anleka podvolila. Stále se bála, že by ji mohl poslat na Chardonnay. Šaty na ní visely, ale jí to bylo jedno. Luisa ji česala, když se jakoby nic rozpovídala o přípravách na ples.
„Sál bude krásně vyzdobený a vaší Kateřině šaty náramně sluší…. Jen škoda, že jste nemocná. Cítím se trošku trapně, že budu na plese na vašem místě. Ale tolik mne potěšilo, že mne D’Shay pozval… tedy pan D’Shay …já, nezlobíte se na mne, že?“
„On vás … můj muž pozval?“ přerušila ji Maxi. Tomu nevěřila. D’Shay a Luisa? Náhle všechno zapadalo do sebe. A přece tomu nemohla uvěřit. Otočila se a zadívala se na hraběnku.
„Nevěřím vám. To by neudělal. Miluje mne. Vím to….“ Poslední slova jí uvízla v hrdle.
Hraběnka se jízlivě usmála.
„Ale paní, vždyť vy mu nejste schopna dát ani další dítě. Tolik let a teď to dopadlo takhle… A ještě mu vyčítáte, že se rozhodl, tak jak musel. Tváříte se jako umučení a on zatím musel nechat zabít dítě po kterém toužil, aby vás neohrozil!...“ V tu chvíli věděla Luisa, že řekla víc než chtěla.
„To… to jste mi ale neřekla… říkala jste, že chtěl, abych se uzdravila kvůli plesu… že mu nezáleželo….“ koktala ohromená Maxi.
„Ale řekla. Řekla jsem vám, jak pro něho bylo to rozhodnutí těžké. Až se z toho potom opil… potřeboval utěšit…a…pak…. No, asi jste to špatně pochopila. Nicméně na ten ples se můžete zeptat třeba samotného Anleka.“
Snažila se z toho všeho vykroutit Luisa a dala prostor pro představy, co se asi dělo, když D’Shay potřeboval „utěšit“.
„Taky že se ho zeptám…“ to už Maxi běžela chodbou a bez zaklepání vtrhla do pracovny krále. D’Shay tam ještě nebyl. Anlek ji zpražil pohledem.
„Na něčem jsme se dohodli, Maxi! A řekl jsem, že budete učesaná…“
„Je pravda, že na ples bude doprovázet D’Shaye tahle …“ ukázala Maxi na hraběnku, která právě doběhla.
„Výsosti“ poklonila se Luisa a zvedla ke králi uplakané oči. „Ona … paní Maxi … chová se divně. Omlouvám se, já…. Něco si namlouvá a své představy svádí mna mne…“
„Ano, je to pravda. Podívejte se na sebe. D’Shay by si nepřál ….“ … aby se vám přitížilo – chtěl doříct Anlek, ale to už Maxi neslyšela. Utíkala chodbou do svého pokoje.
„D’Shay by si nepřál…“ stále jí znělo v hlavě. Tak Luisa nelhala….
Najednou věděla, že musí pryč. Zavolala služebnou a poslala ji se vzkazem pro podkoního. Rychle se převlékla do obyčejných šatů. Ty co pro ni vybrala Luisa nechala hozené na zemi a spěchala chodbou do tanečního sálu. Nikdo ji naštěstí nezastavil. D’Shaye nebylo nikde vidět a Anlek jistě utěšoval Luisu… vběhla do salonku a použila tajnou chodbu. Běžela ven, jak jí to jen síly dovolily. Vyběhla z chodby - u vchodu stál podkoní s koněm. Dala mu tři zlaťáky, aby mlčel. Už teď byla vyčerpaná, ale musela pryč. Tryskem se rozjela pryč od Camelotu. Věděla, že za chvíli bude les i cesty plné gardistů. Nechtěla, aby ji našli. Chvíli přemýšlela, kam se vydá, kde se schová. Z Chardonnay i Catcastlu by jistě ihned vyrazil posel se zprávou, že tam dorazila. Zamířila na Dundoff – tam bude největší klid … a v podhradí Tom. Náhle zatoužila ho znovu vidět…